Den D se konal 17. srpna v Břeclavi. >Fotogalerie<

Ráno jsem se probudil ve 4:30. Proč? Do místa určení jsem to měl 430 km, což zabere určitý čas. Budík byl opravdu nemilosrdný, a tak jsem se jal konat poslední přípravy a vyrazil na vlak. Ten měl bohužel už v Plzni 10 minut zpoždění, což by za jiných okolností nevadilo, ale můj přestup v Praze jel přesně 10 minut po plánovaném příjezdu tohoto spoje. Nebudu zdržovat, zahlédl jsem akorát vzdalující se vlak. České dráhy nezklamaly. Naštěstí jsem disponoval plánem B a ten se vyrýsoval v podobě vlaku, který jel z Holešovic. Mé nadšení však brzy ochablo, jednalo se totiž o supercity s povinnými místenkami. K již tak drahé jízdence jsem přidal 220 korun a pár sprostých slov. Nic se nedalo dělat, zatnul jsem zuby a těšil se na sraz. Nakonec se mi po úmorné cestě podařilo dorazit do slavné Břeclavi v přibližném čase 11:40.

Po výstupu mě uvítalo poměrně pěkné nádraží. Jako první lidi z AI jsem zahlédl Voida (dobrý kamarád a spoluhráč v Diablu a Starcraftu), Luccashe (organizátor srazu a hlavně správce Mangafan) a Justiniana (spoluzakladatel AI a jediná konkurence mého ega). Další členové AI následovali. Falco (aktivní a sympatický kluk, který často zachránil situaci), Tai (naživo je to tichý a nenápadný otaku, kterého jsem bohužel neměl možnost tolik poznat) a Sušenka (kawai slečna s nekomimi, kterou jsem virtuálně adoptoval). Postupně přijeli Geont (velký fanda Berserka a spoluhráč ve Starcraftu), Serita (dáma v červeném a celkově velmi příjemná a milá osoba), Ondrašovkaxxx (náš slavný spamer a obdivovatel Sasukeho z Naruta.) a Ledman (jako jediný vzal notebook a tím nás zachránil). Dobrá nálada panovala již na začátku, takže jsem neměl problém zapadnout. Čekali jsme ještě na příchod slavného generála Blacka (závislák na World of Warcraft a milovník Chobits) a veselého Rusela (věčně usměvavý a v dobré náladě). Tuto dobu jsme si ukrátili na zahrádce jedné hospůdky. Zde nás uvítala svérázná číšnice slovy: „Ježiš, vás tu je jak psů.“ Dokonce se jí zřejmě líbilo Sušenčino nekomimi, které si s chutí osahala. Tento podnik jsme si vybrali, protože se nacházel blízko autobusového nádraží. Zde měli naši slovenští bratři původně vystoupit. Jaké bylo překvapení, když zazvonil mobil a my se dozvěděli, že čekají sice na nádraží, ale vlakovém. Jelikož neznali cestu, vyrazil jim vstříc obětavý Falco a my se modlili, ať se neztratí i on. Nakonec vše dobře dopadlo a další dva účastníci přibyli.
Zbývala jen Dračice (XTrinitkaX – moje velká oblíbenkyně, spoluhráčka a prima kamarádka), která měla přijet až v 15:15. Mezitím jsme poznávali Břeclav a zařizovali si nocleh. Myslím, že pán z ubytovny na nás jen tak nezapomene. Parta rozjařených individuí se nahrne do místnosti, dělá kravál a vtipkuje o všem možném i nemožném. No… nakonec nám klíče od pokojů přeci jenom dal.

Po prohlédnutí pokojů si hyperaktivní Falco dopřál sprchu a promenádoval se polonahý před všemi účastníky srazu, včetně holek. Bylo vedro a navíc pobavil, takže mu to neměl nikdo za zlé.
Probralo se mnoho věcí. Ano, i bishíci a emo se zařadily mezi vděčná témata. Po třetí hodině vyrazila skupinka dobrodruhů pro Dračici. Společenstvo se skládalo z mé maličkosti, Voida, Luccashe a Ledmana. Na nádraží mi Trin zavolala a po několika zmatcích se nám nakonec podařilo setkat. Parta byla kompletní. Mohli jsme se jen těšit ze samotného srazu.
Koupili jsme si 2 lahve vína a jednu šampusu. Po debatě o tom, kdo otevře životu nebezpečné šampaňské, se nakonec přihlásil Falco. Nejprve se chystal otevřít napumpovaný mok přímo v místnosti. To se ovšem setkalo s hlasitými protesty ostatních. Zbyla jen jedna možnost. Vystřelit špunt z okna. Skutek se podařil a všichni byli spokojení. Ještě teď čekám, až se ve zprávách objeví, že byl někdo 17. v Břeclavi zabit špuntem neznámého původu.
Další na řadě bylo víno, což byl tvrdší oříšek. Na korkové uzávěry jsme neměli načiní. Konkrétně se jednalo o vývrtku. Justinian se ujal tohoto nesnadného úkolu s asertivitou sobě vlastní. Ani nevím odkud se vzaly, ale už držel v rukou tupý kuchyňský nůž a vidličku. Boj to byl však marný a výsledek byl rozpačitý. Korek skončil v lahvi. Pojmenovali jsme ho příznačně: „víno s korkovým filtrem.“ Nakonec se nám vývrtku podařilo sehnat, a tak druhá láhev byla již normální.
Poněkud nepříjemnou záležitostí byl brzký odjezd Sušenky, která se bohužel musela vrátit domů. Rodiče byli nekompromisní. Doprovodili jsme ji na nádraží a tam jsme se s ní rozloučili. Snad to příště vyjde lépe.

To, co následovalo v zápětí, byla výprava do čajovny. Jednalo se o rozhodnutí čistě spontánní a nečekané. Myslím, že to byl nápad Trin, za což jsem jí vděčný. V podniku nás uvítalo pěkné prostředí a příjemná vůně. Obsluhující naši poměrně početnou bandu dovedl dozadu do velké místnosti. Zde jsem se rozdělili na 2 party. Tzv. Elita(Velitelstvo) a Justinian, Black + mužstvo. Nehledě na názvy, které stejně sloužily čistě k provokaci, panovala dobrá nálada v obou táborech. Usadil jsem se v prvně jmenované a začal vybírat vhodnou tekutinu, která brzy proteče mým hrdlem. S Luccashem nás zaujal název čaje Dračí studna. Void objednal vodní dýmku s příchutí jablka. Nálada panovala výborná, a tak zábava mohla začít. My s Luccashem jsme se učili nalévat si čaj tak, abychom se při tom neopařili, Trin nám předváděla správného draka, který vypouští dým, Void se v klidu bavil a Falco si vychutnával čaj a zkoušel, jestli funguje pověstná Aladinova lampa. Nefungovala. Z druhého tábora spolučajovníků byli asi nejvíce slyšet Geont a Serita. Druhá jmenovaná nás i zákeřně fotila, takže jsme zachyceni přímo při činu. Celkově se jednalo o příjemný zážitek a jsem rád, že jsme sem zavítali. Ještě u východu, když se čekalo na ostatní, jsme s Voidem a Ruselem probírali jazykolamy a různé slovní hříčky. Zjistil jsem dvě věci. Má slovenská výslovnost má k dokonalosti asi tak blízko, jako Australan k Severnímu pólu a to, že Void by mohl klidně mluvit česky a nikdo by se moc nedivil. Po opuštění čajovny nás překvapil déšť. Vyrazili jsme tedy do ubytovny pro teplejší oblečení.
Další na řadě byla hospoda. Organizátor Luccash už pro nás měl připravené místo v jednom baru, tam však bohužel bylo obsazeno. Nápad jít do normální hospody zvítězil, a tak jsme znovu vyrazili na cestu. To, že to bude cesta poměrně dlouhá, nečekal nikdo. Jako velká skupina lidí(cca 13) jsme měli velký problém najít místo. Když už to vypadalo beznadějně, tak se na nás usmálo štěstí a usadili jsme se v jednom z břeclavských podniků. Nálada stoupla o 70% a zábava mohla začít. Točeno bylo pivo Stella, ke kterému jsem se jako Plzeňák zprvu stavěl skepticky, v konečném výsledku se ale ukázalo jako příjemné pití. K mé velké smůle se rozbila pípa zrovna ve chvíli, když jsem měl dostat pivo. Nedalo se nic dělat, a tak jsem ho nahradil seversky znějící a nepříliš dobře chutnající náhražkou jménem Hoegaarden a poté Keltem. Probíhaly i fotící orgie, kdy každý z členů udělal co nejblbější ksicht. Někteří se ani nemuseli moc snažit, včetně mě. Kromě těchto „uměleckých skvostů,“ vzniklo i mnoho dalších záběrů, které zachytily atmosféru večera. Tímto děkuji Seritě za to, že vzala foťák. Seděl jsem vedle Ledmana a Dračice, takže nebyla nouze o vtípky, dovádění i o trochu boje. Void si natáčel dění na mobil a užíval si svůj absinth, který se nám pokoušel i vnutit. Jelikož mám s tímto lihovým nápojem špatné zkušenosti, zdvořile jsem odmítl. Ondrášovka si objednal zmrzlinu, která mu byla donesena v nádobě, jež měla podobu hlavy kačera Donalda. To se setkalo s nadšením u Blacka a Serity. Po prvním nápadu, že si dají chladný pokrm v hlavě Pluta si to nakonec srabácky rozmysleli. Ne, že bych se jim divil. Osobně bych preferoval Chipa nebo Dalea.

Co jsem si z hospody odnesl? Dobré rozpoložení, zvýšenou hladinu alkoholu v krvi, krásné a estetické škrábance od Dračice (sedět vedle ní se vyplatilo), plný žaludek (medovník-extrémně sladký, extrémně sytý dortík) a bohužel i mnoho fotografických záběrů mé osoby (díky Juste).
Protože po dobrém pití dostane člověk většinou hlad, vyrazili jsme za potravou. Vydali jsme se na strastiplnou výpravu na benzínku. Posilněni alkoholem a s bujarým rozpoložením jsme se potáceli směrem k našemu cíli. Nechci ani domýšlet, co si o nás mysleli kolemjdoucí. Mezi Luccashem a Trin se rozproudila debata o Pokémonech, čímž jsem byl pobouřen. Při prohlášení, že jsem neviděl ani jeden díl a že se o tom odmítám bavit, jsem se stal terčem jejich zlomyslnosti a musel vyslechnout příběhy o Pikachovi a jiných „inteligentních“ postavičkách toho seriálu. Můj znechucený škleb na tváři jim zřejmě za zábavu stál. Probrali jsme i jiná témata, na která si již nevzpomenu, ale jistě patřila do zlatého fondu našich šílených debat. Po dlouhé a duchaplně strávené cestě jsme kupodivu našli benzínku. Rozběhli jsme se vstříc bagetám a jiným pochutinám. V prodejně jsem zahlédl i plyšového bílého tygra. Dostal jsem nápad, že ho koupím Trin na památku. Tato idea však dostala těžkou ránu v podobě ceny 700 korun českých, což můj rozpočet nemohl unést. Čerstvě nabytou melancholickou náladu rychle zahnal hlad, který potřeboval rychle ukojit. Rozloučili jsme se s prodejnou a šťastně přežvykovali vysněné jídlo. Po přemýšlení nad tím, co bude dál, bylo rozhodnuto vrátit se na základnu.
Návrat na ubytovnu se konal v pozdních/brzkých hodinách. Nastal čas na anime. Byl promítán seriál Great Teacher Onizuka. To se nakonec ukázalo jako velmi dobrá volba. Již dlouho jsem se tak nezasmál. Náš nespoutaný smích byl tak hlasitý, že nás přišla dvakrát seřvat spolubydlící. Snažili jsme se ztišit, ale moc dobře nám to nešlo. Skvělá nálada spojená s dobrým a vtipným seriálem dělala své. Tai strávil celý promítací čas ve skříni na svém speciálním diváckém posedu, kde měl nad celou záležitostí nadhled. Hodiny plynuly a my se prokoukali do svítání. Po projekci následovala ještě debata těch nejotrlejších z nás. Ostatní buď spali nebo podřimovali. Ani únava nám však nezkazila zábavu, což dokazovaly stále přítomné vtípky.
Nakonec nastala nepříjemná chvíle. Doba odjezdů a loučení. Bratrů a sester z naší drahé Anime inkvizice ubývalo, a tak se i pomalu vytrácel duch celého srazu. Na cestě do Brna mě doprovázeli Trin, Void, Falco, Rusel a Tai. Zde nastalo další loučení a v dalším spoji zbyla jen Dračice a Falco. Na prvně jmenované byla vidět velká únava po nabitém srazu (ani se nedivím), a tak jsem vedl hovor převážně s Falcem. Jízda pokračovala a i oni dva vystoupili. Zůstal jsem sám s vidinou několikahodinové cesty. Cestu mi ještě znepříjemnila alergie a výluka. Celkově jsem ve vlaku pobyl nepříjemných devět hodin. Do Plzně jsem dorazil zcela vyčerpán, toužící po sprše a vydatném spánku. Závislost na členech AI byla však velká, což se projevilo poměrně dlouhou dobou strávenou na IRC. Postupem času se však únava projevila a tělo se dožadovalo odpočinku. Usínal jsem s pocitem, že sraz stál opravdu za to a že na něj jen tak nezapomenu.

Příspěvek byl zveřejněn 20.Září. 2007 v 21.06. | Autor: admin | Kategorie: Články, Reporty.
Sledujte všechny komentáře tohoto příspěvku pomocí RSS 2.0. Můžete zanechat zprávu.