Japonsko jako ostrovní stát mělo vždy dobré předpoklady k tomu, aby se stalo námořní velmocí. Avšak několik pokusů o námořní expanzi ve středověku nedopadlo dobře a od konce 16. století tedy Japonsko upustilo od všech kontaktů s okolím a začalo se vyvíjet v naprosté izolaci od zbytku světa.
Tomu učinil roku 1853 přítrž americký komodor Matthew C. Perry, který si pod hrozbou děl vynutil vstup na pevninu a trval na jednání s japonskou hlavou státu. Japonsku sice formálně vládl císař sídlící ve městě Kjóto, ale ten byl jen loutkou, praktickým vládcem v té době byl šogun Tokugawa Iejoši. Právě on jednal s Perrym a nakonec byl nucen podepsat nerovnoprávnou dohodu o „permanentním přátelství“ Spojených států a Japonska. Tento krok ukončil dvě stě padesát let trvající izolaci Japonska a otevřel dveře zahraničním zboží a kapitálu.
Otevření dveří západní civilizaci přineslo ostré spory, které vyústily v občanskou válku v letech 1858 – 1868. Západní mocnosti podporovaly japonského císaře a válka skončila porážkou moci šogunů a příchodem císaře do města Edo, dnešního Tokia.
Jedním z následků války bylo také postupné zavádění západních zvyklostí. Některé změny byly zapříčiněny snahou o technologický pokrok, jiné představovaly snahu o kulturní přizpůsobení. V Japonsku se tak postupně objevovala západní móda, Japonci začali praktikovat západní hygienické návyky (např. používání zubních kartáčků), byl zaveden gregoriánský kalendář a sedmidenní týden s volnou nedělí a začaly se používat metrické jednotky. Roku 1889 byla také císařem přijata ústava a z Japonska se stala konstituční monarchie. Ovšem volební právo připadlo přibližně jen na jedno procento obyvatelstva.
Technologický pokrok potom znamenal například stavbu železnic a také zahájení staveb velkých parních lodí. Japonci si uvědomovali potřebu vlastního obchodního a válečného loďstva. Západní mocnosti tehdy Japonsko nepovažovaly za hrozbu ani z ekonomického, ani z vojenského hlediska a tak mu ochotně poskytly pomocnou ruku. Japonští kadeti tak studovali na americké námořní akademii v Annapolisu, francouzští inženýři vybudovali v Jokosuce první loděnice na stavbu válečných lodí a Britové roku 1873 pomohli založit japonskou námořní akademii.

Koncem 19. století už Japonsko disponovalo námořní sílou srovnatelnou s většinou západoevropských loďstev. Brzy také dostalo námořnictvo možnost si svou nově nabytou sílu vyzkoušet v praxi, když se Japonsko rozhodlo zahájit vojenské výboje. První cílem byla Korea, kvůli které se Japonsko střetlo s Čínou v roce 1894. Japonci v této válce prokázali jasnou technickou převahu. Roku 1898 se potom Japonsko účastnilo potlačení tzv. „boxerského povstání“ v Číně a v letech 1904 – 1905 zkřížilo kordy s carským Ruskem, které si také dělalo nárok na Koreu. Japonci Rusko porazili na hlavu v námořní bitvě u Cušimi roku 1905. V roce 1910 se pak Korea stala součástí Japonského císařství.
První světové války se Japonsko účastnilo na straně Dohody (v jejímž čele byla Velká Británie a Francie). Japonsku šlo hlavně o získání německých kolonií v Tichomoří a na Dálném východě. Do konce války získalo pod svou kontrolu Marshallovy ostrovy, Karolíny a Mariany (s výjimkou ostrova Guam, který patřil USA). Na mírové konferenci v roce 1919 bylo japonské ovládnutí těchto ostrovů oficiálně potvrzeno.

Po válce se japonská vláda – stejně jako většina evropských vlád – snažila vybudovat prosperující mírovou společnost. Docházelo ke stále větší liberalizaci a spolupráci s ostatními zeměmi. Japonsko se také stalo členem nově vzniklé Společnosti národů a podepsalo rovněž smlouvu devíti mocností potvrzující neutralitu Číny.
Japonští militaristé nesli velice nelibě, že ztrácejí své výsadní postavení. Před válkou měla po dlouhá léta armáda ještě větší vliv než parlament. To vycházelo z dlouhé tradice vojenské šlechty. Pro správného Japonce nebylo větší cti než zemřít v boji za císaře.
Už na začátku dvacátých let militaristé založili hnutí zvané Šovova obroda, které se v mnoha věcech velmi podobalo německému nacionálnímu socialismu. Mezi cíle tohoto hnutí patřilo zrušení parlamentu a soustředění moci v rukou armády a císaře, znárodnění důležitých průmyslových podniků. Postupem času hnutí plánovalo také rozšířit moc Japonska na Dálném východě a v Tichomoří za účelem „sjednocení“ asijských národů a jejich „osvobození“ od „evropských a amerických vykořisťovatelů“.
Vojenská klika v Tokiu využila každé příležitosti ke kritice liberální vlády. Velmi nelibě nesli militaristé například smlouvu podepsanou na Washingtonské konferenci roku 1922, která stanovovala počet bitevních a letadlových lodí USA, Velké Británie a Japonska v poměru 5:5:3. To znamenalo, že na každých pět amerických a britských bitevních lodí smějí mít Japonci pouze tři. Na této dohodě trvali hlavně Američané, kteří se tak chtěli pojistit proti případné budoucí válce s Japonskem.
Japonská vojenská klika obviňovala civilní vládu ze zbabělosti a z toho, že podpisem této ponižující smlouvy odebrala císaři jeho božské právo rozhodovat o síle japonské armády a loďstva. Podle militaristů se japonská vláda přistoupením na tuto smlouvu dopustila urážky celého japonského národa.

Vojenská klika postupně získávala další a další příznivce. To bylo způsobeno mimo jiné i tím, že důstojníci ze zrušených jednotek byli často převáděni do nových státních škol soustředících se na vojenský výcvik dětí. Vysloužilí důstojníci také získali velké zastoupení v systému škol pro mládež (seinengakko), které fungovaly hlavně na venkově a měly zajistit vzdělání dětem se špatnými školními výsledky. Tím však také docházelo ke značné militarizaci mládeže.
Když měli japonští militaristé dostatečnou podporu, hledali příležitost, která by mohla armádě navrátit stejně významné postavení, jaké zastávala před První světovou válkou. Stejně jako v Německu, i v Japonsku hrála vojenské klice do karet Světová hospodářská krize, která otřásla vírou v demokracii a liberalismus a poskytla argumenty pro „vládu silné ruky“.
Skončilo to tak, že japonská Kvantungská armáda (vojenské uskupení operující na jihu Mandžuska, jejíž velitelé sympatizovali s tokijskými militaristy) vpadla v září 1931 do mandžuského města Mukden a během dvanácti hodin obsadila celé jižní Mandžusko a postupovala dál do vnitrozemí. Záminkou k tomuto činu bylo údajné vyhození jedné kolejnice na japonské železnici v jižním Mandžusku.
Když se o útoku dozvěděla japonská civilní vláda, bylo již pozdě s tím cokoliv udělat. Země byla ve válce a kontrola státních záležitostí padla velmi rychle do rukou armády. Militaristé uvedli věci do pohybu a začali si upevňovat moc i jinými metodami. Mnoho členů civilní vlády, ale i vysokých důstojníků armády a námořnictva, kteří byli vládě nakloněni, bylo zavražděno.
Na protesty západních mocností Japonsko reagovalo tím, že vystoupilo ze Společnosti národů. Také začalo více zbrojit a opět přišla řeč na poměr výroby válečných lodí, který chtěli japonští vojenští politici co nejdříve zrušit. Právě tato otázka se měla vyřešit na londýnské námořní konferenci, která se konala roku 1934. Za Japonsko tam byl jako hlavní vyjednavač vyslán viceadmirál Jamamoto Isoroku, muž, který se zasloužil o modernizaci a novou orientaci japonského válečného námořnictva a který později také naplánoval většinu japonských ofenzivních akcí, včetně útoku na Pearl Harbor.
Krátce po svém příjezdu Jamamoto vydal tiskové prohlášení, že jeho vláda se už necítí povinna nadále dodržovat smlouvu o poměru výstavby bitevních a letadlových lodí. Konference se táhla mnoho měsíců, ale Jamamoto odmítal ustoupit. Některé japonské ultrareakcionářské organizace dokonce prohlásily, že Jamamota zavraždí, pokud se západními mocnostmi přistoupí na jakýkoliv kompromis. Po návratu domů se z Jamamota stal národní hrdina, byl jmenován prvním náměstkem admirála Jónaia, ministra vojenského námořnictva, a blahopřál mu sám císař.

Japonsko se nyní mohlo naplno vrhnout do výstavby nových válečných lodí. Za hlavní námořní sílu se v té době považovaly stále bitevní lodě – obří kolosy s velkými děly. I japonsko začalo stavět tato plavidla, ovšem Jamamoto Isoroku viděl v bitevních lodích jen zastaralý kus techniky, který nebude mít v moderní válce žádné uplatnění, a prosazoval výstavbu dalších letadlových lodí a palubních stíhaček. Jamamoto byl první, kdo odhalil plný potenciál námořního letectva.
Japonská armáda také nezahálela a její jednotky začaly roku 1937 provádět další výboje v Číně. Docházelo i k mnoha provokacím Spojených států, často se například stávalo, že při japonských náletech byla „náhodou“ zasažena americká nemocnice nebo americké velvyslanectví.
Vztahy mezi Japonskem a USA se stále zhoršovaly. Roku 1938 vyhlásily Spojené státy takzvané „morální embargo“, které zakazovalo vývoz letadel do Japonska. To ovšem bylo jen marné gesto, protože Japonsko bylo už schopné stavět vlastní letadla v dostatečném množství. Ta navíc byla povětšinou kvalitnější než letadla americké výroby.

V prosinci roku 1938 se stal novým japonským ministrem zahraničí generál Arito Hačiró, který prosazoval užší spolupráci s evropskými fašistickými státy. Tyto myšlenky našly kladnou odezvu u Hitlera, který začal uvažovat o možnosti utvoření paktu mezi Německem, Japonskem a Itálií. Jím navrhovaná smlouva by zavazovala každého člena ke vstupu do války, pokud by se ve válce ocitla jakákoliv ze smluvních stran. Tento návrh prozatím narazil na odpor umírněnějších japonských politiků a důstojníků – včetně ministra vojenského námořnictva admirála Jónaia a jeho náměstka Jamamota. Ti měli za to, že by se Japonsko nemělo vázat spojeneckou smlouvou, která by je nejspíš zavlekla do války dříve, než budou připraveni. Viceadmirál Jamamoto nijak neskrýval svůj skepticismus. Byl odpůrcem války se Spojenými státy. Několik let v USA pobýval a věděl, že průmyslový potenciál Japonska se nemůže měřit s americkým. Když se začalo proslýchat, že někteří fanatičtí reakcionáři se chystají Jamamota zavraždit, jmenoval ho admirál Jónai vrchním velitelem japonské Spojené flotily, kde Jamamoto mohl uplatnit svůj talent a zároveň by na lodi byl pod ochranou několika tisíců námořníků.
Když však v září roku 1939 začala Druhá světová válka a následující rok Německo obsadilo Nizozemí a Francii, pocítili japonští politici příležitost získat zámořské kolonie těchto dvou zemí. Kampaň v Číně neprobíhala moc dobře. Militaristé došli k závěru, že je pro ně Čína kvůli své rozloze a početní převaze zatím moc velké sousto a rozhodli se zaměřit svou expanzi jinam. Jejich cílem se teď stalo ovládnutí Filipín, Thajska, Britského Malajska, Nizozemské Východní Indie a Indočíny.
Právě právo na vyslání japonských jednotek do Indočíny požadoval japonský ministr zahraničí od francouzské kolaborantské vlády ve Vichy. Vláda maršála Pétaina na to zpočátku nechtěla přistoupit a až pod nátlakem Hitlera podepsala 22. září 1940 dohodu, kde Japonsku přiznávala právo umístit v Indočíně šest tisíc vojáků.
Po této Hitlerově intervenci si už ale Japonsko nemohlo dovolit odmítat jeho návrhy na spojenectví a dne 27. září 1940 byla v Berlíně podepsána spojenecká dohoda mezi Německa, Japonskem a Itálií. Tak vznikla Osa Berlín – Řím – Tokio. Německo i Itálie v této smlouvě uznaly právo Japonska na nastolení „nového uspořádání“ ve východní Asii. Pakt rovněž zavazoval jednotlivé členy pomoci jinému v případě, že by se dostal do války se státem, který se v současné době neúčastní konfliktů v Evropě nebo ve východní Asii.

Ještě před formálním vznikem Osy vláda USA zakázala vývoz některých výrobků jinam než do válkou postižené Británie a do zemí dalších bojujících spojenců. Zákaz se tedy týkal i Japonska. Šlo o nejrůznější technické součástky, chemikálie a nerostné suroviny. Časem došlo i k tomu, že se do Japonska přestala dovážet ropa a v létě roku 1941 byla zmražena veškerá japonská aktiva v amerických, britských a nizozemských bankách. Tak bylo Japonsko rázem odříznuto od životně důležité ropy a nemělo ani možnost si ji nakoupit jinde, protože jeho valuty uvízly v cizích bankách.
Tento akt Japonsku doslova přiložil nůž na krk. Japonsko nemělo vlastní zdroje ropy a rezervy, které mělo k dispozici, by vystačily pouze na osmnáct měsíců. Tokijští militaristé – v čele s novým ministrem války, jímž byl Todžo Hideki – v této chvíli už viděli pouze jediné řešení: válku.
Tak se Japonsko zapojilo do nejkrvavějšího válečného konfliktu v dějinách.

Použitá literatura:

Hlavačka, Milan: Dějepis pro gymnázia a střední školy 3 – Novověk. SPN, Praha 2001

Hubáček, Miloš: Pacifik v plamenech. Mladá fronta, Praha 2003

Kuklíkovi, Jan a Jan: Dějepis pro gymnázia a střední školy 4 – Moderní dějiny. SPN, Praha 2005

Willmott, H. P., Cross, Robin a Messenger, Charles: Druhá světová válka. Knižní klub, Praha 2005

Příspěvek byl zveřejněn 20.Září. 2007 v 18.54. | Autor: Geont - admin | Kategorie: Japonsko, Články.
Sledujte všechny komentáře tohoto příspěvku pomocí RSS 2.0. Můžete zanechat zprávu.