Samurajské ženy
Již nejstarší kroniky z legendárního období japonských dějin obsahují informace o výpravách bojových královen, které vedly svá vojska vůči nepřátelům…
Po čase se vlivem konfuciánského učení jejich vliv postupně snižoval, tento proces však nebyl přijímán tak ochotně a souhlasně, jak historikové tvrdí. V období Heian se sice nestkáme s ženou na bojišti, zaujímá však prominentní představení v kultuře. Tyto aristokratické dámy z třídy kuge se proslavily jako literátky překvapujících rozhledů a vzdělání.
V provinciích se pak ženy přidaly k mužským příslušníkům v jejich boji o vojenskou a politickou moc. Byly to ženy jiného typu než ženy z třídy kuge, byly to ženské členky buke. Nestály však v čele vojsk, avšak pohrouženy do stejných vojenský tradic a dodržujíc téže zvyklosti, byly přesným odrazem jejich mužů. Upevňovaly a posilovaly vlastnosti, jež považovaly za rozhodující pro vývoj buke. Samurajská žena se stala nejpevnějším základem a nositelem specifického systému válečnické třídy.¨
Jednou z těchto žen byla i paní Masa (Masako), manželka prvního shóguna éry Kamakura, Minamoto Joritoma. Brinkley ji popisuje takto:
„ Během života svého manžela uplatňovala svůj obrovský vliv a po jeho smrti fakticky řídila celé císařství. Je to – pokud je známo – jediný případ v japonských dějinách, kdy nevyšší státní moc byla vykonávána ženou, jež nebyla ani císařovnou (tj. rodem), ani císařovnou-matkou (tj. matkou zatím nezletilého nástupce). Nominálně Masako sice nevládla, avšak její moc a vliv byly velmi skutečné.“
Ženy samurajů byly od svého dětství cvičeny, aby byly nadřízenému plně loajální, jako jejich otcové, manželé i bratři. Byly cvičeny v užívaní tradiční zbraní, jež dokázaly v případě potřeby použít vůči nepříteli. V některých případech doprovázely své muže i na bojiště. V některých kronikách je zmíněna Tomoe, manželka Joshinaky, jednoho ze synů Joshitoma. Její velké dovednosti a síla v zacházení se zbraněmi jsou prokázány mnoha autory. Jezdívala do boje společně s manželem a svým chováním povzbuzovala a vedla jeho oddíly. Dokonce prý projevovala i hněv, typický pro profesionálního bojovníka. V bitvě u Azazu no Hara zabila několik nepřátel, a když se jejich velitel, Uchida, pokoušel ji zajmout, a uchopil její rukáv, dala ostruhy svému koni a odskočila, když nechala utržený rukáv v ruce protivníka. Rozzlobena pak stočila svého koně a zabila Uchidu, jemuž usekla hlavu a tu věnovala manželovi.
Ke zbraním žen patřila kopí, a to rovná(yari), tak i zakřivená(naginata). Tyto zbraně ovládala každá žena a dokázala je použít proti nepřátelům, jenž pronikli neoprávněně na území sídla klanu. Obvykle též zacházely s krátkou dýkou (kaiken), kterou nosily stále u sebe. Tuto dýku mohla též užít ke spáchání obřadní sebevraždy – proříznutí vlastního hrdla (předtím si spoutala kotníky, aby byla nalezena v důstojné poloze). Ženy dokázaly přijmout smrt odhodlaně. Sebevražda také bývala výrazem protestu proti nespravedlnosti.
Ženy samurajů byly mnohdy stejně nelítostné a odhodlané jako jejich manželé, v případě nutnosti na sebe také přebraly i povinnost pomsty. V období úpadku vojenských ctností to byly právě ženy, kdo vynikaly svou čistotou, věrností a sebeovládáním. Po staletí zůstaly v názorech i v jednáních konzervativní a dodržujíc tradice.
Dodnes dodržují některé tradice z feudální minulosti. Jejich děti jsou vychovávány v aristokratickém stínu rodinného kami. Jejich synové vstupují do vojenských škol, zatímco dcery se učí i dnes starodávným technikám naginatajutsu. Ženy si zaslouží uznání už nejen pro svou krásu, ale i pro své schopnosti…