Seriál se v Japonsku začal vysílat 25. července 2004 a poslední díl byl odvysílán 17. října téhož roku. Předlohou pro jeho vytvoření byla manga, kterou napsal Lynn Okamoto a vydával od června 2002 do listopadu 2005 časopis Weekly Young Jump. Anime pokrývá prvních sedm z celkových dvanácti svazků mangy, pak se příběhové linie větví a manga i anime končí odlišně. Je složité Elfen Lied někam zařadit, protože v průběhu sledování se celkový dojem do značné míry mění. Jednu chvíli se usmíváte u ecchi comedy, za chvíli svíráte držadla křesla u akčních scén a po dalších pár minutách vás přinutí k zamyšlení nejasně definovatelná myšlenka psychologického thrilleru. V každém případě je tady ode všeho možného kousek – trocha sci-fi, hororu, filozofie, humoru i ecchi. Tato všehochuť může některé diváky zmást, některé znechutit, ale některé taky uchvátí. Elfen Lied rozhodně není pro každého, místy je temný a depresivní, což se prostě nikdy nemůže zavděčit všem. Přesto přese všechno jeho kvalitu prověřily tři roky, které uplynuly od jeho vydání, a mnoho lidí jej řadí mezi vůbec nejlepší počiny žánru anime.

Děj začal tím, že z tajného podzemního výzkumného institutu nedaleko Kamakura utekla Lucy, příslušník rodu diclonius. Diclonii jsou novým vývojovým stupněm listva, od obyčejných lidí se liší dvěma malými rohy na hlavě a růžovými až fialovými vlasy – a také schopností ovládat neviditelné telepatické ruce, „vektory“, které se pohybují rychlostí myšlenky a disponují obrovskou silou. Na své pětiminutové cestě k východu bez viditelných potíží zmasakrovala dvaadvacet ozbrojených členů stráže a sekretářku. Když opouštěla budovu, byla zasažena odstřelovačem do přílby a v bezvědomí spadla z útesu do moře. O něco později, nedaleko odtud, se po osmi letech opět setkává student Kouta se svou sestřenicí Yuka. Cestou domů se zastaví na pláži, kde najdou zraněnou Lucy, u které došlo po silném otřesu mozku k rozdvojení osobnosti. Její nová osobnost neumí mluvit, nerozumí jim ani slovo a jediné co ze sebe dokáže dostat, je „Nyuu“ (trochu mi ze začátku připomínala Chii z Chobits). Oba se rozhodnou, že ji zatím vezmou domů a postarají se o ni. Když Kouta spatří její rohy, vybaví se mu útržek staré vzpomínky, ale než se nad tím stihne vážněji zamyslet, je pryč. V tomhle okamžiku už musí být i největšímu ignorantovi zcela jasné, že tihle dva se nevidí poprvé, a že se zdánlivé jasnou minulostí Kouta to není až tak úplně v pořádku. Jak příběh pokračuje, nabírá děj spád. Dozvídáme se více z minulosti všech hlavních postav a zjišťujeme, že nic není tak černobílé, jak by se mohlo zdát. Sledujeme, jak se z Lucy vlastně stal vrah bez kapky slitování nebo zábran, na pozlátku kladných postav se objevují nepěkné trhliny, naproti tomu na začátku čistě záporné a zdánlivě bezcitné postavy odhalují tragický sled událostí, který je dovedl až tam, kde jsou dnes. Ve strhujícím závěru je divákovi předložena otázka viny a konečný soud je na poněkud zvláštním konci přenechán zcela na něm.

Hlavním postavám je ponechán slušný prostor k rozvoji, hlavní formování charakterů však probíhá ve vzpomínkách, ze kterých se ostatně dovíme celý počátek příběhu a důvody současného rozdání karet. Beze změny snad vychází jen Mayu, jinak se u všech postav projeví jejich kladné i záporné stránky. U vedlejších charakterů už tomu tak většinou není, do jejich duševních pochodů příliš nevidíme a můžeme se jen dohadovat o jejich motivech. Co se týče převodu z mangy, došlo k vypuštění některých postav, nebo se tvůrcům aspoň úspěšně daří ignorovat jejich spojitosti s příběhem, kvůli závěrečnému odchýlení od dějové linie mangy to však vyzní jako komplexní celek a divák se nemusí cítit o nic ochuzen, zamrzí snad jen zdánlivě nesmyslné chování a zjednodušené charaktery Shirakawa, Arakawa a Isobe. Také Aiko Takada (dívka z OVA) mohla dostat více prostoru a OVA by hned dostala mnohem větší smysl, diváku totiž při náhlém výstupu nové postavy s jasnými narážkami na slepé linie příběhu nezbývá nic jiného, než být více či méně zmaten. Nejvíce prostoru ke svému vnitřímu konfliktu dostává bezesporu Lucy, se svou bolestí, nenávistí, láskou, pocitem viny a beznaděje, které jsou ukryty pod uměle vytvořenou slupkou chladu a bezcitnosti. Příběh postrádá jakoukoliv mystiku nebo magii, spoléhá se na běžné prostředky a tak i sci-fi ladění diclonii vyzní naprosto uvěřitelně. Autoři se neuchýlili k přehnanému vyjadřování emocí a vystačili si s víceméně běžnými výrazy obličeje a intonace. To není rozhodně žádný zápor, po některých extrémních případech si člověk docela i odpočine. Tady si jednoduše nedokážu představit deformace obličejů, postavy v amoku na blikajícím pozadí ani bláznivé trhavé kmitání rukama nohama v kompromitující situaci. To vše je zredukováno na nejmenší možnou míru a trochu více si toho užijete až v OVA. Seriál je charakteristický vysokou měrou násilí, které je ještě umocněno svým načasováním a pojetím. Nic pro přehnaně citlivé. Nahota se občas objeví, ale je naprosto nevinná. Ecchi scény jsou všehovšudy čtyři, přičemž tři jsou úsměvně naivní a naprosto nevzbuzují nějaké puritánské ošívání, leda tak úsměv na tváři. Nyuu si pomalu uvědomuje reakce vlastního těla na ehm… určité podněty, a tak to chudák Kouta často schytává od Yuka naprosto neprávem, například při nucené výměně mokrého oblečení. Jako ve většině anime, je i tady často používána symbolika a metafory, jako například zkrvavená lilie, sakurové okvětní lístky, symbolická nahota nebo socha slepé spravedlnosti. Zase, stačí si trochu všímat.

Na exteriérech je vidět velký kus práce, stejně jako na animaci, akčněji laděné scény jsou dynamické, přesto neztrácejí nic na přehlednosti a kvalitě kresby. Veškeré postavy jsou ze všech úhlů kresleny poctivě a jejich proporce se daří relativně dobře udržovat po celou dobu. Barevná schemata sahají od monotónních, zářivkami osvětlených chodeb výzkumného ústavu, přes pestrá zátiší Kamakura i ponurou pláž za deště, až ke skladu v OVA, kde si animátoři mistrně pohráli s hrou světla a kouzlem vybledlých barev. Vyčíst by se snad dal až přílišný kontrast mezi proporcemi i obličeji Lucy a Nyuu, které občas vypadají jako kdyby patřily dvěma zela jiným osobám. Kostýmy jsou hezky a nenásilně navrženy, navíc je zajímavé vidět ve stejném oblečení Lucy a Nyuu, zvlášť to platí pro tu světle zelenou čepici s bambulkami… no řekněte, viděli už jste takhle roztomile oblečeného masového vraha?

Opening je vydařený, hezký ústřední motiv „Lilium“ v podání Kumiko Noma s jemně rozpohybovanými parafrázemi na dílo Gustava Klimta vyzní opravdu efektně. J-pop ending „Be your girl“ od Kawabe Chieko taky snad nikoho neurazí. Melodie „Lilium“ se vůbec objevuje dost často, a to v mnoha různých podáních, jak vokálních – kromě Kumiko Noma se jako interpreti vyznamenají i chlapi z Griffin Choru, tak čistě instrumentálních – hrací skříňka, jinde zase violoncella s basou a mám pocit, že i klavírní sólo. Jinak je hudba spíše atmosférickým doplňkem, než aby na sebe nějak zvlášť upozorňovala, smyčce dobře doplňují napjaté momenty, poklidné a hravé motivy zase podkreslují pohodu v Maple Inn.

Seriál má určitě vzestupnou tendenci, což neznamená, že byste se snad kdy na začátku nudili. Nabízí kritický náhled do povahy lidí, kde často není k vidění nic hezkého. Zdůrazňuje význam lásky, ať už rodičovské nebo jiné, a ukazuje důsledky její absence, zvlášť v kombinaci s nenávistí, zradou, úzkostí a mocí zabíjet. Zařadil bych jej mezi klasiku a snad i „povinnou četbu“ každého otaku. Ovšem za předpokladu, že dovedete alespoň trochu číst mezi řádky, nikdo vám totiž nebude cpát zevrubná vysvětlení ani nebude dělat přestávky, o kterých by vám trpělivě vysvětloval, co se komu odehrává v mysli a proč se rozhodl tak, jak se rozhodl.

Justinian

Příspěvek byl zveřejněn 20.Září. 2007 v 22.32. | Autor: admin | Kategorie: Články, Recenze.
Sledujte všechny komentáře tohoto příspěvku pomocí RSS 2.0. Můžete zanechat zprávu.