Galerie

Den před
=======
- Je den před LOSTem.
- Okolo šesté hodiny přijíždějí Mistuki a Serita na pražské hlavní nádraží.
- Hned z nádraží vyrážíme na ITG arkádu na Novodvorskou
- Následuje několik hodin nedůležitých pro Lostí report, tak je přeskočím ;o)
- Ze soboty na neděli u mě doma přespává skoro celý tým (ať žije teambuilding ;o)
- Před spaním plánujeme strategii ranního odjezdu a informujeme o ní i Cynku.
- Prosíme ji také, ať vezme zas tu skvělou mapu, co měla loni.
- Cynka si vůbec nevzpomíná, jakou mapu měla loni.
- Vyrobíme si bagety na další den a jdeme spát.

Ráno
=====
- Okolo půl deváté ranní vyráží téměř kompletní tým (ve složení já, Mitsuki, Serita, Jarník) na tramvaj.
- Zjišťujeme, že nemáme ani záložní mapu, kterou jsme chtěli vzít. (Zato máme nevyčerpatelné zásoby lepidla) Budeme se s mapou muset spolehnout na Cynku.

Start – Výstaviště
==============
- Na startu se setkáváme s Cynkou, pochválíme ji, že má mapu, a směle se vrháme vstříc prvnímu úkolu.
- Tím úkolem je lovení jablek z vody bez použití rukou. V této disciplíně jsem přeborník asi tak od třetí třídy, takže bez problémů zakusuji a vytahuji v bravurním čase.
- Zbylí členové týmu mě následují. Svá jablka vytahují taktéž s přehledem
- Zjišťujeme, že bude potřeba lovit i kindervajíčka s nápovědou. To už mi tak bravurně nejde.
- Na druhý pokus vypilovávám styl.
- Na třetí pokus už vsosávám vajíčko naprosto stylově, kýžený výsledek se však nedostavuje.
- Po čtvrtém pokusu a dalším prázdném vajíčku, přenechávám vsosávání jiným.
- Nakonec se přece jen zadaří a získáváme info, že další stanoviště nás čeká na Kampě.
- Na tramvajové zastávce čekáme neuvěřitelně dlouho na tramvaj číslo 12.
- Mezitím nás „dohání“ další tým – Deirh s NXem, kteří vzápětí odjíždějí sedmnáctkou. Chtějí nás převézt nebo jen zmást?
- Po asi 20 minutách, konečně přijíždí vytoužená dvanáctka.
- Nastupujeme.
- Ujedeme dvě stanice a přistupují Deirh s NXem. Tak to byl přece jen blaf ^^
- Na Malostranské vystupujeme a u paty Starých zámeckých schodů potkáváme Dream Team, tým, který jsem do soutěže zatáhla já. Tak už víme, kdo to startoval před námi.
- Zámecké schody vybíháme v lítém závodu s týmem, který je nám celou dobu v patách.
- Tak v půlce schodů už jsme v patách my jim.
- Bojujeme až nahoru, nicméně stanoviště stejně klofnou dřív.

1. stanoviště – Pražský Hrad
======================
- Když se pro nás stanoviště konečně uvolní, zjistíme, že naším úkolem bude párování ponožek (po panu prezidentovi ;o)
- Je nás hodně, to bude hned.
- Některé jsou liché! Podraz!
- Stejně to zvládáme ve skvělém čase.
- Průběžně posloucháme průpovídky turistů, kteří se nějak nemůžou vyrovnat s pohledem na skupinku podivínů dřepících na Pražském hradě pod stromem s cedulí „LOST“.
- Sbíháme schody – jde to hůř než vybíhání a někteří ze členů týmu se této aktivity dobrovolně vzdávají. Avšak doběhnout tramvaj stihneme všichni.
- Na Kampu to bereme pěšky z Hellichovky. Sice je to maličko zacházka, ale aspoň s Cynkou můžeme ostatním ukázat naši starou školu.

2.stanoviště – Kampa
================
- Na Kampě nás čeká Rin a skládání výchozí pozice šachové partie z PETlahvových figurek.
- Máme menší nejasnosti ohledně krále a královny, ale nakonec to zvládáme a vyrážíme na zastávku na Újezd, jelikož další stanoviště se skrývá „někde blízko kolem Jindřišské věže“.
- Deirh s NXem jsou nám pořád v patách.
- Na zastávce je uplácíme sušenkou, aby nám přenechali prvenství u dalšího stanoviště.

3. stanoviště – Jindřišská věž
======================
- Pod věží nacházíme Sheilu, knoflíky a indulonu. Z toho nekouká nic dobrého.
- Za pár okamžiků máme každý na obličeji přilepeny 3 knoflíky a musíme je nějak shodit pouze za pomoci (vlastního) obličejového svalstva.
- Po několika minutách zbývá už poslední hajzlík na Cynčině nose.
- Všichni na něj úpěnlivě zíráme.
- Nakonec se podvoluje naší vůli a upadává.
- Chytáme tramvaj (č.9), radujeme se, jak jsme konečně těm dvěma potvorům utekli a řešíme ze které zastávky to budeme mít blíž k Televizní věži – našemu dalšímu cíli
- Nakonec se rozhodujme pro Olšanské náměstí – nebude to do kopce.
- Cestou do kopce odoláváme volání točené zmrzliny.

4. stanoviště – Televizní věž
=======================
- U vysílače nás uvítá Sniper
- Nemůžeme si nevšimnout jeho velkého zavazadla plného jídla (nebo to tak aspoň vypadá)
- K mému velkému zármutku se dozvídáme, že obří Lentilky jsou pouze Sniperova svačinka a úkol se bude týkat jen slaných tyčinek – sníst jich 10 do minuty a po jedné.
- Úkolu se ujímá Jarník.
- První tyčinka v něm mizí, než stačíme mrknout.
- Zbylých devět ji rychle následuje.
- Cestou od věže potkáváme xsofta a jeho partu – kde se tam berou!?
- Opět odoláváme volání točené zmrzliny
- Soustavou dvou tramvají se přesouváme na Krejcárek – podivné zelené místo uprostřed Prahy, kde jsem nikdy předtím nebyla.

5. stanoviště – Krejcárek
===================
- Místním úkolem jsou čachry s mapou Londýnského metra.
- Máme trošku problémy s větrem, ale nakonec ji v klidu sestavíme.
- Když si všimneme skrytých nápověd u druhé části úkolu, jde nám jako po másle.
- Vyrážíme směr další stanoviště – Českomoravská
- Potkáváme ztracený Dream team. S úsměvem na tvářích tvrdí, že se stavili na obědě.

6. stanoviště – O2 aréna
====================
- U O2 arény jsme jako první.
- Zjišťujeme, že úkol bude zahrnovat děsně roztomilé a lákavé (žel nejedlé) modré kuličky, lžíci a šátek
- Pro plnění je vyvolena Cynka.
- Musí se zavázanýma očima přenášet kuličky na lžíci z jedné nádoby do druhé vzdálených od sebe asi dva metry.
- Zpočátku ji zkoušíme navigovat.
- Nakonec volíme taktiku zvukových signálů = u jedné nádoby sedím já, u druhé Jarník a střídavě pípáme.
- Tato taktika nám přináší úspěch.
- Teď už jen dostat se do cíle na Prosek.
- Banda vedená xsoftem je nám ovšem v patách.
- Ale my je převezem, vymýšlíme geniální strategii, kterak si cestu zkrátíme autobusem z Palmovky

Cíl – Prosek
=============
- S vítězným pocitem dobíháme do cíle.
- Úsměvy nám mrznou na rtech.
- Xsoftí skupinka už si tam spokojeně vysedává. Jak je tohle sakra možné?
- Vymysleli ještě lepší zkratku, no.
- Odevzdáváme naše vyplněné bonusové hlavolamy na cestu a jak přibíhají další týmy přestáváme věřit v nějaké vyšší umístění.
- Cynka zjišťuje, že babička jejího přítele, která bydlí shodou okolností za rohem od cílového stanoviště, ji už očekává. o.0 Tak se s námi loučí.
- Náš zbytek chce ještě počkat na vyhlášení výsledků.
- Nějakého génia z konkurenčního týmu napadá, že by mohli doběhnout pro bednu Míšů do blízkého supermarketu.
- Tento nápad se setkává s velkým ohlasem.
- Za chvíli už každý žužláme svého Míšu.
- U vyhlášení se dozvídáme, že jsme čtvrtí. Nevíme, jak se to mohlo stát, ale což. Tým, který celou cestu *běžel* si nás porazit rozhodně zaslouží.
- Ještě chvíli se poflakujeme na místě a nakonec vyrážíme domů. Ke mně domů, protože tam všichni máme věci.
- Doma upadáme únavou z vedra a náročného dne, ale říkáme si, že za rok se na LOST každopádně vypravíme znova, pokud bude. To by bylo, abychom jim to příště nenandali ;o)

V jednu jsem vyrazil busem z Brna. Cestu do Prahy jsem si krátil četbou knihy Simona R. Greena Popíjení půlnočního vína, kterou mohu vřele doporučit. V Praze jsem po příjezdu dokonce vystoupil a přestoupil na správné stanice metra hned napoprvé, což se mi nestává často. Samozřejmě můj desorientační smysl mě ani pro tento den neopustil. Tramvají jsem zamířil opačným směrem, než byla zastávka Šumavská. Moje bloudění a hledání budovy v ulici Slezská se napřed pokoušel ukončit jeden klučina (ze kterého se později vyklubal Naruto cosplayer), který nevím, jak odhadl, že mířím na Yukifest (karimatka mě holt prozradila, stejně jako bágl přes rameno) a pokoušel se mě nasměrovat. Chvályhodné, leč neúčinné (každý si vykládáme výraz konec ulice a doprava po svém). Je fakt, že jsem ono místo přešel o pouhých 200 metrů. Naštěstí mi jeden chodec správně ukázal cestu. Jindy mám v Praze štěstí na samé cizince, kteří neví, kde jsou, nebo mě pošlou do …., prostě pryč, případně potkám místní domorodce, kteří neznají vlastní město.

Otevřeno bylo od tří, já vpadl do budovy někdy po půl páté tuším. Povinně odznáček k jmenovce, pak hurá za Trilem na krátký briefing Poté následovalo složení mých krámů v hlavním sále, kde byl mix pult a docela velké pódium. Přípravy probíhaly v plném proudu. Budova sama měla čtyři podlaží, všude na patrech visely vtipné cedule. Schody nepočítejte, neboť každé schody mají jednou konec (zlí jazykové tvrdili, že schodů je celkem 75), ale ze začátku mi to ani nijak nepřišlo. Bral jsem to jako bod pro zdraví a fotbalový trénink v jednom. Po sledování úvodních AMV (některá jsem dokonce ještě neviděl) pak jsem se vydal na objevování budovy. Ve druhém patře se pařilo na konzole. Ve třetím byla otevřena čajovna, kde bylo možno sehnat něco i něco sladkého na zub. Hned vedle byl bufet se základní nabídkou jídla a pití pro přežití, ceny byly kupodivu příznivé. V posledním patře byla místnost pro ***DDR*** a druhý sál pro promítání, leč pěvecký sbor se rozhodl cvičit i tento pátek, tak promítání bylo zpožděno. Dal jsem si jednu epizodu ***D. Gray Man***, audio vizuálně to vypadalo více, než dobře, po stránce příběhu a charakterů to zavánělo dávkou klišé a stylem humoru, který však ještě unesu, uvidíme, jestli to má nárok na můj čas.

Při slavnostním zahájení v hlavním sále, kde Trill názorně ukazoval v jaké poloze sledovat hentai, sál lehl smíchy. Navíc vyhrožoval, běda kdo se připlete na tento typ promítání a nebude mu aspoň patnáct. No nevím věkový průměr byl hodně nízký, ale tipuji, že patnáctku snad měli všichni za sebou. V sále přibylo dramaticky lidí, oproti minulým hodinám, všude bylo náhle plno cosplayů, zejména z některých fandů Naruta šel vážně strach, dále tam byly neko krásky, maidky, lolitky, nerdi, prostě obvyklá směs co na takové akce chodí

Pak začala v hlavním sále série ***Doujin Work***, neznal jsem ji, ale pobavila mě, komu se líbil Genshiken nemůže se zklamat. Po zahnání hladu a žízně v bufetu, jsem zapadl do druhého prostoru pro promítání. Neměl jsem tušení, že **Hana Yori Dango** je dorama. A dokonce takové, které mě zaujme. S potěšením jsem viděl dva díly a litoval, že nebyl prostor na třetí. Aspoň mám co shánět. Až o den později jsem se od Greka dozvěděl, že výše uvedený titul je legendární shoujo manga i anime. Nutno říci, že inteligentní a vtipná. Je to tak trochu jako příběh o Popelce. Tsukushi chodí na elitní střední školu Eitoku pro bohaté, byť sama je chudá. Kromě toho oponuje F4 – parta zlovolných bišíků, nejbohatších, nejmocnějších, tyranizující vybrané jedince. Jak už to tak bývá, budeme svědky soupeření dvou bišíků o jednu dívčinu – Tsukushi, ale o humor a napínavé momenty nebude nouze.

Pak jsem se odebral do hlavního sálu, abych si společně s ostatními ničil bránici při ***Detroit Metal City*** – produkty studia 4°C prostě nezklamou. Kdo by se nechlámal sérii o Negišim. Chlapci, který miluje švédský pop, ale večer se mění na Krausera, nemilosrdného lídra deathmetalové kapely. Časté odkazy, parodie, narážky na klišé black, death metalu, punku, rapu, praktik hudebního průmyslu obecně. Střely neomylně a přesně zasáhly svůj cíl. Pak jsem to chtěl zaseknout do Hypnovy říše. Bohužel pro mě, někteří hulváti a slepice považovali za nutné mluvit nahlas i ve tři ráno. No aspoň že později ráno se snažili být tiše, takže jsem nějakého spánku nakonec dosáhl. Po ránu, respektive o půl jedenácté jsem se vydal na oběd do blízké čínské restaurace. Rozhodování mezi ***One Piece*** a přednáškou Ayme, vyhrála ***Ayme***. Zpracovala téma vznik mangy. Měla hezké slajdy, mluvila k nim, občas se i ptala na něco publika. Nechala kolovat některé měsíční a dvoutýdenní magazíny, které tvoří páteř vydávání mangy. Dozvěděl jsem se dost podnětných informací o historii i nedávné současnosti.

Pak jsem přebíhal mezi sály. ***Air Gear*** vypadá na solidní fajto anime se sportovní tématikou vzdušných bruslí a závodění mezi členy různých frakcí. Samozřejmě hlavní hrdina loser, a jiná klišé tu jsou, ovšem bavilo mě to. Pak jsem také viděl kus série ***Beck***. Ta na tom byla s originalitou o poznání lépe. Sice jde o shounen, ale hudební prostředí o kámoších, co chtějí mít kapelu, a studentovi, který díky spolužačce teprve nedávno přičichl k rocku, to má něco do sebe. Jako zvědavec jsem poté vyrazil na sushi workshop. Produkty, ze kterých to mělo být připraveno, nevypadaly nijak lákavě, ale výsledná podoba mi vyrazila dech.

Pak jsem měl přednášku já. Název střet černé a bílé dává šedou, měl jasně sdělit, že půjde o pop/rockovou kapelu ***Glay***, která se původně měla jmenovat Grey, ale znáte to, Japonci nejsou s některými hláskami kamarádi při jejich vyslovování. Nechci se přehnaně chválit. Udělal jsem nějaké chyby, jako záměnu informací o dvou členech, kdy jsem informace řekl přesně, ale použil k tomu nesprávné slajdy. Občasné lovení některých číselných údajů z papírů. Ale většinu času jsem se obešel bez poznámek. Stihl jsem celou obsáhlou diskografii projet bez potíží. Potěšilo mě, že od pouštění ukázek začalo do sálu proudit více lidí. Časově jsem vše krásně stihl probrat. Členy, koncertování venku i doma, hudební vlivy a inspirace, výhled do budoucna, stejně jako důvody obrovského komerčního úspěchu. Pustil jsem celkem čtyři ukázky. Před definitivním rozloučením s publikem jsem měl ještě čas pustit svoji oblíbenou skladbu Heavy Gauge http://youtube.com/watch?v=J9n75w5DRRM Snad jsem příliš nenudil a někoho nalákal, aby se blíže podíval na zoubek této kapele, která tu rozhodně není moc známá.

Pak jsem sledoval můj tajný tip na jedno z nejlepších anime roku 2008/9 ***Casshern Sins***. Seriál s depresivní atmosférou a prostředím umírajícího světa lidí i robotů, výborná muzika (Kaoru Wada), kresba, nemohu se dočkat, až bude série odvysílaná celá.

Následovala přednáška **Storytellera**. Ten si vzal na paškál fenomén fanfikce. Byl důkladně připraven s velkým množstvím slajdů. A informacemi mimo ně. Probíhala i výměna názorů s publikem. Účast byla více, než slušná. Docela jsem se poučil, byť psaní fanfikce není moje hobby, nikdy mě nenapadlo použít to jako zlepšovací trénink pro psaní.

Série ***Mouryou no Hako*** kombinovala prvky hororu a nadpřirozena, detektivky v příběhu dvou studentek v poválečném Japonsku, rozhodně zajímavá atmosféra a myšlenka příběhu. Tvůrci studio MADHOUSE a CLAMP, více snad netřeba dodávat k nalákání. Luxusní vizuální stránka je samozřejmostí.

Pak dorazil ***Shinji***. Komiksový receptář sliboval mnohé. Shinji probral pět pravidel pro úspěšného tvůrce mangy/komiksu. Přitom představil ty špatné i dobré příklady tvorby. Dostalo se na jména tvůrců jako Kaori Yuki, Chie Shinohara. Došlo i na jiné autory a díla. Zásady a hlášky byly občas vtipné. Rady jako přihoď bišíka, odhal trauma jsou jistě důvěrně známé v branži. Nebo nedopusťte se chyby jako nepřehlednost nebo nedej bože nutit čtenáře myslet, to je zlo (takže milí tvůrci zapomeňte na postupy alá David Lynch). Také rada vykrádat klasiky a používat klišé s mírou jistě potěší začínající autory, jak bylo během přednášky řečeno, čtenáři stejně vždy originalitu neocení. Mně se přednáška velmi líbila, škoda, že byla tak krátká.

Před sedmou už dorazil **Grek1**, aby se nachystal na svoji přednášku **Rule of cool aneb co jsme ochotni odpustit anime, protože je to úžasné.** Lidé ze začátku občas přibíhali a odbíhali, ale největší účast měla tato přednáška. Nebylo si skoro kam sednout vážně. Grek se do toho pustil postupně. Představil téma, čím se bude zabývat, co hrozí slabším jedincům a masochistům, pak se začal rozehřívat na maximální výkon. Grekovo téma rozebíralo ty největší možné kliše anime i hrané kinematografie, ať jde o charaktery, akční scény, propriety těchto děl, různých folklórních legend a mnoho dalšího. Zároveň však bylo řečeno, že i když je to cool jsme schopni to odpustit, pokud to nezachází příliš daleko.

O co půjde se vzápětí ukázalo. Všichni byli varováni, že nastane zabíjení kočičand, nicméně nikdo sál neopustil. Probralo se například, k čemu se používá katana, jaké má limity. Co je typické pro souboje katanou, magií. Čím se vyznačují hrdinové studia Clamp, Sunrise. Proč jsou tak populární letecké souboje postav. Případně čím exceluje série Bleach. Grek se podíval důkladně na technicko fyzikální stránku mecha, zákony fyziky, různé technické podrobnosti. Odhalil syndrom Ju-87 a mnoho jiných zábavných věcí, kterých se tvůrci dopouštějí. Zejména se věnoval i tomu, ano, předveďme cool věci, ale nesmí to dopadnout jako Gundam 00 a podobné skvosty (hláška udělat Gundam kabriolet byla vskutku zabijácká).

Prostě kde leží ta hranice, kdy je to cool a kdy si divák řekne, tak to si ze mě dělají srandu. Grek měl rozhodně co říct. Výborná interakce mezi Grekem a publikem byla samozřejmostí. Nejen z těchto důvodů trvala přednáška o půl hodiny déle, ale stálo to za to. Časté salvy smíchu, dotazy, občas sarkastické poznámky publika. Byla to rozhodně nejlepší přednáška, jakou jsem osobně kdy zažil. Vůbec bych se nezlobil, kdyby Grek1 měl vždy na svoje téma více času. Tady ho dostal. To, co předvedl toho večera, byl rozhodně vrcholný výkon, který se pokaždé nevidí.

Pak pro mě nastal příjemný pokec s Grekem a ostatními členy Mňangačiči v čajovně. Nejen o proběhlé přednášce, ale i o anime a hudbě, kde jsme probírali svoje tipy, možné anime favority pro tento rok.

Já to celé nestihnul, přesto Vám radím, abyste věnovali pozornost sérii ***Texhnolyze***, tvůrce Yoshitoshi Abe je vám snad známý a pokud ne, řeknu jen, že v této sci-fi uvidíte nevídané a budete i namáhat svoje mozkové závity za velmi dobrého hudebního doprovodu. Série, která by vám kvůli své originalitě neměla uniknout.

Pravidelně jsem chodil sledovat soutěžící v Song Tour. Byla to vcelku švanda. Zejména by mě zajímalo, coby říkal Johny Cash na kluka v Manowar mikině, který velmi věrně zpíval jeho song Ring of Fire. Netuším, kdo nakonec vyhrál.

***Tsubasa Chronicles Tokyo Revelations*** je povinnost pro fandy dvoudílné série Tsubasa Chronicles, neboť posunuje původní děj někam jinam a atmosféra nám výrazně potemní. Můžete se těšit mimo jiné na tradičně dobré OST – Yuki Kajiura a výtvarnou práci Clamp.

Pak jsem věnoval pozornost sérii ***Basilisk***. Akční, krvavá ninjovská řežba s prvky super power vyprávějící o sporu dvou rodin středověkého Japonska v době počátku vlády rodu Tokugawa. Nemůže chybět motiv lásky vycházející z Romea a Julie, kdy má k usmíření klanů dojít svatbou mezi jejich nejmladšími členy. Zní to klišovitě, ale mělo to šťávu.

Pak jsem se odhodlal po menším osvěžení k nočnímu maratónu jménem ***Mermaid Forest*** od slavné autorky Takahashi Rumiko. Jde o zajímavé shojo vyprávějící příběh jednoho nesmrtelného páru, jsou tu dvě časové roviny, spousta akce, nějaká ta romantika, hlavně však silný příběh a prokreslené hlavní charaktery. Nicméně až do čtvrtého dílu jsem podezříval autorku, že zná jen jeden postup zápletky a ženskou hrdinku dělá jen jako statickou figuru. To vše se časem zlepší. Bohužel těsně před koncem někdy v půlpáté ráno už jsem neměl sil být vzhůru. Ovšem k mému překvapení v místnosti na spaní bylo opět příliš živo, příště si musím vzít špunty. V půl osmé ráno to dostalo korunu, kdy se vrátila nějaká opilá zpívající partička z hospody, zabít je málo.

Výhoda nedávného incidentu spočívala v tom, že jsem dorazil do hlavního sálu na film ***Cyborg Girl***. Nějak jsem si během sledování říkal, ty postupy a styl už jsem někde viděl. A návštěva www.csfd.cz moji domněnku potvrdila. Film na svědomí korejský režisér Jae-young Kwak. Jestli máte rádi jeho tvorbu, film vás nemůže zklamat, byť opět to trpí některými nešvary, kterými je tvůrce pověstný. Jako překombinovanost, potíž se v těch časových liniích vyznat atd. Přesto věřím, že se jedná o jeden z nejdůležitějších filmů Asie roku 2008.

Z programu jsem ještě viděl kousek jedné epizody ***Scrapped Princess***, ale nemohu soudit podle jednoho dílu více, než že jde o fantasy old schoolového typu. Na zakončení nás Akiko postrašila klipem pro svoji plánovanou linii Boys love v rámci Advíku 2009, který bude, jak prohlásila. Klip jsem přesto viděl až do konce, skladba Romance od Buck-Tick patří k mým nejoblíbenějším od této skupiny. Tril označil akci za proběhlou a ti nejvěrnější, co vytrvali, až do konce se rozprchli domů.

Tolik tedy k programu a akcím, kterých jsem se zúčastnil. Program byl pestrý a spoustu věcí jsem z něj nestihl, ať šlo o promítání nebo něco jiného. Probíhala soutěž ve fanfikci o cenu barda Marigolda. DDR turnaj, měření IQ, workshop kreslení, hraní deskovek, večerní soutěž atd. Dole byla hlavně manga knihovnička s neuvěřitelně pohodlnou sedačkou, nacházel se tam také comp s netem, stolní fotbálek, co více si přát. Co však velmi oceňuji, bylo přívětivé prostředí.

Krásně barevné chodby a rozvěšené umělecké práce. Hezké nástěnky, vitríny s různými věcmi, toto vše dávalo v tom mizerném počasí hezkou atmosféru, která zahřála u srdce. Pravda, člověk si zaběhal po těch patrech, ale trocha pohybu nám všem prospěje, stejně pořád sedíme. Hlavně to nakonec nebylo tak zlé. Zejména po tom, co jsem na konci prvního dne zjistil, že záchody a sprchy jsou i dole nejen ve čtvrtém patře. Výhodou místa konání byla dostupnost tří podniků, které byly přímo proklatě blízko, takže člověk vážně neztrácel zbytečně čas hledáním místa, kde ukojí svůj hlad a žízeň. Vše se dalo stihnout v rámci pěti minut chůze, ne-li ještě méně.

Samozřejmě je tu prostor pro zlepšení. Mně eng suby u některých věcí nevadily, ale přece jen jsem si říkal, zda všichni v sále jim rozumí. Co se týká obsahu programu, jsem velmi rád, že tam bylo místo i pro hranou kinematografii, možná příště ještě něco navíc přihodit? Ano, musím prásknout ještě ten nedostatek, za který ale organizátoři dost možná nemohli; v hlavním sále byla druhý den večer po půlnoci neuvěřitelná kosa (promítač usnul v bundě, já přežil nějak ve svetru, ale naštěstí v místnosti na spaní bylo vždy teplo). Čert ví, proč celý druhý den zvonilo, jak kdyby běžela výuka, beru to jako kanadský žertík od vrátného.

Celkově se akce velmi povedla, až na potíže se spaním a dvě menší zpoždění při promítání jsem nezaznamenal jediný vážnější problém. Yukifest měl správně komorní ráz a atmosféru, bylo to vskutku velmi kouzelné. Potkal jsem pár známých, rozšířil si o něco svoje obzory a hlavně se většinu času dobře bavil.

Fotky:

„Hlavní sál před zahájením.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki01.jpg
„Pár chvil po zahájení.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki02.jpg
„Akiko se zvědavě rozhlíží v čajovně.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki03.jpg
„Ayme v akci.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki04.jpg
„Jistý Vavča při přednášce.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki05.jpg
„Sraz v čajovně.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki06.jpg
„A promítači se snažili neusnout.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki07.jpg
„Hlavní organizátorská dvojka.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki08.jpg
„Hlavně pestré prostředí je potřeba pro con.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki09.jpg
„Výsledek sushi workshopu vypadal lákavě“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki10.jpg
„Pařilo se“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki11.jpg
„Trsalo se“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki12.jpg
„Promítací sál číslo 2.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki13.jpg

Seri a Mitsuki dorazily už v sobotu večer a přespaly u mě. Ráno jsme pak stihly tramvaj v nelidskou ranní hodinu a díky štěstí na spoje jsme byly na místě srazu ještě dřív, než jsme doufaly. Aspoň jsme stihly doladit náš zákeřný bojový plán. Všechno dopravní štěstí jsme asi vyčerpaly my, takže naši zbývající členové dorazili oba se zpožděním. Na startu v přívozu v Podbabě jsme ale byli včas. Za startovní poplatek 15kč jsme vyfasovali tmavě šedivé (čti černé) placky a podklady pro první úkol.

Z obdrženého poupraveného časopisu jsme vyluštili, že další stanoviště je „Plavební kanál u Císařského ostrova“ a zde nastal čas pro první zásadní týmové rozhodnutí. Cynčina geniální příruční mapa na sobě měla plavební kanál přímo označen, byl ale zatraceně dlouhý a úplně jiným směrem než se vydala skupinka před námi. Ti totiž záludně odjeli přívozem, který se tak strašně nabízel… ale my se rozhodli věřit mapě a vlastnímu úsudku a vydali jsme se tedy pěšky podél údajného plavebního kanálu.

Čekalo nás asi nejvtipnější putování celé neděle. V týmu panovala vysmátá nálada způsobovaná hlavně představou, jak se za dvě hodiny celí uťapaní vrátíme potupně na start a přece jen se necháme převézt. Když jsme po chvíli putování podél kanálu narazili na konec cesty, bezprostřední reakce vepředu jdoucích byl výbuch smíchu. Veseleji být už nemohlo.
Odbočili jsme tedy od břehu a ostřížími zraky z dálky pátrali po jakémkoliv náznaku mostu nebo červeného trička. A že jsme jich našli… Ovšem byly to samé falešné stopy: soukromé stavidlo hlídané ostrahou, červená vlajka, posádka výletního parníku v červených tričkách, zamčený most – u toho bych se ráda zastavila. Překonání kanálu jsme totiž byli nejblíž právě tady. Po chvilkové úvaze jsme ale došli k závěru, že orgové by se přece nenamáhali přelézat zamčený most a budou se ukrývat na nějakém pohodlněji dostupném místě. Vrátili jsme se tedy na hlavní tah a pokračovali dále po cyklostezce. Cestou jsme ještě zvládli dokonale zmást tým za námi, který udělal osudovou chybu asi už na startu, když se rozhodl jít v našich stopách (pokud to ovšem byl jejich záměr). U „našeho“ mostu a ještě jednoho za ním, který my už ani nepokoušeli, se poněkud zasekli a dali nám tím možnost nenápadně odbočit na naši plánovanou cyklostezku a úplně neúmyslně se jim tak schovat za keříčky.

Posilněni čokoládou a vymýšlením alternativních plánů („Hele, ti tenisti maj taky červený trička. kdybychom jim třeba shrabali antuku, tak by se nám na ten papírek určitě rádi podepsali.“ ^^) jsme dál putovali podél plavebního kanálu. Když se (po několika kilometrech ;o) kanál blížil ke svému konci a stanoviště pořád nikde, jali jsme se přehodnocovat naše plány a cíle. Řekli jsme si, že půjdeme obhlédnout ještě sportovní kanál a když nebude nikdo ani tam, můžeme jít třeba do ZOO )

O několik chvil později, při přecházení jednoho z mostů na cestě ke sportovnímu kanálu, jsme najednou s ukazováčky namířenými na červenou osůbku pod námi naprosto ztuhli a do ticha se ozvalo jen sborové HE?! Byla tam, potvora. A opravdu to nebylo ani „na“ ani „u“ plavebího či sportovního kanálu. Ovšem byla to Rin a když nahodila svůj typický nevinný úsměv, nebyl jí nikdo z nás schopen ublížit. Tak jsme se radši pustili do plnění úkolu ^^ Sebevědomě jsme si rovnou řekli o ten těžší. Vyklubalo se z něj holení balónků. Jarník se k tomu neměl s chabou výmluvou, že to dělá denně, tak si Cynka a Serita oholily každá jeden a to tak dokonale, že jsme je začali podezřívat, jestli taky nemají náhodou nějakou tu každodenní praxi ;o)

Další stanoviště se mělo nacházet na konečné nové trasy metra – v Letňanech. Nenápadně jsme se chytli Molíka a svezli se s ní busem na Holešovice, čímž jsme se sice připravili o dobrodružnou cestu přes vratký tramvajový most, kterou jsem navrhovala já, ale zase nám to putování značně urychlilo. Cesta metrem uběhla překvapivě rychle, stěží jsme se stačili bleskově pokochat novou trasou a nakreslit do Slitherinku dvě bezvýznamné čárečky.
Stříbro a jeho minové pole (alias stanoviště č.3) čekali naštěstí už ve vestibulu metra a ne někde venku uprostřed kruhového objezdu, jak naznačovala matoucí mapka. Hledáni min LIVE jsme nemohli odolat, zvlášť když to byl ten těžší úkol. Hned na první pokus jsme jednu našli! Naštěstí jsme měli ještě dva další a po první smůle už jsme všechno pečlivě promýšleli a za chvíli bylo celé minové pole zdárně zmapováno a na naší kartičce už se skvěl další podpis. A pak už rychle zpět do metra, příští cíl: metronom.

Cynka se projevila jako správný domorodec (od toho jsme ji tam taky měli ;o) a přesvědčila nás, že schodům k metronomu se můžeme vyhnout a dojít k němu seshora, přestože je tam výluka. Po mírných útrapách, dobré radě pána, který ochotně radil, i když nebyl tázán, a objevení několika zastávek, odkud X-1 nejela, jsme konečně našli tu pravou a dopravili se s ní na Letnou, kde jsme prošli staveništěm po zcela nově vyasfaltované silnici, pak kousek parkem a byli jsme tam. Pod metronomem jsme spatřili Snipera s dalším záludným úkolem – tentokrát šlo o zrcadlové psaní na sklo. Zapojila jsem všechny dostupné půlky svého mozku a vyšvihla to téměř jedním tahem (Musím se pochválit sama, neboť v mém vlastním reportu to za mě opravdu nikdo jiný neuděla ;o)

Další stanoviště nás čekalo na Střelečáku a těžký/fyzický úkol byl tentokrát tak podlý, že jsme pomalu litovali, že jsme si teď nevzali ten lehčí. Šlo tu o házení mokrým mýdlem. Na několikátý pokus dokonáno. Ztráty na životech – žádné. Fleků na oblečení – nepočítaně. Ale co, je to přeci čistá špína ^^

Dál jsme měli utíkat na Výtoň. Musím připomenout, že naše štěstí na dopravu se nás celou cestu téměř nepustilo, takže jsme zase jednou doběhli tramvaj a na dalším stanovišti jsme byli dřív, než jsme si vůbec stihli všimnout. Čekalo nás tam překvapení (v tu chvíli jsme mysleli, že příjemné) Viděli jsme tam totiž tým, který byl jediný před námi. Že bychom je už konečně začali dohánět? Omyl. To oni tam jen trčeli už půl hodiny a na jak dlouho tam zkysneme my jsme teprve měli zjistit…

Úkol obsahoval Kofolu. Hodně Kofoly. Nikdo nám nenamluví, že v tom neměl prsty Trilenid. (Však jsme taky celou dobu čekali, kdy najednou vykoukne zpoza schodů a bude chtít zkonfiskovat naše kofolové zbytky po nesplněném úkolu). První část byla celkem v pohodě, dali jsme hlavy dohromady a po chvilce jsme správně vymysleli, jak pomocí sedmi a čtyřdecové nádoby vyrobit 0,5 a 0,6 l Kofoly. Následně jsme to vyzkoušeli i v praxi. Pak ale přišla ta zákeřnější část. Oněch 0,6 jsme měli vypít. Brčkem… a ne ledajakým brčkem, rovnou megabrčkem slepeným ze sedmi jiných, které jsme si měli ještě ke všemu sami vyrobit. Slepovali jsme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, avšak Kofola naším veledílem ne a ne protékat. A to jsme všechny spoje ještě ručně drželi ^.^‘ U sosání jsme se prostřídali všichni. Nutno uznat, že Jarníkovi a Seritě to chvílemi i trochu teklo, ale když asi po čtvrt hodině v odměrce ubylo asi 0,01l (a to ještě proto, že byla nakloněná), rozhodli jsme se, že úkol vzdáme a nebudeme už u Kofoly ztrácet další cenné minuty. Trin nám ještě poradil kde hledat další stanoviště, věnoval nám zbytek naší nepoužité Kofoly a mohli jsme vyrazit. Naší příští zastávkou měl být vrcholek Branické skály. Využili jsme své dopravní štěstí a bus 124 z Podolí, který nás dovezl téměř na místo. Zbývalo se jen odhodlat a rozhodnout se, kterou cestou do džungle, což jsme za pomoci mapy a intuice dokázali na první pokus.

Na místě byli v červeném tričku týpci dva, ovšem jen jeden z nich byl xg a měl pro nás úkol. (Ten druhý tam jen natíral schody, kdyby to náhodou někoho zajímalo ^^) Úkol tentokrát spočíval v pojídání rohlíku s povidly zavěšeného na věci připomínající obří rybářský prut. K držení ani okusování se nejdřív nikdo neměl, ale nakonec se dva odvážlivci v našich řadách našli. Cynka popadla prut a zaujala pozici zkušeného rybáře, Jarník poklekl a… a dál se to nedá dost dobře popsat, budete se muset spokojit s fotodokumentací ;oP Každopádně úkol byl úspěšně splněn a my se mohli vydat na cestu do cíle, který měl být situován někde poblíž Pobřežní cesty. Předtím jsme se sice ještě chtěli pokochat pohledem na Prahu z vyhlídky, ale bohužel nám v tom bránil ten maník, který tam natíral ty schody (a hlavně ty natřené schody teda XD).
Pro sestup z Branické skály jsme zvolili poměrně extremistickou lesní stezku. Musím přiznat, že hlavně proto, že jsme jinou cestu neviděli, obzvláště ne tu asfaltku, co se nacházela o pár metrů vedle. Alespoň jsme měli o jeden intenzivní dobrodružný zážitek víc a Serita si to ve svých off-road lodičkách užila určitě dvojnásob. Pak už nás čekala jen jedna zastávka tramvají, chvilkové pátrání v mapě, odchycení Molíka klusajícího okolo a rozvážné nakráčení do cíle.
Byli jsme druzí. Na první bychom nedosáhli, ani kdybychom vyřešili slitherink, i když poslední náznaky snahy o řešení tu ještě pořád byly. V cíli nás čekala sváča – naše vlastní (cizí pejsky se prý nesluší opékat), labutě a kachny (ty se prý taky nesměly jíst, i když několik pokusů o odlovení ze strany vítězného týmu proběhlo). Molík nás nakonec ještě vybičovala k několika skupinovým aktivitám, které ale záhy přerušil déšť. A nebyl to ledajaký déšť, takovouhle fatální průtrž mračen jsem na vlastní kůži docela dlouho nezažila. No, aspoň že už jsme byli v cíli. Utvořili jsme (pomocí všech deštníků, pláštěnek a dalších věcí, co byly po ruce) protideštovou formaci pod stromem a v tichosti mysleli na týmy, které byli ještě někde na cestě. Namočení jsme se stejně nevyhnuli, ale určitě to bylo nesrovnatelné s tím, co by nás potkalo, kdybychom náš improvizovaný úkryt opustili. Nakonec jsme se o tom mohli na vlastní oči přesvědčit, když uprostřed největšího slejváku, dorazil promočený třetí tým, který smůla doprovázela celou trasu (ano, byli to ti, jak jsme jim odbočili za ty keříky ;o) A protože dorazili více než hodinu po nás, nepomohl jim už ani vyřešený slitherink. Mwahahahaha.

Příchod dalších týmů byl pořád v nedohlednu a nás čekaly i jiné povinnosti, tak jsme si řekli, že na ty zbytky do večera vyčkávat nebudeme a rozprchli jsme se do svých nor. LOST byl ale rozhodně nezapomenutelný (na některé okamžiky budu vzpomínat určitě ještě dlouho ;o) a naše účast na příštím ročníku je téměř jistá. Takže za rok!

Fotoreport k nahlédnutí tady.

Po kratší cestě z Třebíče do Brna jsem stanula na vlakovém nádraží a vyrazila hledat své otaku spojence. Ti poslušně čekali pod příjezdovou tabulí u východu, a tak jsem se postupně pozdravila s mou drahou polovičkou Marcusem, Ledmanem, Justym (s tím byly trochu problémy, protože měl plné tlapy krabic se sushi), Neko-kunem, Lusi, Mitsuki, Seritou, Stardiem a dalšími dvěma otaku, jejichž jména mi bohužel vypadla z hlavy (omluvte můj zdegenerovaný mozek). V tu dobu bylo asi 7:45 a AF začínal v 9:00, ale jelikož nedočkavost byla příliš silná, ničím jsme se nezdržovali a zamířili kinosálu B. Bakaly, kde se měly řešit věci ohledně registrace, placení (jako řada dalších jsem AF zaplatila několik dní předem převodem na účet) a vstupenek. Museli jsme sice ještě nějakou dobu čekat v předsálí, ale aspoň byl čas si v klidu popovídat a obdivovat „Lusin cosplay Sunako“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/af08-Lusi-Sunako.jpg a Justyho kočičí ouška. Dokonce se objevil i Trill s nezbytnou kofolou na zádech. Organizační tým zatím strategicky rozmisťoval stoly, směrovky a plakát s vyobrazením různých přívěšků, který si každý účastník směl dle libosti vybrat. U mě jednoznačně zvítězil Edward Elric (jak jinak ^_^), avšak Marcus se po dosažení závěru „vypadá tam jako zákusek pro fangirls“ raději rozhodl pro slečnu s nekomimi.

Po úspěšném průniku „platící oblastí“ jsme se nahrnuli do zatím poloprázdného sálu. Zahájení AF se mělo konat v kině Scala, které se nacházelo několik minut cesty od Bakaly, ale rozhodli jsme se chvíli zůstat tady, když už jsme se sem tak pracně dostali. Jako první anime bylo na programu Zettai Karen Children. Upřímně, komedie s upištěnými holčičkami moc nemusím, ale na druhou stranu musím říct, že na Homosvalouše nejspíš do smrti nezapomenu. Krátce před skončením této šílenosti jsme vyrazili na cestu do Scaly, abychom stihli zahájení AF a promítání soutěžních AMV. Na první pohled sice vypadalo kino přecpané, ale s trochou snahy jsme si naštěstí sedli všichni (snad), jelikož sedící návštěvníci měli tendence vytvářet ve svých řadách větší či menší neobsazené mezery. Po Trpaslíkově uvítání ho na scéně vystřídal Wotan a začalo promítání AMV. Jejich kvalita byla hodně různorodá, ale mě si nejvíc získalo AMV s neuvěřitelně chytlavým songem It’s ok 2b gay (jeho název byl překvapivě Day for gay )a hned po něm velmi kvalitně sestříhané a dynamické AMV z anime Naushica. Musím ale upřímně říct, že ani jeden z humorně laděných kousků u mě nevyvolal tak beznadějný záchvat smíchu, jako Hejtyho X-mix, se kterým soutěžil v minulém ročníku AF. Každopádně mě konečné vyhodnocení výsledků docela překvapilo. Vítězným AMV se stalo Šíleně smutné AMV od Jarníka, což tedy zas tak velké překvapení nebylo, protože recesivní AMV s českou písničkou je dnes už téměř sázka na jistotu (viz. zmíněný X-mix), ale mírně mě zklamalo, že zrovna třeba Naushica, která jistě byla díky svému skvělém zpracování nejen mým favoritem, se ani neumístila. Na druhém místě skončilo Day for gay (pro mě docela potěšující) a na třetím místě na první pohled průměrné Fifth Crusade, které ovšem asi nejvíce zabodovalo dobře zvolenou písničkou od Epicy a vizuálně příjemným anime Fate/stay night.

Po skončení soutěže nastala v následujících hodinách jakási honička „tam a zpátky“, která ovšem byla nutná, abychom stihli všechny přednášky, na které jsme chtěli jít. Přesunuli jsme se opět do Bakaly, kde jsme si užili přednášku s názvem Anime a manga pro dívky, uváděnou holčinami Agony a Rinoa. Zde jsme si užili jak romantiku, bishinky a bishíky, tak zvrhlosti a informace o mangách a anime s podobným zaměřením. A pokud někdo ví, jak se jmenovalo to anime s morfujícím neko-bishíkem, ať mi to okamžitě řekne! ^^‘
Vypařili jsme se ještě předtím, než přednáška skončila (a naštěstí pro pány ještě předtím, než došlo na téma yaoi), protože ve Scale chystanou Cosplay soutěž jsme si jednak nemohli nechat ujít a jednak jsme chtěli jít podpořit Lusi, která se jí logicky účastnila také. Počet cosplayeristů doslova šokoval; ve srovnání s minulým AF jich byl snad trojnásobek a v závěru soutěže se už téměř nevešli na pódium. Ale abych nepředbíhala. Vystřídaly se postavy z anime známých i méně známých (namátkou třeba Suzumiya Haruhi, Blood+, Cowboy Bebop, Trinity Blood, D.Gray-man, Cesta do fantazie, Death Note, Inuyasha, Naruto, Bleach a nepočítaně dalších.), některé postavy se objevily hned dvakrát (třeba dva L a dvě Misy) a občas soutěžily i celé týmy. Z těch rozhodně stojí za zmínku tuším sedmičlenný Naruto team, jejichž kostýmy byly opravdu promakané, avšak čím si nejspíš definitivně zajistili vítězství byla jistá lehce pobuřující scénka. Aktéři Sasuke a Naruto se k sobě na pár sekund začali nepřirozeně tulit, což vyvolalo hlasitý jekot dívek, který přehlušil potencionální znechucené bručení přítomných pánů. Náš Neko-kun to rozhořčeně nazval cheatováním, ale to bylo asi tak všechno, co s tím mohl udělat. Není tedy asi třeba dodávat, že Lusi měla velkou konkurenci. Přitom jako jedna z mála dokázala svou postavu opravdu dobře zahrát. Bohužel za herecký výkon se ceny neudělovaly, jinak by se bezpochyby umístila. Za zmínku stojí ještě náš samuraj Hruzek, soutěžící v uniformě Shinsengumi, a Anonimotaku, který se zcela nečekaně objevil v „obleku“ L. Dále Inuyasha s dvoumetrovým sekáčkem na ma-… eh, démony, TV-cosi z FLCL, mašinka ze Steam-boye, dvojice killerů z Trinity Blood… asi bude lepší, když sem dám k dispozici fotku. Vyskytlo se zde velké množství maidek a goth-loli dívčin. Co mi ale nepřišlo zcela korektní byla skutečnost, že se některé holky přihlásily do soutěže z fleku, aniž by vlastně pořádně věděly, za co jdou („já jsem kombinace tamtoho a tamtoho z tamté a tamté skupiny…“). To už by tam rovnou mohl jít Justy a říct, že jde za kočičku Chii (což jsme mu konec konců skutečně navrhovali ^^‘). Tímto se cosplay soutěž dost protáhla, ovšem nelze říct, že by to někomu nějak zvlášť vadilo, bavili jsme se skvěle.

Když jsme se konečně dostali na denní světlo, nastalo řešení problému, kam se půjde teď. V nejbližší době se žádná přednáška nekonala a jelikož jsme se shodli, že na anime se můžeme dívat doma, jsme se po menších komplikacích rozhodli zbavit Justyho jeho „břemena“: v parku na lavičce. Sice to znamenalo, že nejspíš budeme muset zavrhnout soutěž Sedm samurajů, ale hlad a touha po odpočinku udělaly své. Zatímco Justy vybaloval své náčiní a chystal se na věc (myšleno příprava wasabi, sójové omáčky a zbavování sushi zbytků ubrousku), odešla půlka grupy na zmrzlinu. Zakrátko bylo sushi připraveno k nemilosrdnému sežrání a já jen musela souhlasit s Marcusovou poznámkou, že je to velice estetické jídlo. Po tom, co nám Justy ukázal, jak se to vlastně jí (namočit do omáčky, opatrně do wasabi a případně si potom dát plátek zázvoru), jsem si samým nadšením nabrala takovou porci wasabi, že mi to málem urazilo nos. Každopádně se nám s přispěním všech podařilo sushi spořádat a já se nemůžu dočkat, až si budu moct vyzkoušet něco takového udělat i doma (i když pro nezkušeného „kuchaře“ to musí být asi vážně piplačka).

Po nějaké chvíli zabíjení času v parku a v hospodě (nutno říct, že zdejší pivo bylo opravdu vynikající) jsme si to opět namířili do Scaly, celí natěšení na Animekvíz, který byl v Trpaslíkově podání skutečně grandiózní. Ani jsem neměla potřebu soutěžit, prostě mě bavilo sledovat, co si pro nás tento rok nachystal. Trpaslík nezklamal. Už hned první otázka „Seřaďte organizátory od nejstaršího po nejmladšího“ mě dostala. I když se během Animekvízu vyskytly jisté technické problémy, na zábavnosti mu rozhodně neubraly. Po Animekvízu byla na programu hned další přednáška ve stejném kině, což jsme velmi ocenili – konečně jsme mohli v klidu sedět. Přednáška nesla název Obyčejné kouzlo příběhů, přednášejícím byl Lišák a myslím, že většina z nás se shodne na tom, že to byla nejzábavnější přednáška celého Animefestu. Lišák nám všem osvětlil problematiku struktury příběhů vskutku netradičním způsobem, odvyprávěl nám příběh Romeo a Julie pomocí různých chibi postaviček (chudák Edward skapal hned, jak se objevil) a na závěr nám ukázal pár statistik ohledně kvality příběhů různých anime. Ke konci jsem si řekla, že by určitě stálo za to přednášky natáčet na kameru, protože tak povedené přednášky bych si klidně zkoukla znovu, ale těžko říct, zda to vyšší moc (orgové) vůbec povoluje.

Nyní jsme se Marcus, já a Rusel vydali na vlakové nádraží, abychom přivítali našeho Nahého bastarda a Čudnou melounovou entitu… ve zkratce Voida a nAlucarda. Void měl sice původně přijet už dřív, ale jelikož měl den předtím jistou aféru s panem alkoholem a ráno nejspíš s paní kocovinou, musel přijet později. Právě od Voida jsme měli obdržet naše vlastní Manga-fan visačky, a tak se i stalo. Sice byly krapet velké, ale aspoň byly vidět. Ve Scale jsme tímto propásli vyhlášení výsledků a nic dalšího zajímavého na programu zatím nebylo, takže jsme se rozhodli zajít na Grekovu přednášku Jak mluvit. Zde jsme vyslechli užitečné rady, jak se vyjadřovat jako člověk, jak posílit hlas (myslím ale, že zpívání ve sprše se u mě využití nedočká), jak se zbavit nervozity, prostě co dělat pro to, abychom lépe a srozumitelněji mluvili. Během přednášky si nás v kině vyhledali ostatní členové naší grupy, takže též obdrželi visačky a mohlo se jít z kina pryč. To jsme tedy měli původně v plánu, ale na chodbě nás zastavil náš milý Hintzu (asi ho zaujal Ledman s Lusinou černou parukou – „No ty jsi nám nějak zkrásněl!“)a než jsme se nadáli, už jsme seděli v “brlohu organizátorů“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/af08-Uorgu.jpg. Zde jsme mimo pizzy a kafe dostali k ochutnání i extrémně pálivé omáčky. Po zkušenosti s wasabi jsem si troufla jen na tu relativně nejslabší, ale někteří se vrhli i na lavičky s varovným nápisem „Sudden death“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/af08-SuddenDeath.jpg. Při pohledu na ně jsem byla ráda, že jsem zůstala u té slabé, jelikož nejspíš nechybělo málo k tomu, aby je tam někdo křísil. Každopádně jsme vyfasovali i čínské hůlky s logem Animaxu, kterými se učím jíst doteď. Pro Neko-kuna zde představovaly čínské hůlky a kelímky od kafe dlouhé hodiny zábavy, jelikož z nich s výrazem nesmírného štěstí skládal hrady a jiné různé patvary.

Kolem půl dvanácté atmosféra značně zhoustla, jelikož měl být promítán „snímek z dílny satanovy“, čili yaoi. Jako u každého anime se měl někdo postarat o jeho uvedení a popsání divákům, než bude promítáno. Zde se toho naštěstí ujala nějaká slečna, muži by to nejspíš psychicky neunesli. Když jsem ovšem nakoukla do „sálu“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/af08-Bakala.jpg, bylo tam i poměrně dost chlapů, avšak mám podezření, že se krátce po začátku promítání stejně vypařili. Void s nAlucardem se zatím vytratili, aby našli Marwina, který kdesi trajdal s vodní dýmkou. Když se konečně oba (nyní už vlastně tři, mise byla úspěšná) vrátili, pomalu jsme se rozloučili s organizátory a namířili si to do parčíku, kde jsme hledali nějaký vhodný úkryt, kde by se dala zapálit vodní dýmka. Byl to docela těžký úkol, ale nakonec jsme našli víceméně vhodné místečko, a tak Marwin vybalil „fajku“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/af08-Vodnica.jpg. Připravená byla velmi rychle a tabák chytl ještě rychleji, ale bohužel vydržela jen velmi krátkou dobu. Zato dýmila vydatně. Myslím ale, že od vodní dýmky velikostí přizpůsobené pro cestování se žádné zázraky čekat nedají. Chladný noční vzduch nás však trochu oživil a připravil na následující anime maratón ve Scale. Tentokrát pro ten účel bylo vybráno anime Moyashimon. Podle všeho se jednalo o anime nejen zábavné, ale i docela poučné; příběh totiž sleduje příhody kluka na vysoké zemědělské škole, který je schopen vidět bakterie pouhým okem (v tomto ohledu mi Moyashimon trochu připomenul anime Mushishi). Řekla jsem si, že může být nesmírně zajímavé sledovat tímto způsobem ztvárněné něco, o čem se vlastně celý rok učím ve škole. Pravdou nakonec bylo, že se jednalo spíše o fermentační bakterie. ^^‘ Ale zajímavé to bylo každopádně. To ovšem soudím jen podle prvních pár dílů a různě dlouhých útržků z dílů ostatních, udržet se konstantně vzhůru bylo i po několika energy drincích zhola nemožné. Čas od času mě probudil buď hlasitý smích ostatních obyvatel sálu, nepříjemné tlačení dračího přívěšku do čelisti nebo pocit, že už na mě i ti Japončíci mluví česky. Po takto strávené noci na mě padly silné pochybnosti, zda AF ustojím až do oficiálního ukončení bez újmy na zdraví. Raději jsem se tedy rozhodla, že pojedu domů dřív, protože bych zbytek AF už asi neustála. Kolem sedmé hodiny začal „vyzvánět“ AMV budíček, který na mě skutečně měl povzbudivý efekt (alespoň do doby, než skončil, pak se opět dostavil zombie-mode…). S námahou jsme se tedy vyštrachali z kina a spolu s Marcusem a Ruselem odpochodovali na autobusové nádraží, kde si zjistili své spoje. Po menších navigačních komplikacích jsme se ještě jednou sešli se zbytkem grupy, rozloučili se, a jelikož měl Marcus ještě trochu času, šel mě vyprovodit na vlakové nádraží, odkud jsem plánovala odjet. Animefest je vážně skvělá věc, ale vydržet ho celý je občas nad lidské síly (tímto patří organizátorům můj obdiv). A co říct na závěr? Jedině to, že se těším na další AF, tentokrát s číslicí O9!

Jelikož bylo náhodou zjištěno, že shodou okolností hned několik členů Manga-fan teamu oplývá příbuzenstvem u dráhy a tím pádem i jistými cestovními výhodami (například nárokem na cestu do Rakouska 1x ročně zdarma), rozhodli jsme se toho zneužít a ve složení já, Serita a Justy vyrazit prozkoumat Vídeň. Část onoho “příbuzenstva na dráze“ (přesněji řečeno moji rodiče) se ovšem rozhodla náš geniální nápad zkopírovat, a tak se k nám přidali. Naštěstí jen na cestu vlakem, kde musím uznat, že se jejich přítomnost velmi vyplatila, protože mi pomáhali vlastními těly necelé tři hodiny držet v přeplněném vlaku místa pro Seri a Justyho, kteří přistupovali až v Brně. Cesta vlakem probíhala ve znamení kontroly zásob, plánování trasy a několika šokujících odhalení. Justy na sebe prozradil, že v životě nejel pater nosterem a byl velice zklamaný, že „sa to nahoře neobracá“. ^^Ve Vídni na nádraží s námi na hned peróně navázal kontakt podivný mužíček, který se lámanou angličtinou ptal, zda je tu správně v Rakousku, ve Vídni. Ujistili jsme ho, že ano, a sami jsme už trochu méně sebejistě vyrazili do útrob velkoměsta.Velmi záhy jsme narazili na první asijskou restauraci. Aby bylo jasno, tenhle report vám má totiž mimo jiné přinést užitečné informace, kdybyste se někdy do Vídně sami vydali a zajímali se o stejné kraviny jako my (asijské restaurace a comic shopy ^.^‘). Abych se vrátila zpět k tématu: Tato nenápadná restaurace se nachází na Prinz-Eugen-Strasse, nedaleko Jižního nádraží, a její výhodou je extrémně levné sushi.

Dále jsme prošli přes Schwarzenbergplatz – náměstí s falešnými sakurami, fontánou a pomníkem ruským hrdinům (WTF?), na nedalekém sloupu jsme objevili inzerát na byt, psaný v pravé nefalšované polštině, která je opravdu asi druhým nejfrekventovanějším jazykem ve Vídni, a vydali jsme se obdivovat vídeňskou moderní architekturu – výtvory pana Hundertwassera.

Cestou jsme ovšem potkali pobočku jedné sítě japonských restaurací, o které se nemůžu nezmínit. Ona síť se jmenuje Akakiko (http://akakiko.at) a konkrétní restaurace, u které jsme pár minut zvenku slintali, se nachází na Landstrasser Hauptstrasse 59. Jsou v ní možná o trochu vyšší ceny, ale rozhodně ne nějak neúnosně, a máte za ně zaručenou kvalitu (co se nám tak zdálo jako vnějším pozorovatelům ;o). Minimálně to prostředí vypadalo dost luxusně (kdyby náhodou jídlo ne).

Hundertwasserhaus jsme našli téměř bez problému. Na poslední odbočce jsme totiž potkali milou Rakušanku, která nás jako hloupé turisty správně navigovala a ještě nám poradila, že je to ten modrej, asi abychom ho náhodou neminuli. ^^ Musím uznat, že Hundertwasserhaus je naprosto originální, impozantní, vymakaný, a fakt nás dostal. Jen nás mírně vyděsilo, jak se rozlejzá do dalších domů. Jestli to takhle půjde dál… ;o) Už i o pár desítek metrů dál se vyskytuje další „nakažený“ barák – KunstHausWien. Fakt se to podezřele šíří. ^^Po tomto vysilujícím kulturním zážitku jsme se rozhodli si na chvíli odpočinout v parku. Cestou jsme ještě minuli Oskar Kokoschka Platz, kterého bychom si nebýt průvodce asi ani nevšimli, protože ta mírně rozšířená ulice náměstí nepřipomínala ani vzdáleně. Byli jsme nuceni konstatovat, že Kokoschka má sice plakáty na svoji výstavu po celém městě, ale aby mu udělali pořádný náměstí, to ne. Tedy ne, že by nás to nějak výrazně trápilo… ;o) A pak už hurá do Stadtparku.

Parky ve Vídni jsou opečovávané, zelené, čisté a (což nás překvapilo nejvíc) plné laviček. Když říkám plné, myslím opravdu plné. Zástupy laviček na každém kroku. Jako kdyby se chystaly na nějaký hromadný útok. Ale vážně, přišlo mi, že ve Vídni mají tolik laviček, že byste na ně mohli v klidu umístit všechny pražské důchodce a ještě by vám zbyly nějaké na rozkradení. Justy nezklamal a vytáhl tradiční český výletnický oběd – konzervu. Mezitím jsem začala listovat v našem věrném průvodci a psychicky připravovat skupinku na objekty, které nás v kulturní části našeho putování ještě čekají. Když jsem přečetla informaci, že v císařské hrobce jsou uložena těla většiny Habsburků, ale srdce a vnitřní orgány mají v Augustinenkirche, vypozoroval v tom Justy jasný quest, který si v ničem nezadá s běžnými počítačovými hrami a tak se začalo plánovat. Naše strategie ohledně kompletace Habsburg-zombíků naštěstí zůstaly jen v teoretické rovině.

Když jsme byli náležitě odpočatí a veškeré morčacie mäso už bylo v Justyho žaludku, vyrazili jsme na další cestu. Čekala nás obhlídka nejklasičtějších klasik vídeňského centra, o kterých se nebudu rozepisovat, jinak bych se k té japanofilní části výletu asi nikdy nedostala. Jediná historka, která by asi stála za zmínku byla, když nás uprostřed Hofburgu odchytila partička německy mluvících malých kluků. Když jsme po chvíli vydedukovali, že se nás neptají na cestu, nýbrž na nějakou anketní otázku (a já po zaslechnutí slova Weltmeisterschaft odhadla, že půjde asi o fotbal), hrdě jsme odpověděli že Češi. Chlapci si pro nás vytvořili novou kolonku, udělali do ní první čárku a s radostnými výkřiky „Endlich Tschechien“ vesele odběhli. No vážně.

Poté konečně začala ještě o něco zábavnější, avšak o nic méně kulturní část našeho výletu. Nejdříve jsme se přesunuli na Getreidemarkt, který není vůbec ničím zajímavý, tedy kromě jména a toho, že jsme tam (tak trošku omylem) byli dvakrát. Také se tam vyskytuje korejská restaurace Saigon, o které taktéž nic nevím, ale jak jsme šli kolem dvakrát, tak jsme si ji zapamatovali.

Sami jsme poobědvali až o kousek dál, na Wienzeile. Na téhle obří jídelní a trhové ulici jsme zaznamenali ještě větší hustotu asijských bister a restaurací než kde jinde. Jedna dokonce vypadala, že obsahuje i pravé Japonce. Přebíhali jsme mezi nimi, zvažovali, porovnávali, vybírali, až jsme nakonec zapadli do nejpodezřeleji a nejlevněji vypadajícího Sushi Kinga ^__^ na Linke Wienzeile. Ukázalo se, že volba to byla vynikající. Za 10€ jsme dostali bento, které bohatě vystačilo pro 3, a ostudy jsme udělali nejmíň za 10. To byste nevěřili kolik radosti můžou způsobit třeba takové rozlamovací hůlky. (Nebo vlastně tušili, v případě, že jste viděli Azumangu. ^^)

Po jídle jsme se celí rudí (od smíchu a studu zhruba rovnoměrně) konečně vydali vstříc našemu hlavnímu cíli – RUNCH COMICS Nachází se na Kaiserstrasse, což je blízko Západního nádraží a ze slavné Mariahilferstrasse je vidět.

Slibované hromady mangy byly opravdu impozantní. Stejně tak figurky a další serepetičky okolo. Strávili jsme tam dobu zjevně až moc dlouhou na to, aby nás považovali jen za normální freaky, ale my měli své (ne vždy úplně obhajitelné) důvody. Jedním z nich byla hrabárna v horním patře, kde jsme doufali, že najdeme třeba nějaké zašlé klenoty. Zvlášť po tom, co jsme narazili na nějaké známější tituly v angličtině, jsme se do hrabání v přepravkách s vyřazenou mangou pustili ještě vehementněji. Většina pokladů, co jsme v té kupě 13. volumek, hentai, všemožných návodů a podivných artbooků našli, byly klenoty spíše v tom negativním slova smyslu. Ale nakonec jsem si z horního patra odnesla alespoň 2. volume Ranmy v angličtině. Za 3€, no nekupte to. ;o) Dole jsme se pak ještě pohrabali v DVDčkách, ohledali, zda vedou takové věci jako originální dabing, prozkoumali nově objevenou zadní místnost (kde se kromě artbooků prodávaly i normální komixy – už jsme si začali říkat, že na comics store je to nějaké jednostranně zaměřené ;o) – a provedli fotodokumentaci. Obzvláště Rei ve svatebním se musela nafotit pro chudáka Voida, který by údajně jel s námi, kdybychom mu řekli včas. Nejspíš žil minimálně poslední dva měsíce někde v jiné dimenzi, jinak si nedokážu vysvětlit, že mu uniklo, že se chystáme na výlet. Předpokládali jsme, že až mu fotku jeho vyvolené ukážeme, sbalí se a vyrazí směr Vídeň ještě onoho dne večer. Neodhadli jsme to. Asi nebyla hezky vyfocená. Když jsme si dostatečně užili, osahali, prohlédli a oslintali, co se dalo, zaplatili anglické i německé mangy a nafasovali FMA igelitky, vyšli jsme konečně na čerstvý vzduch.

Venku jsme zjistili, že čas se nám už docela nachýlil a na dlouhou cestu k nádraží nám zbývá tak akorát času. Vydali jsme se tedy svižným krokem zpět k dalekému výchozímu bodu. Cestou jsme se ale ještě stihli vyfotit u neznámého sushi baru na Wiedner Hauptstrasse.

Největší překvapení dne nás čekalo překvapivě kousek od cíle, když už nám zbývalo jen zoufalých pár minut. Ještě jeden comic shop! Tentokrát na Favoritenstrasse poblíž Südtiroler Platz, prostě už skoro na konci u kolejí (jak říkám, kousek před cílem). Vešli jsme a opět jsme spatřili nepřebernou záplavu mangy. Tentokrát ještě korunovanou velkou Shounen-ai policí s jasným označením a ilustrativním obrázkem. Tak jsme si tam jen bleskově zaslintali, vysvětlili prodavačce, že takhle my vypadáme normálně a jsme jen v šoku z tolika mangy pohromadě, a vypadli. Prodavačka měla pochopení a tak nám věnovala ještě Manga Preview, které je sice tak jako tak zdarma, ale my bychom ho stejně nikde jinde nesebrali. Chápavá paní prodavačka si zaslouží velké ocenění a ten obchůdek bližší ohledání. Mno, snad příště.

Cestou ve vlaku jsme zvládli ještě pořešit téma takové závažnosti, jako jsou jazykové bariéry v rámci M-F (no uznejte, že páč není žádné odporné slovo, že ne ;o) Ještě, že jsme ještě stále byli – jak podotkla Serita – na neutrálním území: v Rakousku. V Brně mí dva společníci z posledních sil vyhupli z vlaku a já se uložila ke slastnému spánku na sedadle. Byl to přece jen dloooouhý den. (Obzvláště pro někoho, kdo musel na vlak vstávat ve 3 ráno. ><)

Pátek cca kolem dvou odpoledne…
Vyrážím na vlak, cílová stanice Praha. Nebýt toho, že sem domluvený s Chimerou, tak by to byl podobný výlet do neznáma, jako před rokem na AF. První „příjemná“ zpráva, vlak ma zpoždění. Díky bohu jen pár minut. V kupéčku krom mě sedí ještě dva výletníci a nějaká dívčina. Nestačím v Reflexu přečíst ani zpravodajství a už je tu Skalice nad Svitavou a nastupuje Chimera. Počáteční problémy s identifikací jsou rychle vyřešeny a cesta až do cíle probíhá bez komplikací.

Praha hl. n., někdy kolem po šesté hodině
Na nádraží nás má vyzvednout „Major“, kterého marně hledáme na nástupišti. Jak později ukázalo, čekal na nás až skoro u východu. Kromě Imperiálního důstojníka, který z důvodu utajení skrýval své insignie pod černým kabátem, nás čekal ještě kdosi další ze služebníků Císaře. Za jejich vedení se přesunujeme po trase Šervúd-Metro-šalina až k místu konání, kterým je obchodní akademie, kdesi v městské džungli Prahy 4.

Někdy později…
Po registraci si odkládáme věci do tělocvičny, která sice nesplňuje imperiální normy pro ubikace nižších důstojníků (pro účely této akce jsem byl jmenován čestným stormtrooperem°), ale protože se hromadně nocuje i po učebnách v nejvyšším patře, tak místa je a bude dost. Navigace po škole sice vypadá složitě, ale díky množství směrových šipek* a detailním půdorysům celého areálu skoro na každém rohu trefíme kam potřebujeme.

°lež jak Eiffelovka
*Jako suvenýr jsem si z Sconu přivezl jednu, na které je opravdu kawaii Dartík Vaderů

V místnosti Kreslené tvorby stihneme větší část přednášky o Španělském komiksu. Pro mě, v tomhle oboru naprostého ignoranta, je to přednáška vskutku poučná. Zvláště od autorů, kteří začli tvořit po pádu Frankovy diktatury, by se mohli i tvůrci hentai učit. Né nadarmo zazněla v přednášce informace, že každý autor nakreslil za svou kariéru alespoň jedno „porno“. Mentální poznámka – Mortadelo a Filemón by mohlo být opravdu zábavné dílko.
Mentální poznámka, dodatek – Ten kdo umí španělsky by si možná i trochu početl, já tak mohl hodnotit jen obrázky…

Pak už nastává práce pro Chimeru – promítání Vesmanova překladu PlanetES. Astronauti v plínkách měli docela úspěch.* Krátká procházka nás zavedla do místního bufetu, tousty, párky, bábovka, kofola, voda.. kdo měl na co chuť. Pozornost nejen mou upoutal stůl s nápisem „Psychologická poradna 10,-“, v nabídce měli i obejmutí plyšového medvídka, bohužel neměli mou velikost…
* Já: A plánuješ to dopřekládat? Vesman: Ses po**al!

Při přednášce „Prsaté superhrdinky…“ jsem zažili plnou přednáškovou místnost. K Arianusově zklamání bylo téma výhradně jen o hrdinkách. Další téma pro mé oči i uši naprosto neznámé. Sice jsem neviděl verzi zaměřenou na hrdinky v anime, nicméně základní struktura „podoba komiksová-podoba filmová-podoba cosplayová“ byla zřejmě stejná. Bohužel jsme se nedočkali těch nejlepších cosplayů, autorka si je schovala čistě pro domácí použití…

Pak už jsme jen potrápili diváky třemi díly Claymore se záverečným cliffhangerem a drzé čumily vyhnali sérií amvček a hurá na kutě.

Sobota asi 8:00 GMT+1
Otevřu oči, vyhrabu se ze spacáku a jdu provádět ranní hygienu. Chvilku mi trvá najít mužské WC se zrcadlem, ale situace je pořád lepší než na FFS nebo PGC, kde jsem musel v tomhle ohledu improvizovat. (ne, opravdu nemám rád účes „Vrabčák Mk. II“) Po krátké snídani navštívím „naši“ místnost, kde by snad měly běžet kreslené Clone Wars. (po cca minutě: „To už udělali ty 3D?“, po další pár minutách: „Clonetroopeři byli chlapi, ne? A kde v Galaxii „Far far away“ měli normální auta?“, následuje hlasitá rána a blesk a mě to konečně dojde: „To je Final Fantasy!“)

V půlce promítání BBB se objeví Vesman a po krátkém seznámení se jdeme „socializovat“ do bufetu. Potkáváme „Majora“ a jiné Imperiály ve slavnostních uniformách a blastery u pasu. S Tess se bavíme na téma fanfikce. Mé sebevědomí roste a mám chuť něco sepsat. Tess nám přibližuje ty největší mistry české fanfikce a já si začínám připadat jako Kulhánek. Naneštěstí právě začíná přednáška „Cowboy Bebop“, kterou nemá na triku nikdo jiný než samotný Milan Pohl aka kernel32, a tak jdou mé ambice (dočasně) stranou. Pěkný úvod pro neznalé a malé přiblížení postav završí „šachová epizoda“. Mentální poznámka – tohle musím vidět co nejdřív, a celý…

Namotivovaní Tessiným povídáním jsme se rozhodli účastnit SW workshopu. Téma bylo prosté – moje postava nebo jakákoli jiná ve scéně setkání Luka s Císařem během bitvy o Endor, místo libovolné, povinný konec – výbuch Death Star. Po krátkém brainstormingu, z kterého nám vylezlo cosi jako Ganja Wars – Joint strikes back a malé metamorfóze postavy císaře („Co tady chceš, Sarumane?“) jsem se radši uchýlil k tvorbě názorné ilustrace a literární část přenechal Vesmanovi s Chimerou. Můj výtvor předčila snad jen povídka samotná. Alespoň máme nové přírůstky do sbírky mučících pomůcek.

Po krátkém rozhodování mezi přednáškami a bufetem vyhrálo naše oblíbené debatní místo. Po chvíli se naše debata zvrhla v porovnávání kvality úmrtí důstojníků Imperiální flotily v LoGHu, čili přesně moje parketa. Naštěstí se objevila záchrana z rukou mistra, přisedl si k nám kernel32. ************ (debata je prostě nepopsatelná, a navíc selhává i má dokonalá paměť) Rada do života – chceš-li kvalitní překlad, musíš si ho udělat sám. V zápalu debaty nám skoro ušlo, že se blíží Galavečer, čili jedinečný divadelní zážitek, a tak jsme se přesunuli do zapomenutého kouta budovy (a všimli si, kde že se to vyskytují deskovky). Ulovili jsme kvalitní plac v zadních řadách, z některých aktérů jsme viděli dokonce i větší část trupu! Krátkému opusu v hlavní roli s třemi velkými „Stars“ předcházely „Otázky Padmé Moravcové“. Jen doufám, že se někde objeví to video. Harry Potter opravdu ruloval…

Po krátké úvaze zvítězila „debatní místnost“, kde jsme se sebevědomě posadili k Jarníkovi a obdivovali jeho umění Origami. Zanedlouho se objevil i sám Hintzu a došlo k formálnímu představení. Jednoznačným vrcholem byla architektonická debata, zahrnující vše od „Blobu“ přes náměstí Svobody v Brně po nový Kampus MU. V nejlepším se má přestat a tak nás opustil Vesman a po chvíli i Hintzu. Naše pracovní úsilí toho dne bylo završeno Elfen Liedem, druhou půlkou FF a po pár amvčkách se i ten nejotrlejší divák radši vydal hledat spacák. Což byl dobrý nápad i pro nás.

Neděle 8:00 plusminus jedno století
Po zopakování sobotní ranní procedury a symbolické snídani, jsem dorazil do „naší“ místnosti, kde už Chimera připravovala náš poslední příspěvek do programu. Neznámý divák ocenil grafické zpracování „hoshi no koe“. Hůře už dopadla LoGH, která byla nařčena z plochosti postav a plytkého děje. Co by ste ale čekali od dvou dílů, kde většina postav prohodí jen dvě věty. Následovala krátká debata, do které se zapojil i Johnak, jeden z Chimeřiných konvertitů. Po skončení Magnetic Rose jsme se vydali debatovat do bufetu. (kupodivu už se mi hlavní témata vypařila z hlavy, zvláštní, že?) a před možným zapojením do úklidu hrdě prchli směr nádraží.

P. S.: Přestože se na několika orientačních šipkách objevoval nápis DDR, žádné DDR nebylo… naštěstí.
P. P. S.: Čepice můžou být opravdu sexy.
P. P. P. S.: Nestačil sem si prohlídnout Star Wars modely!

Už pár let se účastním různých sci-fi Conů jako divák, ovšem zatím jsem se nikdy nepodílela aktivně na jejich přípravě … nebo aspoň až do dneška.
Na počátku všeho stál naprosto nezávazný rozhovor s Aldym v motorovém vlaku cestou na předloňský KoprCon, kde jsem se ho ptala, zda bude na Sconu 2007 i anime. Pokrčil rameny a řekl, že by ho tam chtěl, ale neví, zda bude nějaká skupina ochotná se toho ujmout.
V letošním roce se o anime začalo skutečně uvažovat a rozhodlo se, že se promítání ujme Manga-fan.

Původně se mělo jednat o plnohodnotný program, ale nakonec se náš čas omezil na pouhých 10 hodin. Linie dostala název „Kreslená tvorba“ a dále se v ní promítala například Futurama.

I počet spolupracovníků a návštěvníků z Manga-fanu se zmenšil, takže jsme se zde sešli všeho všudy tři – já, Ledman a Vesman.
Tímto děkuji všem, co se na programu podíleli, ale nakonec se účastnit nemohli, ať už jsou od nás nebo z jiných skupin.
Svého času stráveného zde rozhodně nelituji a příští rok si sem určitě zajedu znovu. Ale vezměme to pěkně po pořádku …

Pátek 14.3.2008

V 15:19 jsem nastoupila na vlak, ve kterém na mě už čekal Ledman. Procházela jsem kupé vagónu, v němž se měl nacházet, a po neúspěšném hledání jsem se rozhodla oslovit každého vousatého muže ve vagónu. Samozřejmě, že jsem oslovila toho nepravého, ale v onom kupé se Ledman naštěstí vyskytoval, takže mé pátrání mělo brzkého konce.
Během tříhodinové cesty jsme si povídali o účasti na různých Conech, o oblíbených anime žánrech, o studiu … a taky o hentai, yaoi a yuri … prostě taková normální konverzační témata, nad kterými diskutují běžní muži a ženy ^_^
Čas rychle ubíhal a my se skvěle bavili … i když pochybuji o tom, že nám „normální“ spolucestující rozuměli sotva půl slova.

Po příjezdu na nás čekala imperiální eskorta v podání StarWarsáka Majora a ještě jednoho fana. Major naklusal ve své nové, stylově černé uniformě, která byla opravdu šik. Každý rok uvažuji o ušití podobného skvostu, ale prozatím z toho vždy sešlo. Ale kdo ví, když už jsem se konečně letos zapojila do přípravy programu, třeba si pořídím i imperiální uniformu.

Po skončení procesu registrace a rozložení spacáků v tělocvičně jsem s Ledmanem zašla do anime místnosti, kde právě probíhala přednáška o španělském comicsu. Bylo to … zajímavé.
Připadá vám někdy, že jsou Japonci úchylní? Že v Evropě by podobné prasárničky nikdo nevymyslel?
Inu, i já si to myslela, než se mi do rukou dostal sborník jistého španělského autora, jehož jméno si bohužel nepamatuji. Bylo to takové … evropské hentai, aneb moderní verze obcujících čarodějnic.
Gomenasai, páni kreslíři a spisovatelé … Tohle bylo v mnohých ohledech ještě úchylnější, než některé vaše japonské výtvory.
Ovšem samotná přednáška byla skvělá a moc zajímavá, o této oblasti toho totiž moc nevím, tak jsem se aspoň něco dozvěděla.

Poté následovalo promítání Planetes, které probíhalo bez vážnějších komplikací … Musím vzdát holt Vesmanovi, který si dal tu práci s překladem – bylo to opravdu ukecané anime.

Přednášku „Vrána“ jsme prokecali v baru a vrátili se až na Prsaté superhrdinky. Kdo byl v létě na Festivalu fantazie, tak ví, že Kirana zde měla podobnou přednášku a zaměřovala se hlavně na japonskou tvorbu. Tentokráte si však vzala na mušku americké comicsové hrdinky … A stejně jako na FF, i zde bylo na tuto přenášku narváno až k prasknutí.
Kritice neušly cosplayerky X-(wo)men, Batgirl, Spidergirl a hlavně herečka Vampirelly. Atmosféra této přednášky bohužel nejde nijak popsat, ale vězte, že jsme se místy váleli smíchy.

Posledním bodem pátečního večera bylo promítání prvních tří dílu Claymore. Ano, bez obalu se přiznám, vybírala jsem anime končící cliff-hangerem, protože aspoň to diváky přinutí dokoukat se na sérii – kdybych brala anime, které skončí hollywoodským happy-endem, asi by to nemělo takový efekt.
Někdo z publika se dokonce ptal, zda u sebe ještě nemám další díly, z čehož usuzuji, že je Claymore zaujala. Po záporné odpovědi jsem jim aspoň pustila několik AMVček, a pak jsem se odebrala na kutě.

Spaní byla kapitola sama pro sebe.Ubytovala jsem se v tělocvičně, ve které tou dobou už panovala tma jako v ranci, takže jsem se marně snažila najít svůj spacák. A kdo mě zná, ví, že můj orientační smysl nabývá záporných hodnot … a podle toho to také vypadalo.
Věděla jsem, že mám spacák zhruba uprostřed místnosti, takže jsem poslepu ohmatávala spacáky a hledala, zda není některý prázdný. Nakonec se mi ho podařilo úspěšně nalézt už na čtvrtý pokus! ^_^
Když jsem to ráno vykládala Ledmanovi, tak jen konstatoval: „Jo, tak to’s byla ty!!“
Tímto se tedy omlouvám všem, kterým jsem ohmatávala nohy ^_^

Sobota 15.3.2008

Po ranní snídani v baru jsme se s Ledmanem vydali do anime místnosti, ve které se místo Star Wars: Clone Wars promítalo Final Fantasy: Esence života. Vzhledem k tomu, že délka filmu značně přetahovala přidělený čas, diváci si odhlasovali, že se na něj dokoukají po galavečeru.

Někdy během promítání Black Blood Brothers dorazil Vesman, takže jsme pak zašli na jídlo do baru. Dá se říct, že bar bylo naše nejčastější stanoviště – ale abyste si nemysleli, že jsme nějaké násosky, kdepak, prodávalo se tam jen nealko.
Na chvíli jsme si odskočili shlédnout skvělou přednášku Cowboy Bebop pro začátečníky od Milana Pohla, a pak jsme se opět vrátili na „Home One“.
Zde jsme potkali Tess, se kterou jsme se zapovídali o velmi pochybné kvalitně některých fanouškovských povídek v různých fandomech, což nás inspirovalo k sepsání velmi, VELMI infantilního, „husto-mega-cool-vyhuleného“ crossoveru na Tessiném literárním workshopu, který jako by byl vytržený ze sešitu dnešní „mládeže“.
Doufám, že všichni pochopili, že jde o recesi a formu upozornění na dnešní „kvalitky“, a nikdo nebude náš výtvor brát vážně … Ovšem MY se u psaní bavili opravdu královsky.
Ledman dokonce namaloval podobně „husto-mega-cool“ ilustraci.

Po návratu na naši mateřskou loď jsme se pustili do rozebírání všeho možného, dokud se zde neobjevil i Milan Pohl, se kterým jsme si navzájem vyměňovali své překladatelské oříšky. Debata to byla tak živá, že jsme zahájení galavečeru stihli doslova za pět minut dvanáct a museli se spokojit s místy v poslední řadě.
Moc jsme toho sice z představení neviděli, ale naštěstí jsme dobře slyšeli – některé hlášky byly totiž nezapomenutelné … Indeed. Galavečery různých Conů se liší, některé jsou vtipné, některé jsou spíše trapné, ten tamější rozhodně spadal do první kategorie.
Mezigalaktické Otázky Padmé Moravcové a Soutěž o ruku vesmírného milionáře byly odměněny bouřlivým potleskem a dokonce i střelbou z airsofťáckých samopalů.
Atmosféra galavečera patří bohužel opět mezi další nepopsatelný zážitek, pro který je osobní účast nezbytností k plnému docenění.

Po návratu na Home One jsme v přátelských vodách spatřili Jarníka a Hintzua od Totan Translations, s nimiž jsme se dali do vášnivé diskuse. Probíralo se snad všechno, od anime, yaoi (oblíbené téma, co?) a překladů, až po knihovnu na Letné.
Já jsem kromě toho mohla oči nechat na Jarníkově origami a Ledman si neodpustil povídání o brněnském kampusu.
Kolem půl dvanácté nás Hintzu a Jarník opustili, takže jsme se vydali odpromítat posledních pár anime. Vzala jsem si s sebou minerálku a tousty, abych náhodou neumřela hlady … a on se promítal Elfen Lied … to byla vskutku krvavá večeře.
Diváky cliff-hanger Elfen Liedu zaujal, nicméně mě marně prosili o promítání dalšího dílu – nic jiného už jsem u sebe neměla, ale když se na to dívám zpětně, dobře jsem udělala! Jinak bych se totiž nevyspala nikdy, oni by tam byli schopní sovět až do rána.
Poté následovalo dopromítání Final Fantasy a těm největším nespavcům jsem asi ještě půl hodiny pouštěla AMVčka.

Tentokráte se naštěstí noční ohmatávání nekonalo, spacák se mi podařilo najít hned na první pokus. Víte, jaký to byl trapas?

Neděle 16.3.2008

Ráno jsem před devátou hodinou napochodovala s plnou výbavou promítacích DVD do anime místnosti, kde jsem ještě na poslední chvíli zmenšovala nastylované fonty. Domnívala jsem se, že by těchto pár anime mohlo být špatně vidět, ale má představa se ukázala býti lichou, takže jsem tu měla písmena velká jako … tur domácí ^_^

Vzhledem k tomu, že normální lidé po galavečeru ještě dávno spí a jen já jsem z nedočkavosti čilá jako rybička, chvíli jsem čekala na naše milá ranní ptáčata a začala promítat Hoshi no koe s mírným zpožděním.
Vzhledem k převážně mužské sestavě jsem měla pochybnosti o přijetí tohoto skvostu, u kterého jsem pokaždé naměkko, ale zjistila jsem, že i přesto se jim líbilo aspoň grafické zpracování.
Poté následovalo promítání Legend of the Galactic Heroes, které náš skluz opět prohloubilo. Navíc se ho jalo publikum ještě rozebírat – někomu v „davu“ přišly charaktery docela plytké, ovšem pomalý rozjezd se od 110 dílného seriálu dá čekat. Upřímně, většina dlouhých anime, které jsem viděla, měla ze začátku pomalé tempo. Vzhledem k tomu, že nikdo jiný ale výrazné výtky neměl, si myslím, že LOGH bylo přijato docela v pohodě.

Pak následovala intelektuální zábava – první epizoda z cyklu Memories: The Magnetic Rose. Toto anime se už však kvůli časovému skluzu nestihlo rozebrat, což je věcná škoda, protože šlo kvalitní ne-mainstreamový kousek, který je vhodný pro lidi, co u sledování filmů rádi přemýšlí.

Tímto dílkem anime linie skončila a dokonce se nám od obecenstva dostalo potlesku. Opravdu mě překvapilo, že bylo na Sconu anime přijato relativně dobře, protože znám averzi některých sci-fistů vůči japonské tvorbě. Dokonce se tam objevili i lidé, které bych tam vůbec nečekala.
I komunikace s vedením, resp. s Kiranou, probíhala velmi dobře a její přístup si musím moc a moc pochvalovat… Jen mě mrzí zrušení asi dvou přednášek, ale s tím se musí počítat téměř na každém Conu.

Po sbalení věcí jsem se svým pánským doprovodem opět zakotvila na Home One, kde jsme probírali všechno možné, od anime, po školu a naše životy konče. Také jsme rozebírali Totaní fansub Pepík a Vidláci, který si dělá srandu z našich milých Pražáků, Brňáků a Ostraváků. Kdo neviděl, ať to rychle napraví …

Vesman nás jako pravý domorodec provedl džunglí pražského metra a jel nás vyprovodit až na hlavní nádraží, kde se ovšem cítil nesvůj jako voják na nepřátelském území.
„Pražáci mají totiž podvědomý blok cestovat kamkoliv mimo dosah metra.“

Po rozloučení s Vesmanem jsme nastoupili do společného vlaku, který se po chvíli začal pomalu šinout směrem na Brno. Nějakou dobu jsme byli v kupé sami, ale kolem České Třebové to začalo jako obvykle houstnout.
Celou cestu jsme opět prokecali, až se vlastně divím, že jsme si stále měli o čem povídat. To se zase spolucestující něco dověděli … Nakonec jsem musela Ledmana ve Skalici opustit a ponechat na pospas svému osudu.

A to je konec, vážení … A je to. ^_^

Vaše,
chimera_ally

Jako tradičně se už každý rok v Chotěboři na začátku prázdnin odehrál Festival Fantazie, na který se letos sjelo asi 2 000 fanoušků sci-fi, fantasy, hororu, záhad, vědy, techniky a v neposlední řadě i anime a mangy.
Do Chotěboře jezdím už čtyři roky a zatím mě FF ani jednou nezklamal. Letos jsem přijela na týden a ubytovala jsem se jako obvykle na internátu obchodní akademie – která má podle mého názoru nejlepší poměr mezi cenou a kvalitou. Jelikož jsem nejen anime fan, ale hlavně úplný blázen do Star Wars a okrajově se zajímám i o Star Gate, nastíním vám program těchto linií.

Pátek 29.6
A tady už je záběr na samotné místo dění – KD Junior, kde byla registrace a valná většina programových linií. Přijela jsem strategicky až kolem sedmé hodiny večer, abych se vyhnula frontám u registrace a vyplatilo se – nemusela jsem prakticky vůbec čekat. Ještě jsem ukázala jednomu nováčkovi, kde se nachází ZŠ Smetanova, kterou jsem měla tak jako tak po cestě, a šla jsem se ubytovat na OA.
Zbytek pátečního večera jsem strávila v SW místnosti, kde byla vědomostní soutěž Briskuj, kterou jsem pozorovala jako divák, ale vzhledem k tomu, že se moderátoři ptali publika, pokud soutěžící nevěděli, tak jsem se taky sem tam hlásila a dokonce získala i jedno lízátko ^_^ . Po Briskuj následoval Vodenův souboj Star Wars vs … a letos došlo na další americkou komerční slátaninu – film Mariňák. OMG … °_° Co ti Amíci nenatočí … Pro ty, co neví, o čem je řeč: Pouští se scény ze SW a z Mariňáka a hodnotí se, která postava je větší borec – a samozřejmě to vyhrávají ty slátaniny, protože u nich obecenstvo řve smíchy (no schválně, kdo je větší borec: Luke, kterého střelí tréninkový droid do zadku nebo Mariňák, který jede v autě a záporáci po něm šijou z kulometu a on prostě vezme neprůstřelnou vestu a dá ji před sebe? ). I letos Star Wars ostrouhaly … hmmmm, příště by to chtělo souboj Star Wars vs. Chuck Norris ^.^ …

Sobota 30.6
Jaké překvapení mě nečekalo v sobotu ráno … Z cedule Zákaz vjezdu si někdo udělal hezkého smajlíka – tady je vidět, jak moc mají účastníci Conu rádi Policii ČR .
Protože jsem vstávala celkem brzy, stihla jsem polovinu slovenské přednášky linie Animera, Náboženské symboly v anime, kde zrovna prezentovali japonský pohled na křesťanství (rozuměj – svatý grál = superzbraň) a pak zamířila na -damovo- Proč nesnáším Star Wars (-dam- je hlavní organizátor SW linie). Jak se asi dá tušit, byla to přednáška místy humorně laděná (ukázky smrti Jar Jara Binkse), ale místy až strašlivě pravdivá (výčet peněz, které hardcore fanoušek vrazí do SW – moji peněženku už SW taky pořádně provětraly).
Pak jsem šla na oběd a většinu odpoledne jsem se někde potulovala (teď si ještě vzpomenout kde, … ne, byla jsem střízlivá ) a měnila s Fuji-sanem anime. Díky němu jsem opět o několik sérií bohatší … a navíc vytiskl úžasné anime plakáty, které mi daroval, takže teď je o něco plnější i moje zeď v pokoji.Večer jsem zašla na úžasný SW fanfilm Císařovy nové klony (Emperor’s New Clones), pokud jsou mezi vámi nějací SW fanoušci, rozhodně doporučuji si to stáhnout, Palpatine sledující zápas Anakina s Obi-Wanem a při tom pojídající pop-corn je bezkonkurenční … XD Stáhnout to lze třeba zde.
V SW místnosti jsem zůstala i nadále na zábavnou show Star Wars Dance – parodii pořadu Star Dance, který nedávno běžel na ČT1. O co šlo? Soutěžící měli tančit na Star Wars melodie, na výběr byly klasické soundtracky, disco, rock a punk remixy a pro odvážné i SW koledy. Soutěž moderoval -dam- Heben a Padmé Kostičkovaná a v porotě zasedli např.: Budji Háralpes, národní umělec a Voden Kocábka, umělec všeho.
Do soutěže se přihlásilo dobrovolně i nedobrovolně hned několik párů a skupin, pánskému oku jistě lahodila spoře oděná Darth Zvěmi a sympatii dam jistě získal pánský striptýz v podání P.J. Trewora (já mu taky dala hlas ). Ale došlo i na tanec s koštětem nebo baletní souboj Temné a Světlé strany v podání Budjiho a -dama-.
Pak jsem se s několika známými odebrala do baru a dala si pár festivalových toastů. Při jídle jsme si pouštěli na notebooku různá zábavná videa a já našla jednoho studenta japonštiny, se kterým jsem se nadšeně dala do řeči. Navíc jsem tu nafotila Dragon Lorda, který měl svůj nový úžasný kostým z BattleStar Galactica.
Zakecali jsme se tak moc, že jsem prošvihla přednášku SW v pornografii, na kterou bylo prý narváno k prasknutí (to by mě vážně zajímalo proč asi ) a kolem jedné hodiny jsem se odebrala do postele.

Neděle 1.6
V neděli ráno začal český AMCon. Stihla jsem konec Chrno Crusade a uvítání Irashai!, kde se představili organizátoři, pustili nám nějaká AMVčka, a pak jsme společně vyráběli vějíře, které se v místnostech narvaných k prasknutí opravdu hodily. A rozdával se tradiční festivalový zin.
Poté jsem šla na oběd, na přednášku o ninjích a samurajích, která byla místo přednášky o Final Fantasy, a na manga workshop, kde nás San učila kreslit mangu. I já se o to pokoušela … ale radši to zde nebudu prezentovat ^_^;. Také jsem navštívila čajovnu, kde jedna paní předváděla orientální břišní tance a pozdní odpoledne jsem někde prokecala s přáteli.
Večer jsem opět zavítala na SW program: byla přednáška Fonetika ve Star Wars, která mě velice zaujala z pohledu překladatele, protože se tam řešila výslovnost SW názvů a skloňování některých jmen (pár lidí za mnou od toho asi čekalo něco jiného, takže jsem musela neustále pokřikovat „pššššt!“).
Po fonetice byl Star Wars galavečer, který se skládal z promítání Blairových úžasných SW music videí – (pro ty, kteří neví, o co jde: zde a zde je menší ukázka) a divadelního představení Impérium vrací flašku (upozorňuji, že veškerý obsah lahví byl skutečně alkoholický, podle čehož pak vypadala chůze hlavních herců)

Pondělí 2.6
V pondělí jsem opět začala anime linií – šla jsem na přednášku o Miyazakim a film Můj soused Totoro, poté jsem šla na oběd, a pak jsem se poflakovala v čajovně. Odpoledne jsem byla na přednášce Star Wars Google, kde se prezentovaly české SW fan stránky – některé sklidily pochvalu, ale některé naopak kritiku za kopírování obsahu. Hmm… zajímalo by mě, jak by dopadl takový otaku Google.
V pět hodin jsem se vrátila na AMcon, byla totiž přednáška Prsaté hrdinky v anime, na kterou bylo opravdu hóóódně narváno. Někteří museli i stát. Přednášející představila některé anime postavy a pouštěla různá AMVčka, která byla opravdu … prsatá a rozhodně nevhodná pro děti (přednášející vyzvala mladší šestnácti let, aby laskavě opustili sál, ale vzhledem k tomu, že se nikdo nezvedl, tak tam asi žádné dítě nebylo a nebo to úspěšně tajilo). Poté se muselo v sále vyvětrat, takže jsem odešla a koho jsem nepotkala – Milana Pavlíčka, přednášejícího Fonetiky ve Star Wars – dala jsem se s ním do řeči a šli jsme si sednout opět do čajovny. Potřebovala jsem s ním totiž probrat některé své překlady a původně jsme to chtěli mít rychle z krku, ale diskuze se protáhla na dvě hodiny. V čajovně se nacházelo několik dalších lidí, které naše foneticko-překladatelská debata zajímala, takže jsme kecali a kecali … došlo i na vzájemné povídání o překladatelských oříšcích, ale hlavně jsme se dohadovali i vytvoření přídavného jména od slova Miashku (jedna rasa v SW povídce, kterou překládám). No schválně, miashský, miašský nebo miashkský? A co takhle množné číslo: miashští, miashkští – to jsou jazykolamy @_@ ….
Touto velmi zajímavou debatou (alespoň z našeho pohledu) jsem prošvihla přednášku o Gothic&Lolita fenoménu, na kterou jsem si chtěla zajít původně, tak jsem si alespoň skočila do baru na toasty a pak se vydala na Casino Royale a koupila si Star Gate nášivky.

Úterý 3.6
V úterý ráno odjížděla moje spolubydlící na pokoji pryč – já jsem si doplatila 70% druhého lůžka, aby mi tam neposlali nikoho cizího, takže jsem původně měla být na pokoji sama. Ale vzhledem k tomu, že moje známé z jednoho pokoje v OA se rozhodly zůstat, domluvili se se mnou, že ty nově příchozí dají do mého pokoje a já půjdu k nim, takže jsem se musela sbalit a přestěhovat své věci. Na recepci jsme pak řešili doplatky a přeplatky, já si koupila FF tričko, a pak jsme šli na oběd a film Iluzionista. Byl to opravdu dobrý film, to se musí nechat – dokonce po skončení následoval dlouhý aplaus.
Po filmu jsem zašla na Star Gate Jukebox II, kde se promítaly SG music videa, narozdíl od těch starwarsáckých nebyly humorně laděné úplně všechny, ale taky byly dobré. Po nich jsem zamířila na zábavný program AMconu: Milujte svého záporáka. O co šlo? Fanynky měly vytvořit týmy třech největších záporáků a publikum mělo zvolit toho nejlepšího, přičemž záporákem se myslela postava, která se nechová kladně, ale klidně může být v rukou těch hodných. Mezi top3 se dostal Sephiroth, Alucard a Sesshoumaru. Já jsem se přidala do týmu Alucarda a hájila ho tak zuřivě, že mně museli říct, abych taky dala prostor i jiné fanynce Alucarda ^_^ … I přes veškerou mou snahu vyhrál nakonec Sesshoumaru, ale Alucard se umístil na krásném druhém místě. Po skončení mě odchytil Darth Regis, který měl dokonce kravatu s Alucardem, a za moji horlivou obhajobu mi ji dokonce půjčil ^_^.
Po soutěži jsem zamířila do baru, a pak na přednášku Sithští upíři a upírští Sithové, kterou ovšem sabotovala jedna ženská, která nesnáší upíry a celou hodinu tam dokázala tlachat o tom, že by nikdy nechtěla být upírem, že má deset let zkušenost s jedním upírem a že by nechtěla být jako on, že její duše bude věčná i bez upírství a podobně, což s přednáškou za prvé vůbec nesouviselo, za druhé byla zralá do blázince, za třetí ji chtělo zaškrtit celé publikum a za čtvrté prokrákala celou přednášku a přednášející prakticky nepustila ke slovu °_° OMG, to bylo něco … Když se pět minut před koncem zvedla a odešla na další přednášku (chudák další přednášející), tak celý sál zatleskal a přednášející řekla: „Tady vidíte, proč to mají Sithové a upíři těžké.“ Zbytek večera jsem pak strávila na dalších upírských přednáškách a v baru, kde jsem našla organizátory anime linie, takže jsme pěkně pokecali.

Středa 4.6
Ve středu ráno jsem zašla na přednášku o knižní sci-fi sérii Honor Harringtonová a poté se vydala na DDR turnaj. Víte, co to je DDR (Dance Dance Revolution)? Nu, to je taková japonská hra: máte podložku, na kterou skáčete do rytmu písničky. Na monitoru se zobrazují šipky, na které musíte skočit, abyste vyhráli. Zní to jednoduše? Ono to zas tak jednoduché není … ale je to super zábava ^_^. DDR mám doma, každý den jsem si na FF skočila na chvíli zaskákat a dokonce jsem se přihlásila do středečního turnaje. Ne, že bych očekávala, že vyhraju, spíš kvůli té srandě. Taky jsem samozřejmě nevyhrála ^_^ … Ale užila jsem si to, a to se počítá.
Po turnaji jsem zašla na besedu s dabéry Star Gate, na kterou bylo opravdu narváno. Přijel Miloslav Mejzlík (dabér O’Neilla) a Jiří Samek (dabér Hammonda) a vyprávěli nám o zážitcích z dabingového studia, pouštěly se ukázky a došlo i na focení a autogramiádu. Mám od nich moc hezkou fotku s věnováním. Poté jsem chodila na různé přednášky o Honor Harringtonové, zašla jsem na jídlo a večer jsem byla na anime galavečeru, na kterém mělo být původně promítaní na přání a karaoke, ale kvůli technickým problémům s dataprojektorem to zůstalo jen u toho karaoke. Ale i tak jsem si užila spoustu zábavy ^_^ …

A to je vše vážení … ve čtvrtek ráno jsem odjela domů. Con však pokračoval až do neděle 8.7 a za tu dobu se tam ještě stihla udát jedna nefalšovaná svatba dvou Star Trek fanoušků (samozřejmě v kostýmech) a v sobotu byla beseda s hercem Davidem Nyklem, představitelem Dr. Zelenky ve Star Gate Atlantis, který k nám přiletěl až z Kanady.
Přístí rok bych ráda zůstala na všech 10 dní … ale uvidíme, jak peněženka dovolí ^_^ …

Na závěr ještě pár foteček mé maličkosti. Další foto naleznete výše ve Fotogalerii.

chimera_ally

Ráno jsem se probudil ve 4:30. Proč? Do místa určení jsem to měl 430 km, což zabere určitý čas. Budík byl opravdu nemilosrdný, a tak jsem se jal konat poslední přípravy a vyrazil na vlak. Ten měl bohužel už v Plzni 10 minut zpoždění, což by za jiných okolností nevadilo, ale můj přestup v Praze jel přesně 10 minut po plánovaném příjezdu tohoto spoje. Nebudu zdržovat, zahlédl jsem akorát vzdalující se vlak. České dráhy nezklamaly. Naštěstí jsem disponoval plánem B a ten se vyrýsoval v podobě vlaku, který jel z Holešovic. Mé nadšení však brzy ochablo, jednalo se totiž o supercity s povinnými místenkami. K již tak drahé jízdence jsem přidal 220 korun a pár sprostých slov. Nic se nedalo dělat, zatnul jsem zuby a těšil se na sraz. Nakonec se mi po úmorné cestě podařilo dorazit do slavné Břeclavi v přibližném čase 11:40.

Po výstupu mě uvítalo poměrně pěkné nádraží. Jako první lidi z AI jsem zahlédl Voida (dobrý kamarád a spoluhráč v Diablu a Starcraftu), Luccashe (organizátor srazu a hlavně správce Mangafan) a Justiniana (spoluzakladatel AI a jediná konkurence mého ega). Další členové AI následovali. Falco (aktivní a sympatický kluk, který často zachránil situaci), Tai (naživo je to tichý a nenápadný otaku, kterého jsem bohužel neměl možnost tolik poznat) a Sušenka (kawai slečna s nekomimi, kterou jsem virtuálně adoptoval). Postupně přijeli Geont (velký fanda Berserka a spoluhráč ve Starcraftu), Serita (dáma v červeném a celkově velmi příjemná a milá osoba), Ondrašovkaxxx (náš slavný spamer a obdivovatel Sasukeho z Naruta.) a Ledman (jako jediný vzal notebook a tím nás zachránil). Dobrá nálada panovala již na začátku, takže jsem neměl problém zapadnout. Čekali jsme ještě na příchod slavného generála Blacka (závislák na World of Warcraft a milovník Chobits) a veselého Rusela (věčně usměvavý a v dobré náladě). Tuto dobu jsme si ukrátili na zahrádce jedné hospůdky. Zde nás uvítala svérázná číšnice slovy: „Ježiš, vás tu je jak psů.“ Dokonce se jí zřejmě líbilo Sušenčino nekomimi, které si s chutí osahala. Tento podnik jsme si vybrali, protože se nacházel blízko autobusového nádraží. Zde měli naši slovenští bratři původně vystoupit. Jaké bylo překvapení, když zazvonil mobil a my se dozvěděli, že čekají sice na nádraží, ale vlakovém. Jelikož neznali cestu, vyrazil jim vstříc obětavý Falco a my se modlili, ať se neztratí i on. Nakonec vše dobře dopadlo a další dva účastníci přibyli.
Zbývala jen Dračice (XTrinitkaX – moje velká oblíbenkyně, spoluhráčka a prima kamarádka), která měla přijet až v 15:15. Mezitím jsme poznávali Břeclav a zařizovali si nocleh. Myslím, že pán z ubytovny na nás jen tak nezapomene. Parta rozjařených individuí se nahrne do místnosti, dělá kravál a vtipkuje o všem možném i nemožném. No… nakonec nám klíče od pokojů přeci jenom dal.

Po prohlédnutí pokojů si hyperaktivní Falco dopřál sprchu a promenádoval se polonahý před všemi účastníky srazu, včetně holek. Bylo vedro a navíc pobavil, takže mu to neměl nikdo za zlé.
Probralo se mnoho věcí. Ano, i bishíci a emo se zařadily mezi vděčná témata. Po třetí hodině vyrazila skupinka dobrodruhů pro Dračici. Společenstvo se skládalo z mé maličkosti, Voida, Luccashe a Ledmana. Na nádraží mi Trin zavolala a po několika zmatcích se nám nakonec podařilo setkat. Parta byla kompletní. Mohli jsme se jen těšit ze samotného srazu.
Koupili jsme si 2 lahve vína a jednu šampusu. Po debatě o tom, kdo otevře životu nebezpečné šampaňské, se nakonec přihlásil Falco. Nejprve se chystal otevřít napumpovaný mok přímo v místnosti. To se ovšem setkalo s hlasitými protesty ostatních. Zbyla jen jedna možnost. Vystřelit špunt z okna. Skutek se podařil a všichni byli spokojení. Ještě teď čekám, až se ve zprávách objeví, že byl někdo 17. v Břeclavi zabit špuntem neznámého původu.
Další na řadě bylo víno, což byl tvrdší oříšek. Na korkové uzávěry jsme neměli načiní. Konkrétně se jednalo o vývrtku. Justinian se ujal tohoto nesnadného úkolu s asertivitou sobě vlastní. Ani nevím odkud se vzaly, ale už držel v rukou tupý kuchyňský nůž a vidličku. Boj to byl však marný a výsledek byl rozpačitý. Korek skončil v lahvi. Pojmenovali jsme ho příznačně: „víno s korkovým filtrem.“ Nakonec se nám vývrtku podařilo sehnat, a tak druhá láhev byla již normální.
Poněkud nepříjemnou záležitostí byl brzký odjezd Sušenky, která se bohužel musela vrátit domů. Rodiče byli nekompromisní. Doprovodili jsme ji na nádraží a tam jsme se s ní rozloučili. Snad to příště vyjde lépe.

To, co následovalo v zápětí, byla výprava do čajovny. Jednalo se o rozhodnutí čistě spontánní a nečekané. Myslím, že to byl nápad Trin, za což jsem jí vděčný. V podniku nás uvítalo pěkné prostředí a příjemná vůně. Obsluhující naši poměrně početnou bandu dovedl dozadu do velké místnosti. Zde jsem se rozdělili na 2 party. Tzv. Elita(Velitelstvo) a Justinian, Black + mužstvo. Nehledě na názvy, které stejně sloužily čistě k provokaci, panovala dobrá nálada v obou táborech. Usadil jsem se v prvně jmenované a začal vybírat vhodnou tekutinu, která brzy proteče mým hrdlem. S Luccashem nás zaujal název čaje Dračí studna. Void objednal vodní dýmku s příchutí jablka. Nálada panovala výborná, a tak zábava mohla začít. My s Luccashem jsme se učili nalévat si čaj tak, abychom se při tom neopařili, Trin nám předváděla správného draka, který vypouští dým, Void se v klidu bavil a Falco si vychutnával čaj a zkoušel, jestli funguje pověstná Aladinova lampa. Nefungovala. Z druhého tábora spolučajovníků byli asi nejvíce slyšet Geont a Serita. Druhá jmenovaná nás i zákeřně fotila, takže jsme zachyceni přímo při činu. Celkově se jednalo o příjemný zážitek a jsem rád, že jsme sem zavítali. Ještě u východu, když se čekalo na ostatní, jsme s Voidem a Ruselem probírali jazykolamy a různé slovní hříčky. Zjistil jsem dvě věci. Má slovenská výslovnost má k dokonalosti asi tak blízko, jako Australan k Severnímu pólu a to, že Void by mohl klidně mluvit česky a nikdo by se moc nedivil. Po opuštění čajovny nás překvapil déšť. Vyrazili jsme tedy do ubytovny pro teplejší oblečení.
Další na řadě byla hospoda. Organizátor Luccash už pro nás měl připravené místo v jednom baru, tam však bohužel bylo obsazeno. Nápad jít do normální hospody zvítězil, a tak jsme znovu vyrazili na cestu. To, že to bude cesta poměrně dlouhá, nečekal nikdo. Jako velká skupina lidí(cca 13) jsme měli velký problém najít místo. Když už to vypadalo beznadějně, tak se na nás usmálo štěstí a usadili jsme se v jednom z břeclavských podniků. Nálada stoupla o 70% a zábava mohla začít. Točeno bylo pivo Stella, ke kterému jsem se jako Plzeňák zprvu stavěl skepticky, v konečném výsledku se ale ukázalo jako příjemné pití. K mé velké smůle se rozbila pípa zrovna ve chvíli, když jsem měl dostat pivo. Nedalo se nic dělat, a tak jsem ho nahradil seversky znějící a nepříliš dobře chutnající náhražkou jménem Hoegaarden a poté Keltem. Probíhaly i fotící orgie, kdy každý z členů udělal co nejblbější ksicht. Někteří se ani nemuseli moc snažit, včetně mě. Kromě těchto „uměleckých skvostů,“ vzniklo i mnoho dalších záběrů, které zachytily atmosféru večera. Tímto děkuji Seritě za to, že vzala foťák. Seděl jsem vedle Ledmana a Dračice, takže nebyla nouze o vtípky, dovádění i o trochu boje. Void si natáčel dění na mobil a užíval si svůj absinth, který se nám pokoušel i vnutit. Jelikož mám s tímto lihovým nápojem špatné zkušenosti, zdvořile jsem odmítl. Ondrášovka si objednal zmrzlinu, která mu byla donesena v nádobě, jež měla podobu hlavy kačera Donalda. To se setkalo s nadšením u Blacka a Serity. Po prvním nápadu, že si dají chladný pokrm v hlavě Pluta si to nakonec srabácky rozmysleli. Ne, že bych se jim divil. Osobně bych preferoval Chipa nebo Dalea.

Co jsem si z hospody odnesl? Dobré rozpoložení, zvýšenou hladinu alkoholu v krvi, krásné a estetické škrábance od Dračice (sedět vedle ní se vyplatilo), plný žaludek (medovník-extrémně sladký, extrémně sytý dortík) a bohužel i mnoho fotografických záběrů mé osoby (díky Juste).
Protože po dobrém pití dostane člověk většinou hlad, vyrazili jsme za potravou. Vydali jsme se na strastiplnou výpravu na benzínku. Posilněni alkoholem a s bujarým rozpoložením jsme se potáceli směrem k našemu cíli. Nechci ani domýšlet, co si o nás mysleli kolemjdoucí. Mezi Luccashem a Trin se rozproudila debata o Pokémonech, čímž jsem byl pobouřen. Při prohlášení, že jsem neviděl ani jeden díl a že se o tom odmítám bavit, jsem se stal terčem jejich zlomyslnosti a musel vyslechnout příběhy o Pikachovi a jiných „inteligentních“ postavičkách toho seriálu. Můj znechucený škleb na tváři jim zřejmě za zábavu stál. Probrali jsme i jiná témata, na která si již nevzpomenu, ale jistě patřila do zlatého fondu našich šílených debat. Po dlouhé a duchaplně strávené cestě jsme kupodivu našli benzínku. Rozběhli jsme se vstříc bagetám a jiným pochutinám. V prodejně jsem zahlédl i plyšového bílého tygra. Dostal jsem nápad, že ho koupím Trin na památku. Tato idea však dostala těžkou ránu v podobě ceny 700 korun českých, což můj rozpočet nemohl unést. Čerstvě nabytou melancholickou náladu rychle zahnal hlad, který potřeboval rychle ukojit. Rozloučili jsme se s prodejnou a šťastně přežvykovali vysněné jídlo. Po přemýšlení nad tím, co bude dál, bylo rozhodnuto vrátit se na základnu.
Návrat na ubytovnu se konal v pozdních/brzkých hodinách. Nastal čas na anime. Byl promítán seriál Great Teacher Onizuka. To se nakonec ukázalo jako velmi dobrá volba. Již dlouho jsem se tak nezasmál. Náš nespoutaný smích byl tak hlasitý, že nás přišla dvakrát seřvat spolubydlící. Snažili jsme se ztišit, ale moc dobře nám to nešlo. Skvělá nálada spojená s dobrým a vtipným seriálem dělala své. Tai strávil celý promítací čas ve skříni na svém speciálním diváckém posedu, kde měl nad celou záležitostí nadhled. Hodiny plynuly a my se prokoukali do svítání. Po projekci následovala ještě debata těch nejotrlejších z nás. Ostatní buď spali nebo podřimovali. Ani únava nám však nezkazila zábavu, což dokazovaly stále přítomné vtípky.
Nakonec nastala nepříjemná chvíle. Doba odjezdů a loučení. Bratrů a sester z naší drahé Anime inkvizice ubývalo, a tak se i pomalu vytrácel duch celého srazu. Na cestě do Brna mě doprovázeli Trin, Void, Falco, Rusel a Tai. Zde nastalo další loučení a v dalším spoji zbyla jen Dračice a Falco. Na prvně jmenované byla vidět velká únava po nabitém srazu (ani se nedivím), a tak jsem vedl hovor převážně s Falcem. Jízda pokračovala a i oni dva vystoupili. Zůstal jsem sám s vidinou několikahodinové cesty. Cestu mi ještě znepříjemnila alergie a výluka. Celkově jsem ve vlaku pobyl nepříjemných devět hodin. Do Plzně jsem dorazil zcela vyčerpán, toužící po sprše a vydatném spánku. Závislost na členech AI byla však velká, což se projevilo poměrně dlouhou dobou strávenou na IRC. Postupem času se však únava projevila a tělo se dožadovalo odpočinku. Usínal jsem s pocitem, že sraz stál opravdu za to a že na něj jen tak nezapomenu.