Hellsing

Filmy o upírech známe asi všichni. Srdceryvný křik nebohých panen, které ochable visí v náručí Drákuly, hrstka statečných, plížící se pod rouškou noci zatlouct kůl do srdce zrůdy v rakvi, nebo třeba poloupír Wesley Snipes s brokovnicí na stříbro a česnekovým plamenometem za pasem. To všechno už tady bylo. Ale co takhle znuděný upír s obří bouchačkou, širákem, rudým pláštěm a totálně divnými brýlemi – pro změnu ve službách Dobra? Třináctidílnou adaptaci mangy, původně od autora Kouta Hirano, si roku 2002 vzal na starost Yasunori Urata – a hned se jal překopávat. Zarytí fanoušci manga verze dokonce tvrdí, že z původní verze zde nezůstalo nic víc, než hlavní postavy. Drtivá většina příběhu se odehrává v současném Londýně. Organizace Hellsing, která už po staletí ve jménu království potlačuje upírskou hrozbu a stará se, aby ani zlomek informací neunikl na veřejnost, má nový problém. V celé Británii se totiž začíná objevovat nový druh upírů – upíři na zakázku. Vampyrismus u nich není dědičný ani přenesený; je vyvolán čipem, vpraveným do těla člověka. Takto uměle vytvoření upíři představují mnohem větší hrozbu, než upíři klasičtí, protože je možné vyrábět je v teoreticky neomezeném počtu. Naštěstí má lady Integra Wingates Hellsing v rukávu jeden trumf – upíra Alucarda. Staromódní, cynický dlouhán, který se s oblibou nechává rozstřílet na cucky, aby se vzápětí po stylu terminátora znovu poskládal dohromady a nadělal do „rádobyupírů“ obří díry svým kanónem na stříbrné kulky. Body ke stylu Alucard dostává i za oblečení, rozevlátý plášť, širák a trhlé oranžové brýle k němu prostě sedí.

Ačkoli by se od začátku mohl zdát ústřední postavou Alucard, status hlavní hrdinky je přidělen Seras Victorii, mladičké (jak jinak než blonďaté, velkoprsé a modrooké) člence policejního komanda, které mělo za úkol zneškodnit upírského „kněze“ v malé, zapadlé vesničce. Komando je ovšem během okamžiku téměř zmasakrováno hordami zombií. A aby toho nebylo málo, mění se za chvíli i zranění na zombie a napadají své bývalé spolubojovníky. Nakonec přežívá jen Seras a podaří se jí utéct do nedalekého kostela… kde na ni samozřejmě čeká kněz. Nebudu prozrazovat zápletku, snad jen to, že milá Seras skončí s velikou dírou v hrudníku a bude se muset rozhodnout mezi smrtí na chladné dlažbě kostela a záhrobním životem upíra. Vzhledem k tomu, že je to hlavní hrdinka, rozhodnutí je nasnadě – Seras přijde o svá hezká modrá kukadla výměnou za červená a taky získá jako bonus sadu ostrých špičáků.

Tady se dostáváme k prvním negativům. Celý příběh je vyprávěn dost zmateně a rozkouskovaně. Sice jde poznat, že hlavní dějová linie se má točit okolo čipů a organizace, která je vyrábí, ale o nějaké přílišné snaze tuto linii rozvést se mluvit nedá. Hlavní hrdinka má sice výborný potenciál, co se vývoje týče – bohužel zůstává celou dobu docela plochá (no, zase tak plochá není, ale to bychom zabloudili někam úplně jinam). Celý seriál proto musí zachraňovat atmosféra a bitky, naštěstí se svého úkolu zhostily opravdu dobře. Autoři fantazií u zbraní nešetřili, dočkáme se tedy posvěcených nožů na dort přímo z Vatikánu, ručního dvacetimilimetrového děla na střely z ochuzeného uranu, tak akorát do ručky křehké Seras, i téměř neviditelných smrtících strun v rukou komorníka Waltera. Litry krve a použitými náboji autoři také nešetřili, naštěstí na rozdíl od amerických béčkových masakrů typu Komando, tady jde cítit až humorná nadsázka, podobně jako u Mužů v černém.

Na animaci se datum vydání příliš neprojevilo, troufl bych si říct, že grafici svým způsobem zaspali dobu, protože tenhle styl jsme od roku 95 měli možnost vidět mnohokrát. Nedá se však říct, že by v kresbě byly nějaké vážnější nedostatky, nebo že by si autoři vypomáhali dlouhými statickými záběry, takže k vizuální stránce žádné větší výhrady nemám. A co říct k hudbě? Pověst asi nejlepšího anime soundtracku mluví za vše. Celý seriál by neměl pražádnou šanci dosáhnout takového ohlasu bez charakteristické hudby. Nikdy by mě nenapadlo použít k snímku typu Hellsing zrovna takový mix jazzu a spousty dalších žánrů, ale proč se hrabat v něčem, co funguje? Atmosféra se pod vlivem této těžce návykové muziky stává neopakovatelnou.

Hellsing není po stránce příběhové ničím výjimečným, ovšem jako záležitost na odreagování je výborný. Já sám jsem jej vzhledem k délce zvládnul na jeden zátah a celou dobu jsem se královsky bavil. Proto mi nezbývá, než jej všem doporučit, zvlášť příznivcům upírských filmů a hrdinů, kteří to umí rozjet ve velkém stylu.

Justinian

Fate/Stay Night

Fuyuki je nenápadné, středně velké městečko, jakých jsou po celém Japonsku tisíce. Na první pohled na něm není naprosto nic podezřelého… a to je na něm vůbec to nejpodezřelejší. Každý správný otaku totiž ví, že právě ta nejnenápadnější, nejnormálnější města se stávají dějišti těch nejbizarnějších a nejneuvěřitelnějších příběhů. Ve městě v žádném případě nesmí chybět střední škola, jakožto vůbec nejpoužívanější rekvizita, a pak je pódium plně připraveno na začátek představení.

Spisovatel Kinoko Nasu, spadající pod Type-Moon studio, předvedl roku 2004 po nečekaně kvalitní Tsukihime visual novel, které se ve spolupráci s Geneonem dostalo i seriálového zpracování, další zajímavý počin, Fate/Stay Night (zatím také jen visual novel). Díky velmi vysoké prodejnosti po celém Japonsku souhlasil i tentokrát Geneon se zahájením práce na anime verzi. Konečně, začátkem roku 2006, jsme se dočkali. Světlo světa spatřil první ze čtyřiadvaceti dílů série.

Na Fuyuki by, jak říkám, na první pohled nebylo nic divného. Na ten druhý ale trochu obezřetnému člověku musí být jasné, že s pravidelně se opakujícími vraždami a nevysvětlitelnými nehodami vážně není něco v pořádku. Neustálé případy hromadných ztrát vědomí, z nedostatku důkazů klasifikované jako úniky plynu, záhadné masakry civilistů, náhlé potopení velké lodi přímo uprostřed řeky za naprosto klidného počasí. A co je pro náš příběh hlavní, obrovský požár, který město zachvátil před deseti lety, vyžádal si životy stovek civilistů a zanechal po sobě smutnou, sežehlou alej černých stromů bez listí. Z lidí, které požár uvěznil ve svých spárech, přežil jeden jediný – Shirō Emiya. Rodiče i domov při požáru ztratil a od jisté smrti jej zachránil muž jménem Kiritsugu, který se později stal jeho adoptivním otcem. Shirō jej začal bezmezně obdivovat, a když se dozvěděl, že Kiritsugu je mág a v mládí se chtěl stát ochráncem spravedlnosti, v dětské upřímnosti mu slíbil, že tento úkol vezme za něj, když on už víru ve své ideály ztratil. Krátce na to Kiritsugu zemřel a Shirō po něm zdědil velký dům i s přilehlými pozemky. My sledujeme příběh o deset let staršího Shirōa, který bez valného nadání k magii používá své schopnosti jen k provádění drobných oprav ve škole. Shirō se, na rozdíl od svého adoptivního otce, ještě pořád svých snů nevzdal, a tak na své okolí někdy působí dojmem až přílišného dobráka, který se snadno nechá využívat od spolužáků, ale mimo to si svou srdečnou povahou získal i několik opravdu dobrých přátel. Je jedním z mála lidí, za kterými se nikdy nemusíte bát zajít s jakýmkoli problémem. Shirō mohl dál žít běžným životem středoškoláka, kdyby jednoho dne zase nezůstal ve škole až do večera na výpomoc. Cestou domů se stane svědkem souboje dvou mužů, kteří vypadají jako vystřižení z učebnice dějepisu, ovšem v učebnici by těžko vojáci porušovali fyzikální zákony s takovou grácií, jako to beze sporu dělali tihle dva. Když si jeden z bojovníků Shirōa nešťastnou náhodou všimne, okamžitě nechá boje a začne jej pronásledovat. To už je i Shirōovi jasné, že docela slušně přituhuje, a vydá se na útěk. Po „drobných komplikacích“ se Shirō dostane domů, kde už na něj muž s kopím velice netrpělivě čeká. Než si Shirō stihne vykoledovat další přišpendlení ke zdi, tentokrát definitivní, záhadným způsobem se mu podaří vyvolat dívku v jasně modrém rytířském brnění, která prohlašuje, že on je její Mistr a ona jeho Služebník v jakési Válce o Svatý Grál. A že jí klidně může říkat Saber. Aby zmatků nebylo dost, musí Shirō chvíli poté zastavit rozzuřenou Saber, aby nezmasakrovala jeho spolužačku, o které tvrdí, že je nepřátelský Mistr. Když se spolužačka jménem Rin Tōsaka oklepe z počátečního šoku, vynadá Shirōovi do lemer, ale konečně mu alespoň zčásti vysvětlí, do jaké prekérní situace se to vlastně dostal.

Každých několik let se ve Fuyuki koná válka o Svatý Grál. Vždy se účastní sedm mágů s titulem Mistr, kteří si vyvolají na pomoc sedm Služebníků, rozdělených do sedmi tříd. Lancer (kopiník), Archer (lučištník), Caster (mág), Berserker (zuřivý válečník), Assassin (obratný šermíř), Raider (zákeřný zabiják) a Saber, nejsilnější třída ze všech, rytíř Světla. Služebníci jsou duchové zemřelých hrdinů, kteří jsou povoláni do boje, aby pomohli svému Mistrovi k získání Grálu. Svatý Grál, který má po právu patřit vítězi turnaje, má moc splnit svému majiteli jedno přání, ať už je jakékoliv. Dosud pětkrát proběhla Válka ve Fuyuki a pětkrát se obešla bez definitivního výsledku. Místo toho vždy skončila katastrofou. Shodou náhod byla poslední Válka ukončena právě před deseti lety oním obrovským požárem, přičemž Svatý Grál opět zůstal bez majitele. Shirō se ve své naivitě rozhodne dalšímu masakru zabránit tím způsobem, že se Války zůčastní a s pomocí Saber ji vyhraje… nebo je možné, že by kdesi ve skrytu duše měl jiné přání, které skrývá už deset let i sám před sebou?

Kdo už měl s Type-Moon co do činění, určitě hned ze začátku pozná Nasuův rukopis. Hlavní hrdina se svým idealismem a zákonně kladným přesvědčením jako by z oka vypadl Shikimu z Tsukihime, u městečka se spoustou domů v západním stylu a univerzitou byste taky záměnu nepoznali. Saber je sice svou povahou na hony vzdálena Arcueid, nicméně okolnosti jejího vztahu se Shirōem jsou také velice podobné těm z Tsukihime. Naštěstí se s pokračujícím dějem začíná paralela vytrácet a už po pár dílech se rozjede vlastní akce. Poslední dobou se urban fantasy stávají čím dál tím oblíbenějšími; možná je to díky zasazení originálních fantasy prvků do důvěrně známého městského prostředí současnosti, nebo už lidem klasické fantasy jednoduše tolik neříká, každopádně z posledních děl stačí jmenovat Shuffle!, Death Note, Shingetsutan Tsukihime nebo právě F/SN, které si získaly asi největší ohlas.

Jedním z hlavních tahounů seriálu je bez diskuse svižná akce, která v oboru nemá naprosto žádnou konkurenci. Vizuálně je naprosto ohromující a využívá opravdu působivých technik, jak udržet divákovo napětí a ještě jej vystupňovat. Na rozdíl od Tsukihime nebudete na nějakou pořádnou řežbu jen čekat, abyste nakonec stejně „utřeli hubu“, ale dostane se vám jí přímo do sytosti. Servítky ohledně krve si Type-Moon nebere, takže se nemusíte bát druhého Noiru, na druhou stranu citlivější povahy zůstanou ušetřeny jatečních orgií à la Elfen Lied. Jednoduše řečeno, Fate/Stay Night je při bojových scénách ztělesněním vašich dětských přání. Vzpomeňte si na doby, kdy jste se jako malí proháněli po pískovišti s dřevěnými palicemi a hráli si na Strážce vesmíru, Ramba a Terminátora. Shrňte všechno to adrenalinové nadšení a euforii z akčních béček, který jste hltali s otevřenými ústy, a převeďte si jej do formy, ve které bude nejen stravitelné i pro vaše přebujelé dospělé ego, ale objektivně, prostě a jednoduše nářez. Mimo definici anime samotného tak ve výsledku dostanete jakýsi polotovar Fate/Stay Night.

Byla by ale ostuda vyzvedávat jen akční část děje a opomenout při tom propracovaný příběh se spoustou živých a plastických postav. Ty jsou vyvedeny detailně, postupem času dochází u většiny z nich ke znatelnému rozvoji charakteru a téměř všechny jsou hezky nejednoznačné tak, jak to má být. V tomto okamžiku je třeba si uvědomit, že visual novel, která byla pro F/SN předlohou, má tři naprosto odlišné dějové linie – Fate, kterou se z drtivé většiny seriál řídí, Unlimited Blade Works, jejíž fragmenty se objevují jen zřídka, a Heaven’s Feel, která není zastoupena téměř vůbec. Proto nedostává například Sakura, Shirōova spolužačka z nižšího ročníku, v seriálu skoro žádný prostor, i když ve scénáři Heaven’s Feel je přímo ústřední ženskou postavou. Zvláštní je, že až na jednu výjimku jsem nedokázal žádnou zápornou postavu vyloženě nesnášet po celou dobu, stejně jako kladné postavy občas vyloženě neměly svůj den. Co zamrzí, jsou ale skryté narážky na minulost (a někdy dokonce budoucnost) hlavních postav, které těžko pochopí divák, který se hrou neměl nikdy co do činění. Takhle se mi zdá, že je tvůrci zahrnuli do děje jen jako „sladkou odměnu“ pro diváky, kteří opravdu bedlivě dávali pozor, protože například odkaz na Archerovu identitu je zašifrovaný tak dovedně, že i největší fanoušci Sherlocka Holmese by dostali do těla, a to by ještě museli sledovat ending 14. dílu až do konce. Jedinou silnější výtkou ale paradoxně zůstává hlavní hrdina. Ne, že bych fandil těm „zlým“, ale Shirō je čas od času tak jednoznačně a horlivě kladná postava, až to není hezké. Nicméně kdo překousl povahu Shikiho z Tsukihime, nebude mít se Shirōem sebemenší problém.

Všechno, o čem jsem se dosud zmínil, by samo o sobě dělalo z Fate velmi dobré anime, ale bez Saber by se ani zdaleka nevrylo do povědomí tolika lidem. Saber je prototypem postavy, která by udělala i z podprůměrného a naprosto nenápaditého díla snesitelnou záležitost. Ona je důvodem, proč se mi s F/SN asociuje výhradně modrá barva. Saber patří neoddiskutovatelně mezi nejhezčí anime postavy vůbec a její uhrančivé zelené oči už zmámily bezpočet nebohých otaku. Její oblíbenost nejspíš spočívá v provokativní odměřenosti, se kterou od začátku vystupuje, a která má hráče (a v anime diváka) štvát do té míry, že až Saber trochu pookřeje a začne se projevovat alespoň zčásti lidsky, bude to pro něj jako pohlazení na duši. Každé začervenání, nejistý úsměv a stydlivě-tázavé „Shi… Shirō?“ vyvolává u diváka patřičně přehnanou odezvu… ano, přiznám se, těšil jsem se na každou další repliku a úsměv víc, než malé děcko na Vánoce. Obliba je samozřejmě na místě, protože přece jen je většina eroge visual novel od určitého okamžiku silně zaměřena na rozvoj vztahu k jedné ženské postavě a další už od tohoto okamžiku poněkud stagnují. Fanouškům Rin a Sakury tak nezbývá, než si sehnat hru a pustit se do jedné z alternativních dějových linií. (ehm… měl bych možná ještě poznamenat, že jim to bude celkem k ničemu, protože jediná plně přeložená linie je zatím stejně Fate a pochybuji, že budou fanoušci až tak vytvrdlí, že by se jim chtělo hrabat v hromadách rozsypaného čaje, místo naší latinky – díky Bohu za ni). Nakonec přijde překvapení ve formě Sabeřiny minulosti jako hrdiny a dilema mezi dávným slibem a přítomností. Konec je pro Type-Moon už docela typický (Kinoko Nasu je starý sadista) a slabší povahy budou rozhodně potřebovat pár kapesníčků, ne-li rovnou celý balíček.

Animace je špičková. Čím byla Haruhi Suzumiya v pomalejších scénách, tím je F/SN v akci. Choreografie soubojů je neskutečná a každé máchnutí mečem vám bude tahat za nervy stejně snadno, jako loutkář vodí své marionety. Pár nepříliš nápadných animátorských zaškobrtnutí na celkovém dojmu nic nemění, protože takový Noble Phantasm, s jakým se vytáhne Archer, je sám o sobě povedený mrazík v zádech. Hudební doprovod je po většinu času relativně nenápadný, hravé motivy jen podbarvují humornější okamžiky, ale když začne přituhovat, hudba nabere grády a dotvoří kolem boje unikátní adrenalinovou auru. K samostatnému poslechu je ale dost nevhodná.

I když jsem Fate/Stay Night od začátku považoval hlavně za komerční projekt, seriál mě celých čtyřiadvacet dílů vytrvale přesvědčoval o opaku a bezesporu patří mezi to nejlepší, co jsem kdy měl to štěstí vidět. Zelená kukadla Saber z hlavy nedostanu ještě drahnou dobu.

Justinian

Elfen Lied

Seriál se v Japonsku začal vysílat 25. července 2004 a poslední díl byl odvysílán 17. října téhož roku. Předlohou pro jeho vytvoření byla manga, kterou napsal Lynn Okamoto a vydával od června 2002 do listopadu 2005 časopis Weekly Young Jump. Anime pokrývá prvních sedm z celkových dvanácti svazků mangy, pak se příběhové linie větví a manga i anime končí odlišně. Je složité Elfen Lied někam zařadit, protože v průběhu sledování se celkový dojem do značné míry mění. Jednu chvíli se usmíváte u ecchi comedy, za chvíli svíráte držadla křesla u akčních scén a po dalších pár minutách vás přinutí k zamyšlení nejasně definovatelná myšlenka psychologického thrilleru. V každém případě je tady ode všeho možného kousek – trocha sci-fi, hororu, filozofie, humoru i ecchi. Tato všehochuť může některé diváky zmást, některé znechutit, ale některé taky uchvátí. Elfen Lied rozhodně není pro každého, místy je temný a depresivní, což se prostě nikdy nemůže zavděčit všem. Přesto přese všechno jeho kvalitu prověřily tři roky, které uplynuly od jeho vydání, a mnoho lidí jej řadí mezi vůbec nejlepší počiny žánru anime.

Děj začal tím, že z tajného podzemního výzkumného institutu nedaleko Kamakura utekla Lucy, příslušník rodu diclonius. Diclonii jsou novým vývojovým stupněm listva, od obyčejných lidí se liší dvěma malými rohy na hlavě a růžovými až fialovými vlasy – a také schopností ovládat neviditelné telepatické ruce, „vektory“, které se pohybují rychlostí myšlenky a disponují obrovskou silou. Na své pětiminutové cestě k východu bez viditelných potíží zmasakrovala dvaadvacet ozbrojených členů stráže a sekretářku. Když opouštěla budovu, byla zasažena odstřelovačem do přílby a v bezvědomí spadla z útesu do moře. O něco později, nedaleko odtud, se po osmi letech opět setkává student Kouta se svou sestřenicí Yuka. Cestou domů se zastaví na pláži, kde najdou zraněnou Lucy, u které došlo po silném otřesu mozku k rozdvojení osobnosti. Její nová osobnost neumí mluvit, nerozumí jim ani slovo a jediné co ze sebe dokáže dostat, je „Nyuu“ (trochu mi ze začátku připomínala Chii z Chobits). Oba se rozhodnou, že ji zatím vezmou domů a postarají se o ni. Když Kouta spatří její rohy, vybaví se mu útržek staré vzpomínky, ale než se nad tím stihne vážněji zamyslet, je pryč. V tomhle okamžiku už musí být i největšímu ignorantovi zcela jasné, že tihle dva se nevidí poprvé, a že se zdánlivé jasnou minulostí Kouta to není až tak úplně v pořádku. Jak příběh pokračuje, nabírá děj spád. Dozvídáme se více z minulosti všech hlavních postav a zjišťujeme, že nic není tak černobílé, jak by se mohlo zdát. Sledujeme, jak se z Lucy vlastně stal vrah bez kapky slitování nebo zábran, na pozlátku kladných postav se objevují nepěkné trhliny, naproti tomu na začátku čistě záporné a zdánlivě bezcitné postavy odhalují tragický sled událostí, který je dovedl až tam, kde jsou dnes. Ve strhujícím závěru je divákovi předložena otázka viny a konečný soud je na poněkud zvláštním konci přenechán zcela na něm.

Hlavním postavám je ponechán slušný prostor k rozvoji, hlavní formování charakterů však probíhá ve vzpomínkách, ze kterých se ostatně dovíme celý počátek příběhu a důvody současného rozdání karet. Beze změny snad vychází jen Mayu, jinak se u všech postav projeví jejich kladné i záporné stránky. U vedlejších charakterů už tomu tak většinou není, do jejich duševních pochodů příliš nevidíme a můžeme se jen dohadovat o jejich motivech. Co se týče převodu z mangy, došlo k vypuštění některých postav, nebo se tvůrcům aspoň úspěšně daří ignorovat jejich spojitosti s příběhem, kvůli závěrečnému odchýlení od dějové linie mangy to však vyzní jako komplexní celek a divák se nemusí cítit o nic ochuzen, zamrzí snad jen zdánlivě nesmyslné chování a zjednodušené charaktery Shirakawa, Arakawa a Isobe. Také Aiko Takada (dívka z OVA) mohla dostat více prostoru a OVA by hned dostala mnohem větší smysl, diváku totiž při náhlém výstupu nové postavy s jasnými narážkami na slepé linie příběhu nezbývá nic jiného, než být více či méně zmaten. Nejvíce prostoru ke svému vnitřímu konfliktu dostává bezesporu Lucy, se svou bolestí, nenávistí, láskou, pocitem viny a beznaděje, které jsou ukryty pod uměle vytvořenou slupkou chladu a bezcitnosti. Příběh postrádá jakoukoliv mystiku nebo magii, spoléhá se na běžné prostředky a tak i sci-fi ladění diclonii vyzní naprosto uvěřitelně. Autoři se neuchýlili k přehnanému vyjadřování emocí a vystačili si s víceméně běžnými výrazy obličeje a intonace. To není rozhodně žádný zápor, po některých extrémních případech si člověk docela i odpočine. Tady si jednoduše nedokážu představit deformace obličejů, postavy v amoku na blikajícím pozadí ani bláznivé trhavé kmitání rukama nohama v kompromitující situaci. To vše je zredukováno na nejmenší možnou míru a trochu více si toho užijete až v OVA. Seriál je charakteristický vysokou měrou násilí, které je ještě umocněno svým načasováním a pojetím. Nic pro přehnaně citlivé. Nahota se občas objeví, ale je naprosto nevinná. Ecchi scény jsou všehovšudy čtyři, přičemž tři jsou úsměvně naivní a naprosto nevzbuzují nějaké puritánské ošívání, leda tak úsměv na tváři. Nyuu si pomalu uvědomuje reakce vlastního těla na ehm… určité podněty, a tak to chudák Kouta často schytává od Yuka naprosto neprávem, například při nucené výměně mokrého oblečení. Jako ve většině anime, je i tady často používána symbolika a metafory, jako například zkrvavená lilie, sakurové okvětní lístky, symbolická nahota nebo socha slepé spravedlnosti. Zase, stačí si trochu všímat.

Na exteriérech je vidět velký kus práce, stejně jako na animaci, akčněji laděné scény jsou dynamické, přesto neztrácejí nic na přehlednosti a kvalitě kresby. Veškeré postavy jsou ze všech úhlů kresleny poctivě a jejich proporce se daří relativně dobře udržovat po celou dobu. Barevná schemata sahají od monotónních, zářivkami osvětlených chodeb výzkumného ústavu, přes pestrá zátiší Kamakura i ponurou pláž za deště, až ke skladu v OVA, kde si animátoři mistrně pohráli s hrou světla a kouzlem vybledlých barev. Vyčíst by se snad dal až přílišný kontrast mezi proporcemi i obličeji Lucy a Nyuu, které občas vypadají jako kdyby patřily dvěma zela jiným osobám. Kostýmy jsou hezky a nenásilně navrženy, navíc je zajímavé vidět ve stejném oblečení Lucy a Nyuu, zvlášť to platí pro tu světle zelenou čepici s bambulkami… no řekněte, viděli už jste takhle roztomile oblečeného masového vraha?

Opening je vydařený, hezký ústřední motiv „Lilium“ v podání Kumiko Noma s jemně rozpohybovanými parafrázemi na dílo Gustava Klimta vyzní opravdu efektně. J-pop ending „Be your girl“ od Kawabe Chieko taky snad nikoho neurazí. Melodie „Lilium“ se vůbec objevuje dost často, a to v mnoha různých podáních, jak vokálních – kromě Kumiko Noma se jako interpreti vyznamenají i chlapi z Griffin Choru, tak čistě instrumentálních – hrací skříňka, jinde zase violoncella s basou a mám pocit, že i klavírní sólo. Jinak je hudba spíše atmosférickým doplňkem, než aby na sebe nějak zvlášť upozorňovala, smyčce dobře doplňují napjaté momenty, poklidné a hravé motivy zase podkreslují pohodu v Maple Inn.

Seriál má určitě vzestupnou tendenci, což neznamená, že byste se snad kdy na začátku nudili. Nabízí kritický náhled do povahy lidí, kde často není k vidění nic hezkého. Zdůrazňuje význam lásky, ať už rodičovské nebo jiné, a ukazuje důsledky její absence, zvlášť v kombinaci s nenávistí, zradou, úzkostí a mocí zabíjet. Zařadil bych jej mezi klasiku a snad i „povinnou četbu“ každého otaku. Ovšem za předpokladu, že dovedete alespoň trochu číst mezi řádky, nikdo vám totiž nebude cpát zevrubná vysvětlení ani nebude dělat přestávky, o kterých by vám trpělivě vysvětloval, co se komu odehrává v mysli a proč se rozhodl tak, jak se rozhodl.

Justinian

Cowboy Bebop

Je možné zrovna tohoto kovboje označit jinak, než jako nesmrtelnou klasiku? Asi tak, jako se dá nůž postavit špičkou na plech. Ne, teď vážně, Bebop je jedno z nejznámějších anime a na rozdíl od ostatních na něj ani neexistují příliš rozporuplné názory. Bebopa si prostě musí oblíbit každý. Premiéru prodělal v letech 1998-1999 a hned si získal mračna příznivců. Pod snímek se podepsal Shinichiro Watanabe – a ostudu si tím rozhodně neutrhnul.

Na začátku 21. století, přesněji v roce 2071, je lidstvo na vrcholu rozkvětu. Mezihvězdný obchod hyperprostorovými branami je v plném proudu a kolonizované planety v Sluneční soustavě i zcela mimo ni poskytují nepřeberné množství nevídaných pochutin, surovin i živočichů. Miliardy lidí se vydávají na mezihvězdné cesty za prací, obchodem, nebo jen tak pro zábavu. Boom intergalaktického cestování však přinesl i své stinné stránky – vyrojila se spousta hvězdných pirátů, hackerů, únosců lodí a jiných novodobých zločinců. Samotná policie si s nimi nedokáže poradit – proto jsou tu Lovci odměn. Nepobírají příliš velkou úctu a mezi lidmi nemají nijak velký respekt. Jinak je tomu u zločinců, kteří se jich bojí jako čert kříže. Policie má totiž své postupy a směrnice, kdežto Lovci nad něčím takovým jen ledabyle mávnou rukou. Cowboy Bebop je název lodi, jejíž osazenstvo tvoří hlavní hrdinové příběhu. Ze začátku jsou jen dva – flegmatický a nonšalantní Spike Spiegel s minulostí opředenou záhadami a bývalý policista středního věku s robotickou protézou místo levé ruky, Jet Black. Postupně se k posádce přidávají další členové, až se jejich počet zastaví na (v anime už mírně zprofanovaném) čísle pět. Škála minulostí, povah i temperamentů jednotlivých postav je natolik různorodá, že nevyhnutelně vzniká ohromné množství (často úsměvných) konfliktů.

Možná si teď říkáte: „tohle už tady bylo dávno“. Máte pravdu, bylo – a nejednou, ovšem Bebop podává klasický námět s takovou elegancí, že mu nedostatek originality velice brzo odpustíte. Nabízí totiž neskutečný mix atmosféry divokého Západu s jeho pojetím cti, práva a pomsty, šedesátých let, patřících pro změnu Mafii a v neposlední řadě třeba pouštních válek, jako vystřižených z nějaké té „naší“ světové – a to vše samozřejmě bravurně zasazeno do všemožných koutů galaxie. Pokud bych chtěl být sarkastický, řeknu, že celá zápletka se točí kolem jídla a velkou část hudebního doprovodu obstarávají hlasitě kručící žaludky. Naši hrdinové totiž intervaly mezi „lovy“ odměn tráví ve vesmíru, kde – jak je všeobecně známo, toho zrovna moc k jídlu neroste. Navíc zrovna nepatří mezi ty největší šťastlivce. Ne, že by svou práci neuměli dělat, spíše naopak – patří mezi typ lidí, které si zavoláte, když jste v naprostých koncích. „Říkáte, že to nejde? Zavolejte Bebopa.“ Bohužel, jejich snaha a husarské kousky jsou často zhaceny naprostými banalitami, takže nevíte, jestli s nimi soucítit, nebo se nevázaně smát. S takovýmto úspěchem samozřejmě není divu, že lednice v Bebopovi až nepříjemně často zeje prázdnotou. (Až na případ s humrem, ale to je trochu jiný případ… ^___^)

Když odhlédnu od humorné stránky, kterou Bebop rozhodně nešetří (Díl „Mushrom Samba“ budiž toho živoucím důkazem), zbude mi, mimo spoustu narážek na světoznámé filmy, ta vážnější část. Bebop v tomto ohledu trpí jakýmsi „rozštěpením osobnosti“, protože z humorné stránky k vážné přechází až nezdravě rychle a klidně vás může šok zastihnout v plném šklebu. Snad každá epizoda, která není čistě humorná, končí docela vážným sdělením, nechybí například melancholická narážka na Zmoudření dona Quijota. Hlavní příběh sice velice dlouhou dobu ustupuje do pozadí před dějem jednotlivých epizod, ovšem ke konci dojde k velice intenzivní gradaci hlavní dějové linie a úplný závěr je ohromující. Postavy, které až dosud hrály převážně šašky, poodhalí svoji minulost – a i to málo, co se dozvíte, stačí k tomu, aby jste je začali vnímat ve zcela jiném světle. Jak už jsem naznačil, děj je většinou silně epizodický, což by se sice dalo vytknout – ale to bych musel mít důvod a vůli to udělat. Cowboy Bebop je nejlepší takový, jaký je, bez dalších zásahů a úprav. Kdokoli může namítnout, že je příliš West-like, nebo postrádá silnější příběh. Kdo však něco takového řekne, asi se díval jedním okem a to ještě v polospánku. Jako u většiny anime – stačí trochu otevřít oči, vyčistit si uši a popustit uzdu myšlenkám.

Je zvláštní, že grafici nepoužili v takovémto prostředí více renderované grafiky, protože k exteriérům vesmíru a k soubojům stíhaček se přímo nabízí. Naprostou většinu scén tedy obstarává klasická ruční kresba, což je podle mého názoru jen dobře. Nijak jsem si použití renderu v anime neoblíbil a přijde mi jako pěst na oko. Je vidět, že je seriál mírně novějšího data, takže animace a kresba udělaly v globálu slušný krok kupředu. Možná jen zamrzí až příliš časté opakování jedné scény pro několik časově a místně rozdílných událostí (například přistání na vodě, průlety branou a podobné). Jinak je kresba velice povedená a většinou docela realistická, snad až na Ed, která u počítače předvádí kousky, za které by se nemusel stydět žádný Hadí muž.

Hudební doprovod obstarala Yoko Kanno a je to na něm poznat. Bezkonkurenčně jeden z nejlepších soundtracků k anime a filmu vůbec. Celou atmosféru, už tak dost chytlavou, zvedá o další velký kus a „velké finále“ mi díky jejímu kousku „Blue“ přivodilo velice zvláštní sucho v krku.

Celkový dojem je skoro tak kladný, jak jen může být. Jediných pár výtek se může týkat několika slabších okamžiků, ale naštěstí jsou skoro nepostřehnutelné. Absolutní hodnocení však nedám, protože si ho rezervuji na Cowboy Bebop film – dopadlo to ale velmi těsně. Pokud jste neviděli Bebopa, jako byste nežili. Na co ještě čekáte?

A neodpustím si… „Bang!“

Justinian

Blue Gender

Masashi Abe patří k méně známým režisérům a poprvé na sebe opravdu upozornil teprve roku 1999 právě seriálem Blue Gender. Tomu se sice nedostalo až tak velkého ohlasu, ale vzhledem k obrovskému množství ročně vydávaných anime sérií je úspěch už jen to, že divácky nezapadl do běžného průměru. U nás patří mezi ty známější, bohužel musím říct, že je to nejspíš kvůli dost vysoké míře brutality v seriálu obsažené.

Země, nepříliš vzdálená budoucnost. Města leží v troskách a po dříve rušných ulicích se promenádují obří brouci všech tvarů i velikostí. Když zde ještě žili lidé, stihli jim dát jméno: „Blue“. Tady ovšem pravidlo „dej svému strachu jméno a stane se polovičním“ trochu selhalo. Oblohu teď totiž místo letadel křižují přerostlé vosy a většina lidstva buď už dávno prošla zažívacím traktem hmyzáků, nebo leží porůznu okolo vraků aut v kuličkách à la hovnivál. Části lidstva se podařilo utéct na oběžnou dráhu, kde jakž takž přežívají v orbitálním komplexu „Druhá Země“. Jak sami vidíte,co se týče originality, je na tom Blue Gender dosti bídně. Námět typu „Zlí brouci obsadili Zemi a lidstvo bylo donuceno ji se slzou v oku opustit, aby se ji, až si řádně vylíže rány, pokusilo dobýt zpátky“ je už docela obehraný. Celkově mi seriál až příliš silně připomínal starou dobrou Hvězdnou Pěchotu, bohužel na rozdíl od ní, Blue Gender postrádá onen sarkastický nadhled a místy se až utápí ve vlastní vážnosti. Také asi spoustu lidí nepotěší, že se jedná o mecha – i když jiné zase určitě ano. Já zachovávám neutralitu a nadšené ani zhnusené výlevy té či oné skupiny mě příliš nevzrušují. Vše by bylo v nejlepším pořádku, i kdyby se jednalo třeba o school comedy; stačilo by málo – kapka invence. Ta se bohužel nekoná minimálně do půlky série. No nic, zpátky k zápletce – hlavní hrdina Yuji Kaido je probuzen z dlouhé hibernace jednotkou vojáků Druhé Země a postupně si vzpomíná, že v mládí trpěl podivnou a nevyléčitelnou chorobou, kvůli které byly hibernovány statisíce lidí po celém světě.

Probuzení za zvukového doprovodu křupání kostí, řevu, střelby a nechutných hmyzoidních zvuků ovšem nebylo přesně to, co si Yuji představoval, takže mu jistě odpustíte selhání močového měchýře tváří v tvář obřímu broukovi, kterému ještě z kusadel visí cáry masa dvou nebohých vojáků. Tím se dostáváme k dalšímu aspektu Blue Gender, a tím je brutalita. Scény masakrů jsou ztvárněny opravdu naturalisticky a s přemýšlením, jestli je obětí muž, žena, nebo dítě, si autoři očividně hlavy nijak nelámali. Bohužel, masakr je místy zjevnou snahou o šokování diváka tam, kde zeje dějové vakuum. Yujimu na postu hlavní postavy sekunduje strohá velitelka jednotky, Marlene Angel, která očividně už od začátku zastává úlohu „drsné holky“ a nesmí za žádnou cenu projevit tak neprofesionální city, jako jsou soucit nebo empatie, což způsobuje, že prvních několik dílů Marlene působí dojmem ne nepodobným oživlé mrtvole. Každému divákovi s nezáporným inteligenčním koeficientem ale po prvních několika dílech musí být jasné, kam příběh směřuje. Marlene pod vlivem věčně unáhleného a idealistického Yujiho pomalu, ale jistě taje. V druhé polovině seriálu konečně přijde znatelné oživení děje a dojde k celkem překvapivé výměně rolí. Celkově je první polovina doslova plná naivních neshod humanity Yujiho s drilem a pragmatismem Marlene, jakoby vystřižených z učebnice scénáristiky, a některé okamžiky (jako kratičká epizodka s domorodou dívkou, která jen účelově zkomplikovala vztahy hlavních postav a zase o něco natáhla nezáživné bloudění po pustině) by nejspíš vůbec nikomu nechyběly. V druhé polovině je naštěstí znát jistá akcelerace a konečně se celá zápletka trochu dramatizuje. Atmosféra začíná přituhovat a na povrch vyplývají fakta, která způsobí, že do té doby nesmyslné a zdánlivě samoúčelné události do sebe začnou trochu zapadat. Na úplném závěru sice tempo zase mírně zvolní, ale dočkáme se i nějaké originality v podobě ne tak úplně konformního zakončení.

Celý seriál je skoro čistě dvoubřitý. Na jednu stranu je chladný, vážný a depresivně postapokalyptický, ovšem můžete si být jisti, že v tom nejlepším půjde celá atmosféra do háje po nástupu nějakého vrcholně patetického projevu, za který by se nemuselo stydět ani to nejhardcorovější béčko made in USA osmdesátých let. Na každou kvalitní scénu připadne jiná, při které budete obracet oči v sloup. Tímto neduhem trpí i hudební doprovod – některé skladby skvěle doplňují silnější okamžiky a brzo se vám vryjí do paměti, jindy je hudba opravdu za trest; jakási podivná kakofonie pazvuků a skřeků, při které se mi ježily vlasy na hlavě… a to je při mém zanedbatelném porostu hlavy věc skoro nemožná. Pokud přijde řeč na kresbu, asi se budu opakovat, ale zase má dvě jasně rozopoznatelné strany. Tou první jsou některé krásně zpracované exteriéry i interiéry, svérázný design vesmírné stanice a lodí, plus velice slušné detaily mechů a postav. Design výzbroje je mírně, ale vkusně futuristický, a vůbec, bude se určitě každému správnému militaristovi líbit. Pak je tu ale druhá stránka a tou jsou záběry z dálky a davové scény. Tady se něco šeredně pokazilo a já měl pocit, že kterékoli retardované osmileté dítě by tohle dokázalo nakreslit a rozhýbat lépe.

Celý seriál je potenciálně velice dobrý kousek, ovšem trpí zle schizofrenickou povahou – kdykoli se dostáváte do rozpoložení „jo, to je kvalitka, konečně se nám to tu rozjíždí“, vypotí scénárista nějakou nehoráznou botu a vy se musíte se seriálem sžívat zase od začátku. Naštěstí celkové hodnocení trochu zachraňuje slušná druhá půlka, ale ani tak to není nic víc, než lehce nadprůměrné dílo. Pokud se vám ovšem líbí postapo, zkousnete mecha anime a dokážete seriálu odpustit nějaké ty (občas dost výrazné) jizvy na kráse, tak to rozhodně není ztráta času.

Justinian

Berserk

Tak tu máme další ročník 95, chtělo by se mi říct… pomalu totiž dostávám pocit, že v pětadevadesátém musely múzy hodně často navštěvovat psychologa kvůli přepracování. Naštěstí mě Wikipedia vyvedla z roztomilého omylu – Berserk je z roku 1997. Chvála je však nasnadě i tak, seriál je totiž po příběhové stránce pecka jako vyšitá a jeho atmosféra by se dala krájet… úhlovou bruskou. Pan Naohito Takahashi se opravdu vytáhl a pod jeho vedením vznikl Berserk takový, jakého ho máme rádi – temný, brutální a naturalistický.

Celý příběh je situován do fantasy laděné středověké země, kde už léta probíhá krvavá válka mezi říšemi Midland a Chuder. Ani jedna země však nemá vážnější převahu a tak mezi hraničními hrady a pevnostmi probíhá něco, čemu bychom dnes asi řekli „zákopová válka“. Obě říše najímají mimo pravidelnou armádu i různé žoldnéřské skupiny, jejichž řady plní hordy individuí bez budoucnosti, s jedinou touhou – přežít, dostat zaplaceno a jít se opít do nejbližší krčmy. Ale i někteří obyčejní lidé, kterým válka vzala vše, byli donuceni žít zoufalým životem žoldáka. Ano, zde se odehrává čtyřiadvacet dílů seriálu z celkových pětadvaceti, ale díl první nás překvapivě zavede úplně jinam – do doby, kdy válka je už minulostí a hlavní hrdina příběhu, bývalý žoldák Guts, putuje od vesnice k vesnici jako Černý válečník a s fanatickou nenávistí likviduje démony. Místo jedné paže má opakovací kuši a na zádech mu visí meč, který by při své velikosti docela dobře posloužil i Soše Svobody. Když už čekáte příběh typu Zaklínače, zmožený válečník se v lese noří do vzpomínek, aby v nich zůstal již zmiňovaných zbývajících čtyřiadvacet dílů. Vzpomíná na časy, kdy se po dlouhé době toulek světem přidal ke Kumpanii Jestřába, kterou na špinavou práci najímá král Midlandu.

Kumpanii vede charismatický mladík Griffith, který sice vypadá jako idol všech čtenářek Brava, ale mečem se umí ohánět mistrovsky. Další členové Kumpanie jsou jako vystřižení z příručky „Jak vytvořit správnou skupinku klaďasů“ – nesmí chybět krásná, ale tvrdá „femme fatale“, obří hromotluk, mladý benjamínek, nebo nedůvěřivý a skeptický páprda. To však nic nemění na tom, že vývoj hlavních postav je perfektně propracovaný a celý příběh po určitých „schodech“ velice dobře graduje. Setkáte se s dvorními intrikami, útočnými i obrannými akcemi Jestřábů i lehčími milostnými aférkami, a to vše je obklopeno skvělou atmosférou temného středověku. Celou dějovou linii pak prostupuje zvláštní, až záhadný nádech něčeho nadpřirozeného, co jen čeká na ten pravý čas, aby se ukázalo v celé své kráse. Závěr je skutečně strhující a boří veškeré hranice toho, co si režisér jako zakončení může a nemůže dovolit. Nebudu mlžit, konec je dost otevřený; ne nadarmo se říká, že Berserk je nejlepší reklama na mangu, jakou kdy kdo stvořil. Přesto příběh neztrácí nic na úchvatnosti a poutavosti. Hlavní úlohu hraje rozvoj zvláštního vztahu Gutse s Griffithem (ne, takový vztah zase ne), přičemž Griffith, jakožto velice takticky a rétoricky zdatný velitel, nastupuje závratný vzestup po společenském žebříčku, což se samozřejmě nezamlouvá oněm „zavedeným“ šlechticům. Hlavní myšlenkou celé série je úvaha, kam až je člověk schopen zajít pro naplnění svých snů a co všechno je pro něj schopen obětovat.

Co říct ke grafické stránce? Kdybych měl být upřímný, asi bych se neubránil pár ostřejším slovům, protože animace je na doslova fekální úrovni. Rokem vydání se omluvit nedá, protože když se podívám na Ghost in the Shell (který vyšel dva roky před Berserkem), docela se mi otevírá kudla v kapse. Není tak špatné si občas vypomoct statickým obrázkem, nedělám si iluze, že tvorba anime je nějak levná záležitost, ale použít tyhle scény u bezmála poloviny všech bojů a jen je doprovodit zvuky bitvy s dramatickou hudbou, je přinejmenším na nakopání animátorů do příslušných partií, případně jak se říká u nás na Moravě: „Na**** do ruk a nepustit k vodě.“ I animace bojů „jeden na jednoho“, kde se naštěstí autoři tohoto neblahého fenoménu vyvarovali, nejsou ničím výjimečným, a kdybych měl srovnávat s tehdejší tvorbou, Berserk by asi s věnečkem nevyvázl. Za vizuální frustraci jsem chtěl nějakou dobu ubrat půl hvězdy, ale Berserk si to ode mě nezaslouží. Nemohl bych umřít s čistým svědomím ^__^. Hudba je dobová a vhodně doplňuje atmosféru, ovšem nijak se nevymaňuje z průměru a asi málokoho inspiruje ke stažení soundtracku. Holt jsem asi zmlsaný všemi těmi soundtracky Yoko Kanno.

I přes menší výhrady kvůli zprasené animaci a otevřený konec je Berserk opravdové mistrovské dílo, které nemůžu než doporučit, zvláště pokud se vám líbí esence opravdu „temného“ středověku a kvůli dobrému příběhu jste ochotni překousnout i nějaké ty nedostatky v kresbě a plynulosti pohybu.

Justinian