Princess Tutu

Tak vážení, než budete číst dále, musíte si odpovědět na dvě otázky. Máte rádi pohádky? A co teprve pohádky, které se promění do temného fantasy? Pokud vaše odpověď byla alespoň na jednu otázku kladná, můžete s klidem pokračovat ve čtení dále.

Káčátko Ahiru spatří jednoho dne krásného prince jménem Mytho. Má nesmírně smutné oči a Ahiru mu chce vrátit jeho úsměv a štěstí. Princ Mytho totiž nic necítí, neboť před lety obětoval své srdce v boji s Havranem. Jak by však bezmocná kačenka mohla pomoct princi?
Objeví se šílený, zejména ale nepřející a nebezpečný vypravěč Drossselmayer, který ve své největší zálibě – vyprávění příběhů, pokračuje i po své smrti. A patřičně si to užívá. Jeho heslem je ‚to by v tom byl čert, abych z příběhu každé postavy nevytřískal nějaké neštěstí a tragédii‘. Drossselmayer nabídne Ahiru přívěšek, který ji dokáže bez potíží proměnit na dívku. (Celý příspěvek…)

Saiunkoku Monogatari

Vždy mě potěší, když narazím na kvalitní shoujo. Nenechte se odradit počtem dílů, který je celkem třicet devět. Příběh nás zavede do království Saiunkoku, které je rozděleno do osmi provincií, každé vládne jedna rodina, každá z nich však podléhá vládě císaře. Ten je ve svém obrovském paláci a hlavním městě řídící autoritou, tedy alespoň měl by být.

Připomíná vám to středověkou Čínu? Máte pravdu, komplex paláců císaře vypadá prakticky totožně jako zakázané město a to není jediná podobnost s Čínou v této sérii. Hlavní hrdinka je Kou Shuurei, princezna svého rodu, ale i přesto se živí učením v chrámové škole, hraním na erhu a jinými věcmi. Její otec pracuje v imperiálních archívech, ale moc velký plat nemá, je navíc naprosto nepoužitelný pro jakoukoliv praktickou a domácí práci. Většina peněz padne na udržení rozpadající se rozsáhlé rezidence. Jednoho dne dostane Kou nabídku od vysoce postaveného dvorského rádce, aby učila císaře a byla jeho konkubínou. Jen po několik měsíců, pak se může vrátit.

Mladý císař Ryuuki potřebuje zásadní změnu, už rok a půl nejeví o vládnutí a učení moc velký zájem, což je problém pro zemi, která je zbídačená z několikaleté občanské války. 500 zlatých ryu jako mzda je lákavá nabídka, které Kou neodolá, tak práci přijme. Brzy přijde na to, že císař není věčně k zastižení, vládnou úředníci a různé kliky. Samotný císař navíc prý preferuje muže a je i líný. Nic nevypadá snadně. Kou má kromě otce v paláci i svého adoptivního bratra Seirana, který byl před třinácti lety přijat do rodiny. Seiran vykonává službu v císařské gardě. Snem Kou je vykonat císařské zkoušky a pracovat v administrativě, což je ženám samozřejmě zakázáno. Jenže nic není, jak se zdá. Minimálně císař není hloupý. A vztahy mezi všemi se značně zkomplikují. (Celý příspěvek…)

Hayate no Gotoku

Příznivci dobrého humoru, pohodlně se usaďte, představte si hlas svého oblíbeného vypravěče (v mém případě Vladimír Čech) a nechte se unášet pokusem o přiblížení příhod jednoho chudého chlapce, který přišel osudem k práci „bojového“ komorníka, jako slepý k houslím. Série Hayate No Gotoku! Má úctyhodný počet dílů, celkem 52. Setkal jsem se s ní v rámci letošního Akiconu, kde jsem viděl první tři díly.

Po prvním jsem si říkal – vtipná, milá komedie s potenciálem dobře pobavit, už jen díky svým hlavním charakterům. Nagi, třináctiletá, rozmazlená miliardářka, trpící obsesí v manze, anime, pc hrách, ano má ještě jeden vážný problém, nerada chodí ven, takže je tak trochu hikkikomori. Ono když se vás pokouší někdo posledních pár let unést, kdykoliv vytáhnete paty z domu, tak se není co divit.

Navíc sídlo rodiny Sanzenin je monstrózně velké, uprostřed Tokia, obklopené parkem o rozloze několika stadiónů. Hayate je chudý chlapec, který chodí do školy, na kterou si musí sám vydělávat, neboť jeho rodiče nepatří k nejvzornějším. Matka investuje do svých snů (gambler) a otec hledá sám sebe (rozdílné aktivity všeho druhu, které většinou nekončí výdělečně). Vrcholem všeho se stane den Vánoc, kdy Hayate přijde domů, zjistí, že byl prodán za 156 miliónů yenů hodným lidem, to je jeho vánoční dárek od rodiny. Hayate je realista, nejlepší řešení bude unést bohaté děvče a zažádat o výkupné. Tak potká Nagi, která venku není schopná ani dostat pití z automatu. Dojde k nedorozumění, únosu Nagi, ze kterého ji Hayate vyseká a vděčná Nagi mu na jeho žádost dá práci, bude jejím komorníkem. Zní Vám to poklidně a klišovitě? Věřte mi, že tak to nebude. (Celý příspěvek…)

Macross Super Dimensional Fortress

Autor: Vavča

První cesta vesmírného cirkusu Macross. Aneb příznivci letadýlek, mechů, space oper vzhůru do valkýr VF-1!

Přátelé, je to neuvěřitelné, ale už roku 1982 (tedy v době, kdy jsem ještě nebyl na světě) začala série, která se měla stát legendou a přetrvat až do našich dnů. Čím je vlastně seriál Super Dimension Fortress Macross důležitý?
Tedy kromě toho, že zde začal svoji dráhu Hideaki Anno a dost možná právě zde vzniklo slovo otaku. Macross je prostě milníkem v žánru mecha a robotech, je to poznávací značka, kterou viděl snad každý nebo zběžně ví, o co jde.
Právě zde byly stanoveny základní esence pro série ze světa Macross. Tedy transformovatelné letouny do podoby robotů, milostný trojúhelník hlavních postav, “pokleslý jpop“, spousta soubojů a další věci typické pro tuto sérii. Rozhodl jsem se zrecenzovat postupně ty nejdůležitější tituly Macross, byl jsem v pokušení začít od Macross Frontier, ale právě jeho zhlédnutí mě přinutilo dohledat starší série.

Vraťme se tedy na začátek. Původně jsem si říkal, má to vůbec cenu? Přece jen tolik let uplynulo a zub času je neúprosný vůči mnoha věcem, které ve své době byly považovány za skvost. Navíc, kolik lidí v rámci Česko-Slovenska to mohlo pamatovat nebo vidět? Příznivci Gundam sérií se však v našich zeměpisných šířkách a délkách vyskytují poměrně hodně a určitě by je mohly zajímat počátky i jiné legendy žánru mecha.

Nyní ovšem k příběhu. V roce 1999 na jeden ostrov spadne vesmírná loď, která přesvědčí lidstvo o existenci života ve vesmíru. Celá loď je díky U. N. Spacy opravena a zprovozněna, než se přižene flotila rasy Zentradi, která právě pátrá po této lodi, neboť patří jejich nepříteli SuperVision Army. Loď Super Dimension Fortress Macross úspěšně odstartuje, přibere 56 000 civilistů a neustále bojuje o přežití. Navzdory nezkušené posádce a občasné smůle mu to jde více než dobře.

Uvidíme starého známého Roye Fockera (Macross Zero), letecké eso válek o sjednocení, který se ujme hlavního hrdiny jménem Ichijo Hikaru, který se živí jako akrobatický pilot a s válkou nechce mít nic společného. Vtrhne razantně a s vtipem na odletovou přehlídku, hned od prvního dílu si mě tento hrdina získal. Ichijo Hikaru je žoviální, nikoliv horkokrevný, stará se rád o své podřízené a záleží mu na nich. Tradice velí, aby byl neustále nerozhodný mezi dvěma ženami. Tou první je Lynn Minmei. Vcelku obyčejná dívka, kterou je potřeba několikrát zachránit, aby snad Hikaru nevyšel ze cviku. Postupně se Lynn propracuje ke kariéře hvězdy hudebního/filmového nebe za přispění svého bratrance Kaifunna. Hikarův soupeř č. 1. Kaifunn je kung-fu pacifista (ano, zní to divně, ale uvidíte sami), který nevynechá jedinou příležitost kopnout si do armády. Ze začátku okupuje i představy Misy Hayase, neboť se nebezpečně podobá jejímu příteli. Misa Hayase, ač dcerou admirála, odmítá jakékoliv výhody. Přes neustále slovní přestřelky, které s ní Hikaru vede, je jí jasné, že on je ten pravý pro její srdce.

Tak tímto by bylo pod kotlem příběhu zatopeno vcelku slušně, ale je tu ještě jedna věc, která mě na Macross děsně baví mimo jiné. Zentradi nemají pouze čistě roli záporáků, je zábavné je sledovat díky tomu, že mají dost prostoru, hlavně ze začátku tak série nenudí. Styl „každý chvilku tahá pilku“ seriálu prospívá. Uvidíte, co je to kulturní šok a kultura vůbec pro ně. Věřím, že se nasmějete. Postupná interakce Zentradi a lidí také stojí za to, svým způsobem je to podobenství možná nekulturních, ale svým způsobem ušlechtilých divochů, kteří se postupně díky lidské kultuře stanou někdy zkaženějšími, někdy ušlechtilejšími.

Co se týče soubojů, ano, někdy jsou dost nepřehledné, jindy je to skvělá pastva pro oči, ale celkově můžu říci, že akční složka zde funguje dokonale. Zápletky jednotlivých dílů jsou napínavé, nutí vás stále dál pokračovat příběhem. Obešel bych se bez rekapitulujících dílů, ale v zásadě jsem spokojen s drtivou většinou z celkových 36 dílů. Ano, musím nyní prásknout i některé nedostatky na sérii. Každý si zde zřejmě svůj otravný charakter najde, ale mě tu naštěstí výrazněji neiritoval nikdo, kromě jednoho – Maximilian Jenius. Naopak Zentradi jako Milia a vrchní archivář a někteří další patří mezi mé oblíbence, na charakterech tato série rozhodně stojí pevně.

Co se týče hudby, je poněkud generická, některé motivy jsou slušné a dobře se poslouchají, ale přece jen příliš mnoho opakování škodí, řadil bych ji někam k lepšímu průměru. Scény jsou většinou hudbou dobře podkresleny, z tohoto hlediska hudební doprovod funguje dobře. Opening k sérii je tak špatný, až je vlastně dobrý a zvykl jsem si na něj, poslouchal jsem ho pokaždé. Horší je to s těmi popovými písněmi, je neuvěřitelné, co z nich Yoko Kanno dokázala o mnoho později vyrobit (jedná se o skladby z OST Macross Frontier Můj přítel je pilot, A když se naše oči poprvé setkaly). Nevím, čím to je, že mi přišly děsně nevýrazné, zpívání a muzika k Macross neodmyslitelně patří. Ovšem zde mi to nějak nesedlo, zda je to instrumentací nebo zpěvačkou vážně nevím. Ostatní fandové, kteří tuto sérii recenzovali, jsou většinou spokojení, zařadili hudbu do nadprůměru. Vážně by mě zajímalo, jak hudbu hodnotili v době vydání. Nechť se mi nějaký veterán ozve. (Ostatně děsí mě představa toho, co se bude jednou psát o muzice z Macross F, kterou já považuji za vynikající).

Co se týče animace, ano, jsou zde některé prohřešky a chyby, jako oči charakterů, které nejsou vždy v rovině nebo vypadají divně, když s nimi hýbají, nemluvě o různých neodkreslených scénách, v nichž dochází k nějaké změně stavu nebo akci. Ale to se naštěstí děje málo, není to ani tolik rušivé, navíc se mi kresba velmi líbí, mám slabost pro ruční kresbu, vypadá i dnes v mnoha směrech pro mě úžasně. Ale i přes zestárnutí animace a ne vždy dobrou hudbu jsem se u série bavil. Výborné větší i menší charaktery, jejich věrohodnost, nechybí zde vtip, dobře promyšlená akce a příběh. Chápu, proč je tak vysoké hodnocení na anidb.info, v té době a dlouho potom to musela být naprostá bomba, ale to už si nováček jako já nedovede představit. Přesto spousta novějších i dnešních sérii se může z tohoto Macrossu poučit, co jim chybí (třeba věrohodné vykreslení postav a jejich jednání, vývoj apod.) Věříme, že stejně jako já se lehce přenesete přes všechny nedostatky a užijete si tuto klasiku žánru.

Vavča

Hodnocení: 8/10

Code Geass Hangyaku no Lelouch, Code Geass Hangyaku no Lelouch R2

Autor: Vavča

Lelouchu, proč jsi vlastně Lelouchem? Aneb těšte se na dvojnásobnou dávku pořádné rebelie!

Bylo to vlastně neodvratné, že k této recenzi na obě 25-ti dílné série Code Geass dojde. Už řadu měsíců (ne-li let ) mě Marcus upozorňoval na existenci této série. V době vydání v roce 2006 se mi nechtělo začít dívat na nedokončenou sérii.

Nicméně neúprosný čas přinesl chybějící díly první série a hlavně sérii druhou. Ze začátku jsem váhal, zda to budu sledovat, přece jen popis děje, který jsem si pamatoval, mě moc nelákal. Alternativní budoucnost, kdy Británie ovládne třetinu světa a hlavně Japonsko, že. Všude spousta mechů a středoškoláků. Tyto esence zaváněly ohraností nejtěžšího kalibru. Ale design postav studia Clamp a velmi hezká animace mě přesvědčily, že tomu dám jeden týden šanci. A ukázalo se, že nebudu litovat.

Lelouch Lamperouge, „obyčejný student“ jedné elitní akademie pro dítka bohatých (nebo přinejmenším aristokratických) rodin Anglie, se ve svém životě celkem nudí. Ukájí svoje ego na hře v šachy, což je pro něj i velmi slušná brigáda. A pravděpodobně by se nudil dále, pokud by se nepřipletl k jedné nehodě, která přeroste ve válečnou akci britské armády proti partyzánům. Ti ukradli vysoce sofistikovanou zbraň. Lelouch přitom také potká svého dávného přítele. Kururugi Suzaku, Japonec sloužící britské armádě. Tajná zbraň je dívka se zelenými vlasy, která neváhá splnit Lelouchovo přání, dát mu sílu bojovat, aby zničil nenáviděné britské impérium. Suzaku i Lelouch stojí oba na opačné straně barikády, každý má svoji minulost a důvody, pro co bojuje. Ale zatímco Suzaku je beznadějný idealista, hájící myšlenku, že nejkrásnější cíl nemůže být ospravedlněn nejšpinavějšími metodami. Jinými slovy metody nám prozradí o skupině usilujících vše potřebné. Tak Lelouch se řídí heslem „účel světí prostředky“.

Kromě neustále konfrontace a interakce těchto dvou hlavních postav se můžete těšit na spoustu dalších charakterů v obou sériích. Jejich úroveň jednání, věrohodnosti a vývoje dosti kolísá, ale pár jich je skutečně povedených, a tím jak vyřizují svoji agendu, se stávají velmi důležitými pro příběh. Lelouch je charakter sám pro sebe, není to obyčejný padouch a Light z Death Note mu nesahá ani po kolena co do rozsahu ničivosti a zkázy, nemluvě o schopnostech. Garantuji vám, že na Leloucha hned tak nezapomenete. Tak ambivalentní charakter se hned tak nevidí. Suzaku je problém, měl by být tím dobrým, ale moc mu to nejde, je dosti nepřesvědčivý, má svoje vlastní trauma z minulosti a další bude následovat.

Příběh je velmi košatý a podrobně ho vykreslovat nebo i jen naznačovat by vedlo k trestuhodnému spoilerování. Ale i tak se o to pokusím. Lelouch organizuje svoji armádu hned od počátku velmi cílevědomě a jeho znalosti šachu mu vždy přijdou vhod. Přesto čím výše stoupá, tím větší problémy a dilemata musí řešit. Navíc se okolo něj pořád motá C. C., což je prakticky bodyguard a útěcha v jednom, kromě ní je tu ještě Karen a Shirley. Nemá to prostě jednoduché. Navíc se musí postarat o svoji invalidní sestru, před kterou se snaží vypadat bez poskvrny. Suzaku a britská armáda vůbec vše nejčastěji látá na poslední chvíli, byť má předem vymyšlený plán.

V první sérii příběh odsýpá velmi svižně, nechybí napínavé situace, twisty, souboje. A hlavně postupný vývoj postav, některé vám přirostou srdci, jiné byste raději neviděli. V druhé sérii jsou situace ještě vyostřenější a napínavější, ale někdy po šestnáctém díle mám pocit, že už se to tvůrcům vymklo z ruky. Jakoby nestačilo, že některé nové postavy jsou dost zbytečné (čest výjimkám jako Xingke), tak zvratů a nečekaných odhalení je náhle příliš mnoho, nedávají někdy dost smysl s předchozím charakterem a jednáním postav. Rozhodně byl prostor pro lepší vyústění některých situací, o celém konci nemluvě, který na mě působil velmi násilně a uměle. Solidní budova dramatu se začíná pod tímto náporem postupně rozpadat. Ono je problém, že rozlet Code Geass brzdí i jeho mnohožánrovost, čím chce série vlastně být.

Ze začátku jsem to velmi oceňoval, první série měla rychlost šikanzenu i přes komické vložky, které nepůsobily vůbec rušivě, později se to skloubení už tolik nedařilo a někdy až příliš trhalo původní příběh a strukturu. Code Geass je vlastně směsí seinen, bishounen, mecha, drama, thriller (v nejlepším smyslu), school comedy, super power. Byť souboje armád vypadají úchvatně, z vojenského hlediska se většinou nedají moc předvídat, jako by kromě mechů hlavních postav byli ti ostatní v líté řeži jen křoví, které má smutně skončit, efektně skončit = vybouchnout.
Animace je výborná, skutečné vizuální hody, milovníci studia Clamp si díky charakterům přijdou na své (ostatní snad také), musím ocenit i velmi hezkou módu na postavách. Hudba v pozadí je vcelku dobrá, motivy sedí s vybranou situací a její náladou, takový ten správně nabubřelý orchestrální soundtrack. Některé úseky a melodie byly celkem návykové. Openingy a endingy spadají spíše do průměru. Nijak mě neoslnily.

I přes některé výhrady jsem si sledování obou sérií užil, od čtvrtka do neděle jsem nedělal téměř nic jiného. Takže sílu přitáhnout a nepustit to rozhodně má. Kromě akce a zábavy, čekejte i látku k přemýšlení nad různými etickými/filosofickými otázkami. Mám za sebou i reprízu, takže stupidní a na jedno použití to rozhodně není, situace a charaktery fungují spolehlivě. Pokud se cítíte na žánrový spletenec, nemůžete si vybrat lépe.

Hodnocení:

Code Geass Hangyaku no Lelouch: 8/10
Code Geass Hangyaku no Lelouch R2: 6/10

Minami-Ke, Minami-Ke Okawari

Minami-Ke, Minami-Ke Okawari – série, které svým pojetím a humorem nezklamou?

Autor: Vavča

Říkáte si, proč recenzovat dva seriály naráz místo dvou samostatných recenzí? Jednak se o obou sériích dá napsat skoro to samé, hlavně však mi přijde zbytečné nějak obě sezóny od sebe výrazně oddělovat, byť hodnocení bude na každou sérii zvlášť na konci, aby se neřeklo, jisté rozdíly tu přece jen jsou. No a hlavně, tušíte správně, jsem tak nějak líný, ne však, že bych se tím vzdával šance na slušnou recenzi. Kvalitní komediální seriály mi prostě přirostly k srdci, zejména od dob Azumangy Daioh, School Rumble, Mahou Sensei Negima a dalších. A tak když jsem si jednou na Anime Network dal vygenerovat série podobného zaměření, z několika možných kandidátů padl můj zrak mimo jiné na Minami-Ke.

Už uvedení do seriálu je milé: „Toto je obyčejný příběh rodiny Minami, prosím neočekávejte od toho mnoho, seďte v dobře osvětlené místnosti a aspoň tři metry od televize…“, říká svým mírně letargickým hlasem na začátku každého dílu nejmladší ze tří sester Chiaki. Celý seriál je někdy značně epizodického charakteru, což nikterak nevadí. Každý díl má jednu hlavní zápletku a jednu nebo více menších. Vše se točí okolo tří sester – Haruki, Kana a Chiaki, které žijí samy bez rodičů. Všechny tři proplouvají každodenním životem, přes rozdílnost svých charakterů a věku. Celá domácnost funguje dokonale, neboť Haruka se ujala skoro všech domácích prací, je nejstarší, nejzodpovědnější, má výborný prospěch, skvěle vypadá. Prostě zázrak v každém směru.
Hyperaktivní Kana se stará o rozruch, průšvihy všeho kalibru a hlavně se soustředí na neustálý boj s Chiaki, která je sice nejmladší, ale zatraceně vychytralá, mentálně Kanu přebíjí o pár let. Na české poměry věkově převedeno je Chiaki tak někde v páté třídě, Kana v sedmé a Haruka ve druhém ročníku střední, jestli to dobře počítám.

Samozřejmě je tu spousta dalších charakterů, které se rekrutují z řad žáků a studentů. Spolužáci každé z tří sester se prostě pravidelně potkávají. “Méně důležité charaktery“ mají v obou sériích své pevné místo a je jim věnováno dost prostoru, což potěší. Není tu žádný charakter až příliš upřednostňován. Příznivci bišíků se mohou těšit na studenta jménem Hosaka, který se pokouší neustále uskutečnit svoje fantazie, které zahrnují různé typy geniálních plánů, jak získat Haruku. Jelikož má neustále lehce rozepnutou košili a trpí náhlými záchvaty denního snění a nápadů před ostatními, tak má pověst sebestředného narcise (jedna studentka ho neustále označuje jako nechutného), ale věřte mi, že se velmi pobavíte jeho snahami, zejména na konci druhé řady.

Jestliže Hosaka svoje snahy nedotáhne řádně k realizaci, tak další zbožňovatel Haruky, Makoto, se nebojí ničeho, aby byl svému idolu nablízko. Většina vtípků je velmi povedených ať už těží ze školního života nebo prostředí domova. Osobnosti a interakce tří sester vám nedovolí, abyste se nudili. Celým příběhem navíc proplouvá TV seriál o příběhu tragické lásky učitele a Ninomiyi, který si výborně dělá legraci z kdejakých postupů telenovel. Některé vtípky jsou lechtivé, ale nejde o nic vulgárního a laciného, uvidíte sami. A hlavně, seznámíte se s medvídkem jménem Fujioka, jenž má víceúčelové použití. Vtipných momentů, které mě dostaly na kolena, bylo vskutku mnoho. Co se hudby týče, je velmi podobná sérii Azumanga Daioh, což není obvinění z vykrádání, berte to jako srovnání, které je velmi blízko.

Jestli máte rádi epizodicky laděné seriály, kde se rádi zplna hrdla zasmějete, nemůžete si vybrat lépe. Kresba je velmi pěkná a čistá. Navíc, obličeje charakterů se vždy podle situace mění z lehké kreslené formy na vážnější. Ze začátku mi to přišlo moc moé, nakonec jsem si brzy zvykl.

Repetivnost příběhů se tu prakticky neděje, zápletky jsou dobře vypointovány. Takže je možné sledovat obě série znova, byť to by právě mohlo zničit ony epizodické pointy. První série má rozhodně dobrý rozjezd a netrpí zabržděností nebo dýchavičností. Druhá série už trošku trpí nedostatkem vtipu, ale pořád se jedná o nadprůměr, kam se většina sérií ani náhodou nepodívá. Z hlasového obsazení musím vypíchnout svoje oblíbenkyně – Marina Inoue a Chiba Saeko, vůbec všechny postavy jsou pěkně namluveny a netrpí po této stránce žádnými nešvary. Mně nezbývá, než ohodnotit obě třináctidílné série a těšit se na třetí řadu, která snad už dorazí brzy…

Hodnocení:

Minami-Ke 8,5/10

Minami-Ke Okawari 7,5/10

Fullmetal Alchemist

Ani si nedokážete představit, jak těžké pro mě bude vyřazení většiny superlativů, jež se v případě Fullmetal Alchemist přímo nabízejí (zabouchnete dveře a ti šmejdi se derou okny). Bylo by ale škoda si takhle libový (a hezky macatý) kousek kazit bezobsažnými frázemi, takže se (částečně) omezím na faktickou stránku věci a veškerá slova typu „nervydrásající“, „dechberoucí“, „šokující“ a „téměř bezchybné“ si nechám pro sebe, i když mi skoro až kapou z konečků prstů.

„Lidé nemohou získat nic, aniž by dříve odevzdali něco adekvátní hodnoty. Toto je první zákon alchymie – zákon rovné výměny. Kdysi dávno jsme věřili, že toto je jediná pravda o světě.“

Svět, ve kterém se FMA odehrává, je alternativou lidské Země v období první světové války. Na první pohled skutečně vypadá podobně, na ten druhý vás ale upoutá jeden zásadní rozdíl – všemocná věda, spějící v našem světě nezadržitelně kupředu, ve světě FMA už nějakou dobu stagnuje na čistě pragmatické úrovni, která všem vyhovuje. Dnešní člověk by se pochopitelně zasmál naivitě tvůrců, kdyby tu nebylo jedno velké „ale“. Mohlo by znít asi nějak takhle: „Ale proč se proboha trápit komplikovanou vědou, když je možné rozvíjet mnohem lákavěji a na pohled jednodušeji vypadající alchymií?“ Ano, ve světě Ocelového Alchymisty překvapivě existuje umění zvané alchymie, umění přeměny struktury a tvaru hmoty, které v jistém okamžiku vědu ve všech ohledech dokonale nahradilo.

Edward a Alphonse Elricovi jsou mladí bratři, kteří zasvětili mládí studiu alchymie z knih, které jim zanechal otec, jeden z nejlepších alchymistů světa, který se už léta nevrací z ciziny a jejich matka už se pomalu vzdává naděje, že se kdy vrátí v jednom kuse. Pokusy jejích synů jí připomenou manžela, takže je v začátečnické snaze jen podporuje. Když Ed i Al pochopí, že matce se jejich alchymie líbí kvůli otci, jsou z nich už profesionální alchymisté-samouci, kteří si co do talentu i píle nezadají se spoustou mnohem starších kolegů. V té době ovšem jejich matka onemocní a zanedlouho zemře.

Smrt matky je ovšem i na poloviční sirotky trochu moc, takže přecení své schopnosti, na okamžik zapomenou, že milovaný člověk není jen hromádka různě zkombinovaných prvků, a poruší základní tabu alchymie – pokusí se provést lidskou přeměnu. Výsledek je docela tragický – stvoření, které vzniklo, vypadá jako vystřižené z nejhorší noční můry, Ed přijde o nohu a Al rovnou o celé tělo. Ed naštěstí zachová chladnou hlavu a za cenu pravé ruky Alovu mizející duši připoutá ke starému brnění. Tím oba přijdou i o značnou část iluzí, co do spravedlivosti světa a pravdivosti rčení „s chutí do toho, půl je hotovo“. Když se takhle zubožení ukážou u svých známých Rockbellovic, přichází jejich teta na spásný nápad, nahradit Edovy ztracené končetiny automailem, robotickými končetinami napojenými na lidské nervy. Krátce na to doráží k Rockbellovým i státní alchymista, který kdysi znal otce bratří Elricových. Přilákala ho záře lidské přeměny a je šokován tím, že oba bratři pokus přežili – nabízí tedy staršímu z nich, Edovi, místo u vládní jednotky alchymistů, která přirozeně spadá pod armádní velení. Mladá mechanička Winry Rockbellová a její babička jsou šokovány, ale Edward už se rozhodl. Najde způsob, jakým sobě a bratrovi vrátit tělo, a to za jakoukoli cenu.

Svět FMA je velice působivý a určitě si jej zamilujete. Kombinace moderní techniky (moderní berte s rezervou, tanky vypadají prostě jako ve dvacátých letech 19. století) a magie, v tomto případě zastupované alchymií, vytváří opravdu neopakovatelnou atmosféru. Vůbec, variace tohohle hybridu se v anime objevují relativně často, pan Miyazaki si s nimi pohrává už od počátků své tvorby a v jiných vodách by bylo také možno jmenovat dost zástupců – jen namátkou třeba Wolf’s Rain. S Miyazakiho díly má seriál společnou i silnou protiválečnou linku, už by scházela jen ta věrná ekologická agitka. Měl bych možná upozornit, že počáteční převážně humorně-akční atmosféru si FMA zachová jen něco málo přes deset dílů, přičemž zrovna v okamžiku největší idylky u příjemného a decentního pana Tuckera přijde celkem silný zlom a atmosféra značně potemní. Pro mě osobně tahle první zkušenost s odvrácenou stranou FMA znamenala dost veliký šok… kdybych měl v okamžiku, kdy náhle vyvstalé a sílící podezření přejde v nechutné prozření, zrovna v parádě svoji obvyklou „rychlou večeři“, mohlo být už po mně. Na druhé straně mě tvůrci velice potěšili, protože se od onoho okamžiku z Alchymisty začal klubat jeden ze seriálů, na něž se nezapomíná.

Protiválečná část je téma samo o sobě – takto explicitní a zároveň přirozené zobrazení hrůz války je svým způsobem blízké třeba nepříliš známému Jin Roh, ovšem v kontrastu s běžnými denními radostmi a starostmi hrdinů z FMA je mnohem, mnohem působivější. Vojáci nejsou zvířata, povstalci nejsou nemyslící barbaři, ale jsou situací nuceni se vraždit po tisících, děti a ženy nevyjímaje. Genocida, xenofobie a rasismus zobrazeny bez jakýchkoli servítek, armáda jako nástroj útlaku, nenáviděna a zatracována, beze slávy, bez hrdinů, tohle je úplně jiná káva, než materiál, kterým nás denně krmí televizní obrazovka. Všechna čest.

Malou oklikou se přes armádu dostáváme k alchymii. Copak nám připomíná? Většině lidí, mě nevyjímaje, ze začátku asi magii. Nakreslíme si kruh přeměny, položíme do něj rozbité rádio, abrakadabra – rádio jako nové! Nenechte se zmýlit prvním dojmem, celá alchymie je ve skutečnosti velmi důmyslnou metaforou, za kterou se neskrývá nic jiného, než naše čarodějka Věda. Zkusme přemýšlet – co se asi stane, když přivezete plastickou trhavinu do libovolného města 14. století? Budete za ďáblova pohůnka, čaroděje, nebo démona. Ukažte ctihodným měšťanům triviální kompas a předneste jim o kulaté Zemi, a pak se připravte na to, že podstoupíte dost nedobrovolnou kremaci. Když Edward v prvním díle mluví s Rose o alchymii, jako by z oka vypadl dnešnímu vědci, který po lopatě vysvětluje koncepci moderní vědy pověrčivému domorodci. Alchy-věda má svá pravidla, pokud je porušíte, koledujete si o malér. Hlavní pravidlo mluví o adekvátní výměně – úplný zákon o zachování hmoty a energie. Co jediné jej dokáže porušit? No přece nejsilnější alchy-vědecký artefakt, Kámen Mudrců alias nukleární energie, pomocí nichž je možno jeden prvek měnit v jiný a uskutečňovat ohromné věci. Ačkoli toto přirovnání pro některé likviduje onu romantiku, ukrytou v alchymii coby kvazimagické disciplíně, mě doslova fascinovalo. Alchymie byla ve FMA použita k drobným i velkým dobrým účelům, k vraždění v malém i obrovském měřítku, k vyhlazování celých měst… používaly ji děti, lidé coby předmět běžné potřeby, i vojáci jako nástroj zkázy. Taktéž Kámen Mudrců je možné použít k vykonání velkého dobra, nebo ještě větší zkázy… jaká podoba s vědci na konci druhé světové války, kdy se někteří zhrozili svého vynálezu, někteří byli v zájmu výzkumu schopni jakékoli lidské oběti překousnout… a někteří se z představy pekla v tak nevídaném rozsahu málem udělali.

Nebudu prozrazovat mnoho z příběhu, i tak jsem toho vyspoiloval až moc. Mohu k němu říct jen to, že je svou epičností v anime spíše výjimkou, každý díl posouvá hlavní linii o kus dopředu a skoky mezi časovými liniemi jsou jen a jen osvěžující. Jednou z hlavních deviz seriálu je bezesporu humor, který je z toho nejlepšího soudku. Jeho zdrojem jsou převážně bratři Elricové (jaký to div)… kdo si dokáže představit malého alchymistického génia se sklonem k ješitnosti, jak kráčí ulicí města ve stínu svého gigantického mladšího bratra, prázdného brnění, snad trochu chápe, o čem mluvím. Příběh doprovází i další spousta charismatických postav, které prochází patřičným vývojem. V tomto ohledu je hlavním charakterem Edward, který projde v důsledku působení času a silných zážitků a setkání velice značnou proměnou ideálů a osobnosti, navíc s každou změnou se můžete do určité míry ztotožnit; tím samozřejmě nechci říct, že by byly vedlejší postavy (a že jich je požehnaně) jakkoli zanedbávány. Příběh celkově má spád a atmosféra se dynamicky mění podle událostí, bohužel ve střední části seriál mírně zatuhne (což je sice s ohledem na ostatní seriály velmi malá skvrna na štítu, ale o to víc je znát, když na pár dílů začne prožitek trochu váznout). Naštěstí se opravdu nejedná o nic natolik vážného, aby si to vysloužilo víc, než drobnou zmínku. U konce se na několik posledních dílů vytratí i všudypřítomný humor, což už zamrzí o něco víc. Celkový dojem takovéhle maličkosti neohrozí, ale ztrátu stálé smršti vtipů jsem nesl dost nelibě, protože na zlehčování jinak dost tragické atmosféry povedenými gagy seriál z velké části stavěl.

Kresba není nijak složitá, o to víc mě ale překvapilo, jak je hezká. Očividně je někdy méně více, protože jak kresba charakterů (a ty holky, mňam ^^), tak efekty a okolí jsou opravdu působivé. Hudební doprovod je ideální – pár základních témat, kterých si všimnete a budete je poznávat, jinak atmosférická hudba, která je znát, ale nepoutá na sebe přílišnou pozornost.

Co dodat na konec? Snad jen doporučení, abyste se nenechali odradit délkou ani podivným názvem, statutem kultu ani absencí českého překladu (což snad už brzy Steelista napraví) a na Fullmetal Alchemist se podívali. Pokud totiž tohle nestojí za to, tak vám už opravdu neporadím. Plný počet se svědomím čistým, jako dětská pr… no, jako lilie.

Justinian

Vampire Hunter D: Volume 1

Autor: Hideyuki Kikuchi
Ilustrace: Yoshitaka Amano

Kdo viděl aspoň jeden z filmů o lovci upíru „D“, tak ví, že se tato kniha odehrává v daleké budoucnosti zhruba 12 000 let po Kristu.
Lidstvo se samo zničilo nekonečnými válkami a na jejich místo nastoupili upíři, kteří se prohlásili za Urozené, a ujali se vlády nad světem.
Po pár tiscích letech se to lidem jaksi přestalo líbit, a tak se proti nim vzbouřili a zrodilo se nové povolání: lovci upírů.

Příběh se točí kolem dcery lovce vlkodlaků Doris Lang, která je neobyčejně krásná, velmi dobrá bojovnice a silná osobnost, a tak není divu, že padla do oka místnímu Urozenému, Hraběti Leeovi. Lee se rozhodl ji nevysát najednou, ale naopak si po nocích vychutnává malé doušky její lahodné krve.
Doris se ta představa vůbec nezamlouvá, a proto si najme D, aby ho zabil.

Hlavní hrdina, „D“, je dhampír, napůl člověk, napůl upír. Disponuje tím nejlepším z obou ras, ale ani jedna jej nechce přijmout. Lidé se ho bojí, upíři ho považují za bastarda. Autor si navíc dává záležet na tom, aby napsal, jak moc je sexy – tohle je typický znak celé knižní VHD série. Zezačátku to ničemu nevadí a člověka to pobaví, ale postupem času to působí jako čirý fanservis. Člověka místy napadne, jestli si tím náhodou pan Kikuchi něco nekompenzuje.
V postavě D je patrná inspirace evropskými tragickými hrdiny z 19. století – cestuje sám, vyhýbá se lidem, nikdo ho nemá rád a je vyvrhelem společnosti. Autor usiluje o to, aby s ním čtenáři (a hlavně čtenářky) cítili soucit a snažili se vžít do jeho těžkého životního údělu. Z tohoto výkladu se může zdát, že kniha je popisována z pohledu D, ale není tomu tak. Do mysli D se k velkému zklamání mnoha fanoušků nepodíváme, autor se kolem něho snaží vytvořit jakýsi mystický opar a v situacích, kdy D přemýšlí, nám vypravěč spíše otázky pokládá, než objasňuje, což nutí čtenáře k vlastním úvahám.
Pokud máte rádi záhadné a tragické hrdiny, tak se D stane bezpochyby vaším oblíbencem.

Popisnost si však autor vynahrazuje na okolním prostředí. VHD totiž není jen horor, ale i sci-fi a hlavně fantasy a Kikuchi se tu opravdu snaží vytvořit svůj vlastní svět a přiblížit ho čtenářům. Konečně se dozvíme, co vedlo k pádu lidstva a co se stalo během uplynulých deseti tisíciletí. Pokud jste viděli filmové zpracování a něco vám v něm nebylo jasné, tak odpověď naleznete právě zde.
Co říci závěrem? Pokud máte rádi upíry ze staré školy, jasně podané dobro a zlo v čele s tragickým hrdinou, horor křížený s fantastikou a akcí, pak je pro vás tato kniha to pravé.

Srovnání: kniha versus film

Kniha vyšla v Japonsku r. 1983 a filmová verze na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1985 zavítala poprvé do kin a ihned se z ní stala kultovní klasika. Nyní si díky anglickému překladu Dark Horse můžou fanoušci po celém světě přečíst původní předlohu, které se dostalo více než 17 pokračování a které se prodalo více než 17 miliónů výtisků.

Kvůli 80 minutám nemohl film pochopitelně pokrýt celou příběhovou linii, takže se jí dostalo značných změn. Poměrně podstatnou změnou je sjednocení dvou postav do jedné – konkrétně vlkodlaka Garoua a padoucha Rei Ginseie. S původními postavami má nový Rei společné jen jméno. Filmaři mu změnili vzhled, sexuální orientaci i úlohu.

Vzhled byl změněn i u dalších postav:
Larmica – dcera hraběte Leea byla změněna z pravé upírky na dhampírku a z blondýnky na černovlásku.

Doris je v knize vyspělá černovláska, pod jejíž krásou se mužům podlamují kolena, zatímco její filmová verze je blondýna a vypadá mnohem víc jako dítě.

Další výraznou změnou je výskyt křesťanských symbolů ve filmu – v knize je křesťanství dávno zapomenuté a kříže, krucifixy a jiné náboženské symboly se zde nevyskytují.
Upíři se ve filmu obklopují zvířecími mutanty, zatímco v knize disponují technologií, která je lidstvu skryta.

Tohle byly jen nejmarkantnější rozdíly, drobných nesrovnalostí by se tu dala najít celá řada – koneckonců kniha a film jsou dvě naprosto odlišné věci, které se nedají vzájemně nahradit. Proto vám doporučuji si koupit oboje.

chimera_ally

Neon Genesis Evangelion (Shinseiki Evangerion)

Píše se rok 1995 – rok obzvláště plodný na anime pecky. Jako příklad určitě stačí uvést legendární GHOST IN THE SHELL nebo BERSERK. Poměrně zavedený režisér Hideaki Anno se rozhodl transformovat svůj rozjitřený psychický stav do zbrusu nového anime seriálu a tak čtvrtého října spatřil světlo světa první díl NGE. Na první pohled řádná omeleta – v postapokalyptickém Japonsku čtrnáctileté děti pilotují obrovské mechy, bojují proti zrůdám z vesmíru a k tomu řeší spoustu vlastních problémů? Nenechte se vysmát. Tohle všechno je jen zástěrka pro bezcitnou sondu do vaší mysli – kousek po kousku autor nabourává zdánlivě jednoznačnou image seriálu, aby vás nakonec strhl někam, kam jste možná vůbec zajít nechtěli. Nikdo vám nezaručí, že Evangelion (obzvlášť jeho závěr) pochopíte a nebudete jenom nechápavě a nezúčastněně zírat. Také vám ale nikdo nezaručí, že když ho pochopíte a pohroužíte se do něj, zachováte si zdravý rozum v tom rozsahu, jako když jste s NGE začínali. V každém případě seriál nestojí jen za shlédnutí – tohle je povinnost pro každého, kdo kouzlu anime alespoň trochu propadl.

Začátek seriálu se odehrává v roce 2015, tedy patnáct let po Druhém Úderu, globální katastrofě, údajně způsobené dopadem asteroidu na území Antarktidy. Dopad způsobil masovou destrukci, vychýlil zemskou osu z její obvyklé polohy a způsobil tím globální změnu klimatu. Přeživší lidstvo se muselo vypořádat s válkami, které po dopadu vypukly, teprve po roce se podařilo nastolit celosvětový mír. Katastrofa a následné války stály život více než polovinu lidské populace a velkou část Země zaplavila voda z polárních ledovců. Teď, když se zdá, že lidstvo má konečně to nejhorší za sebou, se objevují záhadné bytosti zvané „Andělé“. Disponují obrovskou destruktivní silou a AT polem, které hravě odráží pokusy o útok konvenčními zbraněmi. Ani nejničivější lidské zbraně nemají kýžený efekt a tak je jedinou nadějí lidstva organizace NERV a její Evangeliony – obrovští humanoidní biomechaničtí roboti, které dokáží pilotovat jen speciálně vybraní jedinci, narození po Druhém úderu – potíž je v tom, že je jim všem bez výjimky čtrnáct let.

Shinji Ikari, hlavní hrdina seriálu, dostává od svého otce vzkaz. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby jej v mládí otec neodvrhl a nepřenechal učiteli, a kdyby ve vzkaze nestálo prosté „Přijď. Ikari Gendo.“. Shinji přijíždí do Tokya 3, již potřetí vybudovaného hlavního města, v krajně nevhodnou dobu, na město právě zaútočil Anděl a situace v ulicích se dá označit různě, rozhodně však ne jako bezpečná. Shinjiho v pravou chvíli vyzvedne major NERVu, Misato Katsuragi. Společně stihnou shlédnout marnou snahu armády o zničení Anděla, načež oba utečou do podzemního střediska NERV. Tady se Shinji dozvídá pravý důvod zájmu svého otce – má se stát pilotem jednotky Evangelion 01 (EVA 01) a bojovat proti Andělům. Zprvu odmítá úděl pouhého nástroje svého otce, ale když vidí, že Gendo v tomto případě neváhá nasadit do boje těžce zraněnou Rei Ayanami, pilota EVA 00, přistupuje na jeho podmínky a usedá do vstupní kapsle.

Zdánlivě klasický příběh plný běžných klišé, ovšem už atypická postava úzkostlivě samotářského a psychicky nevyrovnaného Shinjiho napovídá, že nebudeme svědky žádných druhých Power Rangers a já jsem byl velice rychle nucen odpárat NGE titul shounen, který jsem mu udělil hned po openingu. Ano, zdání klame a seriál se postupem času začíná odebírat zcela jiným směrem, než jeho námět napovídá. Rozpracování postav probíhá ve velkém stylu a dosáhne asi největší dokonalosti, jakou jsem vůbec kdy ve filmu viděl. Máme možnost nahlédnout hluboko pod povrch osobností hlavních postav, do hloubky všech jejich pocitů – každodenních malých radostí, strachu, úzkosti, tužeb a starých ran. Odhalujeme také pravou povahu postav, která je často diametrálně odlišná od té, kterou se dotyční snaží zapůsobit na okolí. Opravdu vysoce si cením skutečnosti, že NGE zobrazuje charaktery v pravém světle, ani jedna z osobností není idealizována. Je tady velká šance, že Shinjiho nebudete mít rádi. Možná ho budete v některých chvílích nesnášet, protože se jednoduše bude lišit od ideálu hrdiny, který nám cpe západní filmová produkce. Já jsem si jej ze stejných důvodů oblíbil – jeho slova nenesou žádnou známku tolik provařeného a osvědčeného patosu, jeho emoce jsou tak reálné a plné rozporů, jak to jenom vůbec je možné. Problémy často řeší útěkem, má nedostatek sebedůvěry, je nerozhodný, uzavřený, má strach. Můžete pro tohle soudit čtrnáctiletého chlapce, který v celém svém životě postrádal jakoukoli jistotu?

Popisu hlavních postav bych mohl obětovat několik stran, přesto bych nebyl schopen dosáhnout takového dojmu, jaký ve vás dokáže vyvolat sledování tohoto seriálu. Velký význam má také volba věku postav, protože se zde střetávají dětské vzorce chování s myšlenkami, které již jsou hodny dospělého člověka – ty byly ostatně určitě ovlivněny předčasnou dospělostí a ztrátou iluzí hlavních postav. Tam, kde přesto nestačil pouhý děj, zapojil Hideaki Anno snově pojaté dialogy, skrze které se dostáváme ještě hlouběji do mysli postav. Díl od dílu, stále více a více získává NGE vážnou tvář, až na výjimky se vytrácejí humorné scény a seriál se noří do depresivní a psychotické atmosféry. Když už si myslíte, že se orientujete a nic vás nemůže ohrozit, kontury děje se zhroutí, aby se znovu přetvořily v zdánlivě podobný celek, který ale působí spíš děsivě. Všechno vypadá prakticky stejně, jako na začátku, až na to hlavní – dojem, kterým na vás tento celek působí. Bylo by vhodné poznamenat, že dochází i k seznamování diváka s intrikami a mnohem širším záběrem organizace SEELE, která stojí nad NERVem a dokonce má silný vliv na rozhodování hlavních států světa. Pochopení těchto machinací je složitým úkolem, ale hraje klíčovou roli při pochopení smyslu celého děje a jeho zvratů. Vše vyvrcholí koncem, který zklamal tisíce fanoušků po celém světě – to však vůbec není podstatné, protože lidem, které konec Evangelionu zklamal, nejspíš naprosto unikl smysl všeho, takže žádná škoda. Ke konci se NGE odpoutává od reality ještě více, než tomu bylo v některých předchozích dílech, tady zapracoval veškerý režisérův um, jeho osobní prožitky a zkušenosti s psychoterapií. Vše se soustředí na psychiku hlavních postav naprosto nevídaným způsobem. Děj se smrskne na malý prostor, kde se teprve ukáže jeho pravý potenciál. Nebudu se o tom rozepisovat, protože byste přišli o vyvrcholení, které mě osobně nedalo dlouhou dobu klidně spát. Je vidět, že fantazie a obrazotvornost tvůrců jely na plné obrátky, cítil jsem se jako přitlačený do křesla všemi otázkami, odpověďmi a obrazy. Když kontroverzní finále skončilo, ještě dlouhou dobu jsem seděl a díval se někam daleko za černou obrazovku. NGE vám dá takové množství materiálu ke přemýšlení, jako málokteré jiné dílo; nejspíš nikdo už nedokáže jednoznačně říct, co chtěl Hideaki Anno tímto počinem říct světu, ale myslím, že každý přemýšlivý člověk si z tohoto celku vezme svou část dojmu, který v něm Evangelion měl zanechat. Já osobně jej chápu jako zpověď režiséra, který naléhavě potřeboval svoje pocity sdělit světu. Snad si ani nemohl vybrat formu, ve které by to dokázal říci lépe.

Vizuálně je na tom NGE více než slušně. Kvalit GHOST IN THE SHELL sice po stránce kresby ani animace nedosahuje, ale stále se drží nad průměrem tehdejší doby. Ve srovnání s BERSERK například naprosto jasně exceluje. Animace se drží na dobré úrovni – když je potřeba akce, je dynamická a klipovitá, jednoduše vyhovuje té situaci, ve které se děj zrovna nachází. Chibi (opravdu Chibi:) a deformace se zde skoro nevyskytují, jak venkovní scény, tak obličeje, postavy a ostatní propriety se chovají vcelku reálně (pokud se o obrovských bitevních robotech a fantaskních stvořeních na druhé straně barikády takto smím vyjádřit) a vůbec, ukončím to, po stránce vzhledu nemůžu téměř nic vytknout. Hudba výborně dokresluje atmosféru a některé okamžiky jsou vyloženě excelentní. Óda na radost je v díle 24 jednoduše geniálně zasazena a pokaždé, když se podařilo takhle spojit zvuk a obraz do harmonického celku, bylo to jako pohlazení pro smysly. Opening je kámen úrazu, protože podle mého názoru vůbec k atmosféře nesedí. Navozuje velice zkreslenou představu o tom, co od NGE čekat a způsob, jakým byly klipy sestříhány, mi přijde vyloženě nešťastný. Naproti tomu ending „Fly me to the moon“ se povedl, po hektickém ději působí velmi uklidňujícím dojmem, (jak se tam Rei ve vodním odraze odraze točí a točí…^___^ ) i když pochybuji, že v tom nejnapínavějším se někomu bude chtít jej přečkat. V tomto ohledu velice lituji chudáky, kteří museli NGE sledovat v televizi.

Co se týče inspirace mytologií, náboženstvím a psychoanalýzou, nemůžu než souhlasit. NGE čerpá opravdu hodně ze Starého Zákona, i když si některé skutečnosti přizpůsobuje a některé vykládá zcela jinak. Reálie z Bible zde nacházejí své protějšky, i když v trochu zvláštním světle (Longinusovo kopí apod.). Kromě toho byl však částečně inspirován i náboženstvím židovským a dalšími mytickými příběhy. (Lilith, Marduk…) Dále se zde objevily termíny z učení Sigmunda Freuda, což tvoří Evangelion ještě o něco složitějším na pochopení, protože množství důležitých informací je takto zašifrováno do zdánlivě nesmyslných nebo bezvýznamných symbolů a replik.

Co říci závěrem? Snad jen to, že Neon Genesis Evangelion je jednou z věcí, o kterých se z recenze nedozvíte zhola nic. To, že jste se dočetli až sem, tak může být docela zbytečné. Nebude to však zbytečné ani trochu, pokud vás recenze navnadí a vy se rozhodnete jej shlédnout. Tohle je totiž klasika a pokud si něco opravdu zaslouží absolutní hodnocení, je to NGE.

Justinian

Hrob světlušek (Hotaru no haka)

Je mnoho filmů, jejichž pověst se nese (nejen) vodami internetu široko daleko před nimi samotnými. Ano, hádáte správně, Hrob světlušek je jeden z nich. Ani já jsem neodolal a tuhle klasiku jsem si sehnal. Inu, moje dojmy byly, mírně řečeno, rozporuplné – o tom je však tahle recenze. Hrob světlušek je už postaršího data, sám jsem se divil, ale je z roku 1988, což se samozřejmě projevilo na stylu a kvalitě kresby, animace, hudby a ozvučení vůbec. Tohle všechno by se samozřejmě dalo přejít prostým mávnutím ruky, kdyby tyhle nedostatky vynahrazoval bohatý a propracovaný příběh, potažmo strhující atmosféra. No, však uvidíme. Celý film vznikal pod taktovkou Isao Takahata, scénář byl inspirován autobiografickou novelou Akiyuki Nosaka, a doprovodnou hudbu má na svědomí Michio Mamiya.

Námět je vcelku prostý, dějištěm je Japonsko na konci druhé světové války, kdy už USA svádí poslední krvavé boje v Tichomoří. Americké bombardéry se po totálním zničení Japonského letectva volně prohánějí po obloze a bombardují své „vojenské cíle“ takovým způsobem, že u toho padají za oběť celá města a desetitisíce civilistů. Jedním z lidí, kteří při bombardování přišli o střechu nad hlavou, je chlapec Seita se svou malou sestřičkou Setsuko. Jejich matka byla při explozi bomby zasypána v krytu a na následky zranění zemřela. Seita i Setsuko proto odjíždí za svou tetou, která si je vezme na starost. Seita si však s tetou příliš nerozumí a atmosféra v domě se stává čím dál tím dusnější. Tady si však neodpustím pár jedovatých poznámek, i když mě za to bude většina fanoušků filmu nenávidět. Když chce tvůrce nějakým způsobem zasáhnout divákovy city, většinou se tuto skutečnost snaží nějak zaobalit, aby vyzněla přirozeně. Tady jsem však měl pocit, že balení proběhlo velmi fušérsky a já přes necelistvé pozlátko úhledné krabičky viděl její nepěkný obsah. Celý snímek na mě působil nuceně, přes veškerou snahu brát snímek takový, jaký je, jsem viděl na obnaženou konstrukci děje – a ten pohled se mi, upřímně řečeno, vůbec nelíbil. Prapodivné jednání hlavního hrdiny navazuje na neustávající citové vydírání, které je téměř výhradně prováděno skrze malou Setsuko. Tenhle systém je opravdu levný a sráží celkové hodnocení minimálně o jednu hvězdu dolů. Jak říkám, většina lidí mě za tohle bude kamenovat, jenže já nehodlám adorovat snímek, který na mě zapůsobil více než rozpačitě, jen proto, že všichni ostatní u něj plakali dojetím. Možná si myslíte, že jsem odporný cynik (možná se i do určité míry nemýlíte), ale mě tohle k dojetí vážně nestačí.

Teď bych mohl celé hodnocení uzavřít a dát dvě hvězdičky s odřenýma ušima. To by ale nebylo spravedlivé, protože je tu další skutečnost, která Hrob světlušek vytahuje z hromady podobných rádoby dojemných snímků na výsluní. Poselství tohoto snímku je totiž možné spatřovat nejen v hlavní linii příběhu, kdy se sourozenci snaží různými způsoby najít něco na jídlo, přičemž Seita je na svůj věk neuvěřitelně arogantní, nezodpovědný a krátkozraký. (Otázka zní, jestli to není účel, protože autor knižní předlohy, který Seita stvořil podle sebe, si nejspíš přisuzuje značnou část viny na celé té mizérii, ale to už sem nepatří.) V tomhle případě jsem měl více sympatií pro jeho tetu, i když jsem silně cítil, že režisérův záměr byl, aby si divák k této osobě vytvořil averzi. Na mě však působila jako sice strohá, ale pragmatická osoba, která sice moc bodů za charisma nezíská, ale o své blízké se postará, pokud jsou ochotni něčím v domácnosti přispět. Většina viny za konflikty podle mého názoru leží na straně Seita, který není schopen akceptovat skutečnost, že už není malé dítě a nemůže si bezstarostně celé dny hrát – a navíc je zodpovědný za svou malou sestřičku. Existuje totiž i druhý způsob, jak se na film dívat – a to jako na povedenou protiválečnou agitaci. Hrob světlušek opravdu reálně vykresluje zoufalou situaci, kdy si Japonci uvědomují blížící se porážku a konfrontují toto zjištění se svou neotřesitelnou hrdostí. Smrt je na denním pořádku, přičemž je až děsivé sledovat, jak tuto skutečnost lidé akceptují. Bezstarostný dětský svět se stává uzavřenou komorou strachu a sobectví, kdy se z lidí stávají sebestřední prospěcháři. Tvář války je stejně krutá všude na světě, ani tradiční Japonsko, zakládající si na cti, nezůstalo ušetřeno. V moři animality se jen občas vynoří malý ostrůvek lidskosti (policejní důstojník), což je na filmu asi jediný nevylhaný hřejivý okamžik. Zde Hrob světlušek vyniká – i když neříká nic jiného, než že „válka je zlá“, říká to dost přesvědčivým způsobem.

Animace a kresba jsou opravdu staršího data a je to na nich znát. Kresba se hodně liší od dnešního stylu a jejich způsob vykreslení obličeje se mi moc nezamlouvá. Můžeme jej omluvit starším datem vzniku, ale na to se tady bohužel nehraje. U animovaného filmu je samotná kresba velmi důležitým prvkem celkového dojmu, tím pádem nemohu opomenout její dopad na mé hodnocení. Na vizuální frontě přichází snímek o další půl hvězdy. Hudba nevystupuje z průměru a ničím se vám do paměti nevryje, takže je celkem zbytečné se o ní nějak zeširoka vyjadřovat. Co tedy říci závěrem? Hrob světlušek je dílo dvou tváří. Jako dojemná balada totálně vyhořel, kdežto jako nadčasový protiválečný snímek nekompromisně exceluje. Proto je mi docela líto, že nemůžu dát víc než tři hvězdy (I když jsem dlouho přemýšlel, jestli ještě půl hvězdy nepřidat), protože hlavní dějová linie celkový dojem opravdu sráží. Je ale také dost možné, že se jako většina ostatních do hlavní linie vžijete a na konci si hezky pobrečíte, takže v tom případě si pro mě za mě ty dvě hvězdičky přidejte. Amen.

Justinian