Fate/Stay Night

Fuyuki je nenápadné, středně velké městečko, jakých jsou po celém Japonsku tisíce. Na první pohled na něm není naprosto nic podezřelého… a to je na něm vůbec to nejpodezřelejší. Každý správný otaku totiž ví, že právě ta nejnenápadnější, nejnormálnější města se stávají dějišti těch nejbizarnějších a nejneuvěřitelnějších příběhů. Ve městě v žádném případě nesmí chybět střední škola, jakožto vůbec nejpoužívanější rekvizita, a pak je pódium plně připraveno na začátek představení.

Spisovatel Kinoko Nasu, spadající pod Type-Moon studio, předvedl roku 2004 po nečekaně kvalitní Tsukihime visual novel, které se ve spolupráci s Geneonem dostalo i seriálového zpracování, další zajímavý počin, Fate/Stay Night (zatím také jen visual novel). Díky velmi vysoké prodejnosti po celém Japonsku souhlasil i tentokrát Geneon se zahájením práce na anime verzi. Konečně, začátkem roku 2006, jsme se dočkali. Světlo světa spatřil první ze čtyřiadvaceti dílů série.

Na Fuyuki by, jak říkám, na první pohled nebylo nic divného. Na ten druhý ale trochu obezřetnému člověku musí být jasné, že s pravidelně se opakujícími vraždami a nevysvětlitelnými nehodami vážně není něco v pořádku. Neustálé případy hromadných ztrát vědomí, z nedostatku důkazů klasifikované jako úniky plynu, záhadné masakry civilistů, náhlé potopení velké lodi přímo uprostřed řeky za naprosto klidného počasí. A co je pro náš příběh hlavní, obrovský požár, který město zachvátil před deseti lety, vyžádal si životy stovek civilistů a zanechal po sobě smutnou, sežehlou alej černých stromů bez listí. Z lidí, které požár uvěznil ve svých spárech, přežil jeden jediný – Shirō Emiya. Rodiče i domov při požáru ztratil a od jisté smrti jej zachránil muž jménem Kiritsugu, který se později stal jeho adoptivním otcem. Shirō jej začal bezmezně obdivovat, a když se dozvěděl, že Kiritsugu je mág a v mládí se chtěl stát ochráncem spravedlnosti, v dětské upřímnosti mu slíbil, že tento úkol vezme za něj, když on už víru ve své ideály ztratil. Krátce na to Kiritsugu zemřel a Shirō po něm zdědil velký dům i s přilehlými pozemky. My sledujeme příběh o deset let staršího Shirōa, který bez valného nadání k magii používá své schopnosti jen k provádění drobných oprav ve škole. Shirō se, na rozdíl od svého adoptivního otce, ještě pořád svých snů nevzdal, a tak na své okolí někdy působí dojmem až přílišného dobráka, který se snadno nechá využívat od spolužáků, ale mimo to si svou srdečnou povahou získal i několik opravdu dobrých přátel. Je jedním z mála lidí, za kterými se nikdy nemusíte bát zajít s jakýmkoli problémem. Shirō mohl dál žít běžným životem středoškoláka, kdyby jednoho dne zase nezůstal ve škole až do večera na výpomoc. Cestou domů se stane svědkem souboje dvou mužů, kteří vypadají jako vystřižení z učebnice dějepisu, ovšem v učebnici by těžko vojáci porušovali fyzikální zákony s takovou grácií, jako to beze sporu dělali tihle dva. Když si jeden z bojovníků Shirōa nešťastnou náhodou všimne, okamžitě nechá boje a začne jej pronásledovat. To už je i Shirōovi jasné, že docela slušně přituhuje, a vydá se na útěk. Po „drobných komplikacích“ se Shirō dostane domů, kde už na něj muž s kopím velice netrpělivě čeká. Než si Shirō stihne vykoledovat další přišpendlení ke zdi, tentokrát definitivní, záhadným způsobem se mu podaří vyvolat dívku v jasně modrém rytířském brnění, která prohlašuje, že on je její Mistr a ona jeho Služebník v jakési Válce o Svatý Grál. A že jí klidně může říkat Saber. Aby zmatků nebylo dost, musí Shirō chvíli poté zastavit rozzuřenou Saber, aby nezmasakrovala jeho spolužačku, o které tvrdí, že je nepřátelský Mistr. Když se spolužačka jménem Rin Tōsaka oklepe z počátečního šoku, vynadá Shirōovi do lemer, ale konečně mu alespoň zčásti vysvětlí, do jaké prekérní situace se to vlastně dostal.

Každých několik let se ve Fuyuki koná válka o Svatý Grál. Vždy se účastní sedm mágů s titulem Mistr, kteří si vyvolají na pomoc sedm Služebníků, rozdělených do sedmi tříd. Lancer (kopiník), Archer (lučištník), Caster (mág), Berserker (zuřivý válečník), Assassin (obratný šermíř), Raider (zákeřný zabiják) a Saber, nejsilnější třída ze všech, rytíř Světla. Služebníci jsou duchové zemřelých hrdinů, kteří jsou povoláni do boje, aby pomohli svému Mistrovi k získání Grálu. Svatý Grál, který má po právu patřit vítězi turnaje, má moc splnit svému majiteli jedno přání, ať už je jakékoliv. Dosud pětkrát proběhla Válka ve Fuyuki a pětkrát se obešla bez definitivního výsledku. Místo toho vždy skončila katastrofou. Shodou náhod byla poslední Válka ukončena právě před deseti lety oním obrovským požárem, přičemž Svatý Grál opět zůstal bez majitele. Shirō se ve své naivitě rozhodne dalšímu masakru zabránit tím způsobem, že se Války zůčastní a s pomocí Saber ji vyhraje… nebo je možné, že by kdesi ve skrytu duše měl jiné přání, které skrývá už deset let i sám před sebou?

Kdo už měl s Type-Moon co do činění, určitě hned ze začátku pozná Nasuův rukopis. Hlavní hrdina se svým idealismem a zákonně kladným přesvědčením jako by z oka vypadl Shikimu z Tsukihime, u městečka se spoustou domů v západním stylu a univerzitou byste taky záměnu nepoznali. Saber je sice svou povahou na hony vzdálena Arcueid, nicméně okolnosti jejího vztahu se Shirōem jsou také velice podobné těm z Tsukihime. Naštěstí se s pokračujícím dějem začíná paralela vytrácet a už po pár dílech se rozjede vlastní akce. Poslední dobou se urban fantasy stávají čím dál tím oblíbenějšími; možná je to díky zasazení originálních fantasy prvků do důvěrně známého městského prostředí současnosti, nebo už lidem klasické fantasy jednoduše tolik neříká, každopádně z posledních děl stačí jmenovat Shuffle!, Death Note, Shingetsutan Tsukihime nebo právě F/SN, které si získaly asi největší ohlas.

Jedním z hlavních tahounů seriálu je bez diskuse svižná akce, která v oboru nemá naprosto žádnou konkurenci. Vizuálně je naprosto ohromující a využívá opravdu působivých technik, jak udržet divákovo napětí a ještě jej vystupňovat. Na rozdíl od Tsukihime nebudete na nějakou pořádnou řežbu jen čekat, abyste nakonec stejně „utřeli hubu“, ale dostane se vám jí přímo do sytosti. Servítky ohledně krve si Type-Moon nebere, takže se nemusíte bát druhého Noiru, na druhou stranu citlivější povahy zůstanou ušetřeny jatečních orgií à la Elfen Lied. Jednoduše řečeno, Fate/Stay Night je při bojových scénách ztělesněním vašich dětských přání. Vzpomeňte si na doby, kdy jste se jako malí proháněli po pískovišti s dřevěnými palicemi a hráli si na Strážce vesmíru, Ramba a Terminátora. Shrňte všechno to adrenalinové nadšení a euforii z akčních béček, který jste hltali s otevřenými ústy, a převeďte si jej do formy, ve které bude nejen stravitelné i pro vaše přebujelé dospělé ego, ale objektivně, prostě a jednoduše nářez. Mimo definici anime samotného tak ve výsledku dostanete jakýsi polotovar Fate/Stay Night.

Byla by ale ostuda vyzvedávat jen akční část děje a opomenout při tom propracovaný příběh se spoustou živých a plastických postav. Ty jsou vyvedeny detailně, postupem času dochází u většiny z nich ke znatelnému rozvoji charakteru a téměř všechny jsou hezky nejednoznačné tak, jak to má být. V tomto okamžiku je třeba si uvědomit, že visual novel, která byla pro F/SN předlohou, má tři naprosto odlišné dějové linie – Fate, kterou se z drtivé většiny seriál řídí, Unlimited Blade Works, jejíž fragmenty se objevují jen zřídka, a Heaven’s Feel, která není zastoupena téměř vůbec. Proto nedostává například Sakura, Shirōova spolužačka z nižšího ročníku, v seriálu skoro žádný prostor, i když ve scénáři Heaven’s Feel je přímo ústřední ženskou postavou. Zvláštní je, že až na jednu výjimku jsem nedokázal žádnou zápornou postavu vyloženě nesnášet po celou dobu, stejně jako kladné postavy občas vyloženě neměly svůj den. Co zamrzí, jsou ale skryté narážky na minulost (a někdy dokonce budoucnost) hlavních postav, které těžko pochopí divák, který se hrou neměl nikdy co do činění. Takhle se mi zdá, že je tvůrci zahrnuli do děje jen jako „sladkou odměnu“ pro diváky, kteří opravdu bedlivě dávali pozor, protože například odkaz na Archerovu identitu je zašifrovaný tak dovedně, že i největší fanoušci Sherlocka Holmese by dostali do těla, a to by ještě museli sledovat ending 14. dílu až do konce. Jedinou silnější výtkou ale paradoxně zůstává hlavní hrdina. Ne, že bych fandil těm „zlým“, ale Shirō je čas od času tak jednoznačně a horlivě kladná postava, až to není hezké. Nicméně kdo překousl povahu Shikiho z Tsukihime, nebude mít se Shirōem sebemenší problém.

Všechno, o čem jsem se dosud zmínil, by samo o sobě dělalo z Fate velmi dobré anime, ale bez Saber by se ani zdaleka nevrylo do povědomí tolika lidem. Saber je prototypem postavy, která by udělala i z podprůměrného a naprosto nenápaditého díla snesitelnou záležitost. Ona je důvodem, proč se mi s F/SN asociuje výhradně modrá barva. Saber patří neoddiskutovatelně mezi nejhezčí anime postavy vůbec a její uhrančivé zelené oči už zmámily bezpočet nebohých otaku. Její oblíbenost nejspíš spočívá v provokativní odměřenosti, se kterou od začátku vystupuje, a která má hráče (a v anime diváka) štvát do té míry, že až Saber trochu pookřeje a začne se projevovat alespoň zčásti lidsky, bude to pro něj jako pohlazení na duši. Každé začervenání, nejistý úsměv a stydlivě-tázavé „Shi… Shirō?“ vyvolává u diváka patřičně přehnanou odezvu… ano, přiznám se, těšil jsem se na každou další repliku a úsměv víc, než malé děcko na Vánoce. Obliba je samozřejmě na místě, protože přece jen je většina eroge visual novel od určitého okamžiku silně zaměřena na rozvoj vztahu k jedné ženské postavě a další už od tohoto okamžiku poněkud stagnují. Fanouškům Rin a Sakury tak nezbývá, než si sehnat hru a pustit se do jedné z alternativních dějových linií. (ehm… měl bych možná ještě poznamenat, že jim to bude celkem k ničemu, protože jediná plně přeložená linie je zatím stejně Fate a pochybuji, že budou fanoušci až tak vytvrdlí, že by se jim chtělo hrabat v hromadách rozsypaného čaje, místo naší latinky – díky Bohu za ni). Nakonec přijde překvapení ve formě Sabeřiny minulosti jako hrdiny a dilema mezi dávným slibem a přítomností. Konec je pro Type-Moon už docela typický (Kinoko Nasu je starý sadista) a slabší povahy budou rozhodně potřebovat pár kapesníčků, ne-li rovnou celý balíček.

Animace je špičková. Čím byla Haruhi Suzumiya v pomalejších scénách, tím je F/SN v akci. Choreografie soubojů je neskutečná a každé máchnutí mečem vám bude tahat za nervy stejně snadno, jako loutkář vodí své marionety. Pár nepříliš nápadných animátorských zaškobrtnutí na celkovém dojmu nic nemění, protože takový Noble Phantasm, s jakým se vytáhne Archer, je sám o sobě povedený mrazík v zádech. Hudební doprovod je po většinu času relativně nenápadný, hravé motivy jen podbarvují humornější okamžiky, ale když začne přituhovat, hudba nabere grády a dotvoří kolem boje unikátní adrenalinovou auru. K samostatnému poslechu je ale dost nevhodná.

I když jsem Fate/Stay Night od začátku považoval hlavně za komerční projekt, seriál mě celých čtyřiadvacet dílů vytrvale přesvědčoval o opaku a bezesporu patří mezi to nejlepší, co jsem kdy měl to štěstí vidět. Zelená kukadla Saber z hlavy nedostanu ještě drahnou dobu.

Justinian

Elfen Lied

Seriál se v Japonsku začal vysílat 25. července 2004 a poslední díl byl odvysílán 17. října téhož roku. Předlohou pro jeho vytvoření byla manga, kterou napsal Lynn Okamoto a vydával od června 2002 do listopadu 2005 časopis Weekly Young Jump. Anime pokrývá prvních sedm z celkových dvanácti svazků mangy, pak se příběhové linie větví a manga i anime končí odlišně. Je složité Elfen Lied někam zařadit, protože v průběhu sledování se celkový dojem do značné míry mění. Jednu chvíli se usmíváte u ecchi comedy, za chvíli svíráte držadla křesla u akčních scén a po dalších pár minutách vás přinutí k zamyšlení nejasně definovatelná myšlenka psychologického thrilleru. V každém případě je tady ode všeho možného kousek – trocha sci-fi, hororu, filozofie, humoru i ecchi. Tato všehochuť může některé diváky zmást, některé znechutit, ale některé taky uchvátí. Elfen Lied rozhodně není pro každého, místy je temný a depresivní, což se prostě nikdy nemůže zavděčit všem. Přesto přese všechno jeho kvalitu prověřily tři roky, které uplynuly od jeho vydání, a mnoho lidí jej řadí mezi vůbec nejlepší počiny žánru anime.

Děj začal tím, že z tajného podzemního výzkumného institutu nedaleko Kamakura utekla Lucy, příslušník rodu diclonius. Diclonii jsou novým vývojovým stupněm listva, od obyčejných lidí se liší dvěma malými rohy na hlavě a růžovými až fialovými vlasy – a také schopností ovládat neviditelné telepatické ruce, „vektory“, které se pohybují rychlostí myšlenky a disponují obrovskou silou. Na své pětiminutové cestě k východu bez viditelných potíží zmasakrovala dvaadvacet ozbrojených členů stráže a sekretářku. Když opouštěla budovu, byla zasažena odstřelovačem do přílby a v bezvědomí spadla z útesu do moře. O něco později, nedaleko odtud, se po osmi letech opět setkává student Kouta se svou sestřenicí Yuka. Cestou domů se zastaví na pláži, kde najdou zraněnou Lucy, u které došlo po silném otřesu mozku k rozdvojení osobnosti. Její nová osobnost neumí mluvit, nerozumí jim ani slovo a jediné co ze sebe dokáže dostat, je „Nyuu“ (trochu mi ze začátku připomínala Chii z Chobits). Oba se rozhodnou, že ji zatím vezmou domů a postarají se o ni. Když Kouta spatří její rohy, vybaví se mu útržek staré vzpomínky, ale než se nad tím stihne vážněji zamyslet, je pryč. V tomhle okamžiku už musí být i největšímu ignorantovi zcela jasné, že tihle dva se nevidí poprvé, a že se zdánlivé jasnou minulostí Kouta to není až tak úplně v pořádku. Jak příběh pokračuje, nabírá děj spád. Dozvídáme se více z minulosti všech hlavních postav a zjišťujeme, že nic není tak černobílé, jak by se mohlo zdát. Sledujeme, jak se z Lucy vlastně stal vrah bez kapky slitování nebo zábran, na pozlátku kladných postav se objevují nepěkné trhliny, naproti tomu na začátku čistě záporné a zdánlivě bezcitné postavy odhalují tragický sled událostí, který je dovedl až tam, kde jsou dnes. Ve strhujícím závěru je divákovi předložena otázka viny a konečný soud je na poněkud zvláštním konci přenechán zcela na něm.

Hlavním postavám je ponechán slušný prostor k rozvoji, hlavní formování charakterů však probíhá ve vzpomínkách, ze kterých se ostatně dovíme celý počátek příběhu a důvody současného rozdání karet. Beze změny snad vychází jen Mayu, jinak se u všech postav projeví jejich kladné i záporné stránky. U vedlejších charakterů už tomu tak většinou není, do jejich duševních pochodů příliš nevidíme a můžeme se jen dohadovat o jejich motivech. Co se týče převodu z mangy, došlo k vypuštění některých postav, nebo se tvůrcům aspoň úspěšně daří ignorovat jejich spojitosti s příběhem, kvůli závěrečnému odchýlení od dějové linie mangy to však vyzní jako komplexní celek a divák se nemusí cítit o nic ochuzen, zamrzí snad jen zdánlivě nesmyslné chování a zjednodušené charaktery Shirakawa, Arakawa a Isobe. Také Aiko Takada (dívka z OVA) mohla dostat více prostoru a OVA by hned dostala mnohem větší smysl, diváku totiž při náhlém výstupu nové postavy s jasnými narážkami na slepé linie příběhu nezbývá nic jiného, než být více či méně zmaten. Nejvíce prostoru ke svému vnitřímu konfliktu dostává bezesporu Lucy, se svou bolestí, nenávistí, láskou, pocitem viny a beznaděje, které jsou ukryty pod uměle vytvořenou slupkou chladu a bezcitnosti. Příběh postrádá jakoukoliv mystiku nebo magii, spoléhá se na běžné prostředky a tak i sci-fi ladění diclonii vyzní naprosto uvěřitelně. Autoři se neuchýlili k přehnanému vyjadřování emocí a vystačili si s víceméně běžnými výrazy obličeje a intonace. To není rozhodně žádný zápor, po některých extrémních případech si člověk docela i odpočine. Tady si jednoduše nedokážu představit deformace obličejů, postavy v amoku na blikajícím pozadí ani bláznivé trhavé kmitání rukama nohama v kompromitující situaci. To vše je zredukováno na nejmenší možnou míru a trochu více si toho užijete až v OVA. Seriál je charakteristický vysokou měrou násilí, které je ještě umocněno svým načasováním a pojetím. Nic pro přehnaně citlivé. Nahota se občas objeví, ale je naprosto nevinná. Ecchi scény jsou všehovšudy čtyři, přičemž tři jsou úsměvně naivní a naprosto nevzbuzují nějaké puritánské ošívání, leda tak úsměv na tváři. Nyuu si pomalu uvědomuje reakce vlastního těla na ehm… určité podněty, a tak to chudák Kouta často schytává od Yuka naprosto neprávem, například při nucené výměně mokrého oblečení. Jako ve většině anime, je i tady často používána symbolika a metafory, jako například zkrvavená lilie, sakurové okvětní lístky, symbolická nahota nebo socha slepé spravedlnosti. Zase, stačí si trochu všímat.

Na exteriérech je vidět velký kus práce, stejně jako na animaci, akčněji laděné scény jsou dynamické, přesto neztrácejí nic na přehlednosti a kvalitě kresby. Veškeré postavy jsou ze všech úhlů kresleny poctivě a jejich proporce se daří relativně dobře udržovat po celou dobu. Barevná schemata sahají od monotónních, zářivkami osvětlených chodeb výzkumného ústavu, přes pestrá zátiší Kamakura i ponurou pláž za deště, až ke skladu v OVA, kde si animátoři mistrně pohráli s hrou světla a kouzlem vybledlých barev. Vyčíst by se snad dal až přílišný kontrast mezi proporcemi i obličeji Lucy a Nyuu, které občas vypadají jako kdyby patřily dvěma zela jiným osobám. Kostýmy jsou hezky a nenásilně navrženy, navíc je zajímavé vidět ve stejném oblečení Lucy a Nyuu, zvlášť to platí pro tu světle zelenou čepici s bambulkami… no řekněte, viděli už jste takhle roztomile oblečeného masového vraha?

Opening je vydařený, hezký ústřední motiv „Lilium“ v podání Kumiko Noma s jemně rozpohybovanými parafrázemi na dílo Gustava Klimta vyzní opravdu efektně. J-pop ending „Be your girl“ od Kawabe Chieko taky snad nikoho neurazí. Melodie „Lilium“ se vůbec objevuje dost často, a to v mnoha různých podáních, jak vokálních – kromě Kumiko Noma se jako interpreti vyznamenají i chlapi z Griffin Choru, tak čistě instrumentálních – hrací skříňka, jinde zase violoncella s basou a mám pocit, že i klavírní sólo. Jinak je hudba spíše atmosférickým doplňkem, než aby na sebe nějak zvlášť upozorňovala, smyčce dobře doplňují napjaté momenty, poklidné a hravé motivy zase podkreslují pohodu v Maple Inn.

Seriál má určitě vzestupnou tendenci, což neznamená, že byste se snad kdy na začátku nudili. Nabízí kritický náhled do povahy lidí, kde často není k vidění nic hezkého. Zdůrazňuje význam lásky, ať už rodičovské nebo jiné, a ukazuje důsledky její absence, zvlášť v kombinaci s nenávistí, zradou, úzkostí a mocí zabíjet. Zařadil bych jej mezi klasiku a snad i „povinnou četbu“ každého otaku. Ovšem za předpokladu, že dovedete alespoň trochu číst mezi řádky, nikdo vám totiž nebude cpát zevrubná vysvětlení ani nebude dělat přestávky, o kterých by vám trpělivě vysvětloval, co se komu odehrává v mysli a proč se rozhodl tak, jak se rozhodl.

Justinian

Cowboy Bebop

Je možné zrovna tohoto kovboje označit jinak, než jako nesmrtelnou klasiku? Asi tak, jako se dá nůž postavit špičkou na plech. Ne, teď vážně, Bebop je jedno z nejznámějších anime a na rozdíl od ostatních na něj ani neexistují příliš rozporuplné názory. Bebopa si prostě musí oblíbit každý. Premiéru prodělal v letech 1998-1999 a hned si získal mračna příznivců. Pod snímek se podepsal Shinichiro Watanabe – a ostudu si tím rozhodně neutrhnul.

Na začátku 21. století, přesněji v roce 2071, je lidstvo na vrcholu rozkvětu. Mezihvězdný obchod hyperprostorovými branami je v plném proudu a kolonizované planety v Sluneční soustavě i zcela mimo ni poskytují nepřeberné množství nevídaných pochutin, surovin i živočichů. Miliardy lidí se vydávají na mezihvězdné cesty za prací, obchodem, nebo jen tak pro zábavu. Boom intergalaktického cestování však přinesl i své stinné stránky – vyrojila se spousta hvězdných pirátů, hackerů, únosců lodí a jiných novodobých zločinců. Samotná policie si s nimi nedokáže poradit – proto jsou tu Lovci odměn. Nepobírají příliš velkou úctu a mezi lidmi nemají nijak velký respekt. Jinak je tomu u zločinců, kteří se jich bojí jako čert kříže. Policie má totiž své postupy a směrnice, kdežto Lovci nad něčím takovým jen ledabyle mávnou rukou. Cowboy Bebop je název lodi, jejíž osazenstvo tvoří hlavní hrdinové příběhu. Ze začátku jsou jen dva – flegmatický a nonšalantní Spike Spiegel s minulostí opředenou záhadami a bývalý policista středního věku s robotickou protézou místo levé ruky, Jet Black. Postupně se k posádce přidávají další členové, až se jejich počet zastaví na (v anime už mírně zprofanovaném) čísle pět. Škála minulostí, povah i temperamentů jednotlivých postav je natolik různorodá, že nevyhnutelně vzniká ohromné množství (často úsměvných) konfliktů.

Možná si teď říkáte: „tohle už tady bylo dávno“. Máte pravdu, bylo – a nejednou, ovšem Bebop podává klasický námět s takovou elegancí, že mu nedostatek originality velice brzo odpustíte. Nabízí totiž neskutečný mix atmosféry divokého Západu s jeho pojetím cti, práva a pomsty, šedesátých let, patřících pro změnu Mafii a v neposlední řadě třeba pouštních válek, jako vystřižených z nějaké té „naší“ světové – a to vše samozřejmě bravurně zasazeno do všemožných koutů galaxie. Pokud bych chtěl být sarkastický, řeknu, že celá zápletka se točí kolem jídla a velkou část hudebního doprovodu obstarávají hlasitě kručící žaludky. Naši hrdinové totiž intervaly mezi „lovy“ odměn tráví ve vesmíru, kde – jak je všeobecně známo, toho zrovna moc k jídlu neroste. Navíc zrovna nepatří mezi ty největší šťastlivce. Ne, že by svou práci neuměli dělat, spíše naopak – patří mezi typ lidí, které si zavoláte, když jste v naprostých koncích. „Říkáte, že to nejde? Zavolejte Bebopa.“ Bohužel, jejich snaha a husarské kousky jsou často zhaceny naprostými banalitami, takže nevíte, jestli s nimi soucítit, nebo se nevázaně smát. S takovýmto úspěchem samozřejmě není divu, že lednice v Bebopovi až nepříjemně často zeje prázdnotou. (Až na případ s humrem, ale to je trochu jiný případ… ^___^)

Když odhlédnu od humorné stránky, kterou Bebop rozhodně nešetří (Díl „Mushrom Samba“ budiž toho živoucím důkazem), zbude mi, mimo spoustu narážek na světoznámé filmy, ta vážnější část. Bebop v tomto ohledu trpí jakýmsi „rozštěpením osobnosti“, protože z humorné stránky k vážné přechází až nezdravě rychle a klidně vás může šok zastihnout v plném šklebu. Snad každá epizoda, která není čistě humorná, končí docela vážným sdělením, nechybí například melancholická narážka na Zmoudření dona Quijota. Hlavní příběh sice velice dlouhou dobu ustupuje do pozadí před dějem jednotlivých epizod, ovšem ke konci dojde k velice intenzivní gradaci hlavní dějové linie a úplný závěr je ohromující. Postavy, které až dosud hrály převážně šašky, poodhalí svoji minulost – a i to málo, co se dozvíte, stačí k tomu, aby jste je začali vnímat ve zcela jiném světle. Jak už jsem naznačil, děj je většinou silně epizodický, což by se sice dalo vytknout – ale to bych musel mít důvod a vůli to udělat. Cowboy Bebop je nejlepší takový, jaký je, bez dalších zásahů a úprav. Kdokoli může namítnout, že je příliš West-like, nebo postrádá silnější příběh. Kdo však něco takového řekne, asi se díval jedním okem a to ještě v polospánku. Jako u většiny anime – stačí trochu otevřít oči, vyčistit si uši a popustit uzdu myšlenkám.

Je zvláštní, že grafici nepoužili v takovémto prostředí více renderované grafiky, protože k exteriérům vesmíru a k soubojům stíhaček se přímo nabízí. Naprostou většinu scén tedy obstarává klasická ruční kresba, což je podle mého názoru jen dobře. Nijak jsem si použití renderu v anime neoblíbil a přijde mi jako pěst na oko. Je vidět, že je seriál mírně novějšího data, takže animace a kresba udělaly v globálu slušný krok kupředu. Možná jen zamrzí až příliš časté opakování jedné scény pro několik časově a místně rozdílných událostí (například přistání na vodě, průlety branou a podobné). Jinak je kresba velice povedená a většinou docela realistická, snad až na Ed, která u počítače předvádí kousky, za které by se nemusel stydět žádný Hadí muž.

Hudební doprovod obstarala Yoko Kanno a je to na něm poznat. Bezkonkurenčně jeden z nejlepších soundtracků k anime a filmu vůbec. Celou atmosféru, už tak dost chytlavou, zvedá o další velký kus a „velké finále“ mi díky jejímu kousku „Blue“ přivodilo velice zvláštní sucho v krku.

Celkový dojem je skoro tak kladný, jak jen může být. Jediných pár výtek se může týkat několika slabších okamžiků, ale naštěstí jsou skoro nepostřehnutelné. Absolutní hodnocení však nedám, protože si ho rezervuji na Cowboy Bebop film – dopadlo to ale velmi těsně. Pokud jste neviděli Bebopa, jako byste nežili. Na co ještě čekáte?

A neodpustím si… „Bang!“

Justinian

Blue Gender

Masashi Abe patří k méně známým režisérům a poprvé na sebe opravdu upozornil teprve roku 1999 právě seriálem Blue Gender. Tomu se sice nedostalo až tak velkého ohlasu, ale vzhledem k obrovskému množství ročně vydávaných anime sérií je úspěch už jen to, že divácky nezapadl do běžného průměru. U nás patří mezi ty známější, bohužel musím říct, že je to nejspíš kvůli dost vysoké míře brutality v seriálu obsažené.

Země, nepříliš vzdálená budoucnost. Města leží v troskách a po dříve rušných ulicích se promenádují obří brouci všech tvarů i velikostí. Když zde ještě žili lidé, stihli jim dát jméno: „Blue“. Tady ovšem pravidlo „dej svému strachu jméno a stane se polovičním“ trochu selhalo. Oblohu teď totiž místo letadel křižují přerostlé vosy a většina lidstva buď už dávno prošla zažívacím traktem hmyzáků, nebo leží porůznu okolo vraků aut v kuličkách à la hovnivál. Části lidstva se podařilo utéct na oběžnou dráhu, kde jakž takž přežívají v orbitálním komplexu „Druhá Země“. Jak sami vidíte,co se týče originality, je na tom Blue Gender dosti bídně. Námět typu „Zlí brouci obsadili Zemi a lidstvo bylo donuceno ji se slzou v oku opustit, aby se ji, až si řádně vylíže rány, pokusilo dobýt zpátky“ je už docela obehraný. Celkově mi seriál až příliš silně připomínal starou dobrou Hvězdnou Pěchotu, bohužel na rozdíl od ní, Blue Gender postrádá onen sarkastický nadhled a místy se až utápí ve vlastní vážnosti. Také asi spoustu lidí nepotěší, že se jedná o mecha – i když jiné zase určitě ano. Já zachovávám neutralitu a nadšené ani zhnusené výlevy té či oné skupiny mě příliš nevzrušují. Vše by bylo v nejlepším pořádku, i kdyby se jednalo třeba o school comedy; stačilo by málo – kapka invence. Ta se bohužel nekoná minimálně do půlky série. No nic, zpátky k zápletce – hlavní hrdina Yuji Kaido je probuzen z dlouhé hibernace jednotkou vojáků Druhé Země a postupně si vzpomíná, že v mládí trpěl podivnou a nevyléčitelnou chorobou, kvůli které byly hibernovány statisíce lidí po celém světě.

Probuzení za zvukového doprovodu křupání kostí, řevu, střelby a nechutných hmyzoidních zvuků ovšem nebylo přesně to, co si Yuji představoval, takže mu jistě odpustíte selhání močového měchýře tváří v tvář obřímu broukovi, kterému ještě z kusadel visí cáry masa dvou nebohých vojáků. Tím se dostáváme k dalšímu aspektu Blue Gender, a tím je brutalita. Scény masakrů jsou ztvárněny opravdu naturalisticky a s přemýšlením, jestli je obětí muž, žena, nebo dítě, si autoři očividně hlavy nijak nelámali. Bohužel, masakr je místy zjevnou snahou o šokování diváka tam, kde zeje dějové vakuum. Yujimu na postu hlavní postavy sekunduje strohá velitelka jednotky, Marlene Angel, která očividně už od začátku zastává úlohu „drsné holky“ a nesmí za žádnou cenu projevit tak neprofesionální city, jako jsou soucit nebo empatie, což způsobuje, že prvních několik dílů Marlene působí dojmem ne nepodobným oživlé mrtvole. Každému divákovi s nezáporným inteligenčním koeficientem ale po prvních několika dílech musí být jasné, kam příběh směřuje. Marlene pod vlivem věčně unáhleného a idealistického Yujiho pomalu, ale jistě taje. V druhé polovině seriálu konečně přijde znatelné oživení děje a dojde k celkem překvapivé výměně rolí. Celkově je první polovina doslova plná naivních neshod humanity Yujiho s drilem a pragmatismem Marlene, jakoby vystřižených z učebnice scénáristiky, a některé okamžiky (jako kratičká epizodka s domorodou dívkou, která jen účelově zkomplikovala vztahy hlavních postav a zase o něco natáhla nezáživné bloudění po pustině) by nejspíš vůbec nikomu nechyběly. V druhé polovině je naštěstí znát jistá akcelerace a konečně se celá zápletka trochu dramatizuje. Atmosféra začíná přituhovat a na povrch vyplývají fakta, která způsobí, že do té doby nesmyslné a zdánlivě samoúčelné události do sebe začnou trochu zapadat. Na úplném závěru sice tempo zase mírně zvolní, ale dočkáme se i nějaké originality v podobě ne tak úplně konformního zakončení.

Celý seriál je skoro čistě dvoubřitý. Na jednu stranu je chladný, vážný a depresivně postapokalyptický, ovšem můžete si být jisti, že v tom nejlepším půjde celá atmosféra do háje po nástupu nějakého vrcholně patetického projevu, za který by se nemuselo stydět ani to nejhardcorovější béčko made in USA osmdesátých let. Na každou kvalitní scénu připadne jiná, při které budete obracet oči v sloup. Tímto neduhem trpí i hudební doprovod – některé skladby skvěle doplňují silnější okamžiky a brzo se vám vryjí do paměti, jindy je hudba opravdu za trest; jakási podivná kakofonie pazvuků a skřeků, při které se mi ježily vlasy na hlavě… a to je při mém zanedbatelném porostu hlavy věc skoro nemožná. Pokud přijde řeč na kresbu, asi se budu opakovat, ale zase má dvě jasně rozopoznatelné strany. Tou první jsou některé krásně zpracované exteriéry i interiéry, svérázný design vesmírné stanice a lodí, plus velice slušné detaily mechů a postav. Design výzbroje je mírně, ale vkusně futuristický, a vůbec, bude se určitě každému správnému militaristovi líbit. Pak je tu ale druhá stránka a tou jsou záběry z dálky a davové scény. Tady se něco šeredně pokazilo a já měl pocit, že kterékoli retardované osmileté dítě by tohle dokázalo nakreslit a rozhýbat lépe.

Celý seriál je potenciálně velice dobrý kousek, ovšem trpí zle schizofrenickou povahou – kdykoli se dostáváte do rozpoložení „jo, to je kvalitka, konečně se nám to tu rozjíždí“, vypotí scénárista nějakou nehoráznou botu a vy se musíte se seriálem sžívat zase od začátku. Naštěstí celkové hodnocení trochu zachraňuje slušná druhá půlka, ale ani tak to není nic víc, než lehce nadprůměrné dílo. Pokud se vám ovšem líbí postapo, zkousnete mecha anime a dokážete seriálu odpustit nějaké ty (občas dost výrazné) jizvy na kráse, tak to rozhodně není ztráta času.

Justinian

Berserk

Tak tu máme další ročník 95, chtělo by se mi říct… pomalu totiž dostávám pocit, že v pětadevadesátém musely múzy hodně často navštěvovat psychologa kvůli přepracování. Naštěstí mě Wikipedia vyvedla z roztomilého omylu – Berserk je z roku 1997. Chvála je však nasnadě i tak, seriál je totiž po příběhové stránce pecka jako vyšitá a jeho atmosféra by se dala krájet… úhlovou bruskou. Pan Naohito Takahashi se opravdu vytáhl a pod jeho vedením vznikl Berserk takový, jakého ho máme rádi – temný, brutální a naturalistický.

Celý příběh je situován do fantasy laděné středověké země, kde už léta probíhá krvavá válka mezi říšemi Midland a Chuder. Ani jedna země však nemá vážnější převahu a tak mezi hraničními hrady a pevnostmi probíhá něco, čemu bychom dnes asi řekli „zákopová válka“. Obě říše najímají mimo pravidelnou armádu i různé žoldnéřské skupiny, jejichž řady plní hordy individuí bez budoucnosti, s jedinou touhou – přežít, dostat zaplaceno a jít se opít do nejbližší krčmy. Ale i někteří obyčejní lidé, kterým válka vzala vše, byli donuceni žít zoufalým životem žoldáka. Ano, zde se odehrává čtyřiadvacet dílů seriálu z celkových pětadvaceti, ale díl první nás překvapivě zavede úplně jinam – do doby, kdy válka je už minulostí a hlavní hrdina příběhu, bývalý žoldák Guts, putuje od vesnice k vesnici jako Černý válečník a s fanatickou nenávistí likviduje démony. Místo jedné paže má opakovací kuši a na zádech mu visí meč, který by při své velikosti docela dobře posloužil i Soše Svobody. Když už čekáte příběh typu Zaklínače, zmožený válečník se v lese noří do vzpomínek, aby v nich zůstal již zmiňovaných zbývajících čtyřiadvacet dílů. Vzpomíná na časy, kdy se po dlouhé době toulek světem přidal ke Kumpanii Jestřába, kterou na špinavou práci najímá král Midlandu.

Kumpanii vede charismatický mladík Griffith, který sice vypadá jako idol všech čtenářek Brava, ale mečem se umí ohánět mistrovsky. Další členové Kumpanie jsou jako vystřižení z příručky „Jak vytvořit správnou skupinku klaďasů“ – nesmí chybět krásná, ale tvrdá „femme fatale“, obří hromotluk, mladý benjamínek, nebo nedůvěřivý a skeptický páprda. To však nic nemění na tom, že vývoj hlavních postav je perfektně propracovaný a celý příběh po určitých „schodech“ velice dobře graduje. Setkáte se s dvorními intrikami, útočnými i obrannými akcemi Jestřábů i lehčími milostnými aférkami, a to vše je obklopeno skvělou atmosférou temného středověku. Celou dějovou linii pak prostupuje zvláštní, až záhadný nádech něčeho nadpřirozeného, co jen čeká na ten pravý čas, aby se ukázalo v celé své kráse. Závěr je skutečně strhující a boří veškeré hranice toho, co si režisér jako zakončení může a nemůže dovolit. Nebudu mlžit, konec je dost otevřený; ne nadarmo se říká, že Berserk je nejlepší reklama na mangu, jakou kdy kdo stvořil. Přesto příběh neztrácí nic na úchvatnosti a poutavosti. Hlavní úlohu hraje rozvoj zvláštního vztahu Gutse s Griffithem (ne, takový vztah zase ne), přičemž Griffith, jakožto velice takticky a rétoricky zdatný velitel, nastupuje závratný vzestup po společenském žebříčku, což se samozřejmě nezamlouvá oněm „zavedeným“ šlechticům. Hlavní myšlenkou celé série je úvaha, kam až je člověk schopen zajít pro naplnění svých snů a co všechno je pro něj schopen obětovat.

Co říct ke grafické stránce? Kdybych měl být upřímný, asi bych se neubránil pár ostřejším slovům, protože animace je na doslova fekální úrovni. Rokem vydání se omluvit nedá, protože když se podívám na Ghost in the Shell (který vyšel dva roky před Berserkem), docela se mi otevírá kudla v kapse. Není tak špatné si občas vypomoct statickým obrázkem, nedělám si iluze, že tvorba anime je nějak levná záležitost, ale použít tyhle scény u bezmála poloviny všech bojů a jen je doprovodit zvuky bitvy s dramatickou hudbou, je přinejmenším na nakopání animátorů do příslušných partií, případně jak se říká u nás na Moravě: „Na**** do ruk a nepustit k vodě.“ I animace bojů „jeden na jednoho“, kde se naštěstí autoři tohoto neblahého fenoménu vyvarovali, nejsou ničím výjimečným, a kdybych měl srovnávat s tehdejší tvorbou, Berserk by asi s věnečkem nevyvázl. Za vizuální frustraci jsem chtěl nějakou dobu ubrat půl hvězdy, ale Berserk si to ode mě nezaslouží. Nemohl bych umřít s čistým svědomím ^__^. Hudba je dobová a vhodně doplňuje atmosféru, ovšem nijak se nevymaňuje z průměru a asi málokoho inspiruje ke stažení soundtracku. Holt jsem asi zmlsaný všemi těmi soundtracky Yoko Kanno.

I přes menší výhrady kvůli zprasené animaci a otevřený konec je Berserk opravdové mistrovské dílo, které nemůžu než doporučit, zvláště pokud se vám líbí esence opravdu „temného“ středověku a kvůli dobrému příběhu jste ochotni překousnout i nějaké ty nedostatky v kresbě a plynulosti pohybu.

Justinian

Festival Fantazie 2007 – report, fotoreport

Festival Fantazie 2007 >Fotogalerie<

Jako tradičně se už každý rok v Chotěboři na začátku prázdnin odehrál Festival Fantazie, na který se letos sjelo asi 2 000 fanoušků sci-fi, fantasy, hororu, záhad, vědy, techniky a v neposlední řadě i anime a mangy.
Do Chotěboře jezdím už čtyři roky a zatím mě FF ani jednou nezklamal. Letos jsem přijela na týden a ubytovala jsem se jako obvykle na internátu obchodní akademie – která má podle mého názoru nejlepší poměr mezi cenou a kvalitou. Jelikož jsem nejen anime fan, ale hlavně úplný blázen do Star Wars a okrajově se zajímám i o Star Gate, nastíním vám program těchto linií.

Pátek 29.6
A tady už je záběr na samotné místo dění – KD Junior, kde byla registrace a valná většina programových linií. Přijela jsem strategicky až kolem sedmé hodiny večer, abych se vyhnula frontám u registrace a vyplatilo se – nemusela jsem prakticky vůbec čekat. Ještě jsem ukázala jednomu nováčkovi, kde se nachází ZŠ Smetanova, kterou jsem měla tak jako tak po cestě, a šla jsem se ubytovat na OA.
Zbytek pátečního večera jsem strávila v SW místnosti, kde byla vědomostní soutěž Briskuj, kterou jsem pozorovala jako divák, ale vzhledem k tomu, že se moderátoři ptali publika, pokud soutěžící nevěděli, tak jsem se taky sem tam hlásila a dokonce získala i jedno lízátko ^_^ . Po Briskuj následoval Vodenův souboj Star Wars vs … a letos došlo na další americkou komerční slátaninu – film Mariňák. OMG … °_° Co ti Amíci nenatočí … Pro ty, co neví, o čem je řeč: Pouští se scény ze SW a z Mariňáka a hodnotí se, která postava je větší borec – a samozřejmě to vyhrávají ty slátaniny, protože u nich obecenstvo řve smíchy (no schválně, kdo je větší borec: Luke, kterého střelí tréninkový droid do zadku nebo Mariňák, který jede v autě a záporáci po něm šijou z kulometu a on prostě vezme neprůstřelnou vestu a dá ji před sebe? ). I letos Star Wars ostrouhaly … hmmmm, příště by to chtělo souboj Star Wars vs. Chuck Norris ^.^ …

Sobota 30.6
Jaké překvapení mě nečekalo v sobotu ráno … Z cedule Zákaz vjezdu si někdo udělal hezkého smajlíka – tady je vidět, jak moc mají účastníci Conu rádi Policii ČR .
Protože jsem vstávala celkem brzy, stihla jsem polovinu slovenské přednášky linie Animera, Náboženské symboly v anime, kde zrovna prezentovali japonský pohled na křesťanství (rozuměj – svatý grál = superzbraň) a pak zamířila na -damovo- Proč nesnáším Star Wars (-dam- je hlavní organizátor SW linie). Jak se asi dá tušit, byla to přednáška místy humorně laděná (ukázky smrti Jar Jara Binkse), ale místy až strašlivě pravdivá (výčet peněz, které hardcore fanoušek vrazí do SW – moji peněženku už SW taky pořádně provětraly).
Pak jsem šla na oběd a většinu odpoledne jsem se někde potulovala (teď si ještě vzpomenout kde, … ne, byla jsem střízlivá ) a měnila s Fuji-sanem anime. Díky němu jsem opět o několik sérií bohatší … a navíc vytiskl úžasné anime plakáty, které mi daroval, takže teď je o něco plnější i moje zeď v pokoji.Večer jsem zašla na úžasný SW fanfilm Císařovy nové klony (Emperor’s New Clones), pokud jsou mezi vámi nějací SW fanoušci, rozhodně doporučuji si to stáhnout, Palpatine sledující zápas Anakina s Obi-Wanem a při tom pojídající pop-corn je bezkonkurenční … XD Stáhnout to lze třeba zde.
V SW místnosti jsem zůstala i nadále na zábavnou show Star Wars Dance – parodii pořadu Star Dance, který nedávno běžel na ČT1. O co šlo? Soutěžící měli tančit na Star Wars melodie, na výběr byly klasické soundtracky, disco, rock a punk remixy a pro odvážné i SW koledy. Soutěž moderoval -dam- Heben a Padmé Kostičkovaná a v porotě zasedli např.: Budji Háralpes, národní umělec a Voden Kocábka, umělec všeho.
Do soutěže se přihlásilo dobrovolně i nedobrovolně hned několik párů a skupin, pánskému oku jistě lahodila spoře oděná Darth Zvěmi a sympatii dam jistě získal pánský striptýz v podání P.J. Trewora (já mu taky dala hlas ). Ale došlo i na tanec s koštětem nebo baletní souboj Temné a Světlé strany v podání Budjiho a -dama-.
Pak jsem se s několika známými odebrala do baru a dala si pár festivalových toastů. Při jídle jsme si pouštěli na notebooku různá zábavná videa a já našla jednoho studenta japonštiny, se kterým jsem se nadšeně dala do řeči. Navíc jsem tu nafotila Dragon Lorda, který měl svůj nový úžasný kostým z BattleStar Galactica.
Zakecali jsme se tak moc, že jsem prošvihla přednášku SW v pornografii, na kterou bylo prý narváno k prasknutí (to by mě vážně zajímalo proč asi ) a kolem jedné hodiny jsem se odebrala do postele.

Neděle 1.6
V neděli ráno začal český AMCon. Stihla jsem konec Chrno Crusade a uvítání Irashai!, kde se představili organizátoři, pustili nám nějaká AMVčka, a pak jsme společně vyráběli vějíře, které se v místnostech narvaných k prasknutí opravdu hodily. A rozdával se tradiční festivalový zin.
Poté jsem šla na oběd, na přednášku o ninjích a samurajích, která byla místo přednášky o Final Fantasy, a na manga workshop, kde nás San učila kreslit mangu. I já se o to pokoušela … ale radši to zde nebudu prezentovat ^_^;. Také jsem navštívila čajovnu, kde jedna paní předváděla orientální břišní tance a pozdní odpoledne jsem někde prokecala s přáteli.
Večer jsem opět zavítala na SW program: byla přednáška Fonetika ve Star Wars, která mě velice zaujala z pohledu překladatele, protože se tam řešila výslovnost SW názvů a skloňování některých jmen (pár lidí za mnou od toho asi čekalo něco jiného, takže jsem musela neustále pokřikovat „pššššt!“).
Po fonetice byl Star Wars galavečer, který se skládal z promítání Blairových úžasných SW music videí – (pro ty, kteří neví, o co jde: zde a zde je menší ukázka) a divadelního představení Impérium vrací flašku (upozorňuji, že veškerý obsah lahví byl skutečně alkoholický, podle čehož pak vypadala chůze hlavních herců)

Pondělí 2.6
V pondělí jsem opět začala anime linií – šla jsem na přednášku o Miyazakim a film Můj soused Totoro, poté jsem šla na oběd, a pak jsem se poflakovala v čajovně. Odpoledne jsem byla na přednášce Star Wars Google, kde se prezentovaly české SW fan stránky – některé sklidily pochvalu, ale některé naopak kritiku za kopírování obsahu. Hmm… zajímalo by mě, jak by dopadl takový otaku Google.
V pět hodin jsem se vrátila na AMcon, byla totiž přednáška Prsaté hrdinky v anime, na kterou bylo opravdu hóóódně narváno. Někteří museli i stát. Přednášející představila některé anime postavy a pouštěla různá AMVčka, která byla opravdu … prsatá a rozhodně nevhodná pro děti (přednášející vyzvala mladší šestnácti let, aby laskavě opustili sál, ale vzhledem k tomu, že se nikdo nezvedl, tak tam asi žádné dítě nebylo a nebo to úspěšně tajilo). Poté se muselo v sále vyvětrat, takže jsem odešla a koho jsem nepotkala – Milana Pavlíčka, přednášejícího Fonetiky ve Star Wars – dala jsem se s ním do řeči a šli jsme si sednout opět do čajovny. Potřebovala jsem s ním totiž probrat některé své překlady a původně jsme to chtěli mít rychle z krku, ale diskuze se protáhla na dvě hodiny. V čajovně se nacházelo několik dalších lidí, které naše foneticko-překladatelská debata zajímala, takže jsme kecali a kecali … došlo i na vzájemné povídání o překladatelských oříšcích, ale hlavně jsme se dohadovali i vytvoření přídavného jména od slova Miashku (jedna rasa v SW povídce, kterou překládám). No schválně, miashský, miašský nebo miashkský? A co takhle množné číslo: miashští, miashkští – to jsou jazykolamy @_@ ….
Touto velmi zajímavou debatou (alespoň z našeho pohledu) jsem prošvihla přednášku o Gothic&Lolita fenoménu, na kterou jsem si chtěla zajít původně, tak jsem si alespoň skočila do baru na toasty a pak se vydala na Casino Royale a koupila si Star Gate nášivky.

Úterý 3.6
V úterý ráno odjížděla moje spolubydlící na pokoji pryč – já jsem si doplatila 70% druhého lůžka, aby mi tam neposlali nikoho cizího, takže jsem původně měla být na pokoji sama. Ale vzhledem k tomu, že moje známé z jednoho pokoje v OA se rozhodly zůstat, domluvili se se mnou, že ty nově příchozí dají do mého pokoje a já půjdu k nim, takže jsem se musela sbalit a přestěhovat své věci. Na recepci jsme pak řešili doplatky a přeplatky, já si koupila FF tričko, a pak jsme šli na oběd a film Iluzionista. Byl to opravdu dobrý film, to se musí nechat – dokonce po skončení následoval dlouhý aplaus.
Po filmu jsem zašla na Star Gate Jukebox II, kde se promítaly SG music videa, narozdíl od těch starwarsáckých nebyly humorně laděné úplně všechny, ale taky byly dobré. Po nich jsem zamířila na zábavný program AMconu: Milujte svého záporáka. O co šlo? Fanynky měly vytvořit týmy třech největších záporáků a publikum mělo zvolit toho nejlepšího, přičemž záporákem se myslela postava, která se nechová kladně, ale klidně může být v rukou těch hodných. Mezi top3 se dostal Sephiroth, Alucard a Sesshoumaru. Já jsem se přidala do týmu Alucarda a hájila ho tak zuřivě, že mně museli říct, abych taky dala prostor i jiné fanynce Alucarda ^_^ … I přes veškerou mou snahu vyhrál nakonec Sesshoumaru, ale Alucard se umístil na krásném druhém místě. Po skončení mě odchytil Darth Regis, který měl dokonce kravatu s Alucardem, a za moji horlivou obhajobu mi ji dokonce půjčil ^_^.
Po soutěži jsem zamířila do baru, a pak na přednášku Sithští upíři a upírští Sithové, kterou ovšem sabotovala jedna ženská, která nesnáší upíry a celou hodinu tam dokázala tlachat o tom, že by nikdy nechtěla být upírem, že má deset let zkušenost s jedním upírem a že by nechtěla být jako on, že její duše bude věčná i bez upírství a podobně, což s přednáškou za prvé vůbec nesouviselo, za druhé byla zralá do blázince, za třetí ji chtělo zaškrtit celé publikum a za čtvrté prokrákala celou přednášku a přednášející prakticky nepustila ke slovu °_° OMG, to bylo něco … Když se pět minut před koncem zvedla a odešla na další přednášku (chudák další přednášející), tak celý sál zatleskal a přednášející řekla: „Tady vidíte, proč to mají Sithové a upíři těžké.“ Zbytek večera jsem pak strávila na dalších upírských přednáškách a v baru, kde jsem našla organizátory anime linie, takže jsme pěkně pokecali.

Středa 4.6
Ve středu ráno jsem zašla na přednášku o knižní sci-fi sérii Honor Harringtonová a poté se vydala na DDR turnaj. Víte, co to je DDR (Dance Dance Revolution)? Nu, to je taková japonská hra: máte podložku, na kterou skáčete do rytmu písničky. Na monitoru se zobrazují šipky, na které musíte skočit, abyste vyhráli. Zní to jednoduše? Ono to zas tak jednoduché není … ale je to super zábava ^_^. DDR mám doma, každý den jsem si na FF skočila na chvíli zaskákat a dokonce jsem se přihlásila do středečního turnaje. Ne, že bych očekávala, že vyhraju, spíš kvůli té srandě. Taky jsem samozřejmě nevyhrála ^_^ … Ale užila jsem si to, a to se počítá.
Po turnaji jsem zašla na besedu s dabéry Star Gate, na kterou bylo opravdu narváno. Přijel Miloslav Mejzlík (dabér O’Neilla) a Jiří Samek (dabér Hammonda) a vyprávěli nám o zážitcích z dabingového studia, pouštěly se ukázky a došlo i na focení a autogramiádu. Mám od nich moc hezkou fotku s věnováním. Poté jsem chodila na různé přednášky o Honor Harringtonové, zašla jsem na jídlo a večer jsem byla na anime galavečeru, na kterém mělo být původně promítaní na přání a karaoke, ale kvůli technickým problémům s dataprojektorem to zůstalo jen u toho karaoke. Ale i tak jsem si užila spoustu zábavy ^_^ …

A to je vše vážení … ve čtvrtek ráno jsem odjela domů. Con však pokračoval až do neděle 8.7 a za tu dobu se tam ještě stihla udát jedna nefalšovaná svatba dvou Star Trek fanoušků (samozřejmě v kostýmech) a v sobotu byla beseda s hercem Davidem Nyklem, představitelem Dr. Zelenky ve Star Gate Atlantis, který k nám přiletěl až z Kanady.
Přístí rok bych ráda zůstala na všech 10 dní … ale uvidíme, jak peněženka dovolí ^_^ …

Na závěr ještě pár foteček mé maličkosti. Další foto naleznete výše ve Fotogalerii.

chimera_ally

Sraz Manga-Fan / AI – report, fotoreport

Den D se konal 17. srpna v Břeclavi. >Fotogalerie<

Ráno jsem se probudil ve 4:30. Proč? Do místa určení jsem to měl 430 km, což zabere určitý čas. Budík byl opravdu nemilosrdný, a tak jsem se jal konat poslední přípravy a vyrazil na vlak. Ten měl bohužel už v Plzni 10 minut zpoždění, což by za jiných okolností nevadilo, ale můj přestup v Praze jel přesně 10 minut po plánovaném příjezdu tohoto spoje. Nebudu zdržovat, zahlédl jsem akorát vzdalující se vlak. České dráhy nezklamaly. Naštěstí jsem disponoval plánem B a ten se vyrýsoval v podobě vlaku, který jel z Holešovic. Mé nadšení však brzy ochablo, jednalo se totiž o supercity s povinnými místenkami. K již tak drahé jízdence jsem přidal 220 korun a pár sprostých slov. Nic se nedalo dělat, zatnul jsem zuby a těšil se na sraz. Nakonec se mi po úmorné cestě podařilo dorazit do slavné Břeclavi v přibližném čase 11:40.

Po výstupu mě uvítalo poměrně pěkné nádraží. Jako první lidi z AI jsem zahlédl Voida (dobrý kamarád a spoluhráč v Diablu a Starcraftu), Luccashe (organizátor srazu a hlavně správce Mangafan) a Justiniana (spoluzakladatel AI a jediná konkurence mého ega). Další členové AI následovali. Falco (aktivní a sympatický kluk, který často zachránil situaci), Tai (naživo je to tichý a nenápadný otaku, kterého jsem bohužel neměl možnost tolik poznat) a Sušenka (kawai slečna s nekomimi, kterou jsem virtuálně adoptoval). Postupně přijeli Geont (velký fanda Berserka a spoluhráč ve Starcraftu), Serita (dáma v červeném a celkově velmi příjemná a milá osoba), Ondrašovkaxxx (náš slavný spamer a obdivovatel Sasukeho z Naruta.) a Ledman (jako jediný vzal notebook a tím nás zachránil). Dobrá nálada panovala již na začátku, takže jsem neměl problém zapadnout. Čekali jsme ještě na příchod slavného generála Blacka (závislák na World of Warcraft a milovník Chobits) a veselého Rusela (věčně usměvavý a v dobré náladě). Tuto dobu jsme si ukrátili na zahrádce jedné hospůdky. Zde nás uvítala svérázná číšnice slovy: „Ježiš, vás tu je jak psů.“ Dokonce se jí zřejmě líbilo Sušenčino nekomimi, které si s chutí osahala. Tento podnik jsme si vybrali, protože se nacházel blízko autobusového nádraží. Zde měli naši slovenští bratři původně vystoupit. Jaké bylo překvapení, když zazvonil mobil a my se dozvěděli, že čekají sice na nádraží, ale vlakovém. Jelikož neznali cestu, vyrazil jim vstříc obětavý Falco a my se modlili, ať se neztratí i on. Nakonec vše dobře dopadlo a další dva účastníci přibyli.
Zbývala jen Dračice (XTrinitkaX – moje velká oblíbenkyně, spoluhráčka a prima kamarádka), která měla přijet až v 15:15. Mezitím jsme poznávali Břeclav a zařizovali si nocleh. Myslím, že pán z ubytovny na nás jen tak nezapomene. Parta rozjařených individuí se nahrne do místnosti, dělá kravál a vtipkuje o všem možném i nemožném. No… nakonec nám klíče od pokojů přeci jenom dal.

Po prohlédnutí pokojů si hyperaktivní Falco dopřál sprchu a promenádoval se polonahý před všemi účastníky srazu, včetně holek. Bylo vedro a navíc pobavil, takže mu to neměl nikdo za zlé.
Probralo se mnoho věcí. Ano, i bishíci a emo se zařadily mezi vděčná témata. Po třetí hodině vyrazila skupinka dobrodruhů pro Dračici. Společenstvo se skládalo z mé maličkosti, Voida, Luccashe a Ledmana. Na nádraží mi Trin zavolala a po několika zmatcích se nám nakonec podařilo setkat. Parta byla kompletní. Mohli jsme se jen těšit ze samotného srazu.
Koupili jsme si 2 lahve vína a jednu šampusu. Po debatě o tom, kdo otevře životu nebezpečné šampaňské, se nakonec přihlásil Falco. Nejprve se chystal otevřít napumpovaný mok přímo v místnosti. To se ovšem setkalo s hlasitými protesty ostatních. Zbyla jen jedna možnost. Vystřelit špunt z okna. Skutek se podařil a všichni byli spokojení. Ještě teď čekám, až se ve zprávách objeví, že byl někdo 17. v Břeclavi zabit špuntem neznámého původu.
Další na řadě bylo víno, což byl tvrdší oříšek. Na korkové uzávěry jsme neměli načiní. Konkrétně se jednalo o vývrtku. Justinian se ujal tohoto nesnadného úkolu s asertivitou sobě vlastní. Ani nevím odkud se vzaly, ale už držel v rukou tupý kuchyňský nůž a vidličku. Boj to byl však marný a výsledek byl rozpačitý. Korek skončil v lahvi. Pojmenovali jsme ho příznačně: „víno s korkovým filtrem.“ Nakonec se nám vývrtku podařilo sehnat, a tak druhá láhev byla již normální.
Poněkud nepříjemnou záležitostí byl brzký odjezd Sušenky, která se bohužel musela vrátit domů. Rodiče byli nekompromisní. Doprovodili jsme ji na nádraží a tam jsme se s ní rozloučili. Snad to příště vyjde lépe.

To, co následovalo v zápětí, byla výprava do čajovny. Jednalo se o rozhodnutí čistě spontánní a nečekané. Myslím, že to byl nápad Trin, za což jsem jí vděčný. V podniku nás uvítalo pěkné prostředí a příjemná vůně. Obsluhující naši poměrně početnou bandu dovedl dozadu do velké místnosti. Zde jsem se rozdělili na 2 party. Tzv. Elita(Velitelstvo) a Justinian, Black + mužstvo. Nehledě na názvy, které stejně sloužily čistě k provokaci, panovala dobrá nálada v obou táborech. Usadil jsem se v prvně jmenované a začal vybírat vhodnou tekutinu, která brzy proteče mým hrdlem. S Luccashem nás zaujal název čaje Dračí studna. Void objednal vodní dýmku s příchutí jablka. Nálada panovala výborná, a tak zábava mohla začít. My s Luccashem jsme se učili nalévat si čaj tak, abychom se při tom neopařili, Trin nám předváděla správného draka, který vypouští dým, Void se v klidu bavil a Falco si vychutnával čaj a zkoušel, jestli funguje pověstná Aladinova lampa. Nefungovala. Z druhého tábora spolučajovníků byli asi nejvíce slyšet Geont a Serita. Druhá jmenovaná nás i zákeřně fotila, takže jsme zachyceni přímo při činu. Celkově se jednalo o příjemný zážitek a jsem rád, že jsme sem zavítali. Ještě u východu, když se čekalo na ostatní, jsme s Voidem a Ruselem probírali jazykolamy a různé slovní hříčky. Zjistil jsem dvě věci. Má slovenská výslovnost má k dokonalosti asi tak blízko, jako Australan k Severnímu pólu a to, že Void by mohl klidně mluvit česky a nikdo by se moc nedivil. Po opuštění čajovny nás překvapil déšť. Vyrazili jsme tedy do ubytovny pro teplejší oblečení.
Další na řadě byla hospoda. Organizátor Luccash už pro nás měl připravené místo v jednom baru, tam však bohužel bylo obsazeno. Nápad jít do normální hospody zvítězil, a tak jsme znovu vyrazili na cestu. To, že to bude cesta poměrně dlouhá, nečekal nikdo. Jako velká skupina lidí(cca 13) jsme měli velký problém najít místo. Když už to vypadalo beznadějně, tak se na nás usmálo štěstí a usadili jsme se v jednom z břeclavských podniků. Nálada stoupla o 70% a zábava mohla začít. Točeno bylo pivo Stella, ke kterému jsem se jako Plzeňák zprvu stavěl skepticky, v konečném výsledku se ale ukázalo jako příjemné pití. K mé velké smůle se rozbila pípa zrovna ve chvíli, když jsem měl dostat pivo. Nedalo se nic dělat, a tak jsem ho nahradil seversky znějící a nepříliš dobře chutnající náhražkou jménem Hoegaarden a poté Keltem. Probíhaly i fotící orgie, kdy každý z členů udělal co nejblbější ksicht. Někteří se ani nemuseli moc snažit, včetně mě. Kromě těchto „uměleckých skvostů,“ vzniklo i mnoho dalších záběrů, které zachytily atmosféru večera. Tímto děkuji Seritě za to, že vzala foťák. Seděl jsem vedle Ledmana a Dračice, takže nebyla nouze o vtípky, dovádění i o trochu boje. Void si natáčel dění na mobil a užíval si svůj absinth, který se nám pokoušel i vnutit. Jelikož mám s tímto lihovým nápojem špatné zkušenosti, zdvořile jsem odmítl. Ondrášovka si objednal zmrzlinu, která mu byla donesena v nádobě, jež měla podobu hlavy kačera Donalda. To se setkalo s nadšením u Blacka a Serity. Po prvním nápadu, že si dají chladný pokrm v hlavě Pluta si to nakonec srabácky rozmysleli. Ne, že bych se jim divil. Osobně bych preferoval Chipa nebo Dalea.

Co jsem si z hospody odnesl? Dobré rozpoložení, zvýšenou hladinu alkoholu v krvi, krásné a estetické škrábance od Dračice (sedět vedle ní se vyplatilo), plný žaludek (medovník-extrémně sladký, extrémně sytý dortík) a bohužel i mnoho fotografických záběrů mé osoby (díky Juste).
Protože po dobrém pití dostane člověk většinou hlad, vyrazili jsme za potravou. Vydali jsme se na strastiplnou výpravu na benzínku. Posilněni alkoholem a s bujarým rozpoložením jsme se potáceli směrem k našemu cíli. Nechci ani domýšlet, co si o nás mysleli kolemjdoucí. Mezi Luccashem a Trin se rozproudila debata o Pokémonech, čímž jsem byl pobouřen. Při prohlášení, že jsem neviděl ani jeden díl a že se o tom odmítám bavit, jsem se stal terčem jejich zlomyslnosti a musel vyslechnout příběhy o Pikachovi a jiných „inteligentních“ postavičkách toho seriálu. Můj znechucený škleb na tváři jim zřejmě za zábavu stál. Probrali jsme i jiná témata, na která si již nevzpomenu, ale jistě patřila do zlatého fondu našich šílených debat. Po dlouhé a duchaplně strávené cestě jsme kupodivu našli benzínku. Rozběhli jsme se vstříc bagetám a jiným pochutinám. V prodejně jsem zahlédl i plyšového bílého tygra. Dostal jsem nápad, že ho koupím Trin na památku. Tato idea však dostala těžkou ránu v podobě ceny 700 korun českých, což můj rozpočet nemohl unést. Čerstvě nabytou melancholickou náladu rychle zahnal hlad, který potřeboval rychle ukojit. Rozloučili jsme se s prodejnou a šťastně přežvykovali vysněné jídlo. Po přemýšlení nad tím, co bude dál, bylo rozhodnuto vrátit se na základnu.
Návrat na ubytovnu se konal v pozdních/brzkých hodinách. Nastal čas na anime. Byl promítán seriál Great Teacher Onizuka. To se nakonec ukázalo jako velmi dobrá volba. Již dlouho jsem se tak nezasmál. Náš nespoutaný smích byl tak hlasitý, že nás přišla dvakrát seřvat spolubydlící. Snažili jsme se ztišit, ale moc dobře nám to nešlo. Skvělá nálada spojená s dobrým a vtipným seriálem dělala své. Tai strávil celý promítací čas ve skříni na svém speciálním diváckém posedu, kde měl nad celou záležitostí nadhled. Hodiny plynuly a my se prokoukali do svítání. Po projekci následovala ještě debata těch nejotrlejších z nás. Ostatní buď spali nebo podřimovali. Ani únava nám však nezkazila zábavu, což dokazovaly stále přítomné vtípky.
Nakonec nastala nepříjemná chvíle. Doba odjezdů a loučení. Bratrů a sester z naší drahé Anime inkvizice ubývalo, a tak se i pomalu vytrácel duch celého srazu. Na cestě do Brna mě doprovázeli Trin, Void, Falco, Rusel a Tai. Zde nastalo další loučení a v dalším spoji zbyla jen Dračice a Falco. Na prvně jmenované byla vidět velká únava po nabitém srazu (ani se nedivím), a tak jsem vedl hovor převážně s Falcem. Jízda pokračovala a i oni dva vystoupili. Zůstal jsem sám s vidinou několikahodinové cesty. Cestu mi ještě znepříjemnila alergie a výluka. Celkově jsem ve vlaku pobyl nepříjemných devět hodin. Do Plzně jsem dorazil zcela vyčerpán, toužící po sprše a vydatném spánku. Závislost na členech AI byla však velká, což se projevilo poměrně dlouhou dobou strávenou na IRC. Postupem času se však únava projevila a tělo se dožadovalo odpočinku. Usínal jsem s pocitem, že sraz stál opravdu za to a že na něj jen tak nezapomenu.

O životě Musashiho

V tomto článku bych vás chtěl provést životem největšího šermíře všech dob.

Keshin (šermíř), či kengo (velký šermíř), Shinmen Musashi No Kami Fujiwara No Genshin, běžně známý pod jménem Miyamoto Musashi, přišel na svět ve vesnici Miyamoto v provincii Mimasaka roku 1584. Musashi jest jméno oblasti ležící jihozápadně od Tokia, a titul „No Kami“ znamená šlechtice z této oblasti, mezitím Fujiwara je jméno prastaré šlechtické rodiny(v 10. století ovládali veškerou moc ve státě).
Jeho předkové byli větví mocného klanu Harima na jižním ostrově, Kjúšu. Hirada Shokan, jeho dědeček, byl vazalem Shinmen Iga No Kami Sudeshige-ho, pána hradu Takeyama. Jeho děda si pán velice považoval, a nakonec ta něj provdal dceru. Když bylo Musashimu sedm let, tak jeho otec buď zemřel nebo utekl pryč od rodiny. Když mu pak zemřela i matka, tak byl Musashi, v dětství zvaný Ben No Suke, ponechán v péči strýce, který byl knězem. Takže nacházíme Musashiho, syna samuraje, jako sirotka v době Hideyoshiho tažení za sjednocení Japonska. Byl to velice bouřlivý mladík, se silnou vůlí, a na svůj nízký věk mimořádně fyzicky vyspělý. Nikdo neví jak se k cestě meče dostal, ale je zaznamenáno, že v souboji zabil muže, a to mu bylo jen třináct let. Jeho soupeřem byl Arima Kihei, samuraj školy Shinto ryu, ovládající meč i kopí. Mladík srazil muže k zemi, a tloukl ho holí po hlavě, když se pokusil vstát. Kihei se udusil svou vlastní krví.
Další souboj Musashiho čekal v šestnácti letech. Tenkrát porazil šermíře jménem Tadashima Akiyama. V této době opustil domov a vydal se na „pouť válečníka“, která mu následně vynesla množství vítězství a přivedla ho šestkrát do války. Nakonec ve věku padesáti let,když dosáhl toho co hledal,se konečně usadil.
Tuto část života trávil mimo společnost a úplně se zasvětil hledání „Cesty meče“. Zabývající se pouze zdokonalením svého umění, žil asketicky tak, jako málokdo, potulujíc se po Japonsku. Nasáklý chladnými zimními větry, nepečující o své vlasy, bez žen, nezabývající se žádnou jinou profesí než svým studiem, procházel osamoceně krajinou . Povídá se, že nikdy sám nevlezl do lázně (pokud nebyl polapen nestřežen, beze zbraně), a že vypadal zanedbaně a uboze.
V bitvě u Sekigahary (1600) se přidal k armádě klanu Ashikaga, bojujíc proti Ieyasuovi. Přežil hrůzné tři dny, během kterých zahynulo 70000 lidí, i hony na poraženou armádu a následný masakr.
Do Kjóta přišel ve dvaceti jedna letech. A toto město se mu stalo scénou jeho vendety proti rodině Yoshioka. Ti byli šermířskými instruktory u dvora Ashikaga po staletí. Když jim pak Tokugawa zakázal vyučovat, stali se barvíři, a jsou jimi dodnes. Munisai, Musashiho otec, byl pozván několik let před tím do města pře samotného shouguna . Jeho otec byl zručný šermíř a expert přes jitte. Munisai bojoval proti třem bojovníkům a vyhrál dva z těchto soubojů. Tento incident pravděpodobně stál za chováním Musashiho vůči této rodině.
Yoshioka Seijiro, hlava rodiny, byl prvním, kdo se Musashimu postavil. Souboj probíhal na blatech za městem. Seijiro měl skutečný meč a Musashi pouze meč dřevěný.Seijiro byl však sražen jeho prudkým útokem, při němž utrpěl četná zranění. Služebnictvo ho odneslo domů, kde si z hanby uřízl svůj samurajský uzlík vlasů na vršku hlavy.
Musashi však i nadále setrvával v hlavním městě a jeho neustálá přítomnost Seijira dráždila stále víc a víc. Jeho druhý bratr, Denshichiro, tedy Musashiho vyzval n souboj. Ten však dorazil na smluvené místo pozdě – což bylo součástí jeho taktiky – a pár vteřin po začátku boje rozpoltil soupeři lebku jedinou ranou dřevěného meče. Soupeř byl mrtev, ale rodina poslala další výzvu.Soupeřem mu měl být nejmladší syn Deshichira, chlapec Hanshichiro. Duel měl proběhnout u borovice vedle rýžových polí. Teď Musashi ovšem dorazil na místo dlouho předtím, a čekal na protivníka v úkrytu. Chlapec přišel oděn ve válečnickém, společně se skupinou ozbrojených služebníků, kteří byli rozhodnuti Musashiho zlikvidovat. Ten však čekal skryt ve stínech, a když protivníci usuzovali, že pravděpodobně zbaběle zmizel z města, objevil se a setnul chlapci hlavu. Pak si za pomocí dvou mečů prosekal cestu a uprchl.
Po této události se Musashi toulal po Japonsku, stávající se legendou už za svého života. Nacházíme jeho jméno a příběhy o jeho dovednostech v registrech, denících, na monumentech i v lidových pověstech. Před svými devětadvacetiletými narozeninami měl za sebou více než šedesát soubojů, které všechny vyhrál.
Po aféře Yoshioka, roku 1605, navštívil klášter Hozoin. Zde se utkal s Oku Hozoinem (sekta Nichiren), který byl žákem zenistického kněze Hoin Ineie. Ten byl zběhlý v používání kopí, ale pro Musashiho nebyl žádným soupeřem. Dvakrát jej porazil pouze svým krátkým dřevěným mečem. Následně zde nějakou dobu pobýval a studoval bojové techniky kněží.
Když procházel Musashi provincií Iga, střetl se s bojovníkem, jenž výborně ovládal srp a řetěz. Tento muž se jmenoval Shishido Baikin. Když Baikin roztáčel svůj řetěž, vytáhl Musashi dýku a hodil ji nepříteli do hrudi. Následně se vrhnul kupředu a dorazil ho. Žáci sledující boj se na něho vrhli, avšak byli do jedno rozprášeni. V Edu jej zase navštívil šermíř Muso Gonosuke a vyzval jej na souboj. Musashi zrovna vyřezával luk. Přijal tedy jeho výzvu a použil jako zbraň ono dřevo. Gonosuke zaútočil, ale Musashi jej praštil po hlavě. Gonosuke byl poražen, tak odešel do kláštera. Zde studoval až vyvinul techniku boje s holí Shindo-Muso, a opět Musashiho vyzval. Tentokrát se mu podařilo proniknou jeho obranou…
Procházeje provincií Izumo, navštívil knížete Matsudairu a požádal o povolení se utkat s jeho nejlepším šermířem. Toto povolení dostal a utkal se s protivníkem, který používal osm stop dlouhou hexagonální tyč ze dřeva. Utkání se konalo v zahradě u knížecí knihovny. Musashi měl dva dřevěné meče. Vyhnal samuraje o dva dřevěné stupně knihovní verandy a udeřil jej přes ruce, když jeho protivník ustupoval. K překvapení všech zúčastněných jej sám kníže vyzval na souboj. Musashi udělal to samé, vyhnal protivníka po schodech nahoru, a když se kníže snažil zaujmout regulérní střeh, tak Musashi přerazil meč napůl. Po této příhodě zůstal po nějaký čas učitelem samotného knížete.
Jeho nejznámější duel se však uskutečnil roku 1612. Soupeřem mu byl Sasaki Kojiro, který ovládal techniku inspirovanou pohyby vlaštovčího ocasu.Souboj byl povolen s tím, že proběhne v osm ráno příštího dne. Místem měl být malý ostrůvek pár mil do Ogury. Tu noc opustil svůj příbytek a odešel do domu Taro Zaemona. Příštího dne ráno se nemohl probudit, dokud mu nepomohli úředníci,shromáždění na ostrově. Musashi tedy vstal, vypil vodu, kterou mu přinesli na umytí, a šel rovnou na břeh. Když se plavil na ostrov, vyrobil si papírový provaz na stažení rukávů kimona, a vyřezal si dřevěný meč z přebytečného vesla. Když to dokončil, tak ulehl v lodi k odpočinku. Loď se blížila k místu utkání a Kojiro společně s úředníky byli ohromeni, když spatřili podivnou Musashiho postavu, s nečesanými vlasy, které měl svázané ručníkem. Ten vyskočil z lodě, mávající dřevěným veslem a prodíral se vlnami k pláži. Kojiro vytasil svůj dlouhý meč a odhodil pochvu.“Už ji nebudeš potřebovat“ volal Musashi. V tuto chvíli se řítil vpřed na Kojira.Ten se nechal vyprovokovat a udeřil jako první. Musashi však náhle vyrazil proti jeho čepeli, spustil veslo a udeřil jej do hlavy. Meč, který držel Kojiro, srazil Musashimu ručník z hlavy a rozřízl lem hakamy. Musashi zjistil protivníkův stav, poklonil se úředníkům a pak se rozběhl ke své lodi. Podle některých pramenů poté, co jej zabil, zahodil veslo, odskočil několik kroků zpět, vytasil oba své meče, a mával s nimi, s hrozným řevem, nad padlým nepřítelem.
Tou dobou již přestal používat normální meče. Byl neporazitelný. Podle jeho zápisků začal chápat strategii, když mu bylo padesát či jednapadesát let. Musashi napsal: „Jakmile jsi dosáhl Cesty strategie, neexistuje už nic, co bys nemohl pochopit.“ a „Cestu uvidíš ve všem.“
Musashi se stal mistrem umění a řemesel. Psal básně a písně, z nichž se však nedochovala žádná. V roce 1643 odešel do života v úplném ústraní, v jeskyni zvané Reigendo. Tam napsal Go Rin No Sho, adresované jeho žákovi Teruo Noboyukimu několik týdnů před smrtí 19. května 1645.
Musashiho celoživotní studium je dnes stejně relevantní jako bylo na středověkém bojišti. Jeho odkaz bude žít navěky…Nikdy nebude zapomenut, protože i nám dávat užitečné rady. Lze to shrnout slovy: „pokora a tvrdá práce“.

**Další příběhy o Musashim:**

Miyamoto Musashi a čtyři mouchy
V jedné japonské hospůdce večeřel osamělý samuraj. Vypadal velmi klidně a mouchy, které mu bzučely kolem hlavy ho zřejmě vůbec nerušily. Najednou do místnosti vstoupili tři roninové (samurajové bez pána). Všimli si nadherných mečů, které měl u sebe osamělý samuraj u svého pasu. Podle ošuntělého oděvu bylo zřejmé, že ani on nepatří k nějakému klanu. Rozhodli se tedy, že získají jeho meče, které představovali úplné jmění. Zároveň usoudili, že tento samuraj není pro ně vhodná společnost. Usedli tedy k vedlejšímu stolu a vyměňovali si navzálem urážlivé poznámky o svém sousedovi a doufali, že vyprovokují souboj. Samuraj se však tvářil jako kdyby je neslyšel a to i přesto, že poznámky byly čím dál tím víc urážlivé. Najednou samuraj zvedl hůlky, kterými večeřel. Čtyřikrát s nimi mávnul do vzduchu a zabil čtyři mouchy. Zatímco pomalu kladl jídelní hůlky na stůl roninové kvapem opouštěli hospodu. Byli by se jinak utkali se samotným Miyamoto Musashim a dost možná by přišli o život.
Miyamoto Musashi a Yubei Yagyu
Na svých cestách se Musashi objevil v hradebním městě v oblasti Chugoku. Již z dálky viděl přicházet jiného samuraje. Po chvíli pozorovaní jeho pohybů při chůzi a jeho držení těla poznal, že se jedná o Yubeje Yagyu, známého šermíře té doby v Japonsku a zakladatele školy Yagyu.
Yagyu také pozoroval pohyby muže přicházejícího k němu a řekl si, že to musí být Miyamoto Musashi. Oba se v chůzi minuli a předstírali, že jeden neví, kdo je ten druhý. Když udělali od sebe pár kroků, zastavili se otočili se a šli k sobě. Jejich oči se střetli a Yagyu řekl: „Nejste vy Miyamoto Musashi?“
Na to Musashi odvětil: „Ano, jsem. A nejste vy Jubei Yagyu?“
Oba muži k sobě přistoupili a vyměnili si zdvořilé pozdravy. Potom šli spolu do čajovny, kde u šálku čaje spolu dlouze hovořili. Po chvilce se obrátili k desce hry Go a začali spolu hrát. Jejich metody byly různé, ale hra byla přibližně vyrovnaná. Každý když opatrně prozkoumal síly toho druhého ve hře, byl schopen podle ducha hry zjistit ostatní stránky toho druhého. Miyamoto Musashi shledal hru bez vtipu a Yubei Yagyu s ním v duchu souhlasil. Vstali ze svých míst, opustili čajovnu a po jednoduché pokloně pokračovali každý svou cestou.
Oba dva v duši došli k názoru, že vzájemný souboj by byl bez jakékoliv vyhlídky na vítězství, je dost možné, že by zemřeli oba. Když se setkají dva velcí bojovníci, kteří dosáhli vnitřní pravdy, nemají potřebu zbytečně plýtvat slovy.
Miyamoto Musashi a mladý samuraj
Jednoho dne se sešlo na břehu jezera několik samurajů, kteří se chtěli přepravit na druhý břeh. Jeden z mladých bojovníků se začal před ostatními chvástat. prohlašoval, že jeho způsob boje s mečem je nejlepší a on díky tomu dokaže porazit každého, kdo se mu postaví. Chlubil se svýmy meči, které byly údajně nejlepší, nejvíce zdobené a nejdražší. Tvrdil o sobě, že se učil u těch nejlepších učitelů šermu. „Každého z vás, jak jste tady, snadno a rychle porazím!“ Když to trvalo již velmi dlouho, řekl jeden starý samuraj, že naopak jeho škola je ta nejlepší, a že se tedy mýlí.
Mladík ihned vyzval starce na souboj. Ten po dlouhém váhání souhlasil s tím, že se utkají na ostrůvku uprostřed jezera. Když přistávali, mladík byl velmi netrpělivý, rychle vyskočil a utíkal na břeh, aby zaujal co nejlepší výchozí pozici pro souboj s taseným mečem. starý muž se usmál, prudce odstrčil loďku od břehu a rychle se vzdaloval od břehu. Mladík zůstal celý zkoprnělý stát sám na pustém ostrůvku, daleko od břehu. Navíc neuměl vůbec plavat. Nejprve vyhrožoval, potom žádal a nakonec pokorně prosil o slitování. Stařec se opět usmál a hlasitě na mladíka volal: „To je umění jak vyhrát bez boje. To je zase moje škola!“
Ten stařec nebyl nikdo jiný než Miyamoto Musashi.

Samurajské ženy

Již nejstarší kroniky z legendárního období japonských dějin obsahují informace o výpravách bojových královen, které vedly svá vojska vůči nepřátelům…
Po čase se vlivem konfuciánského učení jejich vliv postupně snižoval, tento proces však nebyl přijímán tak ochotně a souhlasně, jak historikové tvrdí. V období Heian se sice nestkáme s ženou na bojišti, zaujímá však prominentní představení v kultuře. Tyto aristokratické dámy z třídy kuge se proslavily jako literátky překvapujících rozhledů a vzdělání.
V provinciích se pak ženy přidaly k mužským příslušníkům v jejich boji o vojenskou a politickou moc. Byly to ženy jiného typu než ženy z třídy kuge, byly to ženské členky buke. Nestály však v čele vojsk, avšak pohrouženy do stejných vojenský tradic a dodržujíc téže zvyklosti, byly přesným odrazem jejich mužů. Upevňovaly a posilovaly vlastnosti, jež považovaly za rozhodující pro vývoj buke. Samurajská žena se stala nejpevnějším základem a nositelem specifického systému válečnické třídy.¨
Jednou z těchto žen byla i paní Masa (Masako), manželka prvního shóguna éry Kamakura, Minamoto Joritoma. Brinkley ji popisuje takto:
„ Během života svého manžela uplatňovala svůj obrovský vliv a po jeho smrti fakticky řídila celé císařství. Je to – pokud je známo – jediný případ v japonských dějinách, kdy nevyšší státní moc byla vykonávána ženou, jež nebyla ani císařovnou (tj. rodem), ani císařovnou-matkou (tj. matkou zatím nezletilého nástupce). Nominálně Masako sice nevládla, avšak její moc a vliv byly velmi skutečné.“
Ženy samurajů byly od svého dětství cvičeny, aby byly nadřízenému plně loajální, jako jejich otcové, manželé i bratři. Byly cvičeny v užívaní tradiční zbraní, jež dokázaly v případě potřeby použít vůči nepříteli. V některých případech doprovázely své muže i na bojiště. V některých kronikách je zmíněna Tomoe, manželka Joshinaky, jednoho ze synů Joshitoma. Její velké dovednosti a síla v zacházení se zbraněmi jsou prokázány mnoha autory. Jezdívala do boje společně s manželem a svým chováním povzbuzovala a vedla jeho oddíly. Dokonce prý projevovala i hněv, typický pro profesionálního bojovníka. V bitvě u Azazu no Hara zabila několik nepřátel, a když se jejich velitel, Uchida, pokoušel ji zajmout, a uchopil její rukáv, dala ostruhy svému koni a odskočila, když nechala utržený rukáv v ruce protivníka. Rozzlobena pak stočila svého koně a zabila Uchidu, jemuž usekla hlavu a tu věnovala manželovi.
Ke zbraním žen patřila kopí, a to rovná(yari), tak i zakřivená(naginata). Tyto zbraně ovládala každá žena a dokázala je použít proti nepřátelům, jenž pronikli neoprávněně na území sídla klanu. Obvykle též zacházely s krátkou dýkou (kaiken), kterou nosily stále u sebe. Tuto dýku mohla též užít ke spáchání obřadní sebevraždy – proříznutí vlastního hrdla (předtím si spoutala kotníky, aby byla nalezena v důstojné poloze). Ženy dokázaly přijmout smrt odhodlaně. Sebevražda také bývala výrazem protestu proti nespravedlnosti.
Ženy samurajů byly mnohdy stejně nelítostné a odhodlané jako jejich manželé, v případě nutnosti na sebe také přebraly i povinnost pomsty. V období úpadku vojenských ctností to byly právě ženy, kdo vynikaly svou čistotou, věrností a sebeovládáním. Po staletí zůstaly v názorech i v jednáních konzervativní a dodržujíc tradice.
Dodnes dodržují některé tradice z feudální minulosti. Jejich děti jsou vychovávány v aristokratickém stínu rodinného kami. Jejich synové vstupují do vojenských škol, zatímco dcery se učí i dnes starodávným technikám naginatajutsu. Ženy si zaslouží uznání už nejen pro svou krásu, ale i pro své schopnosti…

Samurajové

Mnoho lidí si pod pojmem samuraj představí nelítostného bojovníka oděného do zvláštního brnění, hrdého a vytrvalého v boji.Není to však zcela správné. V tomto článku se pokusím objasnit strukturu organizace těchto námezdních bojovníků…
Od nejprostšího vojáka, jenž měl právo nosit daišó, až po ty nejvýše postavené hodnostáře, kteří měli právo jezdit na koni, patřili všichni ke stejné třídě válečníků, k buke. Byli známi pod jménem buši nebo též pod obecným označením monomu, wasarau(námezdní voják). Celý svět však o nich mluvil s použitím čínského pojmenování, které zdomácnělo a dostalo se do všech jazyků. Nejčastěji jej překládáme jako vazal (samuraji,samuraj).
Vznik těchto bojovníků se datuje do 11.stol., kdy si šlechtické rody najímaly soukromé strážce svého majetku, tito ozbrojení sluhové se nazývali saburafu (služebník pána). Doprovázeli svého pána jako tělesná stráž a plnili jeho rozkazy, odměnou jim byl většinou příděl půdy. Z těchto služebníků se později staly bojovníci saburau (bushi s vyšším postavením), kteří sloužili jako císařská a šlechtická garda.
Po sedmnáctém století se stali svědky(často i ovlivňujícími činiteli) mnoha proměn společenské struktury ve své zemi.
V době šógunátu Tokugawa došlo k vyzvednutí duševních hodnot, duchovního významu samurajského meče a kodexu bushido, jenž mimo jiné ukládal vzít si život než padnout do zajetí nebo být potupen nezdarem, většina takto zahanbených válečníků přistoupila k obřadu seppuku. Rituální sebevražda byla považována za největší projev osobní vlády nad vlastním osudem i pevné odvahy tváří v tvář smrti. Vnímána byla jako privilegium. V období Edo se příčiny pro provedení poněkud změnily, naproti tomu se vyvinula složitá etiketa tohoto „obřadu“. Ti kteří nechtěli dostát své povinnosti propadli hanbě a byli vyloučeny celou společností, z některých se stávali zločinci.Ti se pak stali opravdovou společenskou hrozbou…
Samurajové však nebyli pouze nelítostnými válečníky, za které jsou mnohdy považováni. Museli často zastávat různé administrativní funkce, proto musel umět psát a číst. Matematika byla také součástí výuky, stejně jako např. sadó, literatura a poezie.
Samurajové byli cvičeni již od velice útlého věku, kdy v pěti letech dostali první meč a cvičili společně s vrstevníky. Už v deseti letech byli samurajové posíláni na místa plná strachu(převážně v noci), která museli mladí učedníci překonat. Takovými místy mohly být například hřbitovy, márnice, husté lesy či opuštěné zříceniny budov. Po takové dlouholetém tréninku budó se samuraj až ve dvaceti dvou letech bylo studium ukončeno a žák se mohl rozhodnou, jak bude pokračovat. Ovšem tyto praktiky probíhaly v každém období jinak. V období Edo se nejdříve učili samurajské děti číst a psát, teprve v patnácti letech nastupovali na vojenský výcvik. V období válčících státu to bylo zcela opačné, když dítě udrželo meč, tak začalo praktikovat budó.Výchova byla tvrdá, ale zaručovala bezmeznou oddanost pánu. Pokud neuspěl v absolvování školy, znamenalo to velkou hanbu a zneuctění, protože následkem mohlo být i snížení hodnostního zařazení celé jeho rodiny v rámci hierarchie.
Vojenská třída byla již od počátku éry Edo a po celou dobu jejího trvání, i přes své vnitřní rozpory, neustále hrdým centrem státní moci v Japonsku. Pýcha na vlastní status byla jejich převládajícím rysem, cítili a chovali se s nadřazeností téměř jako monarchové. Pýcha byla taková, že se často nedala odlišit od naprosté arogance a brutality. I přes tyto vady se stali důležitou součástí japonských dějin a nikdy nezůstanou zapomenuti.

Nejslavnější bojovník
Shinmen Musashi no Kami Fujiwara no Genshin
Musaši Mijamoto (japonsky: 宮本 武蔵, Mijamoto Musaši; 13. června 1584 – 1645), známý šermíř se narodil Takezovi Šinmenovi v provincii Harima. Pod vedením Ukitů a Ašikagů bojoval jako voják v bitvě u Sekigahary. Ve svém nejvýznamnějším literárním díle, knize Gorin no šo (Kniha pěti kruhů), najdeme spoustu poučných rad, které používají i dnešní manageři ve firmách.