M-F ve Vídni – report, fotoreport

Vídeň 2008 >Fotogalerie<

Jelikož bylo náhodou zjištěno, že shodou okolností hned několik členů Manga-fan teamu oplývá příbuzenstvem u dráhy a tím pádem i jistými cestovními výhodami (například nárokem na cestu do Rakouska 1x ročně zdarma), rozhodli jsme se toho zneužít a ve složení já, Serita a Justy vyrazit prozkoumat Vídeň. Část onoho “příbuzenstva na dráze“ (přesněji řečeno moji rodiče) se ovšem rozhodla náš geniální nápad zkopírovat, a tak se k nám přidali. Naštěstí jen na cestu vlakem, kde musím uznat, že se jejich přítomnost velmi vyplatila, protože mi pomáhali vlastními těly necelé tři hodiny držet v přeplněném vlaku místa pro Seri a Justyho, kteří přistupovali až v Brně. Cesta vlakem probíhala ve znamení kontroly zásob, plánování trasy a několika šokujících odhalení. Justy na sebe prozradil, že v životě nejel pater nosterem a byl velice zklamaný, že „sa to nahoře neobracá“. ^^Ve Vídni na nádraží s námi na hned peróně navázal kontakt podivný mužíček, který se lámanou angličtinou ptal, zda je tu správně v Rakousku, ve Vídni. Ujistili jsme ho, že ano, a sami jsme už trochu méně sebejistě vyrazili do útrob velkoměsta.Velmi záhy jsme narazili na první asijskou restauraci. Aby bylo jasno, tenhle report vám má totiž mimo jiné přinést užitečné informace, kdybyste se někdy do Vídně sami vydali a zajímali se o stejné kraviny jako my (asijské restaurace a comic shopy ^.^‘). Abych se vrátila zpět k tématu: Tato nenápadná restaurace se nachází na Prinz-Eugen-Strasse, nedaleko Jižního nádraží, a její výhodou je extrémně levné sushi.

Dále jsme prošli přes Schwarzenbergplatz – náměstí s falešnými sakurami, fontánou a pomníkem ruským hrdinům (WTF?), na nedalekém sloupu jsme objevili inzerát na byt, psaný v pravé nefalšované polštině, která je opravdu asi druhým nejfrekventovanějším jazykem ve Vídni, a vydali jsme se obdivovat vídeňskou moderní architekturu – výtvory pana Hundertwassera.

Cestou jsme ovšem potkali pobočku jedné sítě japonských restaurací, o které se nemůžu nezmínit. Ona síť se jmenuje Akakiko (http://akakiko.at) a konkrétní restaurace, u které jsme pár minut zvenku slintali, se nachází na Landstrasser Hauptstrasse 59. Jsou v ní možná o trochu vyšší ceny, ale rozhodně ne nějak neúnosně, a máte za ně zaručenou kvalitu (co se nám tak zdálo jako vnějším pozorovatelům ;o). Minimálně to prostředí vypadalo dost luxusně (kdyby náhodou jídlo ne).

Hundertwasserhaus jsme našli téměř bez problému. Na poslední odbočce jsme totiž potkali milou Rakušanku, která nás jako hloupé turisty správně navigovala a ještě nám poradila, že je to ten modrej, asi abychom ho náhodou neminuli. ^^ Musím uznat, že Hundertwasserhaus je naprosto originální, impozantní, vymakaný, a fakt nás dostal. Jen nás mírně vyděsilo, jak se rozlejzá do dalších domů. Jestli to takhle půjde dál… ;o) Už i o pár desítek metrů dál se vyskytuje další „nakažený“ barák – KunstHausWien. Fakt se to podezřele šíří. ^^Po tomto vysilujícím kulturním zážitku jsme se rozhodli si na chvíli odpočinout v parku. Cestou jsme ještě minuli Oskar Kokoschka Platz, kterého bychom si nebýt průvodce asi ani nevšimli, protože ta mírně rozšířená ulice náměstí nepřipomínala ani vzdáleně. Byli jsme nuceni konstatovat, že Kokoschka má sice plakáty na svoji výstavu po celém městě, ale aby mu udělali pořádný náměstí, to ne. Tedy ne, že by nás to nějak výrazně trápilo… ;o) A pak už hurá do Stadtparku.

Parky ve Vídni jsou opečovávané, zelené, čisté a (což nás překvapilo nejvíc) plné laviček. Když říkám plné, myslím opravdu plné. Zástupy laviček na každém kroku. Jako kdyby se chystaly na nějaký hromadný útok. Ale vážně, přišlo mi, že ve Vídni mají tolik laviček, že byste na ně mohli v klidu umístit všechny pražské důchodce a ještě by vám zbyly nějaké na rozkradení. Justy nezklamal a vytáhl tradiční český výletnický oběd – konzervu. Mezitím jsem začala listovat v našem věrném průvodci a psychicky připravovat skupinku na objekty, které nás v kulturní části našeho putování ještě čekají. Když jsem přečetla informaci, že v císařské hrobce jsou uložena těla většiny Habsburků, ale srdce a vnitřní orgány mají v Augustinenkirche, vypozoroval v tom Justy jasný quest, který si v ničem nezadá s běžnými počítačovými hrami a tak se začalo plánovat. Naše strategie ohledně kompletace Habsburg-zombíků naštěstí zůstaly jen v teoretické rovině.

Když jsme byli náležitě odpočatí a veškeré morčacie mäso už bylo v Justyho žaludku, vyrazili jsme na další cestu. Čekala nás obhlídka nejklasičtějších klasik vídeňského centra, o kterých se nebudu rozepisovat, jinak bych se k té japanofilní části výletu asi nikdy nedostala. Jediná historka, která by asi stála za zmínku byla, když nás uprostřed Hofburgu odchytila partička německy mluvících malých kluků. Když jsme po chvíli vydedukovali, že se nás neptají na cestu, nýbrž na nějakou anketní otázku (a já po zaslechnutí slova Weltmeisterschaft odhadla, že půjde asi o fotbal), hrdě jsme odpověděli že Češi. Chlapci si pro nás vytvořili novou kolonku, udělali do ní první čárku a s radostnými výkřiky „Endlich Tschechien“ vesele odběhli. No vážně.

Poté konečně začala ještě o něco zábavnější, avšak o nic méně kulturní část našeho výletu. Nejdříve jsme se přesunuli na Getreidemarkt, který není vůbec ničím zajímavý, tedy kromě jména a toho, že jsme tam (tak trošku omylem) byli dvakrát. Také se tam vyskytuje korejská restaurace Saigon, o které taktéž nic nevím, ale jak jsme šli kolem dvakrát, tak jsme si ji zapamatovali.

Sami jsme poobědvali až o kousek dál, na Wienzeile. Na téhle obří jídelní a trhové ulici jsme zaznamenali ještě větší hustotu asijských bister a restaurací než kde jinde. Jedna dokonce vypadala, že obsahuje i pravé Japonce. Přebíhali jsme mezi nimi, zvažovali, porovnávali, vybírali, až jsme nakonec zapadli do nejpodezřeleji a nejlevněji vypadajícího Sushi Kinga ^__^ na Linke Wienzeile. Ukázalo se, že volba to byla vynikající. Za 10€ jsme dostali bento, které bohatě vystačilo pro 3, a ostudy jsme udělali nejmíň za 10. To byste nevěřili kolik radosti můžou způsobit třeba takové rozlamovací hůlky. (Nebo vlastně tušili, v případě, že jste viděli Azumangu. ^^)

Po jídle jsme se celí rudí (od smíchu a studu zhruba rovnoměrně) konečně vydali vstříc našemu hlavnímu cíli – RUNCH COMICS Nachází se na Kaiserstrasse, což je blízko Západního nádraží a ze slavné Mariahilferstrasse je vidět.

Slibované hromady mangy byly opravdu impozantní. Stejně tak figurky a další serepetičky okolo. Strávili jsme tam dobu zjevně až moc dlouhou na to, aby nás považovali jen za normální freaky, ale my měli své (ne vždy úplně obhajitelné) důvody. Jedním z nich byla hrabárna v horním patře, kde jsme doufali, že najdeme třeba nějaké zašlé klenoty. Zvlášť po tom, co jsme narazili na nějaké známější tituly v angličtině, jsme se do hrabání v přepravkách s vyřazenou mangou pustili ještě vehementněji. Většina pokladů, co jsme v té kupě 13. volumek, hentai, všemožných návodů a podivných artbooků našli, byly klenoty spíše v tom negativním slova smyslu. Ale nakonec jsem si z horního patra odnesla alespoň 2. volume Ranmy v angličtině. Za 3€, no nekupte to. ;o) Dole jsme se pak ještě pohrabali v DVDčkách, ohledali, zda vedou takové věci jako originální dabing, prozkoumali nově objevenou zadní místnost (kde se kromě artbooků prodávaly i normální komixy – už jsme si začali říkat, že na comics store je to nějaké jednostranně zaměřené ;o) – a provedli fotodokumentaci. Obzvláště Rei ve svatebním se musela nafotit pro chudáka Voida, který by údajně jel s námi, kdybychom mu řekli včas. Nejspíš žil minimálně poslední dva měsíce někde v jiné dimenzi, jinak si nedokážu vysvětlit, že mu uniklo, že se chystáme na výlet. Předpokládali jsme, že až mu fotku jeho vyvolené ukážeme, sbalí se a vyrazí směr Vídeň ještě onoho dne večer. Neodhadli jsme to. Asi nebyla hezky vyfocená. Když jsme si dostatečně užili, osahali, prohlédli a oslintali, co se dalo, zaplatili anglické i německé mangy a nafasovali FMA igelitky, vyšli jsme konečně na čerstvý vzduch.

Venku jsme zjistili, že čas se nám už docela nachýlil a na dlouhou cestu k nádraží nám zbývá tak akorát času. Vydali jsme se tedy svižným krokem zpět k dalekému výchozímu bodu. Cestou jsme se ale ještě stihli vyfotit u neznámého sushi baru na Wiedner Hauptstrasse.

Největší překvapení dne nás čekalo překvapivě kousek od cíle, když už nám zbývalo jen zoufalých pár minut. Ještě jeden comic shop! Tentokrát na Favoritenstrasse poblíž Südtiroler Platz, prostě už skoro na konci u kolejí (jak říkám, kousek před cílem). Vešli jsme a opět jsme spatřili nepřebernou záplavu mangy. Tentokrát ještě korunovanou velkou Shounen-ai policí s jasným označením a ilustrativním obrázkem. Tak jsme si tam jen bleskově zaslintali, vysvětlili prodavačce, že takhle my vypadáme normálně a jsme jen v šoku z tolika mangy pohromadě, a vypadli. Prodavačka měla pochopení a tak nám věnovala ještě Manga Preview, které je sice tak jako tak zdarma, ale my bychom ho stejně nikde jinde nesebrali. Chápavá paní prodavačka si zaslouží velké ocenění a ten obchůdek bližší ohledání. Mno, snad příště.

Cestou ve vlaku jsme zvládli ještě pořešit téma takové závažnosti, jako jsou jazykové bariéry v rámci M-F (no uznejte, že páč není žádné odporné slovo, že ne ;o) Ještě, že jsme ještě stále byli – jak podotkla Serita – na neutrálním území: v Rakousku. V Brně mí dva společníci z posledních sil vyhupli z vlaku a já se uložila ke slastnému spánku na sedadle. Byl to přece jen dloooouhý den. (Obzvláště pro někoho, kdo musel na vlak vstávat ve 3 ráno. ><)

Scon 2008 (report)

//Následující odstavce neberte příliš vážně (a někdy si i nehorázně vymýšlím), nicméně se mi na tuto minizprávičku podařilo vyčerpat můj humor na celý příští měsíc… veškeré citace jsou neautorizované a pravděpodobně ani nikdy nezazněly…

Pátek cca kolem dvou odpoledne…
Vyrážím na vlak, cílová stanice Praha. Nebýt toho, že sem domluvený s Chimerou, tak by to byl podobný výlet do neznáma, jako před rokem na AF. První „příjemná“ zpráva, vlak ma zpoždění. Díky bohu jen pár minut. V kupéčku krom mě sedí ještě dva výletníci a nějaká dívčina. Nestačím v Reflexu přečíst ani zpravodajství a už je tu Skalice nad Svitavou a nastupuje Chimera. Počáteční problémy s identifikací jsou rychle vyřešeny a cesta až do cíle probíhá bez komplikací.

Praha hl. n., někdy kolem po šesté hodině
Na nádraží nás má vyzvednout „Major“, kterého marně hledáme na nástupišti. Jak později ukázalo, čekal na nás až skoro u východu. Kromě Imperiálního důstojníka, který z důvodu utajení skrýval své insignie pod černým kabátem, nás čekal ještě kdosi další ze služebníků Císaře. Za jejich vedení se přesunujeme po trase Šervúd-Metro-šalina až k místu konání, kterým je obchodní akademie, kdesi v městské džungli Prahy 4.

Někdy později…
Po registraci si odkládáme věci do tělocvičny, která sice nesplňuje imperiální normy pro ubikace nižších důstojníků (pro účely této akce jsem byl jmenován čestným stormtrooperem°), ale protože se hromadně nocuje i po učebnách v nejvyšším patře, tak místa je a bude dost. Navigace po škole sice vypadá složitě, ale díky množství směrových šipek* a detailním půdorysům celého areálu skoro na každém rohu trefíme kam potřebujeme.

°lež jak Eiffelovka
*Jako suvenýr jsem si z Sconu přivezl jednu, na které je opravdu kawaii Dartík Vaderů

V místnosti Kreslené tvorby stihneme větší část přednášky o Španělském komiksu. Pro mě, v tomhle oboru naprostého ignoranta, je to přednáška vskutku poučná. Zvláště od autorů, kteří začli tvořit po pádu Frankovy diktatury, by se mohli i tvůrci hentai učit. Né nadarmo zazněla v přednášce informace, že každý autor nakreslil za svou kariéru alespoň jedno „porno“. Mentální poznámka – Mortadelo a Filemón by mohlo být opravdu zábavné dílko.
Mentální poznámka, dodatek – Ten kdo umí španělsky by si možná i trochu početl, já tak mohl hodnotit jen obrázky…

Pak už nastává práce pro Chimeru – promítání Vesmanova překladu PlanetES. Astronauti v plínkách měli docela úspěch.* Krátká procházka nás zavedla do místního bufetu, tousty, párky, bábovka, kofola, voda.. kdo měl na co chuť. Pozornost nejen mou upoutal stůl s nápisem „Psychologická poradna 10,-“, v nabídce měli i obejmutí plyšového medvídka, bohužel neměli mou velikost…
* Já: A plánuješ to dopřekládat? Vesman: Ses po**al!

Při přednášce „Prsaté superhrdinky…“ jsem zažili plnou přednáškovou místnost. K Arianusově zklamání bylo téma výhradně jen o hrdinkách. Další téma pro mé oči i uši naprosto neznámé. Sice jsem neviděl verzi zaměřenou na hrdinky v anime, nicméně základní struktura „podoba komiksová-podoba filmová-podoba cosplayová“ byla zřejmě stejná. Bohužel jsme se nedočkali těch nejlepších cosplayů, autorka si je schovala čistě pro domácí použití…

Pak už jsme jen potrápili diváky třemi díly Claymore se záverečným cliffhangerem a drzé čumily vyhnali sérií amvček a hurá na kutě.

Sobota asi 8:00 GMT+1
Otevřu oči, vyhrabu se ze spacáku a jdu provádět ranní hygienu. Chvilku mi trvá najít mužské WC se zrcadlem, ale situace je pořád lepší než na FFS nebo PGC, kde jsem musel v tomhle ohledu improvizovat. (ne, opravdu nemám rád účes „Vrabčák Mk. II“) Po krátké snídani navštívím „naši“ místnost, kde by snad měly běžet kreslené Clone Wars. (po cca minutě: „To už udělali ty 3D?“, po další pár minutách: „Clonetroopeři byli chlapi, ne? A kde v Galaxii „Far far away“ měli normální auta?“, následuje hlasitá rána a blesk a mě to konečně dojde: „To je Final Fantasy!“)

V půlce promítání BBB se objeví Vesman a po krátkém seznámení se jdeme „socializovat“ do bufetu. Potkáváme „Majora“ a jiné Imperiály ve slavnostních uniformách a blastery u pasu. S Tess se bavíme na téma fanfikce. Mé sebevědomí roste a mám chuť něco sepsat. Tess nám přibližuje ty největší mistry české fanfikce a já si začínám připadat jako Kulhánek. Naneštěstí právě začíná přednáška „Cowboy Bebop“, kterou nemá na triku nikdo jiný než samotný Milan Pohl aka kernel32, a tak jdou mé ambice (dočasně) stranou. Pěkný úvod pro neznalé a malé přiblížení postav završí „šachová epizoda“. Mentální poznámka – tohle musím vidět co nejdřív, a celý…

Namotivovaní Tessiným povídáním jsme se rozhodli účastnit SW workshopu. Téma bylo prosté – moje postava nebo jakákoli jiná ve scéně setkání Luka s Císařem během bitvy o Endor, místo libovolné, povinný konec – výbuch Death Star. Po krátkém brainstormingu, z kterého nám vylezlo cosi jako Ganja Wars – Joint strikes back a malé metamorfóze postavy císaře („Co tady chceš, Sarumane?“) jsem se radši uchýlil k tvorbě názorné ilustrace a literární část přenechal Vesmanovi s Chimerou. Můj výtvor předčila snad jen povídka samotná. Alespoň máme nové přírůstky do sbírky mučících pomůcek.

Po krátkém rozhodování mezi přednáškami a bufetem vyhrálo naše oblíbené debatní místo. Po chvíli se naše debata zvrhla v porovnávání kvality úmrtí důstojníků Imperiální flotily v LoGHu, čili přesně moje parketa. Naštěstí se objevila záchrana z rukou mistra, přisedl si k nám kernel32. ************ (debata je prostě nepopsatelná, a navíc selhává i má dokonalá paměť) Rada do života – chceš-li kvalitní překlad, musíš si ho udělat sám. V zápalu debaty nám skoro ušlo, že se blíží Galavečer, čili jedinečný divadelní zážitek, a tak jsme se přesunuli do zapomenutého kouta budovy (a všimli si, kde že se to vyskytují deskovky). Ulovili jsme kvalitní plac v zadních řadách, z některých aktérů jsme viděli dokonce i větší část trupu! Krátkému opusu v hlavní roli s třemi velkými „Stars“ předcházely „Otázky Padmé Moravcové“. Jen doufám, že se někde objeví to video. Harry Potter opravdu ruloval…

Po krátké úvaze zvítězila „debatní místnost“, kde jsme se sebevědomě posadili k Jarníkovi a obdivovali jeho umění Origami. Zanedlouho se objevil i sám Hintzu a došlo k formálnímu představení. Jednoznačným vrcholem byla architektonická debata, zahrnující vše od „Blobu“ přes náměstí Svobody v Brně po nový Kampus MU. V nejlepším se má přestat a tak nás opustil Vesman a po chvíli i Hintzu. Naše pracovní úsilí toho dne bylo završeno Elfen Liedem, druhou půlkou FF a po pár amvčkách se i ten nejotrlejší divák radši vydal hledat spacák. Což byl dobrý nápad i pro nás.

Neděle 8:00 plusminus jedno století
Po zopakování sobotní ranní procedury a symbolické snídani, jsem dorazil do „naší“ místnosti, kde už Chimera připravovala náš poslední příspěvek do programu. Neznámý divák ocenil grafické zpracování „hoshi no koe“. Hůře už dopadla LoGH, která byla nařčena z plochosti postav a plytkého děje. Co by ste ale čekali od dvou dílů, kde většina postav prohodí jen dvě věty. Následovala krátká debata, do které se zapojil i Johnak, jeden z Chimeřiných konvertitů. Po skončení Magnetic Rose jsme se vydali debatovat do bufetu. (kupodivu už se mi hlavní témata vypařila z hlavy, zvláštní, že?) a před možným zapojením do úklidu hrdě prchli směr nádraží.

P. S.: Přestože se na několika orientačních šipkách objevoval nápis DDR, žádné DDR nebylo… naštěstí.
P. P. S.: Čepice můžou být opravdu sexy.
P. P. P. S.: Nestačil sem si prohlídnout Star Wars modely!

Scon 2008 (report, fotogalerie)

Scon 2008 >Fotogalerie<

Už pár let se účastním různých sci-fi Conů jako divák, ovšem zatím jsem se nikdy nepodílela aktivně na jejich přípravě … nebo aspoň až do dneška.
Na počátku všeho stál naprosto nezávazný rozhovor s Aldym v motorovém vlaku cestou na předloňský KoprCon, kde jsem se ho ptala, zda bude na Sconu 2007 i anime. Pokrčil rameny a řekl, že by ho tam chtěl, ale neví, zda bude nějaká skupina ochotná se toho ujmout.
V letošním roce se o anime začalo skutečně uvažovat a rozhodlo se, že se promítání ujme Manga-fan.

Původně se mělo jednat o plnohodnotný program, ale nakonec se náš čas omezil na pouhých 10 hodin. Linie dostala název „Kreslená tvorba“ a dále se v ní promítala například Futurama.

I počet spolupracovníků a návštěvníků z Manga-fanu se zmenšil, takže jsme se zde sešli všeho všudy tři – já, Ledman a Vesman.
Tímto děkuji všem, co se na programu podíleli, ale nakonec se účastnit nemohli, ať už jsou od nás nebo z jiných skupin.
Svého času stráveného zde rozhodně nelituji a příští rok si sem určitě zajedu znovu. Ale vezměme to pěkně po pořádku …

Pátek 14.3.2008

V 15:19 jsem nastoupila na vlak, ve kterém na mě už čekal Ledman. Procházela jsem kupé vagónu, v němž se měl nacházet, a po neúspěšném hledání jsem se rozhodla oslovit každého vousatého muže ve vagónu. Samozřejmě, že jsem oslovila toho nepravého, ale v onom kupé se Ledman naštěstí vyskytoval, takže mé pátrání mělo brzkého konce.
Během tříhodinové cesty jsme si povídali o účasti na různých Conech, o oblíbených anime žánrech, o studiu … a taky o hentai, yaoi a yuri … prostě taková normální konverzační témata, nad kterými diskutují běžní muži a ženy ^_^
Čas rychle ubíhal a my se skvěle bavili … i když pochybuji o tom, že nám „normální“ spolucestující rozuměli sotva půl slova.

Po příjezdu na nás čekala imperiální eskorta v podání StarWarsáka Majora a ještě jednoho fana. Major naklusal ve své nové, stylově černé uniformě, která byla opravdu šik. Každý rok uvažuji o ušití podobného skvostu, ale prozatím z toho vždy sešlo. Ale kdo ví, když už jsem se konečně letos zapojila do přípravy programu, třeba si pořídím i imperiální uniformu.

Po skončení procesu registrace a rozložení spacáků v tělocvičně jsem s Ledmanem zašla do anime místnosti, kde právě probíhala přednáška o španělském comicsu. Bylo to … zajímavé.
Připadá vám někdy, že jsou Japonci úchylní? Že v Evropě by podobné prasárničky nikdo nevymyslel?
Inu, i já si to myslela, než se mi do rukou dostal sborník jistého španělského autora, jehož jméno si bohužel nepamatuji. Bylo to takové … evropské hentai, aneb moderní verze obcujících čarodějnic.
Gomenasai, páni kreslíři a spisovatelé … Tohle bylo v mnohých ohledech ještě úchylnější, než některé vaše japonské výtvory.
Ovšem samotná přednáška byla skvělá a moc zajímavá, o této oblasti toho totiž moc nevím, tak jsem se aspoň něco dozvěděla.

Poté následovalo promítání Planetes, které probíhalo bez vážnějších komplikací … Musím vzdát holt Vesmanovi, který si dal tu práci s překladem – bylo to opravdu ukecané anime.

Přednášku „Vrána“ jsme prokecali v baru a vrátili se až na Prsaté superhrdinky. Kdo byl v létě na Festivalu fantazie, tak ví, že Kirana zde měla podobnou přednášku a zaměřovala se hlavně na japonskou tvorbu. Tentokráte si však vzala na mušku americké comicsové hrdinky … A stejně jako na FF, i zde bylo na tuto přenášku narváno až k prasknutí.
Kritice neušly cosplayerky X-(wo)men, Batgirl, Spidergirl a hlavně herečka Vampirelly. Atmosféra této přednášky bohužel nejde nijak popsat, ale vězte, že jsme se místy váleli smíchy.

Posledním bodem pátečního večera bylo promítání prvních tří dílu Claymore. Ano, bez obalu se přiznám, vybírala jsem anime končící cliff-hangerem, protože aspoň to diváky přinutí dokoukat se na sérii – kdybych brala anime, které skončí hollywoodským happy-endem, asi by to nemělo takový efekt.
Někdo z publika se dokonce ptal, zda u sebe ještě nemám další díly, z čehož usuzuji, že je Claymore zaujala. Po záporné odpovědi jsem jim aspoň pustila několik AMVček, a pak jsem se odebrala na kutě.

Spaní byla kapitola sama pro sebe.Ubytovala jsem se v tělocvičně, ve které tou dobou už panovala tma jako v ranci, takže jsem se marně snažila najít svůj spacák. A kdo mě zná, ví, že můj orientační smysl nabývá záporných hodnot … a podle toho to také vypadalo.
Věděla jsem, že mám spacák zhruba uprostřed místnosti, takže jsem poslepu ohmatávala spacáky a hledala, zda není některý prázdný. Nakonec se mi ho podařilo úspěšně nalézt už na čtvrtý pokus! ^_^
Když jsem to ráno vykládala Ledmanovi, tak jen konstatoval: „Jo, tak to’s byla ty!!“
Tímto se tedy omlouvám všem, kterým jsem ohmatávala nohy ^_^

Sobota 15.3.2008

Po ranní snídani v baru jsme se s Ledmanem vydali do anime místnosti, ve které se místo Star Wars: Clone Wars promítalo Final Fantasy: Esence života. Vzhledem k tomu, že délka filmu značně přetahovala přidělený čas, diváci si odhlasovali, že se na něj dokoukají po galavečeru.

Někdy během promítání Black Blood Brothers dorazil Vesman, takže jsme pak zašli na jídlo do baru. Dá se říct, že bar bylo naše nejčastější stanoviště – ale abyste si nemysleli, že jsme nějaké násosky, kdepak, prodávalo se tam jen nealko.
Na chvíli jsme si odskočili shlédnout skvělou přednášku Cowboy Bebop pro začátečníky od Milana Pohla, a pak jsme se opět vrátili na „Home One“.
Zde jsme potkali Tess, se kterou jsme se zapovídali o velmi pochybné kvalitně některých fanouškovských povídek v různých fandomech, což nás inspirovalo k sepsání velmi, VELMI infantilního, „husto-mega-cool-vyhuleného“ crossoveru na Tessiném literárním workshopu, který jako by byl vytržený ze sešitu dnešní „mládeže“.
Doufám, že všichni pochopili, že jde o recesi a formu upozornění na dnešní „kvalitky“, a nikdo nebude náš výtvor brát vážně … Ovšem MY se u psaní bavili opravdu královsky.
Ledman dokonce namaloval podobně „husto-mega-cool“ ilustraci.

Po návratu na naši mateřskou loď jsme se pustili do rozebírání všeho možného, dokud se zde neobjevil i Milan Pohl, se kterým jsme si navzájem vyměňovali své překladatelské oříšky. Debata to byla tak živá, že jsme zahájení galavečeru stihli doslova za pět minut dvanáct a museli se spokojit s místy v poslední řadě.
Moc jsme toho sice z představení neviděli, ale naštěstí jsme dobře slyšeli – některé hlášky byly totiž nezapomenutelné … Indeed. Galavečery různých Conů se liší, některé jsou vtipné, některé jsou spíše trapné, ten tamější rozhodně spadal do první kategorie.
Mezigalaktické Otázky Padmé Moravcové a Soutěž o ruku vesmírného milionáře byly odměněny bouřlivým potleskem a dokonce i střelbou z airsofťáckých samopalů.
Atmosféra galavečera patří bohužel opět mezi další nepopsatelný zážitek, pro který je osobní účast nezbytností k plnému docenění.

Po návratu na Home One jsme v přátelských vodách spatřili Jarníka a Hintzua od Totan Translations, s nimiž jsme se dali do vášnivé diskuse. Probíralo se snad všechno, od anime, yaoi (oblíbené téma, co?) a překladů, až po knihovnu na Letné.
Já jsem kromě toho mohla oči nechat na Jarníkově origami a Ledman si neodpustil povídání o brněnském kampusu.
Kolem půl dvanácté nás Hintzu a Jarník opustili, takže jsme se vydali odpromítat posledních pár anime. Vzala jsem si s sebou minerálku a tousty, abych náhodou neumřela hlady … a on se promítal Elfen Lied … to byla vskutku krvavá večeře.
Diváky cliff-hanger Elfen Liedu zaujal, nicméně mě marně prosili o promítání dalšího dílu – nic jiného už jsem u sebe neměla, ale když se na to dívám zpětně, dobře jsem udělala! Jinak bych se totiž nevyspala nikdy, oni by tam byli schopní sovět až do rána.
Poté následovalo dopromítání Final Fantasy a těm největším nespavcům jsem asi ještě půl hodiny pouštěla AMVčka.

Tentokráte se naštěstí noční ohmatávání nekonalo, spacák se mi podařilo najít hned na první pokus. Víte, jaký to byl trapas?

Neděle 16.3.2008

Ráno jsem před devátou hodinou napochodovala s plnou výbavou promítacích DVD do anime místnosti, kde jsem ještě na poslední chvíli zmenšovala nastylované fonty. Domnívala jsem se, že by těchto pár anime mohlo být špatně vidět, ale má představa se ukázala býti lichou, takže jsem tu měla písmena velká jako … tur domácí ^_^

Vzhledem k tomu, že normální lidé po galavečeru ještě dávno spí a jen já jsem z nedočkavosti čilá jako rybička, chvíli jsem čekala na naše milá ranní ptáčata a začala promítat Hoshi no koe s mírným zpožděním.
Vzhledem k převážně mužské sestavě jsem měla pochybnosti o přijetí tohoto skvostu, u kterého jsem pokaždé naměkko, ale zjistila jsem, že i přesto se jim líbilo aspoň grafické zpracování.
Poté následovalo promítání Legend of the Galactic Heroes, které náš skluz opět prohloubilo. Navíc se ho jalo publikum ještě rozebírat – někomu v „davu“ přišly charaktery docela plytké, ovšem pomalý rozjezd se od 110 dílného seriálu dá čekat. Upřímně, většina dlouhých anime, které jsem viděla, měla ze začátku pomalé tempo. Vzhledem k tomu, že nikdo jiný ale výrazné výtky neměl, si myslím, že LOGH bylo přijato docela v pohodě.

Pak následovala intelektuální zábava – první epizoda z cyklu Memories: The Magnetic Rose. Toto anime se už však kvůli časovému skluzu nestihlo rozebrat, což je věcná škoda, protože šlo kvalitní ne-mainstreamový kousek, který je vhodný pro lidi, co u sledování filmů rádi přemýšlí.

Tímto dílkem anime linie skončila a dokonce se nám od obecenstva dostalo potlesku. Opravdu mě překvapilo, že bylo na Sconu anime přijato relativně dobře, protože znám averzi některých sci-fistů vůči japonské tvorbě. Dokonce se tam objevili i lidé, které bych tam vůbec nečekala.
I komunikace s vedením, resp. s Kiranou, probíhala velmi dobře a její přístup si musím moc a moc pochvalovat… Jen mě mrzí zrušení asi dvou přednášek, ale s tím se musí počítat téměř na každém Conu.

Po sbalení věcí jsem se svým pánským doprovodem opět zakotvila na Home One, kde jsme probírali všechno možné, od anime, po školu a naše životy konče. Také jsme rozebírali Totaní fansub Pepík a Vidláci, který si dělá srandu z našich milých Pražáků, Brňáků a Ostraváků. Kdo neviděl, ať to rychle napraví …

Vesman nás jako pravý domorodec provedl džunglí pražského metra a jel nás vyprovodit až na hlavní nádraží, kde se ovšem cítil nesvůj jako voják na nepřátelském území.
„Pražáci mají totiž podvědomý blok cestovat kamkoliv mimo dosah metra.“

Po rozloučení s Vesmanem jsme nastoupili do společného vlaku, který se po chvíli začal pomalu šinout směrem na Brno. Nějakou dobu jsme byli v kupé sami, ale kolem České Třebové to začalo jako obvykle houstnout.
Celou cestu jsme opět prokecali, až se vlastně divím, že jsme si stále měli o čem povídat. To se zase spolucestující něco dověděli … Nakonec jsem musela Ledmana ve Skalici opustit a ponechat na pospas svému osudu.

A to je konec, vážení … A je to. ^_^

Vaše,
chimera_ally

Fullmetal Alchemist

Ani si nedokážete představit, jak těžké pro mě bude vyřazení většiny superlativů, jež se v případě Fullmetal Alchemist přímo nabízejí (zabouchnete dveře a ti šmejdi se derou okny). Bylo by ale škoda si takhle libový (a hezky macatý) kousek kazit bezobsažnými frázemi, takže se (částečně) omezím na faktickou stránku věci a veškerá slova typu „nervydrásající“, „dechberoucí“, „šokující“ a „téměř bezchybné“ si nechám pro sebe, i když mi skoro až kapou z konečků prstů.

„Lidé nemohou získat nic, aniž by dříve odevzdali něco adekvátní hodnoty. Toto je první zákon alchymie – zákon rovné výměny. Kdysi dávno jsme věřili, že toto je jediná pravda o světě.“

Svět, ve kterém se FMA odehrává, je alternativou lidské Země v období první světové války. Na první pohled skutečně vypadá podobně, na ten druhý vás ale upoutá jeden zásadní rozdíl – všemocná věda, spějící v našem světě nezadržitelně kupředu, ve světě FMA už nějakou dobu stagnuje na čistě pragmatické úrovni, která všem vyhovuje. Dnešní člověk by se pochopitelně zasmál naivitě tvůrců, kdyby tu nebylo jedno velké „ale“. Mohlo by znít asi nějak takhle: „Ale proč se proboha trápit komplikovanou vědou, když je možné rozvíjet mnohem lákavěji a na pohled jednodušeji vypadající alchymií?“ Ano, ve světě Ocelového Alchymisty překvapivě existuje umění zvané alchymie, umění přeměny struktury a tvaru hmoty, které v jistém okamžiku vědu ve všech ohledech dokonale nahradilo.

Edward a Alphonse Elricovi jsou mladí bratři, kteří zasvětili mládí studiu alchymie z knih, které jim zanechal otec, jeden z nejlepších alchymistů světa, který se už léta nevrací z ciziny a jejich matka už se pomalu vzdává naděje, že se kdy vrátí v jednom kuse. Pokusy jejích synů jí připomenou manžela, takže je v začátečnické snaze jen podporuje. Když Ed i Al pochopí, že matce se jejich alchymie líbí kvůli otci, jsou z nich už profesionální alchymisté-samouci, kteří si co do talentu i píle nezadají se spoustou mnohem starších kolegů. V té době ovšem jejich matka onemocní a zanedlouho zemře.

Smrt matky je ovšem i na poloviční sirotky trochu moc, takže přecení své schopnosti, na okamžik zapomenou, že milovaný člověk není jen hromádka různě zkombinovaných prvků, a poruší základní tabu alchymie – pokusí se provést lidskou přeměnu. Výsledek je docela tragický – stvoření, které vzniklo, vypadá jako vystřižené z nejhorší noční můry, Ed přijde o nohu a Al rovnou o celé tělo. Ed naštěstí zachová chladnou hlavu a za cenu pravé ruky Alovu mizející duši připoutá ke starému brnění. Tím oba přijdou i o značnou část iluzí, co do spravedlivosti světa a pravdivosti rčení „s chutí do toho, půl je hotovo“. Když se takhle zubožení ukážou u svých známých Rockbellovic, přichází jejich teta na spásný nápad, nahradit Edovy ztracené končetiny automailem, robotickými končetinami napojenými na lidské nervy. Krátce na to doráží k Rockbellovým i státní alchymista, který kdysi znal otce bratří Elricových. Přilákala ho záře lidské přeměny a je šokován tím, že oba bratři pokus přežili – nabízí tedy staršímu z nich, Edovi, místo u vládní jednotky alchymistů, která přirozeně spadá pod armádní velení. Mladá mechanička Winry Rockbellová a její babička jsou šokovány, ale Edward už se rozhodl. Najde způsob, jakým sobě a bratrovi vrátit tělo, a to za jakoukoli cenu.

Svět FMA je velice působivý a určitě si jej zamilujete. Kombinace moderní techniky (moderní berte s rezervou, tanky vypadají prostě jako ve dvacátých letech 19. století) a magie, v tomto případě zastupované alchymií, vytváří opravdu neopakovatelnou atmosféru. Vůbec, variace tohohle hybridu se v anime objevují relativně často, pan Miyazaki si s nimi pohrává už od počátků své tvorby a v jiných vodách by bylo také možno jmenovat dost zástupců – jen namátkou třeba Wolf’s Rain. S Miyazakiho díly má seriál společnou i silnou protiválečnou linku, už by scházela jen ta věrná ekologická agitka. Měl bych možná upozornit, že počáteční převážně humorně-akční atmosféru si FMA zachová jen něco málo přes deset dílů, přičemž zrovna v okamžiku největší idylky u příjemného a decentního pana Tuckera přijde celkem silný zlom a atmosféra značně potemní. Pro mě osobně tahle první zkušenost s odvrácenou stranou FMA znamenala dost veliký šok… kdybych měl v okamžiku, kdy náhle vyvstalé a sílící podezření přejde v nechutné prozření, zrovna v parádě svoji obvyklou „rychlou večeři“, mohlo být už po mně. Na druhé straně mě tvůrci velice potěšili, protože se od onoho okamžiku z Alchymisty začal klubat jeden ze seriálů, na něž se nezapomíná.

Protiválečná část je téma samo o sobě – takto explicitní a zároveň přirozené zobrazení hrůz války je svým způsobem blízké třeba nepříliš známému Jin Roh, ovšem v kontrastu s běžnými denními radostmi a starostmi hrdinů z FMA je mnohem, mnohem působivější. Vojáci nejsou zvířata, povstalci nejsou nemyslící barbaři, ale jsou situací nuceni se vraždit po tisících, děti a ženy nevyjímaje. Genocida, xenofobie a rasismus zobrazeny bez jakýchkoli servítek, armáda jako nástroj útlaku, nenáviděna a zatracována, beze slávy, bez hrdinů, tohle je úplně jiná káva, než materiál, kterým nás denně krmí televizní obrazovka. Všechna čest.

Malou oklikou se přes armádu dostáváme k alchymii. Copak nám připomíná? Většině lidí, mě nevyjímaje, ze začátku asi magii. Nakreslíme si kruh přeměny, položíme do něj rozbité rádio, abrakadabra – rádio jako nové! Nenechte se zmýlit prvním dojmem, celá alchymie je ve skutečnosti velmi důmyslnou metaforou, za kterou se neskrývá nic jiného, než naše čarodějka Věda. Zkusme přemýšlet – co se asi stane, když přivezete plastickou trhavinu do libovolného města 14. století? Budete za ďáblova pohůnka, čaroděje, nebo démona. Ukažte ctihodným měšťanům triviální kompas a předneste jim o kulaté Zemi, a pak se připravte na to, že podstoupíte dost nedobrovolnou kremaci. Když Edward v prvním díle mluví s Rose o alchymii, jako by z oka vypadl dnešnímu vědci, který po lopatě vysvětluje koncepci moderní vědy pověrčivému domorodci. Alchy-věda má svá pravidla, pokud je porušíte, koledujete si o malér. Hlavní pravidlo mluví o adekvátní výměně – úplný zákon o zachování hmoty a energie. Co jediné jej dokáže porušit? No přece nejsilnější alchy-vědecký artefakt, Kámen Mudrců alias nukleární energie, pomocí nichž je možno jeden prvek měnit v jiný a uskutečňovat ohromné věci. Ačkoli toto přirovnání pro některé likviduje onu romantiku, ukrytou v alchymii coby kvazimagické disciplíně, mě doslova fascinovalo. Alchymie byla ve FMA použita k drobným i velkým dobrým účelům, k vraždění v malém i obrovském měřítku, k vyhlazování celých měst… používaly ji děti, lidé coby předmět běžné potřeby, i vojáci jako nástroj zkázy. Taktéž Kámen Mudrců je možné použít k vykonání velkého dobra, nebo ještě větší zkázy… jaká podoba s vědci na konci druhé světové války, kdy se někteří zhrozili svého vynálezu, někteří byli v zájmu výzkumu schopni jakékoli lidské oběti překousnout… a někteří se z představy pekla v tak nevídaném rozsahu málem udělali.

Nebudu prozrazovat mnoho z příběhu, i tak jsem toho vyspoiloval až moc. Mohu k němu říct jen to, že je svou epičností v anime spíše výjimkou, každý díl posouvá hlavní linii o kus dopředu a skoky mezi časovými liniemi jsou jen a jen osvěžující. Jednou z hlavních deviz seriálu je bezesporu humor, který je z toho nejlepšího soudku. Jeho zdrojem jsou převážně bratři Elricové (jaký to div)… kdo si dokáže představit malého alchymistického génia se sklonem k ješitnosti, jak kráčí ulicí města ve stínu svého gigantického mladšího bratra, prázdného brnění, snad trochu chápe, o čem mluvím. Příběh doprovází i další spousta charismatických postav, které prochází patřičným vývojem. V tomto ohledu je hlavním charakterem Edward, který projde v důsledku působení času a silných zážitků a setkání velice značnou proměnou ideálů a osobnosti, navíc s každou změnou se můžete do určité míry ztotožnit; tím samozřejmě nechci říct, že by byly vedlejší postavy (a že jich je požehnaně) jakkoli zanedbávány. Příběh celkově má spád a atmosféra se dynamicky mění podle událostí, bohužel ve střední části seriál mírně zatuhne (což je sice s ohledem na ostatní seriály velmi malá skvrna na štítu, ale o to víc je znát, když na pár dílů začne prožitek trochu váznout). Naštěstí se opravdu nejedná o nic natolik vážného, aby si to vysloužilo víc, než drobnou zmínku. U konce se na několik posledních dílů vytratí i všudypřítomný humor, což už zamrzí o něco víc. Celkový dojem takovéhle maličkosti neohrozí, ale ztrátu stálé smršti vtipů jsem nesl dost nelibě, protože na zlehčování jinak dost tragické atmosféry povedenými gagy seriál z velké části stavěl.

Kresba není nijak složitá, o to víc mě ale překvapilo, jak je hezká. Očividně je někdy méně více, protože jak kresba charakterů (a ty holky, mňam ^^), tak efekty a okolí jsou opravdu působivé. Hudební doprovod je ideální – pár základních témat, kterých si všimnete a budete je poznávat, jinak atmosférická hudba, která je znát, ale nepoutá na sebe přílišnou pozornost.

Co dodat na konec? Snad jen doporučení, abyste se nenechali odradit délkou ani podivným názvem, statutem kultu ani absencí českého překladu (což snad už brzy Steelista napraví) a na Fullmetal Alchemist se podívali. Pokud totiž tohle nestojí za to, tak vám už opravdu neporadím. Plný počet se svědomím čistým, jako dětská pr… no, jako lilie.

Justinian

Vampire Hunter D: Volume 1

Autor: Hideyuki Kikuchi
Ilustrace: Yoshitaka Amano

Kdo viděl aspoň jeden z filmů o lovci upíru „D“, tak ví, že se tato kniha odehrává v daleké budoucnosti zhruba 12 000 let po Kristu.
Lidstvo se samo zničilo nekonečnými válkami a na jejich místo nastoupili upíři, kteří se prohlásili za Urozené, a ujali se vlády nad světem.
Po pár tiscích letech se to lidem jaksi přestalo líbit, a tak se proti nim vzbouřili a zrodilo se nové povolání: lovci upírů.

Příběh se točí kolem dcery lovce vlkodlaků Doris Lang, která je neobyčejně krásná, velmi dobrá bojovnice a silná osobnost, a tak není divu, že padla do oka místnímu Urozenému, Hraběti Leeovi. Lee se rozhodl ji nevysát najednou, ale naopak si po nocích vychutnává malé doušky její lahodné krve.
Doris se ta představa vůbec nezamlouvá, a proto si najme D, aby ho zabil.

Hlavní hrdina, „D“, je dhampír, napůl člověk, napůl upír. Disponuje tím nejlepším z obou ras, ale ani jedna jej nechce přijmout. Lidé se ho bojí, upíři ho považují za bastarda. Autor si navíc dává záležet na tom, aby napsal, jak moc je sexy – tohle je typický znak celé knižní VHD série. Zezačátku to ničemu nevadí a člověka to pobaví, ale postupem času to působí jako čirý fanservis. Člověka místy napadne, jestli si tím náhodou pan Kikuchi něco nekompenzuje.
V postavě D je patrná inspirace evropskými tragickými hrdiny z 19. století – cestuje sám, vyhýbá se lidem, nikdo ho nemá rád a je vyvrhelem společnosti. Autor usiluje o to, aby s ním čtenáři (a hlavně čtenářky) cítili soucit a snažili se vžít do jeho těžkého životního údělu. Z tohoto výkladu se může zdát, že kniha je popisována z pohledu D, ale není tomu tak. Do mysli D se k velkému zklamání mnoha fanoušků nepodíváme, autor se kolem něho snaží vytvořit jakýsi mystický opar a v situacích, kdy D přemýšlí, nám vypravěč spíše otázky pokládá, než objasňuje, což nutí čtenáře k vlastním úvahám.
Pokud máte rádi záhadné a tragické hrdiny, tak se D stane bezpochyby vaším oblíbencem.

Popisnost si však autor vynahrazuje na okolním prostředí. VHD totiž není jen horor, ale i sci-fi a hlavně fantasy a Kikuchi se tu opravdu snaží vytvořit svůj vlastní svět a přiblížit ho čtenářům. Konečně se dozvíme, co vedlo k pádu lidstva a co se stalo během uplynulých deseti tisíciletí. Pokud jste viděli filmové zpracování a něco vám v něm nebylo jasné, tak odpověď naleznete právě zde.
Co říci závěrem? Pokud máte rádi upíry ze staré školy, jasně podané dobro a zlo v čele s tragickým hrdinou, horor křížený s fantastikou a akcí, pak je pro vás tato kniha to pravé.

Srovnání: kniha versus film

Kniha vyšla v Japonsku r. 1983 a filmová verze na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1985 zavítala poprvé do kin a ihned se z ní stala kultovní klasika. Nyní si díky anglickému překladu Dark Horse můžou fanoušci po celém světě přečíst původní předlohu, které se dostalo více než 17 pokračování a které se prodalo více než 17 miliónů výtisků.

Kvůli 80 minutám nemohl film pochopitelně pokrýt celou příběhovou linii, takže se jí dostalo značných změn. Poměrně podstatnou změnou je sjednocení dvou postav do jedné – konkrétně vlkodlaka Garoua a padoucha Rei Ginseie. S původními postavami má nový Rei společné jen jméno. Filmaři mu změnili vzhled, sexuální orientaci i úlohu.

Vzhled byl změněn i u dalších postav:
Larmica – dcera hraběte Leea byla změněna z pravé upírky na dhampírku a z blondýnky na černovlásku.

Doris je v knize vyspělá černovláska, pod jejíž krásou se mužům podlamují kolena, zatímco její filmová verze je blondýna a vypadá mnohem víc jako dítě.

Další výraznou změnou je výskyt křesťanských symbolů ve filmu – v knize je křesťanství dávno zapomenuté a kříže, krucifixy a jiné náboženské symboly se zde nevyskytují.
Upíři se ve filmu obklopují zvířecími mutanty, zatímco v knize disponují technologií, která je lidstvu skryta.

Tohle byly jen nejmarkantnější rozdíly, drobných nesrovnalostí by se tu dala najít celá řada – koneckonců kniha a film jsou dvě naprosto odlišné věci, které se nedají vzájemně nahradit. Proto vám doporučuji si koupit oboje.

chimera_ally

Neon Genesis Evangelion (Shinseiki Evangerion)

Píše se rok 1995 – rok obzvláště plodný na anime pecky. Jako příklad určitě stačí uvést legendární GHOST IN THE SHELL nebo BERSERK. Poměrně zavedený režisér Hideaki Anno se rozhodl transformovat svůj rozjitřený psychický stav do zbrusu nového anime seriálu a tak čtvrtého října spatřil světlo světa první díl NGE. Na první pohled řádná omeleta – v postapokalyptickém Japonsku čtrnáctileté děti pilotují obrovské mechy, bojují proti zrůdám z vesmíru a k tomu řeší spoustu vlastních problémů? Nenechte se vysmát. Tohle všechno je jen zástěrka pro bezcitnou sondu do vaší mysli – kousek po kousku autor nabourává zdánlivě jednoznačnou image seriálu, aby vás nakonec strhl někam, kam jste možná vůbec zajít nechtěli. Nikdo vám nezaručí, že Evangelion (obzvlášť jeho závěr) pochopíte a nebudete jenom nechápavě a nezúčastněně zírat. Také vám ale nikdo nezaručí, že když ho pochopíte a pohroužíte se do něj, zachováte si zdravý rozum v tom rozsahu, jako když jste s NGE začínali. V každém případě seriál nestojí jen za shlédnutí – tohle je povinnost pro každého, kdo kouzlu anime alespoň trochu propadl.

Začátek seriálu se odehrává v roce 2015, tedy patnáct let po Druhém Úderu, globální katastrofě, údajně způsobené dopadem asteroidu na území Antarktidy. Dopad způsobil masovou destrukci, vychýlil zemskou osu z její obvyklé polohy a způsobil tím globální změnu klimatu. Přeživší lidstvo se muselo vypořádat s válkami, které po dopadu vypukly, teprve po roce se podařilo nastolit celosvětový mír. Katastrofa a následné války stály život více než polovinu lidské populace a velkou část Země zaplavila voda z polárních ledovců. Teď, když se zdá, že lidstvo má konečně to nejhorší za sebou, se objevují záhadné bytosti zvané „Andělé“. Disponují obrovskou destruktivní silou a AT polem, které hravě odráží pokusy o útok konvenčními zbraněmi. Ani nejničivější lidské zbraně nemají kýžený efekt a tak je jedinou nadějí lidstva organizace NERV a její Evangeliony – obrovští humanoidní biomechaničtí roboti, které dokáží pilotovat jen speciálně vybraní jedinci, narození po Druhém úderu – potíž je v tom, že je jim všem bez výjimky čtrnáct let.

Shinji Ikari, hlavní hrdina seriálu, dostává od svého otce vzkaz. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby jej v mládí otec neodvrhl a nepřenechal učiteli, a kdyby ve vzkaze nestálo prosté „Přijď. Ikari Gendo.“. Shinji přijíždí do Tokya 3, již potřetí vybudovaného hlavního města, v krajně nevhodnou dobu, na město právě zaútočil Anděl a situace v ulicích se dá označit různě, rozhodně však ne jako bezpečná. Shinjiho v pravou chvíli vyzvedne major NERVu, Misato Katsuragi. Společně stihnou shlédnout marnou snahu armády o zničení Anděla, načež oba utečou do podzemního střediska NERV. Tady se Shinji dozvídá pravý důvod zájmu svého otce – má se stát pilotem jednotky Evangelion 01 (EVA 01) a bojovat proti Andělům. Zprvu odmítá úděl pouhého nástroje svého otce, ale když vidí, že Gendo v tomto případě neváhá nasadit do boje těžce zraněnou Rei Ayanami, pilota EVA 00, přistupuje na jeho podmínky a usedá do vstupní kapsle.

Zdánlivě klasický příběh plný běžných klišé, ovšem už atypická postava úzkostlivě samotářského a psychicky nevyrovnaného Shinjiho napovídá, že nebudeme svědky žádných druhých Power Rangers a já jsem byl velice rychle nucen odpárat NGE titul shounen, který jsem mu udělil hned po openingu. Ano, zdání klame a seriál se postupem času začíná odebírat zcela jiným směrem, než jeho námět napovídá. Rozpracování postav probíhá ve velkém stylu a dosáhne asi největší dokonalosti, jakou jsem vůbec kdy ve filmu viděl. Máme možnost nahlédnout hluboko pod povrch osobností hlavních postav, do hloubky všech jejich pocitů – každodenních malých radostí, strachu, úzkosti, tužeb a starých ran. Odhalujeme také pravou povahu postav, která je často diametrálně odlišná od té, kterou se dotyční snaží zapůsobit na okolí. Opravdu vysoce si cením skutečnosti, že NGE zobrazuje charaktery v pravém světle, ani jedna z osobností není idealizována. Je tady velká šance, že Shinjiho nebudete mít rádi. Možná ho budete v některých chvílích nesnášet, protože se jednoduše bude lišit od ideálu hrdiny, který nám cpe západní filmová produkce. Já jsem si jej ze stejných důvodů oblíbil – jeho slova nenesou žádnou známku tolik provařeného a osvědčeného patosu, jeho emoce jsou tak reálné a plné rozporů, jak to jenom vůbec je možné. Problémy často řeší útěkem, má nedostatek sebedůvěry, je nerozhodný, uzavřený, má strach. Můžete pro tohle soudit čtrnáctiletého chlapce, který v celém svém životě postrádal jakoukoli jistotu?

Popisu hlavních postav bych mohl obětovat několik stran, přesto bych nebyl schopen dosáhnout takového dojmu, jaký ve vás dokáže vyvolat sledování tohoto seriálu. Velký význam má také volba věku postav, protože se zde střetávají dětské vzorce chování s myšlenkami, které již jsou hodny dospělého člověka – ty byly ostatně určitě ovlivněny předčasnou dospělostí a ztrátou iluzí hlavních postav. Tam, kde přesto nestačil pouhý děj, zapojil Hideaki Anno snově pojaté dialogy, skrze které se dostáváme ještě hlouběji do mysli postav. Díl od dílu, stále více a více získává NGE vážnou tvář, až na výjimky se vytrácejí humorné scény a seriál se noří do depresivní a psychotické atmosféry. Když už si myslíte, že se orientujete a nic vás nemůže ohrozit, kontury děje se zhroutí, aby se znovu přetvořily v zdánlivě podobný celek, který ale působí spíš děsivě. Všechno vypadá prakticky stejně, jako na začátku, až na to hlavní – dojem, kterým na vás tento celek působí. Bylo by vhodné poznamenat, že dochází i k seznamování diváka s intrikami a mnohem širším záběrem organizace SEELE, která stojí nad NERVem a dokonce má silný vliv na rozhodování hlavních států světa. Pochopení těchto machinací je složitým úkolem, ale hraje klíčovou roli při pochopení smyslu celého děje a jeho zvratů. Vše vyvrcholí koncem, který zklamal tisíce fanoušků po celém světě – to však vůbec není podstatné, protože lidem, které konec Evangelionu zklamal, nejspíš naprosto unikl smysl všeho, takže žádná škoda. Ke konci se NGE odpoutává od reality ještě více, než tomu bylo v některých předchozích dílech, tady zapracoval veškerý režisérův um, jeho osobní prožitky a zkušenosti s psychoterapií. Vše se soustředí na psychiku hlavních postav naprosto nevídaným způsobem. Děj se smrskne na malý prostor, kde se teprve ukáže jeho pravý potenciál. Nebudu se o tom rozepisovat, protože byste přišli o vyvrcholení, které mě osobně nedalo dlouhou dobu klidně spát. Je vidět, že fantazie a obrazotvornost tvůrců jely na plné obrátky, cítil jsem se jako přitlačený do křesla všemi otázkami, odpověďmi a obrazy. Když kontroverzní finále skončilo, ještě dlouhou dobu jsem seděl a díval se někam daleko za černou obrazovku. NGE vám dá takové množství materiálu ke přemýšlení, jako málokteré jiné dílo; nejspíš nikdo už nedokáže jednoznačně říct, co chtěl Hideaki Anno tímto počinem říct světu, ale myslím, že každý přemýšlivý člověk si z tohoto celku vezme svou část dojmu, který v něm Evangelion měl zanechat. Já osobně jej chápu jako zpověď režiséra, který naléhavě potřeboval svoje pocity sdělit světu. Snad si ani nemohl vybrat formu, ve které by to dokázal říci lépe.

Vizuálně je na tom NGE více než slušně. Kvalit GHOST IN THE SHELL sice po stránce kresby ani animace nedosahuje, ale stále se drží nad průměrem tehdejší doby. Ve srovnání s BERSERK například naprosto jasně exceluje. Animace se drží na dobré úrovni – když je potřeba akce, je dynamická a klipovitá, jednoduše vyhovuje té situaci, ve které se děj zrovna nachází. Chibi (opravdu Chibi:) a deformace se zde skoro nevyskytují, jak venkovní scény, tak obličeje, postavy a ostatní propriety se chovají vcelku reálně (pokud se o obrovských bitevních robotech a fantaskních stvořeních na druhé straně barikády takto smím vyjádřit) a vůbec, ukončím to, po stránce vzhledu nemůžu téměř nic vytknout. Hudba výborně dokresluje atmosféru a některé okamžiky jsou vyloženě excelentní. Óda na radost je v díle 24 jednoduše geniálně zasazena a pokaždé, když se podařilo takhle spojit zvuk a obraz do harmonického celku, bylo to jako pohlazení pro smysly. Opening je kámen úrazu, protože podle mého názoru vůbec k atmosféře nesedí. Navozuje velice zkreslenou představu o tom, co od NGE čekat a způsob, jakým byly klipy sestříhány, mi přijde vyloženě nešťastný. Naproti tomu ending „Fly me to the moon“ se povedl, po hektickém ději působí velmi uklidňujícím dojmem, (jak se tam Rei ve vodním odraze odraze točí a točí…^___^ ) i když pochybuji, že v tom nejnapínavějším se někomu bude chtít jej přečkat. V tomto ohledu velice lituji chudáky, kteří museli NGE sledovat v televizi.

Co se týče inspirace mytologií, náboženstvím a psychoanalýzou, nemůžu než souhlasit. NGE čerpá opravdu hodně ze Starého Zákona, i když si některé skutečnosti přizpůsobuje a některé vykládá zcela jinak. Reálie z Bible zde nacházejí své protějšky, i když v trochu zvláštním světle (Longinusovo kopí apod.). Kromě toho byl však částečně inspirován i náboženstvím židovským a dalšími mytickými příběhy. (Lilith, Marduk…) Dále se zde objevily termíny z učení Sigmunda Freuda, což tvoří Evangelion ještě o něco složitějším na pochopení, protože množství důležitých informací je takto zašifrováno do zdánlivě nesmyslných nebo bezvýznamných symbolů a replik.

Co říci závěrem? Snad jen to, že Neon Genesis Evangelion je jednou z věcí, o kterých se z recenze nedozvíte zhola nic. To, že jste se dočetli až sem, tak může být docela zbytečné. Nebude to však zbytečné ani trochu, pokud vás recenze navnadí a vy se rozhodnete jej shlédnout. Tohle je totiž klasika a pokud si něco opravdu zaslouží absolutní hodnocení, je to NGE.

Justinian

Hrob světlušek (Hotaru no haka)

Je mnoho filmů, jejichž pověst se nese (nejen) vodami internetu široko daleko před nimi samotnými. Ano, hádáte správně, Hrob světlušek je jeden z nich. Ani já jsem neodolal a tuhle klasiku jsem si sehnal. Inu, moje dojmy byly, mírně řečeno, rozporuplné – o tom je však tahle recenze. Hrob světlušek je už postaršího data, sám jsem se divil, ale je z roku 1988, což se samozřejmě projevilo na stylu a kvalitě kresby, animace, hudby a ozvučení vůbec. Tohle všechno by se samozřejmě dalo přejít prostým mávnutím ruky, kdyby tyhle nedostatky vynahrazoval bohatý a propracovaný příběh, potažmo strhující atmosféra. No, však uvidíme. Celý film vznikal pod taktovkou Isao Takahata, scénář byl inspirován autobiografickou novelou Akiyuki Nosaka, a doprovodnou hudbu má na svědomí Michio Mamiya.

Námět je vcelku prostý, dějištěm je Japonsko na konci druhé světové války, kdy už USA svádí poslední krvavé boje v Tichomoří. Americké bombardéry se po totálním zničení Japonského letectva volně prohánějí po obloze a bombardují své „vojenské cíle“ takovým způsobem, že u toho padají za oběť celá města a desetitisíce civilistů. Jedním z lidí, kteří při bombardování přišli o střechu nad hlavou, je chlapec Seita se svou malou sestřičkou Setsuko. Jejich matka byla při explozi bomby zasypána v krytu a na následky zranění zemřela. Seita i Setsuko proto odjíždí za svou tetou, která si je vezme na starost. Seita si však s tetou příliš nerozumí a atmosféra v domě se stává čím dál tím dusnější. Tady si však neodpustím pár jedovatých poznámek, i když mě za to bude většina fanoušků filmu nenávidět. Když chce tvůrce nějakým způsobem zasáhnout divákovy city, většinou se tuto skutečnost snaží nějak zaobalit, aby vyzněla přirozeně. Tady jsem však měl pocit, že balení proběhlo velmi fušérsky a já přes necelistvé pozlátko úhledné krabičky viděl její nepěkný obsah. Celý snímek na mě působil nuceně, přes veškerou snahu brát snímek takový, jaký je, jsem viděl na obnaženou konstrukci děje – a ten pohled se mi, upřímně řečeno, vůbec nelíbil. Prapodivné jednání hlavního hrdiny navazuje na neustávající citové vydírání, které je téměř výhradně prováděno skrze malou Setsuko. Tenhle systém je opravdu levný a sráží celkové hodnocení minimálně o jednu hvězdu dolů. Jak říkám, většina lidí mě za tohle bude kamenovat, jenže já nehodlám adorovat snímek, který na mě zapůsobil více než rozpačitě, jen proto, že všichni ostatní u něj plakali dojetím. Možná si myslíte, že jsem odporný cynik (možná se i do určité míry nemýlíte), ale mě tohle k dojetí vážně nestačí.

Teď bych mohl celé hodnocení uzavřít a dát dvě hvězdičky s odřenýma ušima. To by ale nebylo spravedlivé, protože je tu další skutečnost, která Hrob světlušek vytahuje z hromady podobných rádoby dojemných snímků na výsluní. Poselství tohoto snímku je totiž možné spatřovat nejen v hlavní linii příběhu, kdy se sourozenci snaží různými způsoby najít něco na jídlo, přičemž Seita je na svůj věk neuvěřitelně arogantní, nezodpovědný a krátkozraký. (Otázka zní, jestli to není účel, protože autor knižní předlohy, který Seita stvořil podle sebe, si nejspíš přisuzuje značnou část viny na celé té mizérii, ale to už sem nepatří.) V tomhle případě jsem měl více sympatií pro jeho tetu, i když jsem silně cítil, že režisérův záměr byl, aby si divák k této osobě vytvořil averzi. Na mě však působila jako sice strohá, ale pragmatická osoba, která sice moc bodů za charisma nezíská, ale o své blízké se postará, pokud jsou ochotni něčím v domácnosti přispět. Většina viny za konflikty podle mého názoru leží na straně Seita, který není schopen akceptovat skutečnost, že už není malé dítě a nemůže si bezstarostně celé dny hrát – a navíc je zodpovědný za svou malou sestřičku. Existuje totiž i druhý způsob, jak se na film dívat – a to jako na povedenou protiválečnou agitaci. Hrob světlušek opravdu reálně vykresluje zoufalou situaci, kdy si Japonci uvědomují blížící se porážku a konfrontují toto zjištění se svou neotřesitelnou hrdostí. Smrt je na denním pořádku, přičemž je až děsivé sledovat, jak tuto skutečnost lidé akceptují. Bezstarostný dětský svět se stává uzavřenou komorou strachu a sobectví, kdy se z lidí stávají sebestřední prospěcháři. Tvář války je stejně krutá všude na světě, ani tradiční Japonsko, zakládající si na cti, nezůstalo ušetřeno. V moři animality se jen občas vynoří malý ostrůvek lidskosti (policejní důstojník), což je na filmu asi jediný nevylhaný hřejivý okamžik. Zde Hrob světlušek vyniká – i když neříká nic jiného, než že „válka je zlá“, říká to dost přesvědčivým způsobem.

Animace a kresba jsou opravdu staršího data a je to na nich znát. Kresba se hodně liší od dnešního stylu a jejich způsob vykreslení obličeje se mi moc nezamlouvá. Můžeme jej omluvit starším datem vzniku, ale na to se tady bohužel nehraje. U animovaného filmu je samotná kresba velmi důležitým prvkem celkového dojmu, tím pádem nemohu opomenout její dopad na mé hodnocení. Na vizuální frontě přichází snímek o další půl hvězdy. Hudba nevystupuje z průměru a ničím se vám do paměti nevryje, takže je celkem zbytečné se o ní nějak zeširoka vyjadřovat. Co tedy říci závěrem? Hrob světlušek je dílo dvou tváří. Jako dojemná balada totálně vyhořel, kdežto jako nadčasový protiválečný snímek nekompromisně exceluje. Proto je mi docela líto, že nemůžu dát víc než tři hvězdy (I když jsem dlouho přemýšlel, jestli ještě půl hvězdy nepřidat), protože hlavní dějová linie celkový dojem opravdu sráží. Je ale také dost možné, že se jako většina ostatních do hlavní linie vžijete a na konci si hezky pobrečíte, takže v tom případě si pro mě za mě ty dvě hvězdičky přidejte. Amen.

Justinian

Hellsing

Filmy o upírech známe asi všichni. Srdceryvný křik nebohých panen, které ochable visí v náručí Drákuly, hrstka statečných, plížící se pod rouškou noci zatlouct kůl do srdce zrůdy v rakvi, nebo třeba poloupír Wesley Snipes s brokovnicí na stříbro a česnekovým plamenometem za pasem. To všechno už tady bylo. Ale co takhle znuděný upír s obří bouchačkou, širákem, rudým pláštěm a totálně divnými brýlemi – pro změnu ve službách Dobra? Třináctidílnou adaptaci mangy, původně od autora Kouta Hirano, si roku 2002 vzal na starost Yasunori Urata – a hned se jal překopávat. Zarytí fanoušci manga verze dokonce tvrdí, že z původní verze zde nezůstalo nic víc, než hlavní postavy. Drtivá většina příběhu se odehrává v současném Londýně. Organizace Hellsing, která už po staletí ve jménu království potlačuje upírskou hrozbu a stará se, aby ani zlomek informací neunikl na veřejnost, má nový problém. V celé Británii se totiž začíná objevovat nový druh upírů – upíři na zakázku. Vampyrismus u nich není dědičný ani přenesený; je vyvolán čipem, vpraveným do těla člověka. Takto uměle vytvoření upíři představují mnohem větší hrozbu, než upíři klasičtí, protože je možné vyrábět je v teoreticky neomezeném počtu. Naštěstí má lady Integra Wingates Hellsing v rukávu jeden trumf – upíra Alucarda. Staromódní, cynický dlouhán, který se s oblibou nechává rozstřílet na cucky, aby se vzápětí po stylu terminátora znovu poskládal dohromady a nadělal do „rádobyupírů“ obří díry svým kanónem na stříbrné kulky. Body ke stylu Alucard dostává i za oblečení, rozevlátý plášť, širák a trhlé oranžové brýle k němu prostě sedí.

Ačkoli by se od začátku mohl zdát ústřední postavou Alucard, status hlavní hrdinky je přidělen Seras Victorii, mladičké (jak jinak než blonďaté, velkoprsé a modrooké) člence policejního komanda, které mělo za úkol zneškodnit upírského „kněze“ v malé, zapadlé vesničce. Komando je ovšem během okamžiku téměř zmasakrováno hordami zombií. A aby toho nebylo málo, mění se za chvíli i zranění na zombie a napadají své bývalé spolubojovníky. Nakonec přežívá jen Seras a podaří se jí utéct do nedalekého kostela… kde na ni samozřejmě čeká kněz. Nebudu prozrazovat zápletku, snad jen to, že milá Seras skončí s velikou dírou v hrudníku a bude se muset rozhodnout mezi smrtí na chladné dlažbě kostela a záhrobním životem upíra. Vzhledem k tomu, že je to hlavní hrdinka, rozhodnutí je nasnadě – Seras přijde o svá hezká modrá kukadla výměnou za červená a taky získá jako bonus sadu ostrých špičáků.

Tady se dostáváme k prvním negativům. Celý příběh je vyprávěn dost zmateně a rozkouskovaně. Sice jde poznat, že hlavní dějová linie se má točit okolo čipů a organizace, která je vyrábí, ale o nějaké přílišné snaze tuto linii rozvést se mluvit nedá. Hlavní hrdinka má sice výborný potenciál, co se vývoje týče – bohužel zůstává celou dobu docela plochá (no, zase tak plochá není, ale to bychom zabloudili někam úplně jinam). Celý seriál proto musí zachraňovat atmosféra a bitky, naštěstí se svého úkolu zhostily opravdu dobře. Autoři fantazií u zbraní nešetřili, dočkáme se tedy posvěcených nožů na dort přímo z Vatikánu, ručního dvacetimilimetrového děla na střely z ochuzeného uranu, tak akorát do ručky křehké Seras, i téměř neviditelných smrtících strun v rukou komorníka Waltera. Litry krve a použitými náboji autoři také nešetřili, naštěstí na rozdíl od amerických béčkových masakrů typu Komando, tady jde cítit až humorná nadsázka, podobně jako u Mužů v černém.

Na animaci se datum vydání příliš neprojevilo, troufl bych si říct, že grafici svým způsobem zaspali dobu, protože tenhle styl jsme od roku 95 měli možnost vidět mnohokrát. Nedá se však říct, že by v kresbě byly nějaké vážnější nedostatky, nebo že by si autoři vypomáhali dlouhými statickými záběry, takže k vizuální stránce žádné větší výhrady nemám. A co říct k hudbě? Pověst asi nejlepšího anime soundtracku mluví za vše. Celý seriál by neměl pražádnou šanci dosáhnout takového ohlasu bez charakteristické hudby. Nikdy by mě nenapadlo použít k snímku typu Hellsing zrovna takový mix jazzu a spousty dalších žánrů, ale proč se hrabat v něčem, co funguje? Atmosféra se pod vlivem této těžce návykové muziky stává neopakovatelnou.

Hellsing není po stránce příběhové ničím výjimečným, ovšem jako záležitost na odreagování je výborný. Já sám jsem jej vzhledem k délce zvládnul na jeden zátah a celou dobu jsem se královsky bavil. Proto mi nezbývá, než jej všem doporučit, zvlášť příznivcům upírských filmů a hrdinů, kteří to umí rozjet ve velkém stylu.

Justinian

Fate/Stay Night

Fuyuki je nenápadné, středně velké městečko, jakých jsou po celém Japonsku tisíce. Na první pohled na něm není naprosto nic podezřelého… a to je na něm vůbec to nejpodezřelejší. Každý správný otaku totiž ví, že právě ta nejnenápadnější, nejnormálnější města se stávají dějišti těch nejbizarnějších a nejneuvěřitelnějších příběhů. Ve městě v žádném případě nesmí chybět střední škola, jakožto vůbec nejpoužívanější rekvizita, a pak je pódium plně připraveno na začátek představení.

Spisovatel Kinoko Nasu, spadající pod Type-Moon studio, předvedl roku 2004 po nečekaně kvalitní Tsukihime visual novel, které se ve spolupráci s Geneonem dostalo i seriálového zpracování, další zajímavý počin, Fate/Stay Night (zatím také jen visual novel). Díky velmi vysoké prodejnosti po celém Japonsku souhlasil i tentokrát Geneon se zahájením práce na anime verzi. Konečně, začátkem roku 2006, jsme se dočkali. Světlo světa spatřil první ze čtyřiadvaceti dílů série.

Na Fuyuki by, jak říkám, na první pohled nebylo nic divného. Na ten druhý ale trochu obezřetnému člověku musí být jasné, že s pravidelně se opakujícími vraždami a nevysvětlitelnými nehodami vážně není něco v pořádku. Neustálé případy hromadných ztrát vědomí, z nedostatku důkazů klasifikované jako úniky plynu, záhadné masakry civilistů, náhlé potopení velké lodi přímo uprostřed řeky za naprosto klidného počasí. A co je pro náš příběh hlavní, obrovský požár, který město zachvátil před deseti lety, vyžádal si životy stovek civilistů a zanechal po sobě smutnou, sežehlou alej černých stromů bez listí. Z lidí, které požár uvěznil ve svých spárech, přežil jeden jediný – Shirō Emiya. Rodiče i domov při požáru ztratil a od jisté smrti jej zachránil muž jménem Kiritsugu, který se později stal jeho adoptivním otcem. Shirō jej začal bezmezně obdivovat, a když se dozvěděl, že Kiritsugu je mág a v mládí se chtěl stát ochráncem spravedlnosti, v dětské upřímnosti mu slíbil, že tento úkol vezme za něj, když on už víru ve své ideály ztratil. Krátce na to Kiritsugu zemřel a Shirō po něm zdědil velký dům i s přilehlými pozemky. My sledujeme příběh o deset let staršího Shirōa, který bez valného nadání k magii používá své schopnosti jen k provádění drobných oprav ve škole. Shirō se, na rozdíl od svého adoptivního otce, ještě pořád svých snů nevzdal, a tak na své okolí někdy působí dojmem až přílišného dobráka, který se snadno nechá využívat od spolužáků, ale mimo to si svou srdečnou povahou získal i několik opravdu dobrých přátel. Je jedním z mála lidí, za kterými se nikdy nemusíte bát zajít s jakýmkoli problémem. Shirō mohl dál žít běžným životem středoškoláka, kdyby jednoho dne zase nezůstal ve škole až do večera na výpomoc. Cestou domů se stane svědkem souboje dvou mužů, kteří vypadají jako vystřižení z učebnice dějepisu, ovšem v učebnici by těžko vojáci porušovali fyzikální zákony s takovou grácií, jako to beze sporu dělali tihle dva. Když si jeden z bojovníků Shirōa nešťastnou náhodou všimne, okamžitě nechá boje a začne jej pronásledovat. To už je i Shirōovi jasné, že docela slušně přituhuje, a vydá se na útěk. Po „drobných komplikacích“ se Shirō dostane domů, kde už na něj muž s kopím velice netrpělivě čeká. Než si Shirō stihne vykoledovat další přišpendlení ke zdi, tentokrát definitivní, záhadným způsobem se mu podaří vyvolat dívku v jasně modrém rytířském brnění, která prohlašuje, že on je její Mistr a ona jeho Služebník v jakési Válce o Svatý Grál. A že jí klidně může říkat Saber. Aby zmatků nebylo dost, musí Shirō chvíli poté zastavit rozzuřenou Saber, aby nezmasakrovala jeho spolužačku, o které tvrdí, že je nepřátelský Mistr. Když se spolužačka jménem Rin Tōsaka oklepe z počátečního šoku, vynadá Shirōovi do lemer, ale konečně mu alespoň zčásti vysvětlí, do jaké prekérní situace se to vlastně dostal.

Každých několik let se ve Fuyuki koná válka o Svatý Grál. Vždy se účastní sedm mágů s titulem Mistr, kteří si vyvolají na pomoc sedm Služebníků, rozdělených do sedmi tříd. Lancer (kopiník), Archer (lučištník), Caster (mág), Berserker (zuřivý válečník), Assassin (obratný šermíř), Raider (zákeřný zabiják) a Saber, nejsilnější třída ze všech, rytíř Světla. Služebníci jsou duchové zemřelých hrdinů, kteří jsou povoláni do boje, aby pomohli svému Mistrovi k získání Grálu. Svatý Grál, který má po právu patřit vítězi turnaje, má moc splnit svému majiteli jedno přání, ať už je jakékoliv. Dosud pětkrát proběhla Válka ve Fuyuki a pětkrát se obešla bez definitivního výsledku. Místo toho vždy skončila katastrofou. Shodou náhod byla poslední Válka ukončena právě před deseti lety oním obrovským požárem, přičemž Svatý Grál opět zůstal bez majitele. Shirō se ve své naivitě rozhodne dalšímu masakru zabránit tím způsobem, že se Války zůčastní a s pomocí Saber ji vyhraje… nebo je možné, že by kdesi ve skrytu duše měl jiné přání, které skrývá už deset let i sám před sebou?

Kdo už měl s Type-Moon co do činění, určitě hned ze začátku pozná Nasuův rukopis. Hlavní hrdina se svým idealismem a zákonně kladným přesvědčením jako by z oka vypadl Shikimu z Tsukihime, u městečka se spoustou domů v západním stylu a univerzitou byste taky záměnu nepoznali. Saber je sice svou povahou na hony vzdálena Arcueid, nicméně okolnosti jejího vztahu se Shirōem jsou také velice podobné těm z Tsukihime. Naštěstí se s pokračujícím dějem začíná paralela vytrácet a už po pár dílech se rozjede vlastní akce. Poslední dobou se urban fantasy stávají čím dál tím oblíbenějšími; možná je to díky zasazení originálních fantasy prvků do důvěrně známého městského prostředí současnosti, nebo už lidem klasické fantasy jednoduše tolik neříká, každopádně z posledních děl stačí jmenovat Shuffle!, Death Note, Shingetsutan Tsukihime nebo právě F/SN, které si získaly asi největší ohlas.

Jedním z hlavních tahounů seriálu je bez diskuse svižná akce, která v oboru nemá naprosto žádnou konkurenci. Vizuálně je naprosto ohromující a využívá opravdu působivých technik, jak udržet divákovo napětí a ještě jej vystupňovat. Na rozdíl od Tsukihime nebudete na nějakou pořádnou řežbu jen čekat, abyste nakonec stejně „utřeli hubu“, ale dostane se vám jí přímo do sytosti. Servítky ohledně krve si Type-Moon nebere, takže se nemusíte bát druhého Noiru, na druhou stranu citlivější povahy zůstanou ušetřeny jatečních orgií à la Elfen Lied. Jednoduše řečeno, Fate/Stay Night je při bojových scénách ztělesněním vašich dětských přání. Vzpomeňte si na doby, kdy jste se jako malí proháněli po pískovišti s dřevěnými palicemi a hráli si na Strážce vesmíru, Ramba a Terminátora. Shrňte všechno to adrenalinové nadšení a euforii z akčních béček, který jste hltali s otevřenými ústy, a převeďte si jej do formy, ve které bude nejen stravitelné i pro vaše přebujelé dospělé ego, ale objektivně, prostě a jednoduše nářez. Mimo definici anime samotného tak ve výsledku dostanete jakýsi polotovar Fate/Stay Night.

Byla by ale ostuda vyzvedávat jen akční část děje a opomenout při tom propracovaný příběh se spoustou živých a plastických postav. Ty jsou vyvedeny detailně, postupem času dochází u většiny z nich ke znatelnému rozvoji charakteru a téměř všechny jsou hezky nejednoznačné tak, jak to má být. V tomto okamžiku je třeba si uvědomit, že visual novel, která byla pro F/SN předlohou, má tři naprosto odlišné dějové linie – Fate, kterou se z drtivé většiny seriál řídí, Unlimited Blade Works, jejíž fragmenty se objevují jen zřídka, a Heaven’s Feel, která není zastoupena téměř vůbec. Proto nedostává například Sakura, Shirōova spolužačka z nižšího ročníku, v seriálu skoro žádný prostor, i když ve scénáři Heaven’s Feel je přímo ústřední ženskou postavou. Zvláštní je, že až na jednu výjimku jsem nedokázal žádnou zápornou postavu vyloženě nesnášet po celou dobu, stejně jako kladné postavy občas vyloženě neměly svůj den. Co zamrzí, jsou ale skryté narážky na minulost (a někdy dokonce budoucnost) hlavních postav, které těžko pochopí divák, který se hrou neměl nikdy co do činění. Takhle se mi zdá, že je tvůrci zahrnuli do děje jen jako „sladkou odměnu“ pro diváky, kteří opravdu bedlivě dávali pozor, protože například odkaz na Archerovu identitu je zašifrovaný tak dovedně, že i největší fanoušci Sherlocka Holmese by dostali do těla, a to by ještě museli sledovat ending 14. dílu až do konce. Jedinou silnější výtkou ale paradoxně zůstává hlavní hrdina. Ne, že bych fandil těm „zlým“, ale Shirō je čas od času tak jednoznačně a horlivě kladná postava, až to není hezké. Nicméně kdo překousl povahu Shikiho z Tsukihime, nebude mít se Shirōem sebemenší problém.

Všechno, o čem jsem se dosud zmínil, by samo o sobě dělalo z Fate velmi dobré anime, ale bez Saber by se ani zdaleka nevrylo do povědomí tolika lidem. Saber je prototypem postavy, která by udělala i z podprůměrného a naprosto nenápaditého díla snesitelnou záležitost. Ona je důvodem, proč se mi s F/SN asociuje výhradně modrá barva. Saber patří neoddiskutovatelně mezi nejhezčí anime postavy vůbec a její uhrančivé zelené oči už zmámily bezpočet nebohých otaku. Její oblíbenost nejspíš spočívá v provokativní odměřenosti, se kterou od začátku vystupuje, a která má hráče (a v anime diváka) štvát do té míry, že až Saber trochu pookřeje a začne se projevovat alespoň zčásti lidsky, bude to pro něj jako pohlazení na duši. Každé začervenání, nejistý úsměv a stydlivě-tázavé „Shi… Shirō?“ vyvolává u diváka patřičně přehnanou odezvu… ano, přiznám se, těšil jsem se na každou další repliku a úsměv víc, než malé děcko na Vánoce. Obliba je samozřejmě na místě, protože přece jen je většina eroge visual novel od určitého okamžiku silně zaměřena na rozvoj vztahu k jedné ženské postavě a další už od tohoto okamžiku poněkud stagnují. Fanouškům Rin a Sakury tak nezbývá, než si sehnat hru a pustit se do jedné z alternativních dějových linií. (ehm… měl bych možná ještě poznamenat, že jim to bude celkem k ničemu, protože jediná plně přeložená linie je zatím stejně Fate a pochybuji, že budou fanoušci až tak vytvrdlí, že by se jim chtělo hrabat v hromadách rozsypaného čaje, místo naší latinky – díky Bohu za ni). Nakonec přijde překvapení ve formě Sabeřiny minulosti jako hrdiny a dilema mezi dávným slibem a přítomností. Konec je pro Type-Moon už docela typický (Kinoko Nasu je starý sadista) a slabší povahy budou rozhodně potřebovat pár kapesníčků, ne-li rovnou celý balíček.

Animace je špičková. Čím byla Haruhi Suzumiya v pomalejších scénách, tím je F/SN v akci. Choreografie soubojů je neskutečná a každé máchnutí mečem vám bude tahat za nervy stejně snadno, jako loutkář vodí své marionety. Pár nepříliš nápadných animátorských zaškobrtnutí na celkovém dojmu nic nemění, protože takový Noble Phantasm, s jakým se vytáhne Archer, je sám o sobě povedený mrazík v zádech. Hudební doprovod je po většinu času relativně nenápadný, hravé motivy jen podbarvují humornější okamžiky, ale když začne přituhovat, hudba nabere grády a dotvoří kolem boje unikátní adrenalinovou auru. K samostatnému poslechu je ale dost nevhodná.

I když jsem Fate/Stay Night od začátku považoval hlavně za komerční projekt, seriál mě celých čtyřiadvacet dílů vytrvale přesvědčoval o opaku a bezesporu patří mezi to nejlepší, co jsem kdy měl to štěstí vidět. Zelená kukadla Saber z hlavy nedostanu ještě drahnou dobu.

Justinian

Elfen Lied

Seriál se v Japonsku začal vysílat 25. července 2004 a poslední díl byl odvysílán 17. října téhož roku. Předlohou pro jeho vytvoření byla manga, kterou napsal Lynn Okamoto a vydával od června 2002 do listopadu 2005 časopis Weekly Young Jump. Anime pokrývá prvních sedm z celkových dvanácti svazků mangy, pak se příběhové linie větví a manga i anime končí odlišně. Je složité Elfen Lied někam zařadit, protože v průběhu sledování se celkový dojem do značné míry mění. Jednu chvíli se usmíváte u ecchi comedy, za chvíli svíráte držadla křesla u akčních scén a po dalších pár minutách vás přinutí k zamyšlení nejasně definovatelná myšlenka psychologického thrilleru. V každém případě je tady ode všeho možného kousek – trocha sci-fi, hororu, filozofie, humoru i ecchi. Tato všehochuť může některé diváky zmást, některé znechutit, ale některé taky uchvátí. Elfen Lied rozhodně není pro každého, místy je temný a depresivní, což se prostě nikdy nemůže zavděčit všem. Přesto přese všechno jeho kvalitu prověřily tři roky, které uplynuly od jeho vydání, a mnoho lidí jej řadí mezi vůbec nejlepší počiny žánru anime.

Děj začal tím, že z tajného podzemního výzkumného institutu nedaleko Kamakura utekla Lucy, příslušník rodu diclonius. Diclonii jsou novým vývojovým stupněm listva, od obyčejných lidí se liší dvěma malými rohy na hlavě a růžovými až fialovými vlasy – a také schopností ovládat neviditelné telepatické ruce, „vektory“, které se pohybují rychlostí myšlenky a disponují obrovskou silou. Na své pětiminutové cestě k východu bez viditelných potíží zmasakrovala dvaadvacet ozbrojených členů stráže a sekretářku. Když opouštěla budovu, byla zasažena odstřelovačem do přílby a v bezvědomí spadla z útesu do moře. O něco později, nedaleko odtud, se po osmi letech opět setkává student Kouta se svou sestřenicí Yuka. Cestou domů se zastaví na pláži, kde najdou zraněnou Lucy, u které došlo po silném otřesu mozku k rozdvojení osobnosti. Její nová osobnost neumí mluvit, nerozumí jim ani slovo a jediné co ze sebe dokáže dostat, je „Nyuu“ (trochu mi ze začátku připomínala Chii z Chobits). Oba se rozhodnou, že ji zatím vezmou domů a postarají se o ni. Když Kouta spatří její rohy, vybaví se mu útržek staré vzpomínky, ale než se nad tím stihne vážněji zamyslet, je pryč. V tomhle okamžiku už musí být i největšímu ignorantovi zcela jasné, že tihle dva se nevidí poprvé, a že se zdánlivé jasnou minulostí Kouta to není až tak úplně v pořádku. Jak příběh pokračuje, nabírá děj spád. Dozvídáme se více z minulosti všech hlavních postav a zjišťujeme, že nic není tak černobílé, jak by se mohlo zdát. Sledujeme, jak se z Lucy vlastně stal vrah bez kapky slitování nebo zábran, na pozlátku kladných postav se objevují nepěkné trhliny, naproti tomu na začátku čistě záporné a zdánlivě bezcitné postavy odhalují tragický sled událostí, který je dovedl až tam, kde jsou dnes. Ve strhujícím závěru je divákovi předložena otázka viny a konečný soud je na poněkud zvláštním konci přenechán zcela na něm.

Hlavním postavám je ponechán slušný prostor k rozvoji, hlavní formování charakterů však probíhá ve vzpomínkách, ze kterých se ostatně dovíme celý počátek příběhu a důvody současného rozdání karet. Beze změny snad vychází jen Mayu, jinak se u všech postav projeví jejich kladné i záporné stránky. U vedlejších charakterů už tomu tak většinou není, do jejich duševních pochodů příliš nevidíme a můžeme se jen dohadovat o jejich motivech. Co se týče převodu z mangy, došlo k vypuštění některých postav, nebo se tvůrcům aspoň úspěšně daří ignorovat jejich spojitosti s příběhem, kvůli závěrečnému odchýlení od dějové linie mangy to však vyzní jako komplexní celek a divák se nemusí cítit o nic ochuzen, zamrzí snad jen zdánlivě nesmyslné chování a zjednodušené charaktery Shirakawa, Arakawa a Isobe. Také Aiko Takada (dívka z OVA) mohla dostat více prostoru a OVA by hned dostala mnohem větší smysl, diváku totiž při náhlém výstupu nové postavy s jasnými narážkami na slepé linie příběhu nezbývá nic jiného, než být více či méně zmaten. Nejvíce prostoru ke svému vnitřímu konfliktu dostává bezesporu Lucy, se svou bolestí, nenávistí, láskou, pocitem viny a beznaděje, které jsou ukryty pod uměle vytvořenou slupkou chladu a bezcitnosti. Příběh postrádá jakoukoliv mystiku nebo magii, spoléhá se na běžné prostředky a tak i sci-fi ladění diclonii vyzní naprosto uvěřitelně. Autoři se neuchýlili k přehnanému vyjadřování emocí a vystačili si s víceméně běžnými výrazy obličeje a intonace. To není rozhodně žádný zápor, po některých extrémních případech si člověk docela i odpočine. Tady si jednoduše nedokážu představit deformace obličejů, postavy v amoku na blikajícím pozadí ani bláznivé trhavé kmitání rukama nohama v kompromitující situaci. To vše je zredukováno na nejmenší možnou míru a trochu více si toho užijete až v OVA. Seriál je charakteristický vysokou měrou násilí, které je ještě umocněno svým načasováním a pojetím. Nic pro přehnaně citlivé. Nahota se občas objeví, ale je naprosto nevinná. Ecchi scény jsou všehovšudy čtyři, přičemž tři jsou úsměvně naivní a naprosto nevzbuzují nějaké puritánské ošívání, leda tak úsměv na tváři. Nyuu si pomalu uvědomuje reakce vlastního těla na ehm… určité podněty, a tak to chudák Kouta často schytává od Yuka naprosto neprávem, například při nucené výměně mokrého oblečení. Jako ve většině anime, je i tady často používána symbolika a metafory, jako například zkrvavená lilie, sakurové okvětní lístky, symbolická nahota nebo socha slepé spravedlnosti. Zase, stačí si trochu všímat.

Na exteriérech je vidět velký kus práce, stejně jako na animaci, akčněji laděné scény jsou dynamické, přesto neztrácejí nic na přehlednosti a kvalitě kresby. Veškeré postavy jsou ze všech úhlů kresleny poctivě a jejich proporce se daří relativně dobře udržovat po celou dobu. Barevná schemata sahají od monotónních, zářivkami osvětlených chodeb výzkumného ústavu, přes pestrá zátiší Kamakura i ponurou pláž za deště, až ke skladu v OVA, kde si animátoři mistrně pohráli s hrou světla a kouzlem vybledlých barev. Vyčíst by se snad dal až přílišný kontrast mezi proporcemi i obličeji Lucy a Nyuu, které občas vypadají jako kdyby patřily dvěma zela jiným osobám. Kostýmy jsou hezky a nenásilně navrženy, navíc je zajímavé vidět ve stejném oblečení Lucy a Nyuu, zvlášť to platí pro tu světle zelenou čepici s bambulkami… no řekněte, viděli už jste takhle roztomile oblečeného masového vraha?

Opening je vydařený, hezký ústřední motiv „Lilium“ v podání Kumiko Noma s jemně rozpohybovanými parafrázemi na dílo Gustava Klimta vyzní opravdu efektně. J-pop ending „Be your girl“ od Kawabe Chieko taky snad nikoho neurazí. Melodie „Lilium“ se vůbec objevuje dost často, a to v mnoha různých podáních, jak vokálních – kromě Kumiko Noma se jako interpreti vyznamenají i chlapi z Griffin Choru, tak čistě instrumentálních – hrací skříňka, jinde zase violoncella s basou a mám pocit, že i klavírní sólo. Jinak je hudba spíše atmosférickým doplňkem, než aby na sebe nějak zvlášť upozorňovala, smyčce dobře doplňují napjaté momenty, poklidné a hravé motivy zase podkreslují pohodu v Maple Inn.

Seriál má určitě vzestupnou tendenci, což neznamená, že byste se snad kdy na začátku nudili. Nabízí kritický náhled do povahy lidí, kde často není k vidění nic hezkého. Zdůrazňuje význam lásky, ať už rodičovské nebo jiné, a ukazuje důsledky její absence, zvlášť v kombinaci s nenávistí, zradou, úzkostí a mocí zabíjet. Zařadil bych jej mezi klasiku a snad i „povinnou četbu“ každého otaku. Ovšem za předpokladu, že dovedete alespoň trochu číst mezi řádky, nikdo vám totiž nebude cpát zevrubná vysvětlení ani nebude dělat přestávky, o kterých by vám trpělivě vysvětloval, co se komu odehrává v mysli a proč se rozhodl tak, jak se rozhodl.

Justinian