Keshin (šermíř), či kengo (velký šermíř), Shinmen Musashi No Kami Fujiwara No Genshin, běžně známý pod jménem Miyamoto Musashi, přišel na svět ve vesnici Miyamoto v provincii Mimasaka roku 1584. Musashi jest jméno oblasti ležící jihozápadně od Tokia, a titul „No Kami“ znamená šlechtice z této oblasti, mezitím Fujiwara je jméno prastaré šlechtické rodiny(v 10. století ovládali veškerou moc ve státě).
Jeho předkové byli větví mocného klanu Harima na jižním ostrově, Kjúšu. Hirada Shokan, jeho dědeček, byl vazalem Shinmen Iga No Kami Sudeshige-ho, pána hradu Takeyama. Jeho děda si pán velice považoval, a nakonec ta něj provdal dceru. Když bylo Musashimu sedm let, tak jeho otec buď zemřel nebo utekl pryč od rodiny. Když mu pak zemřela i matka, tak byl Musashi, v dětství zvaný Ben No Suke, ponechán v péči strýce, který byl knězem. Takže nacházíme Musashiho, syna samuraje, jako sirotka v době Hideyoshiho tažení za sjednocení Japonska. Byl to velice bouřlivý mladík, se silnou vůlí, a na svůj nízký věk mimořádně fyzicky vyspělý. Nikdo neví jak se k cestě meče dostal, ale je zaznamenáno, že v souboji zabil muže, a to mu bylo jen třináct let. Jeho soupeřem byl Arima Kihei, samuraj školy Shinto ryu, ovládající meč i kopí. Mladík srazil muže k zemi, a tloukl ho holí po hlavě, když se pokusil vstát. Kihei se udusil svou vlastní krví.
Další souboj Musashiho čekal v šestnácti letech. Tenkrát porazil šermíře jménem Tadashima Akiyama. V této době opustil domov a vydal se na „pouť válečníka“, která mu následně vynesla množství vítězství a přivedla ho šestkrát do války. Nakonec ve věku padesáti let,když dosáhl toho co hledal,se konečně usadil.
Tuto část života trávil mimo společnost a úplně se zasvětil hledání „Cesty meče“. Zabývající se pouze zdokonalením svého umění, žil asketicky tak, jako málokdo, potulujíc se po Japonsku. Nasáklý chladnými zimními větry, nepečující o své vlasy, bez žen, nezabývající se žádnou jinou profesí než svým studiem, procházel osamoceně krajinou . Povídá se, že nikdy sám nevlezl do lázně (pokud nebyl polapen nestřežen, beze zbraně), a že vypadal zanedbaně a uboze.
V bitvě u Sekigahary (1600) se přidal k armádě klanu Ashikaga, bojujíc proti Ieyasuovi. Přežil hrůzné tři dny, během kterých zahynulo 70000 lidí, i hony na poraženou armádu a následný masakr.
Do Kjóta přišel ve dvaceti jedna letech. A toto město se mu stalo scénou jeho vendety proti rodině Yoshioka. Ti byli šermířskými instruktory u dvora Ashikaga po staletí. Když jim pak Tokugawa zakázal vyučovat, stali se barvíři, a jsou jimi dodnes. Munisai, Musashiho otec, byl pozván několik let před tím do města pře samotného shouguna . Jeho otec byl zručný šermíř a expert přes jitte. Munisai bojoval proti třem bojovníkům a vyhrál dva z těchto soubojů. Tento incident pravděpodobně stál za chováním Musashiho vůči této rodině.
Yoshioka Seijiro, hlava rodiny, byl prvním, kdo se Musashimu postavil. Souboj probíhal na blatech za městem. Seijiro měl skutečný meč a Musashi pouze meč dřevěný.Seijiro byl však sražen jeho prudkým útokem, při němž utrpěl četná zranění. Služebnictvo ho odneslo domů, kde si z hanby uřízl svůj samurajský uzlík vlasů na vršku hlavy.
Musashi však i nadále setrvával v hlavním městě a jeho neustálá přítomnost Seijira dráždila stále víc a víc. Jeho druhý bratr, Denshichiro, tedy Musashiho vyzval n souboj. Ten však dorazil na smluvené místo pozdě – což bylo součástí jeho taktiky – a pár vteřin po začátku boje rozpoltil soupeři lebku jedinou ranou dřevěného meče. Soupeř byl mrtev, ale rodina poslala další výzvu.Soupeřem mu měl být nejmladší syn Deshichira, chlapec Hanshichiro. Duel měl proběhnout u borovice vedle rýžových polí. Teď Musashi ovšem dorazil na místo dlouho předtím, a čekal na protivníka v úkrytu. Chlapec přišel oděn ve válečnickém, společně se skupinou ozbrojených služebníků, kteří byli rozhodnuti Musashiho zlikvidovat. Ten však čekal skryt ve stínech, a když protivníci usuzovali, že pravděpodobně zbaběle zmizel z města, objevil se a setnul chlapci hlavu. Pak si za pomocí dvou mečů prosekal cestu a uprchl.
Po této události se Musashi toulal po Japonsku, stávající se legendou už za svého života. Nacházíme jeho jméno a příběhy o jeho dovednostech v registrech, denících, na monumentech i v lidových pověstech. Před svými devětadvacetiletými narozeninami měl za sebou více než šedesát soubojů, které všechny vyhrál.
Po aféře Yoshioka, roku 1605, navštívil klášter Hozoin. Zde se utkal s Oku Hozoinem (sekta Nichiren), který byl žákem zenistického kněze Hoin Ineie. Ten byl zběhlý v používání kopí, ale pro Musashiho nebyl žádným soupeřem. Dvakrát jej porazil pouze svým krátkým dřevěným mečem. Následně zde nějakou dobu pobýval a studoval bojové techniky kněží.
Když procházel Musashi provincií Iga, střetl se s bojovníkem, jenž výborně ovládal srp a řetěz. Tento muž se jmenoval Shishido Baikin. Když Baikin roztáčel svůj řetěž, vytáhl Musashi dýku a hodil ji nepříteli do hrudi. Následně se vrhnul kupředu a dorazil ho. Žáci sledující boj se na něho vrhli, avšak byli do jedno rozprášeni. V Edu jej zase navštívil šermíř Muso Gonosuke a vyzval jej na souboj. Musashi zrovna vyřezával luk. Přijal tedy jeho výzvu a použil jako zbraň ono dřevo. Gonosuke zaútočil, ale Musashi jej praštil po hlavě. Gonosuke byl poražen, tak odešel do kláštera. Zde studoval až vyvinul techniku boje s holí Shindo-Muso, a opět Musashiho vyzval. Tentokrát se mu podařilo proniknou jeho obranou…
Procházeje provincií Izumo, navštívil knížete Matsudairu a požádal o povolení se utkat s jeho nejlepším šermířem. Toto povolení dostal a utkal se s protivníkem, který používal osm stop dlouhou hexagonální tyč ze dřeva. Utkání se konalo v zahradě u knížecí knihovny. Musashi měl dva dřevěné meče. Vyhnal samuraje o dva dřevěné stupně knihovní verandy a udeřil jej přes ruce, když jeho protivník ustupoval. K překvapení všech zúčastněných jej sám kníže vyzval na souboj. Musashi udělal to samé, vyhnal protivníka po schodech nahoru, a když se kníže snažil zaujmout regulérní střeh, tak Musashi přerazil meč napůl. Po této příhodě zůstal po nějaký čas učitelem samotného knížete.
Jeho nejznámější duel se však uskutečnil roku 1612. Soupeřem mu byl Sasaki Kojiro, který ovládal techniku inspirovanou pohyby vlaštovčího ocasu.Souboj byl povolen s tím, že proběhne v osm ráno příštího dne. Místem měl být malý ostrůvek pár mil do Ogury. Tu noc opustil svůj příbytek a odešel do domu Taro Zaemona. Příštího dne ráno se nemohl probudit, dokud mu nepomohli úředníci,shromáždění na ostrově. Musashi tedy vstal, vypil vodu, kterou mu přinesli na umytí, a šel rovnou na břeh. Když se plavil na ostrov, vyrobil si papírový provaz na stažení rukávů kimona, a vyřezal si dřevěný meč z přebytečného vesla. Když to dokončil, tak ulehl v lodi k odpočinku. Loď se blížila k místu utkání a Kojiro společně s úředníky byli ohromeni, když spatřili podivnou Musashiho postavu, s nečesanými vlasy, které měl svázané ručníkem. Ten vyskočil z lodě, mávající dřevěným veslem a prodíral se vlnami k pláži. Kojiro vytasil svůj dlouhý meč a odhodil pochvu.“Už ji nebudeš potřebovat“ volal Musashi. V tuto chvíli se řítil vpřed na Kojira.Ten se nechal vyprovokovat a udeřil jako první. Musashi však náhle vyrazil proti jeho čepeli, spustil veslo a udeřil jej do hlavy. Meč, který držel Kojiro, srazil Musashimu ručník z hlavy a rozřízl lem hakamy. Musashi zjistil protivníkův stav, poklonil se úředníkům a pak se rozběhl ke své lodi. Podle některých pramenů poté, co jej zabil, zahodil veslo, odskočil několik kroků zpět, vytasil oba své meče, a mával s nimi, s hrozným řevem, nad padlým nepřítelem.
Tou dobou již přestal používat normální meče. Byl neporazitelný. Podle jeho zápisků začal chápat strategii, když mu bylo padesát či jednapadesát let. Musashi napsal: „Jakmile jsi dosáhl Cesty strategie, neexistuje už nic, co bys nemohl pochopit.“ a „Cestu uvidíš ve všem.“
Musashi se stal mistrem umění a řemesel. Psal básně a písně, z nichž se však nedochovala žádná. V roce 1643 odešel do života v úplném ústraní, v jeskyni zvané Reigendo. Tam napsal Go Rin No Sho, adresované jeho žákovi Teruo Noboyukimu několik týdnů před smrtí 19. května 1645.
Musashiho celoživotní studium je dnes stejně relevantní jako bylo na středověkém bojišti. Jeho odkaz bude žít navěky…Nikdy nebude zapomenut, protože i nám dávat užitečné rady. Lze to shrnout slovy: „pokora a tvrdá práce“.

**Další příběhy o Musashim:**

Miyamoto Musashi a čtyři mouchy
V jedné japonské hospůdce večeřel osamělý samuraj. Vypadal velmi klidně a mouchy, které mu bzučely kolem hlavy ho zřejmě vůbec nerušily. Najednou do místnosti vstoupili tři roninové (samurajové bez pána). Všimli si nadherných mečů, které měl u sebe osamělý samuraj u svého pasu. Podle ošuntělého oděvu bylo zřejmé, že ani on nepatří k nějakému klanu. Rozhodli se tedy, že získají jeho meče, které představovali úplné jmění. Zároveň usoudili, že tento samuraj není pro ně vhodná společnost. Usedli tedy k vedlejšímu stolu a vyměňovali si navzálem urážlivé poznámky o svém sousedovi a doufali, že vyprovokují souboj. Samuraj se však tvářil jako kdyby je neslyšel a to i přesto, že poznámky byly čím dál tím víc urážlivé. Najednou samuraj zvedl hůlky, kterými večeřel. Čtyřikrát s nimi mávnul do vzduchu a zabil čtyři mouchy. Zatímco pomalu kladl jídelní hůlky na stůl roninové kvapem opouštěli hospodu. Byli by se jinak utkali se samotným Miyamoto Musashim a dost možná by přišli o život.
Miyamoto Musashi a Yubei Yagyu
Na svých cestách se Musashi objevil v hradebním městě v oblasti Chugoku. Již z dálky viděl přicházet jiného samuraje. Po chvíli pozorovaní jeho pohybů při chůzi a jeho držení těla poznal, že se jedná o Yubeje Yagyu, známého šermíře té doby v Japonsku a zakladatele školy Yagyu.
Yagyu také pozoroval pohyby muže přicházejícího k němu a řekl si, že to musí být Miyamoto Musashi. Oba se v chůzi minuli a předstírali, že jeden neví, kdo je ten druhý. Když udělali od sebe pár kroků, zastavili se otočili se a šli k sobě. Jejich oči se střetli a Yagyu řekl: „Nejste vy Miyamoto Musashi?“
Na to Musashi odvětil: „Ano, jsem. A nejste vy Jubei Yagyu?“
Oba muži k sobě přistoupili a vyměnili si zdvořilé pozdravy. Potom šli spolu do čajovny, kde u šálku čaje spolu dlouze hovořili. Po chvilce se obrátili k desce hry Go a začali spolu hrát. Jejich metody byly různé, ale hra byla přibližně vyrovnaná. Každý když opatrně prozkoumal síly toho druhého ve hře, byl schopen podle ducha hry zjistit ostatní stránky toho druhého. Miyamoto Musashi shledal hru bez vtipu a Yubei Yagyu s ním v duchu souhlasil. Vstali ze svých míst, opustili čajovnu a po jednoduché pokloně pokračovali každý svou cestou.
Oba dva v duši došli k názoru, že vzájemný souboj by byl bez jakékoliv vyhlídky na vítězství, je dost možné, že by zemřeli oba. Když se setkají dva velcí bojovníci, kteří dosáhli vnitřní pravdy, nemají potřebu zbytečně plýtvat slovy.
Miyamoto Musashi a mladý samuraj
Jednoho dne se sešlo na břehu jezera několik samurajů, kteří se chtěli přepravit na druhý břeh. Jeden z mladých bojovníků se začal před ostatními chvástat. prohlašoval, že jeho způsob boje s mečem je nejlepší a on díky tomu dokaže porazit každého, kdo se mu postaví. Chlubil se svýmy meči, které byly údajně nejlepší, nejvíce zdobené a nejdražší. Tvrdil o sobě, že se učil u těch nejlepších učitelů šermu. „Každého z vás, jak jste tady, snadno a rychle porazím!“ Když to trvalo již velmi dlouho, řekl jeden starý samuraj, že naopak jeho škola je ta nejlepší, a že se tedy mýlí.
Mladík ihned vyzval starce na souboj. Ten po dlouhém váhání souhlasil s tím, že se utkají na ostrůvku uprostřed jezera. Když přistávali, mladík byl velmi netrpělivý, rychle vyskočil a utíkal na břeh, aby zaujal co nejlepší výchozí pozici pro souboj s taseným mečem. starý muž se usmál, prudce odstrčil loďku od břehu a rychle se vzdaloval od břehu. Mladík zůstal celý zkoprnělý stát sám na pustém ostrůvku, daleko od břehu. Navíc neuměl vůbec plavat. Nejprve vyhrožoval, potom žádal a nakonec pokorně prosil o slitování. Stařec se opět usmál a hlasitě na mladíka volal: „To je umění jak vyhrát bez boje. To je zase moje škola!“
Ten stařec nebyl nikdo jiný než Miyamoto Musashi.

Nejslavnější bojovník
Shinmen Musashi no Kami Fujiwara no Genshin
Musaši Mijamoto (japonsky: 宮本 武蔵, Mijamoto Musaši; 13. června 1584 – 1645), známý šermíř se narodil Takezovi Šinmenovi v provincii Harima. Pod vedením Ukitů a Ašikagů bojoval jako voják v bitvě u Sekigahary. Ve svém nejvýznamnějším literárním díle, knize Gorin no šo (Kniha pěti kruhů), najdeme spoustu poučných rad, které používají i dnešní manageři ve firmách.

Koncem 19. století už Japonsko disponovalo námořní sílou srovnatelnou s většinou západoevropských loďstev. Brzy také dostalo námořnictvo možnost si svou nově nabytou sílu vyzkoušet v praxi, když se Japonsko rozhodlo zahájit vojenské výboje. První cílem byla Korea, kvůli které se Japonsko střetlo s Čínou v roce 1894. Japonci v této válce prokázali jasnou technickou převahu. Roku 1898 se potom Japonsko účastnilo potlačení tzv. „boxerského povstání“ v Číně a v letech 1904 – 1905 zkřížilo kordy s carským Ruskem, které si také dělalo nárok na Koreu. Japonci Rusko porazili na hlavu v námořní bitvě u Cušimi roku 1905. V roce 1910 se pak Korea stala součástí Japonského císařství.
První světové války se Japonsko účastnilo na straně Dohody (v jejímž čele byla Velká Británie a Francie). Japonsku šlo hlavně o získání německých kolonií v Tichomoří a na Dálném východě. Do konce války získalo pod svou kontrolu Marshallovy ostrovy, Karolíny a Mariany (s výjimkou ostrova Guam, který patřil USA). Na mírové konferenci v roce 1919 bylo japonské ovládnutí těchto ostrovů oficiálně potvrzeno.

Po válce se japonská vláda – stejně jako většina evropských vlád – snažila vybudovat prosperující mírovou společnost. Docházelo ke stále větší liberalizaci a spolupráci s ostatními zeměmi. Japonsko se také stalo členem nově vzniklé Společnosti národů a podepsalo rovněž smlouvu devíti mocností potvrzující neutralitu Číny.
Japonští militaristé nesli velice nelibě, že ztrácejí své výsadní postavení. Před válkou měla po dlouhá léta armáda ještě větší vliv než parlament. To vycházelo z dlouhé tradice vojenské šlechty. Pro správného Japonce nebylo větší cti než zemřít v boji za císaře.
Už na začátku dvacátých let militaristé založili hnutí zvané Šovova obroda, které se v mnoha věcech velmi podobalo německému nacionálnímu socialismu. Mezi cíle tohoto hnutí patřilo zrušení parlamentu a soustředění moci v rukou armády a císaře, znárodnění důležitých průmyslových podniků. Postupem času hnutí plánovalo také rozšířit moc Japonska na Dálném východě a v Tichomoří za účelem „sjednocení“ asijských národů a jejich „osvobození“ od „evropských a amerických vykořisťovatelů“.
Vojenská klika v Tokiu využila každé příležitosti ke kritice liberální vlády. Velmi nelibě nesli militaristé například smlouvu podepsanou na Washingtonské konferenci roku 1922, která stanovovala počet bitevních a letadlových lodí USA, Velké Británie a Japonska v poměru 5:5:3. To znamenalo, že na každých pět amerických a britských bitevních lodí smějí mít Japonci pouze tři. Na této dohodě trvali hlavně Američané, kteří se tak chtěli pojistit proti případné budoucí válce s Japonskem.
Japonská vojenská klika obviňovala civilní vládu ze zbabělosti a z toho, že podpisem této ponižující smlouvy odebrala císaři jeho božské právo rozhodovat o síle japonské armády a loďstva. Podle militaristů se japonská vláda přistoupením na tuto smlouvu dopustila urážky celého japonského národa.

Vojenská klika postupně získávala další a další příznivce. To bylo způsobeno mimo jiné i tím, že důstojníci ze zrušených jednotek byli často převáděni do nových státních škol soustředících se na vojenský výcvik dětí. Vysloužilí důstojníci také získali velké zastoupení v systému škol pro mládež (seinengakko), které fungovaly hlavně na venkově a měly zajistit vzdělání dětem se špatnými školními výsledky. Tím však také docházelo ke značné militarizaci mládeže.
Když měli japonští militaristé dostatečnou podporu, hledali příležitost, která by mohla armádě navrátit stejně významné postavení, jaké zastávala před První světovou válkou. Stejně jako v Německu, i v Japonsku hrála vojenské klice do karet Světová hospodářská krize, která otřásla vírou v demokracii a liberalismus a poskytla argumenty pro „vládu silné ruky“.
Skončilo to tak, že japonská Kvantungská armáda (vojenské uskupení operující na jihu Mandžuska, jejíž velitelé sympatizovali s tokijskými militaristy) vpadla v září 1931 do mandžuského města Mukden a během dvanácti hodin obsadila celé jižní Mandžusko a postupovala dál do vnitrozemí. Záminkou k tomuto činu bylo údajné vyhození jedné kolejnice na japonské železnici v jižním Mandžusku.
Když se o útoku dozvěděla japonská civilní vláda, bylo již pozdě s tím cokoliv udělat. Země byla ve válce a kontrola státních záležitostí padla velmi rychle do rukou armády. Militaristé uvedli věci do pohybu a začali si upevňovat moc i jinými metodami. Mnoho členů civilní vlády, ale i vysokých důstojníků armády a námořnictva, kteří byli vládě nakloněni, bylo zavražděno.
Na protesty západních mocností Japonsko reagovalo tím, že vystoupilo ze Společnosti národů. Také začalo více zbrojit a opět přišla řeč na poměr výroby válečných lodí, který chtěli japonští vojenští politici co nejdříve zrušit. Právě tato otázka se měla vyřešit na londýnské námořní konferenci, která se konala roku 1934. Za Japonsko tam byl jako hlavní vyjednavač vyslán viceadmirál Jamamoto Isoroku, muž, který se zasloužil o modernizaci a novou orientaci japonského válečného námořnictva a který později také naplánoval většinu japonských ofenzivních akcí, včetně útoku na Pearl Harbor.
Krátce po svém příjezdu Jamamoto vydal tiskové prohlášení, že jeho vláda se už necítí povinna nadále dodržovat smlouvu o poměru výstavby bitevních a letadlových lodí. Konference se táhla mnoho měsíců, ale Jamamoto odmítal ustoupit. Některé japonské ultrareakcionářské organizace dokonce prohlásily, že Jamamota zavraždí, pokud se západními mocnostmi přistoupí na jakýkoliv kompromis. Po návratu domů se z Jamamota stal národní hrdina, byl jmenován prvním náměstkem admirála Jónaia, ministra vojenského námořnictva, a blahopřál mu sám císař.

Japonsko se nyní mohlo naplno vrhnout do výstavby nových válečných lodí. Za hlavní námořní sílu se v té době považovaly stále bitevní lodě – obří kolosy s velkými děly. I japonsko začalo stavět tato plavidla, ovšem Jamamoto Isoroku viděl v bitevních lodích jen zastaralý kus techniky, který nebude mít v moderní válce žádné uplatnění, a prosazoval výstavbu dalších letadlových lodí a palubních stíhaček. Jamamoto byl první, kdo odhalil plný potenciál námořního letectva.
Japonská armáda také nezahálela a její jednotky začaly roku 1937 provádět další výboje v Číně. Docházelo i k mnoha provokacím Spojených států, často se například stávalo, že při japonských náletech byla „náhodou“ zasažena americká nemocnice nebo americké velvyslanectví.
Vztahy mezi Japonskem a USA se stále zhoršovaly. Roku 1938 vyhlásily Spojené státy takzvané „morální embargo“, které zakazovalo vývoz letadel do Japonska. To ovšem bylo jen marné gesto, protože Japonsko bylo už schopné stavět vlastní letadla v dostatečném množství. Ta navíc byla povětšinou kvalitnější než letadla americké výroby.

V prosinci roku 1938 se stal novým japonským ministrem zahraničí generál Arito Hačiró, který prosazoval užší spolupráci s evropskými fašistickými státy. Tyto myšlenky našly kladnou odezvu u Hitlera, který začal uvažovat o možnosti utvoření paktu mezi Německem, Japonskem a Itálií. Jím navrhovaná smlouva by zavazovala každého člena ke vstupu do války, pokud by se ve válce ocitla jakákoliv ze smluvních stran. Tento návrh prozatím narazil na odpor umírněnějších japonských politiků a důstojníků – včetně ministra vojenského námořnictva admirála Jónaia a jeho náměstka Jamamota. Ti měli za to, že by se Japonsko nemělo vázat spojeneckou smlouvou, která by je nejspíš zavlekla do války dříve, než budou připraveni. Viceadmirál Jamamoto nijak neskrýval svůj skepticismus. Byl odpůrcem války se Spojenými státy. Několik let v USA pobýval a věděl, že průmyslový potenciál Japonska se nemůže měřit s americkým. Když se začalo proslýchat, že někteří fanatičtí reakcionáři se chystají Jamamota zavraždit, jmenoval ho admirál Jónai vrchním velitelem japonské Spojené flotily, kde Jamamoto mohl uplatnit svůj talent a zároveň by na lodi byl pod ochranou několika tisíců námořníků.
Když však v září roku 1939 začala Druhá světová válka a následující rok Německo obsadilo Nizozemí a Francii, pocítili japonští politici příležitost získat zámořské kolonie těchto dvou zemí. Kampaň v Číně neprobíhala moc dobře. Militaristé došli k závěru, že je pro ně Čína kvůli své rozloze a početní převaze zatím moc velké sousto a rozhodli se zaměřit svou expanzi jinam. Jejich cílem se teď stalo ovládnutí Filipín, Thajska, Britského Malajska, Nizozemské Východní Indie a Indočíny.
Právě právo na vyslání japonských jednotek do Indočíny požadoval japonský ministr zahraničí od francouzské kolaborantské vlády ve Vichy. Vláda maršála Pétaina na to zpočátku nechtěla přistoupit a až pod nátlakem Hitlera podepsala 22. září 1940 dohodu, kde Japonsku přiznávala právo umístit v Indočíně šest tisíc vojáků.
Po této Hitlerově intervenci si už ale Japonsko nemohlo dovolit odmítat jeho návrhy na spojenectví a dne 27. září 1940 byla v Berlíně podepsána spojenecká dohoda mezi Německa, Japonskem a Itálií. Tak vznikla Osa Berlín – Řím – Tokio. Německo i Itálie v této smlouvě uznaly právo Japonska na nastolení „nového uspořádání“ ve východní Asii. Pakt rovněž zavazoval jednotlivé členy pomoci jinému v případě, že by se dostal do války se státem, který se v současné době neúčastní konfliktů v Evropě nebo ve východní Asii.

Ještě před formálním vznikem Osy vláda USA zakázala vývoz některých výrobků jinam než do válkou postižené Británie a do zemí dalších bojujících spojenců. Zákaz se tedy týkal i Japonska. Šlo o nejrůznější technické součástky, chemikálie a nerostné suroviny. Časem došlo i k tomu, že se do Japonska přestala dovážet ropa a v létě roku 1941 byla zmražena veškerá japonská aktiva v amerických, britských a nizozemských bankách. Tak bylo Japonsko rázem odříznuto od životně důležité ropy a nemělo ani možnost si ji nakoupit jinde, protože jeho valuty uvízly v cizích bankách.
Tento akt Japonsku doslova přiložil nůž na krk. Japonsko nemělo vlastní zdroje ropy a rezervy, které mělo k dispozici, by vystačily pouze na osmnáct měsíců. Tokijští militaristé – v čele s novým ministrem války, jímž byl Todžo Hideki – v této chvíli už viděli pouze jediné řešení: válku.
Tak se Japonsko zapojilo do nejkrvavějšího válečného konfliktu v dějinách.

Použitá literatura:

Hlavačka, Milan: Dějepis pro gymnázia a střední školy 3 – Novověk. SPN, Praha 2001

Hubáček, Miloš: Pacifik v plamenech. Mladá fronta, Praha 2003

Kuklíkovi, Jan a Jan: Dějepis pro gymnázia a střední školy 4 – Moderní dějiny. SPN, Praha 2005

Willmott, H. P., Cross, Robin a Messenger, Charles: Druhá světová válka. Knižní klub, Praha 2005