Stránky Animefestu

Máte rádi Anime?

Máte rádi Mangu?

Nebo snad Japonsko?

Pokud jste odpověděli alespoň na jednu z těchto tří otázek kladně, pak je tu pro Vás AMCon. Již šestý ročník pod křídly Festivalu fantazie v Chotěboři. Do vypuknutí tohoto největšího setkání fanoušků sci-fi, fantasy, Japonska a mnoha jiných témat sice zbývají necelé tři měsíce, ale vedoucí linií a organizátoři už chystají nabitý program.
Na AMconu vás čeká spousta přednášek, soutěží a workshopů a nesmíme zapomenout na spoustu promítání anime, které znáte a nebo takových anime, které ještě neznáte.
Tak co, zůstanete letos doma či věrní klasickým klišé dovoleným? Nebo zkusíte něco zajímavého, poznáte spoustu nových lidí s podobnými či stejnými zálibami a hlavně si skvěle užijete fantastickou dovolenou!

Stránky AMConu

Galerie

Den před
=======
- Je den před LOSTem.
- Okolo šesté hodiny přijíždějí Mistuki a Serita na pražské hlavní nádraží.
- Hned z nádraží vyrážíme na ITG arkádu na Novodvorskou
- Následuje několik hodin nedůležitých pro Lostí report, tak je přeskočím ;o)
- Ze soboty na neděli u mě doma přespává skoro celý tým (ať žije teambuilding ;o)
- Před spaním plánujeme strategii ranního odjezdu a informujeme o ní i Cynku.
- Prosíme ji také, ať vezme zas tu skvělou mapu, co měla loni.
- Cynka si vůbec nevzpomíná, jakou mapu měla loni.
- Vyrobíme si bagety na další den a jdeme spát.

Ráno
=====
- Okolo půl deváté ranní vyráží téměř kompletní tým (ve složení já, Mitsuki, Serita, Jarník) na tramvaj.
- Zjišťujeme, že nemáme ani záložní mapu, kterou jsme chtěli vzít. (Zato máme nevyčerpatelné zásoby lepidla) Budeme se s mapou muset spolehnout na Cynku.

Start – Výstaviště
==============
- Na startu se setkáváme s Cynkou, pochválíme ji, že má mapu, a směle se vrháme vstříc prvnímu úkolu.
- Tím úkolem je lovení jablek z vody bez použití rukou. V této disciplíně jsem přeborník asi tak od třetí třídy, takže bez problémů zakusuji a vytahuji v bravurním čase.
- Zbylí členové týmu mě následují. Svá jablka vytahují taktéž s přehledem
- Zjišťujeme, že bude potřeba lovit i kindervajíčka s nápovědou. To už mi tak bravurně nejde.
- Na druhý pokus vypilovávám styl.
- Na třetí pokus už vsosávám vajíčko naprosto stylově, kýžený výsledek se však nedostavuje.
- Po čtvrtém pokusu a dalším prázdném vajíčku, přenechávám vsosávání jiným.
- Nakonec se přece jen zadaří a získáváme info, že další stanoviště nás čeká na Kampě.
- Na tramvajové zastávce čekáme neuvěřitelně dlouho na tramvaj číslo 12.
- Mezitím nás „dohání“ další tým – Deirh s NXem, kteří vzápětí odjíždějí sedmnáctkou. Chtějí nás převézt nebo jen zmást?
- Po asi 20 minutách, konečně přijíždí vytoužená dvanáctka.
- Nastupujeme.
- Ujedeme dvě stanice a přistupují Deirh s NXem. Tak to byl přece jen blaf ^^
- Na Malostranské vystupujeme a u paty Starých zámeckých schodů potkáváme Dream Team, tým, který jsem do soutěže zatáhla já. Tak už víme, kdo to startoval před námi.
- Zámecké schody vybíháme v lítém závodu s týmem, který je nám celou dobu v patách.
- Tak v půlce schodů už jsme v patách my jim.
- Bojujeme až nahoru, nicméně stanoviště stejně klofnou dřív.

1. stanoviště – Pražský Hrad
======================
- Když se pro nás stanoviště konečně uvolní, zjistíme, že naším úkolem bude párování ponožek (po panu prezidentovi ;o)
- Je nás hodně, to bude hned.
- Některé jsou liché! Podraz!
- Stejně to zvládáme ve skvělém čase.
- Průběžně posloucháme průpovídky turistů, kteří se nějak nemůžou vyrovnat s pohledem na skupinku podivínů dřepících na Pražském hradě pod stromem s cedulí „LOST“.
- Sbíháme schody – jde to hůř než vybíhání a někteří ze členů týmu se této aktivity dobrovolně vzdávají. Avšak doběhnout tramvaj stihneme všichni.
- Na Kampu to bereme pěšky z Hellichovky. Sice je to maličko zacházka, ale aspoň s Cynkou můžeme ostatním ukázat naši starou školu.

2.stanoviště – Kampa
================
- Na Kampě nás čeká Rin a skládání výchozí pozice šachové partie z PETlahvových figurek.
- Máme menší nejasnosti ohledně krále a královny, ale nakonec to zvládáme a vyrážíme na zastávku na Újezd, jelikož další stanoviště se skrývá „někde blízko kolem Jindřišské věže“.
- Deirh s NXem jsou nám pořád v patách.
- Na zastávce je uplácíme sušenkou, aby nám přenechali prvenství u dalšího stanoviště.

3. stanoviště – Jindřišská věž
======================
- Pod věží nacházíme Sheilu, knoflíky a indulonu. Z toho nekouká nic dobrého.
- Za pár okamžiků máme každý na obličeji přilepeny 3 knoflíky a musíme je nějak shodit pouze za pomoci (vlastního) obličejového svalstva.
- Po několika minutách zbývá už poslední hajzlík na Cynčině nose.
- Všichni na něj úpěnlivě zíráme.
- Nakonec se podvoluje naší vůli a upadává.
- Chytáme tramvaj (č.9), radujeme se, jak jsme konečně těm dvěma potvorům utekli a řešíme ze které zastávky to budeme mít blíž k Televizní věži – našemu dalšímu cíli
- Nakonec se rozhodujme pro Olšanské náměstí – nebude to do kopce.
- Cestou do kopce odoláváme volání točené zmrzliny.

4. stanoviště – Televizní věž
=======================
- U vysílače nás uvítá Sniper
- Nemůžeme si nevšimnout jeho velkého zavazadla plného jídla (nebo to tak aspoň vypadá)
- K mému velkému zármutku se dozvídáme, že obří Lentilky jsou pouze Sniperova svačinka a úkol se bude týkat jen slaných tyčinek – sníst jich 10 do minuty a po jedné.
- Úkolu se ujímá Jarník.
- První tyčinka v něm mizí, než stačíme mrknout.
- Zbylých devět ji rychle následuje.
- Cestou od věže potkáváme xsofta a jeho partu – kde se tam berou!?
- Opět odoláváme volání točené zmrzliny
- Soustavou dvou tramvají se přesouváme na Krejcárek – podivné zelené místo uprostřed Prahy, kde jsem nikdy předtím nebyla.

5. stanoviště – Krejcárek
===================
- Místním úkolem jsou čachry s mapou Londýnského metra.
- Máme trošku problémy s větrem, ale nakonec ji v klidu sestavíme.
- Když si všimneme skrytých nápověd u druhé části úkolu, jde nám jako po másle.
- Vyrážíme směr další stanoviště – Českomoravská
- Potkáváme ztracený Dream team. S úsměvem na tvářích tvrdí, že se stavili na obědě.

6. stanoviště – O2 aréna
====================
- U O2 arény jsme jako první.
- Zjišťujeme, že úkol bude zahrnovat děsně roztomilé a lákavé (žel nejedlé) modré kuličky, lžíci a šátek
- Pro plnění je vyvolena Cynka.
- Musí se zavázanýma očima přenášet kuličky na lžíci z jedné nádoby do druhé vzdálených od sebe asi dva metry.
- Zpočátku ji zkoušíme navigovat.
- Nakonec volíme taktiku zvukových signálů = u jedné nádoby sedím já, u druhé Jarník a střídavě pípáme.
- Tato taktika nám přináší úspěch.
- Teď už jen dostat se do cíle na Prosek.
- Banda vedená xsoftem je nám ovšem v patách.
- Ale my je převezem, vymýšlíme geniální strategii, kterak si cestu zkrátíme autobusem z Palmovky

Cíl – Prosek
=============
- S vítězným pocitem dobíháme do cíle.
- Úsměvy nám mrznou na rtech.
- Xsoftí skupinka už si tam spokojeně vysedává. Jak je tohle sakra možné?
- Vymysleli ještě lepší zkratku, no.
- Odevzdáváme naše vyplněné bonusové hlavolamy na cestu a jak přibíhají další týmy přestáváme věřit v nějaké vyšší umístění.
- Cynka zjišťuje, že babička jejího přítele, která bydlí shodou okolností za rohem od cílového stanoviště, ji už očekává. o.0 Tak se s námi loučí.
- Náš zbytek chce ještě počkat na vyhlášení výsledků.
- Nějakého génia z konkurenčního týmu napadá, že by mohli doběhnout pro bednu Míšů do blízkého supermarketu.
- Tento nápad se setkává s velkým ohlasem.
- Za chvíli už každý žužláme svého Míšu.
- U vyhlášení se dozvídáme, že jsme čtvrtí. Nevíme, jak se to mohlo stát, ale což. Tým, který celou cestu *běžel* si nás porazit rozhodně zaslouží.
- Ještě chvíli se poflakujeme na místě a nakonec vyrážíme domů. Ke mně domů, protože tam všichni máme věci.
- Doma upadáme únavou z vedra a náročného dne, ale říkáme si, že za rok se na LOST každopádně vypravíme znova, pokud bude. To by bylo, abychom jim to příště nenandali ;o)

V jednu jsem vyrazil busem z Brna. Cestu do Prahy jsem si krátil četbou knihy Simona R. Greena Popíjení půlnočního vína, kterou mohu vřele doporučit. V Praze jsem po příjezdu dokonce vystoupil a přestoupil na správné stanice metra hned napoprvé, což se mi nestává často. Samozřejmě můj desorientační smysl mě ani pro tento den neopustil. Tramvají jsem zamířil opačným směrem, než byla zastávka Šumavská. Moje bloudění a hledání budovy v ulici Slezská se napřed pokoušel ukončit jeden klučina (ze kterého se později vyklubal Naruto cosplayer), který nevím, jak odhadl, že mířím na Yukifest (karimatka mě holt prozradila, stejně jako bágl přes rameno) a pokoušel se mě nasměrovat. Chvályhodné, leč neúčinné (každý si vykládáme výraz konec ulice a doprava po svém). Je fakt, že jsem ono místo přešel o pouhých 200 metrů. Naštěstí mi jeden chodec správně ukázal cestu. Jindy mám v Praze štěstí na samé cizince, kteří neví, kde jsou, nebo mě pošlou do …., prostě pryč, případně potkám místní domorodce, kteří neznají vlastní město.

Otevřeno bylo od tří, já vpadl do budovy někdy po půl páté tuším. Povinně odznáček k jmenovce, pak hurá za Trilem na krátký briefing Poté následovalo složení mých krámů v hlavním sále, kde byl mix pult a docela velké pódium. Přípravy probíhaly v plném proudu. Budova sama měla čtyři podlaží, všude na patrech visely vtipné cedule. Schody nepočítejte, neboť každé schody mají jednou konec (zlí jazykové tvrdili, že schodů je celkem 75), ale ze začátku mi to ani nijak nepřišlo. Bral jsem to jako bod pro zdraví a fotbalový trénink v jednom. Po sledování úvodních AMV (některá jsem dokonce ještě neviděl) pak jsem se vydal na objevování budovy. Ve druhém patře se pařilo na konzole. Ve třetím byla otevřena čajovna, kde bylo možno sehnat něco i něco sladkého na zub. Hned vedle byl bufet se základní nabídkou jídla a pití pro přežití, ceny byly kupodivu příznivé. V posledním patře byla místnost pro ***DDR*** a druhý sál pro promítání, leč pěvecký sbor se rozhodl cvičit i tento pátek, tak promítání bylo zpožděno. Dal jsem si jednu epizodu ***D. Gray Man***, audio vizuálně to vypadalo více, než dobře, po stránce příběhu a charakterů to zavánělo dávkou klišé a stylem humoru, který však ještě unesu, uvidíme, jestli to má nárok na můj čas.

Při slavnostním zahájení v hlavním sále, kde Trill názorně ukazoval v jaké poloze sledovat hentai, sál lehl smíchy. Navíc vyhrožoval, běda kdo se připlete na tento typ promítání a nebude mu aspoň patnáct. No nevím věkový průměr byl hodně nízký, ale tipuji, že patnáctku snad měli všichni za sebou. V sále přibylo dramaticky lidí, oproti minulým hodinám, všude bylo náhle plno cosplayů, zejména z některých fandů Naruta šel vážně strach, dále tam byly neko krásky, maidky, lolitky, nerdi, prostě obvyklá směs co na takové akce chodí

Pak začala v hlavním sále série ***Doujin Work***, neznal jsem ji, ale pobavila mě, komu se líbil Genshiken nemůže se zklamat. Po zahnání hladu a žízně v bufetu, jsem zapadl do druhého prostoru pro promítání. Neměl jsem tušení, že **Hana Yori Dango** je dorama. A dokonce takové, které mě zaujme. S potěšením jsem viděl dva díly a litoval, že nebyl prostor na třetí. Aspoň mám co shánět. Až o den později jsem se od Greka dozvěděl, že výše uvedený titul je legendární shoujo manga i anime. Nutno říci, že inteligentní a vtipná. Je to tak trochu jako příběh o Popelce. Tsukushi chodí na elitní střední školu Eitoku pro bohaté, byť sama je chudá. Kromě toho oponuje F4 – parta zlovolných bišíků, nejbohatších, nejmocnějších, tyranizující vybrané jedince. Jak už to tak bývá, budeme svědky soupeření dvou bišíků o jednu dívčinu – Tsukushi, ale o humor a napínavé momenty nebude nouze.

Pak jsem se odebral do hlavního sálu, abych si společně s ostatními ničil bránici při ***Detroit Metal City*** – produkty studia 4°C prostě nezklamou. Kdo by se nechlámal sérii o Negišim. Chlapci, který miluje švédský pop, ale večer se mění na Krausera, nemilosrdného lídra deathmetalové kapely. Časté odkazy, parodie, narážky na klišé black, death metalu, punku, rapu, praktik hudebního průmyslu obecně. Střely neomylně a přesně zasáhly svůj cíl. Pak jsem to chtěl zaseknout do Hypnovy říše. Bohužel pro mě, někteří hulváti a slepice považovali za nutné mluvit nahlas i ve tři ráno. No aspoň že později ráno se snažili být tiše, takže jsem nějakého spánku nakonec dosáhl. Po ránu, respektive o půl jedenácté jsem se vydal na oběd do blízké čínské restaurace. Rozhodování mezi ***One Piece*** a přednáškou Ayme, vyhrála ***Ayme***. Zpracovala téma vznik mangy. Měla hezké slajdy, mluvila k nim, občas se i ptala na něco publika. Nechala kolovat některé měsíční a dvoutýdenní magazíny, které tvoří páteř vydávání mangy. Dozvěděl jsem se dost podnětných informací o historii i nedávné současnosti.

Pak jsem přebíhal mezi sály. ***Air Gear*** vypadá na solidní fajto anime se sportovní tématikou vzdušných bruslí a závodění mezi členy různých frakcí. Samozřejmě hlavní hrdina loser, a jiná klišé tu jsou, ovšem bavilo mě to. Pak jsem také viděl kus série ***Beck***. Ta na tom byla s originalitou o poznání lépe. Sice jde o shounen, ale hudební prostředí o kámoších, co chtějí mít kapelu, a studentovi, který díky spolužačce teprve nedávno přičichl k rocku, to má něco do sebe. Jako zvědavec jsem poté vyrazil na sushi workshop. Produkty, ze kterých to mělo být připraveno, nevypadaly nijak lákavě, ale výsledná podoba mi vyrazila dech.

Pak jsem měl přednášku já. Název střet černé a bílé dává šedou, měl jasně sdělit, že půjde o pop/rockovou kapelu ***Glay***, která se původně měla jmenovat Grey, ale znáte to, Japonci nejsou s některými hláskami kamarádi při jejich vyslovování. Nechci se přehnaně chválit. Udělal jsem nějaké chyby, jako záměnu informací o dvou členech, kdy jsem informace řekl přesně, ale použil k tomu nesprávné slajdy. Občasné lovení některých číselných údajů z papírů. Ale většinu času jsem se obešel bez poznámek. Stihl jsem celou obsáhlou diskografii projet bez potíží. Potěšilo mě, že od pouštění ukázek začalo do sálu proudit více lidí. Časově jsem vše krásně stihl probrat. Členy, koncertování venku i doma, hudební vlivy a inspirace, výhled do budoucna, stejně jako důvody obrovského komerčního úspěchu. Pustil jsem celkem čtyři ukázky. Před definitivním rozloučením s publikem jsem měl ještě čas pustit svoji oblíbenou skladbu Heavy Gauge http://youtube.com/watch?v=J9n75w5DRRM Snad jsem příliš nenudil a někoho nalákal, aby se blíže podíval na zoubek této kapele, která tu rozhodně není moc známá.

Pak jsem sledoval můj tajný tip na jedno z nejlepších anime roku 2008/9 ***Casshern Sins***. Seriál s depresivní atmosférou a prostředím umírajícího světa lidí i robotů, výborná muzika (Kaoru Wada), kresba, nemohu se dočkat, až bude série odvysílaná celá.

Následovala přednáška **Storytellera**. Ten si vzal na paškál fenomén fanfikce. Byl důkladně připraven s velkým množstvím slajdů. A informacemi mimo ně. Probíhala i výměna názorů s publikem. Účast byla více, než slušná. Docela jsem se poučil, byť psaní fanfikce není moje hobby, nikdy mě nenapadlo použít to jako zlepšovací trénink pro psaní.

Série ***Mouryou no Hako*** kombinovala prvky hororu a nadpřirozena, detektivky v příběhu dvou studentek v poválečném Japonsku, rozhodně zajímavá atmosféra a myšlenka příběhu. Tvůrci studio MADHOUSE a CLAMP, více snad netřeba dodávat k nalákání. Luxusní vizuální stránka je samozřejmostí.

Pak dorazil ***Shinji***. Komiksový receptář sliboval mnohé. Shinji probral pět pravidel pro úspěšného tvůrce mangy/komiksu. Přitom představil ty špatné i dobré příklady tvorby. Dostalo se na jména tvůrců jako Kaori Yuki, Chie Shinohara. Došlo i na jiné autory a díla. Zásady a hlášky byly občas vtipné. Rady jako přihoď bišíka, odhal trauma jsou jistě důvěrně známé v branži. Nebo nedopusťte se chyby jako nepřehlednost nebo nedej bože nutit čtenáře myslet, to je zlo (takže milí tvůrci zapomeňte na postupy alá David Lynch). Také rada vykrádat klasiky a používat klišé s mírou jistě potěší začínající autory, jak bylo během přednášky řečeno, čtenáři stejně vždy originalitu neocení. Mně se přednáška velmi líbila, škoda, že byla tak krátká.

Před sedmou už dorazil **Grek1**, aby se nachystal na svoji přednášku **Rule of cool aneb co jsme ochotni odpustit anime, protože je to úžasné.** Lidé ze začátku občas přibíhali a odbíhali, ale největší účast měla tato přednáška. Nebylo si skoro kam sednout vážně. Grek se do toho pustil postupně. Představil téma, čím se bude zabývat, co hrozí slabším jedincům a masochistům, pak se začal rozehřívat na maximální výkon. Grekovo téma rozebíralo ty největší možné kliše anime i hrané kinematografie, ať jde o charaktery, akční scény, propriety těchto děl, různých folklórních legend a mnoho dalšího. Zároveň však bylo řečeno, že i když je to cool jsme schopni to odpustit, pokud to nezachází příliš daleko.

O co půjde se vzápětí ukázalo. Všichni byli varováni, že nastane zabíjení kočičand, nicméně nikdo sál neopustil. Probralo se například, k čemu se používá katana, jaké má limity. Co je typické pro souboje katanou, magií. Čím se vyznačují hrdinové studia Clamp, Sunrise. Proč jsou tak populární letecké souboje postav. Případně čím exceluje série Bleach. Grek se podíval důkladně na technicko fyzikální stránku mecha, zákony fyziky, různé technické podrobnosti. Odhalil syndrom Ju-87 a mnoho jiných zábavných věcí, kterých se tvůrci dopouštějí. Zejména se věnoval i tomu, ano, předveďme cool věci, ale nesmí to dopadnout jako Gundam 00 a podobné skvosty (hláška udělat Gundam kabriolet byla vskutku zabijácká).

Prostě kde leží ta hranice, kdy je to cool a kdy si divák řekne, tak to si ze mě dělají srandu. Grek měl rozhodně co říct. Výborná interakce mezi Grekem a publikem byla samozřejmostí. Nejen z těchto důvodů trvala přednáška o půl hodiny déle, ale stálo to za to. Časté salvy smíchu, dotazy, občas sarkastické poznámky publika. Byla to rozhodně nejlepší přednáška, jakou jsem osobně kdy zažil. Vůbec bych se nezlobil, kdyby Grek1 měl vždy na svoje téma více času. Tady ho dostal. To, co předvedl toho večera, byl rozhodně vrcholný výkon, který se pokaždé nevidí.

Pak pro mě nastal příjemný pokec s Grekem a ostatními členy Mňangačiči v čajovně. Nejen o proběhlé přednášce, ale i o anime a hudbě, kde jsme probírali svoje tipy, možné anime favority pro tento rok.

Já to celé nestihnul, přesto Vám radím, abyste věnovali pozornost sérii ***Texhnolyze***, tvůrce Yoshitoshi Abe je vám snad známý a pokud ne, řeknu jen, že v této sci-fi uvidíte nevídané a budete i namáhat svoje mozkové závity za velmi dobrého hudebního doprovodu. Série, která by vám kvůli své originalitě neměla uniknout.

Pravidelně jsem chodil sledovat soutěžící v Song Tour. Byla to vcelku švanda. Zejména by mě zajímalo, coby říkal Johny Cash na kluka v Manowar mikině, který velmi věrně zpíval jeho song Ring of Fire. Netuším, kdo nakonec vyhrál.

***Tsubasa Chronicles Tokyo Revelations*** je povinnost pro fandy dvoudílné série Tsubasa Chronicles, neboť posunuje původní děj někam jinam a atmosféra nám výrazně potemní. Můžete se těšit mimo jiné na tradičně dobré OST – Yuki Kajiura a výtvarnou práci Clamp.

Pak jsem věnoval pozornost sérii ***Basilisk***. Akční, krvavá ninjovská řežba s prvky super power vyprávějící o sporu dvou rodin středověkého Japonska v době počátku vlády rodu Tokugawa. Nemůže chybět motiv lásky vycházející z Romea a Julie, kdy má k usmíření klanů dojít svatbou mezi jejich nejmladšími členy. Zní to klišovitě, ale mělo to šťávu.

Pak jsem se odhodlal po menším osvěžení k nočnímu maratónu jménem ***Mermaid Forest*** od slavné autorky Takahashi Rumiko. Jde o zajímavé shojo vyprávějící příběh jednoho nesmrtelného páru, jsou tu dvě časové roviny, spousta akce, nějaká ta romantika, hlavně však silný příběh a prokreslené hlavní charaktery. Nicméně až do čtvrtého dílu jsem podezříval autorku, že zná jen jeden postup zápletky a ženskou hrdinku dělá jen jako statickou figuru. To vše se časem zlepší. Bohužel těsně před koncem někdy v půlpáté ráno už jsem neměl sil být vzhůru. Ovšem k mému překvapení v místnosti na spaní bylo opět příliš živo, příště si musím vzít špunty. V půl osmé ráno to dostalo korunu, kdy se vrátila nějaká opilá zpívající partička z hospody, zabít je málo.

Výhoda nedávného incidentu spočívala v tom, že jsem dorazil do hlavního sálu na film ***Cyborg Girl***. Nějak jsem si během sledování říkal, ty postupy a styl už jsem někde viděl. A návštěva www.csfd.cz moji domněnku potvrdila. Film na svědomí korejský režisér Jae-young Kwak. Jestli máte rádi jeho tvorbu, film vás nemůže zklamat, byť opět to trpí některými nešvary, kterými je tvůrce pověstný. Jako překombinovanost, potíž se v těch časových liniích vyznat atd. Přesto věřím, že se jedná o jeden z nejdůležitějších filmů Asie roku 2008.

Z programu jsem ještě viděl kousek jedné epizody ***Scrapped Princess***, ale nemohu soudit podle jednoho dílu více, než že jde o fantasy old schoolového typu. Na zakončení nás Akiko postrašila klipem pro svoji plánovanou linii Boys love v rámci Advíku 2009, který bude, jak prohlásila. Klip jsem přesto viděl až do konce, skladba Romance od Buck-Tick patří k mým nejoblíbenějším od této skupiny. Tril označil akci za proběhlou a ti nejvěrnější, co vytrvali, až do konce se rozprchli domů.

Tolik tedy k programu a akcím, kterých jsem se zúčastnil. Program byl pestrý a spoustu věcí jsem z něj nestihl, ať šlo o promítání nebo něco jiného. Probíhala soutěž ve fanfikci o cenu barda Marigolda. DDR turnaj, měření IQ, workshop kreslení, hraní deskovek, večerní soutěž atd. Dole byla hlavně manga knihovnička s neuvěřitelně pohodlnou sedačkou, nacházel se tam také comp s netem, stolní fotbálek, co více si přát. Co však velmi oceňuji, bylo přívětivé prostředí.

Krásně barevné chodby a rozvěšené umělecké práce. Hezké nástěnky, vitríny s různými věcmi, toto vše dávalo v tom mizerném počasí hezkou atmosféru, která zahřála u srdce. Pravda, člověk si zaběhal po těch patrech, ale trocha pohybu nám všem prospěje, stejně pořád sedíme. Hlavně to nakonec nebylo tak zlé. Zejména po tom, co jsem na konci prvního dne zjistil, že záchody a sprchy jsou i dole nejen ve čtvrtém patře. Výhodou místa konání byla dostupnost tří podniků, které byly přímo proklatě blízko, takže člověk vážně neztrácel zbytečně čas hledáním místa, kde ukojí svůj hlad a žízeň. Vše se dalo stihnout v rámci pěti minut chůze, ne-li ještě méně.

Samozřejmě je tu prostor pro zlepšení. Mně eng suby u některých věcí nevadily, ale přece jen jsem si říkal, zda všichni v sále jim rozumí. Co se týká obsahu programu, jsem velmi rád, že tam bylo místo i pro hranou kinematografii, možná příště ještě něco navíc přihodit? Ano, musím prásknout ještě ten nedostatek, za který ale organizátoři dost možná nemohli; v hlavním sále byla druhý den večer po půlnoci neuvěřitelná kosa (promítač usnul v bundě, já přežil nějak ve svetru, ale naštěstí v místnosti na spaní bylo vždy teplo). Čert ví, proč celý druhý den zvonilo, jak kdyby běžela výuka, beru to jako kanadský žertík od vrátného.

Celkově se akce velmi povedla, až na potíže se spaním a dvě menší zpoždění při promítání jsem nezaznamenal jediný vážnější problém. Yukifest měl správně komorní ráz a atmosféru, bylo to vskutku velmi kouzelné. Potkal jsem pár známých, rozšířil si o něco svoje obzory a hlavně se většinu času dobře bavil.

Fotky:

„Hlavní sál před zahájením.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki01.jpg
„Pár chvil po zahájení.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki02.jpg
„Akiko se zvědavě rozhlíží v čajovně.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki03.jpg
„Ayme v akci.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki04.jpg
„Jistý Vavča při přednášce.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki05.jpg
„Sraz v čajovně.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki06.jpg
„A promítači se snažili neusnout.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki07.jpg
„Hlavní organizátorská dvojka.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki08.jpg
„Hlavně pestré prostředí je potřeba pro con.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki09.jpg
„Výsledek sushi workshopu vypadal lákavě“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki10.jpg
„Pařilo se“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki11.jpg
„Trsalo se“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki12.jpg
„Promítací sál číslo 2.“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/yuki13.jpg

Káčátko Ahiru spatří jednoho dne krásného prince jménem Mytho. Má nesmírně smutné oči a Ahiru mu chce vrátit jeho úsměv a štěstí. Princ Mytho totiž nic necítí, neboť před lety obětoval své srdce v boji s Havranem. Jak by však bezmocná kačenka mohla pomoct princi?
Objeví se šílený, zejména ale nepřející a nebezpečný vypravěč Drossselmayer, který ve své největší zálibě – vyprávění příběhů, pokračuje i po své smrti. A patřičně si to užívá. Jeho heslem je ‚to by v tom byl čert, abych z příběhu každé postavy nevytřískal nějaké neštěstí a tragédii‘. Drossselmayer nabídne Ahiru přívěšek, který ji dokáže bez potíží proměnit na dívku.

V případě potřeby boje o kousky princova srdce se z Ahiru stane princezna Tutu. Ahiru přívěšek přijme, má však některá omezení. Aby se neproměnila z dívky zpět na kačenku, nesmí zakvákat, v tom případě ji zpátky do lidské podoby promění pár kapek vody, za předpokladu že má přívěšek na sobě. A rovněž nesmí říci o svých citech princi ani slovo, jinak by zmizela v paprsku světla! Ale Drossselmayer je přesvědčivý a Ahiru chce princi pomoct, tak se nesnaží z úmluvy i po sdělení těchto podmínek vyvléct. A rozhodne se získat všechny kousky princova srdce a vrátit mu je. Navštěvuje baletní školu, aby byla svému idolu nablízku. Mytha neustále doprovází přítel Fakir a školní hvězda Rue také nevynechá žádnou příležitost, aby s ním mohla být.

Fakir zpočátku vůbec Ahiru nedůvěřuje, ale nakonec se smíří s její snahou a později jí pomáhá. Ahiru musí nejen hledat kousky princova srdce, které představují jednotlivé emoce (láska, strach, posedlost, úzkost atd.), ale zároveň bojovat o jeho přízeň s princeznou Claire. Ahiru běhá po městě a jeho okolí a od různých nešťastných lidí poslouchá jejich příběhy, sbírá kousky srdce. Teď vám to může znít jako nevinné a banální mahou shoujo, říkáte si, proč vás tím vůbec obtěžuji, případně zvažujete, zda jsem se nezbláznil. Ale po prvních čtyřech dětských epizodách nastává v pátém a šestém dílu přerod. Přes komediální a pohádkový nádech prvních dílů nám atmosféra potemní, i když tu bude Neko-sensei a jiné sranda postavy. Nechci dále vyzrazovat příběh, je výborně vystavěný a někdy zatraceně překvapivý, každý má nějakou minulost, něco, co by nejraději zapomněl. Vše se řádně zamotá a zkomplikuje, ano, půjde všem o život! Dozvíme se něco typického o důležitých emocích. Na začátku každé epizody je kousek vyprávění nějaké pohádky, kterou pokud neznáte, tak jistě dovedete odhadnout ponaučení z ní vyplývající. I přes klišé některých postav jsem si jistý, že většinu z nich si oblíbíte. Postavy tu projdou určitým vývojem, nejsou to jen neživoucí schématické „kusy kartónu“. Na některých místech jsem byl skutečně velmi dojat příběhem a atmosférou.

Největší zbraň série však spočívá ve vizuálně hudebním pojetí. Kresba je moc pěkná a pohádková, ale není to nic kýčovitého ani přehnaně jednoduchého. Animace je plynulá, nespatřil jsem žádné chyby nebo nedostatky po této stránce. Navíc zde máme krásnou stylizaci neurčitého německého města se středověkým jádrem a pěknou krajinou okolo.

Důležitou roli, ne-li přímo nosnou, má hudba vybraná z různých oper, baletů, klasiky obecně, neboť balet je celým dílem prostoupen. Ztvárnit souboje pomocí baletu, to tu ještě nebylo! Spojení obrazu, tance (rozuměj balet), hudby je tak dokonalé, že nemám slov. Zejména třináctý díl, kde zazní Wagnerův Lohengrin a Čajkovského Labutí jezero jsou tu tak nádherně synchronizovány s obrazem, že jsem si to pouštěl několikrát, prostě estetický orgasmus. Ale i ostatní muzika je výborná. Straussův nesmrtelný valčík Na krásném modrém Dunaji, Bartholdy a jeho Svatební pochod, Prokofjev a motiv z baletu Romeo a Julie, můžete se těšit na další skladby Wagnera a Čajkovského i jiných autorů.

Naprosto mě to strhlo, přistihl jsem se, jak si melodie opakuji, případně v duchu diriguji, o nutkání napodobovat baletní pózy nemluvě. Nepochybuji, že kromě nezasažených jedinců tímto druhem hudby (za sebe říkám, že několik skladatelů vážné hudby znám a rád poslouchám, ale většinou nejde o ta nejčastěji skloňovaná jména) i ti ostatní možná začnou doplňovat audio sbírku o další díla Čajkovského, Wagnera, případně jiných. Já už si například dalšími cd Čajkovského radost udělal nedávno, do té doby jsem znal jen reprezentativní výběr jeho tvorby. O Wagnerovi také uvažuji, přece jen znát Prsten Nibelungů není všechno. Navíc plánuji návštěvu baletu. Ano i k tomuhle vás může přivést sledování anime. Byli jste varováni. 

Můžu s klidným srdcem tuto sérii označit jako originální, strhující a klenot anime tvorby, něco takového jako Princess Tutu jinde nenajdete, proto dávám plné hodnocení. A pro teď mě už omluvte, zapínám na plno Čajkovského a odcházím ve svých baletních střevících cvičit před zrcadlo……

Vavča

Hodnocení: 10/10

Připomíná vám to středověkou Čínu? Máte pravdu, komplex paláců císaře vypadá prakticky totožně jako zakázané město a to není jediná podobnost s Čínou v této sérii. Hlavní hrdinka je Kou Shuurei, princezna svého rodu, ale i přesto se živí učením v chrámové škole, hraním na erhu a jinými věcmi. Její otec pracuje v imperiálních archívech, ale moc velký plat nemá, je navíc naprosto nepoužitelný pro jakoukoliv praktickou a domácí práci. Většina peněz padne na udržení rozpadající se rozsáhlé rezidence. Jednoho dne dostane Kou nabídku od vysoce postaveného dvorského rádce, aby učila císaře a byla jeho konkubínou. Jen po několik měsíců, pak se může vrátit.

Mladý císař Ryuuki potřebuje zásadní změnu, už rok a půl nejeví o vládnutí a učení moc velký zájem, což je problém pro zemi, která je zbídačená z několikaleté občanské války. 500 zlatých ryu jako mzda je lákavá nabídka, které Kou neodolá, tak práci přijme. Brzy přijde na to, že císař není věčně k zastižení, vládnou úředníci a různé kliky. Samotný císař navíc prý preferuje muže a je i líný. Nic nevypadá snadně. Kou má kromě otce v paláci i svého adoptivního bratra Seirana, který byl před třinácti lety přijat do rodiny. Seiran vykonává službu v císařské gardě. Snem Kou je vykonat císařské zkoušky a pracovat v administrativě, což je ženám samozřejmě zakázáno. Jenže nic není, jak se zdá. Minimálně císař není hloupý. A vztahy mezi všemi se značně zkomplikují.

Jsou zde samozřejmě i další důležité charaktery, rádcové, služebníci, členové ostatních rodů a ti všichni mají rozdílné zájmy i prostředky k jejich prosazení. Kou se nakonec její sen splní a dostane na starost stabilizovat provincii Sa. Od dílu dvacet tři se ke slovu dostane více akce, byť byla přítomna v sérii i předtím, ale v menších dávkách. Děj je velmi rozvětvený a postav je tu skutečně mnoho, takže nějak ve stručnosti vypsat děj by šlo dost těžko. Ale celý příběh má většinou slušné zápletky a twisty, je dosti napínavý, rozhodně na konci každého dílu jsem měl chuť na další. Kromě Kou a císaře tu není žádný charakter vyloženě nevinné poupátko byť se to tak dlouho může zdát. Někdy je těžké určit, kdo je vlastně ten zlý bídák, co tahá za všechny nitky a kdo pouhým nástrojem, plnícím jeho vůli.

První epizody se nesou téměř v duchu žánru slice of life, byť jde o císařský dvůr a dojde občas na nějakou akci. Tím, jak je příběh košatý a jaké množství postav v něm vystupuje, dochází často k retrospektivnímu postupu, někdy je těch flashbacků na můj vkus mnoho. Navíc dobrá myšlenka příběhu hlavního často sjede na jinou kolej, téměř vždy méně zajímavou a dochází k rozvleklosti a ztrátě tempa, což je vážně škoda.

Jeden z důvodů proč se mi tato série hodně líbí, jsou charaktery. Sa Sakujun se rozhodně vymyká roli klasického záporáka a mně osobně byl sympatičtější, než všechny kladné postavy dohromady, škoda, že s ním scénáristé naložili tak podivně. Dále je tu zajímavý excentrik Ryuren Ran, ministr financí nosící věčně masku.

Dále mě mrzí, že tvůrci sklouzli až příliš mnoho k myšlence obráceného harému, téměř každý je zde bišík, což by mi nevadilo (skoro), který dřív nebo později musí začít obdivovat Kou, která je sice chytrá, pracovitá, ale svým chováním také občas na zabití. Další nehezká věc jsou někdy až moc přepálené emoce. Akční scény by si zasloužili lepší zpracování a ne, aby je brali tak zkratkovitě a na hůl, působí to samoúčelně, odfláknutě, přitom v některých dílech je vidět, že to jde, jen se to někomu nechce dělat. Škoda, že seriál trpí někdy zbytečnou dětinskostí, naivností a hlavně někdy až nechutným rychlošípáctvím (rozuměj hrozně moc dobré charaktery toužící páchat dobro s potřebou o tom pořád mluvit).

Co se mi naopak líbí je zpracování, kresba je sice jednoduchá ale pěkná, CGI prvky tu najdete, ale nejsou dle mě potřeba. Jen zamrzí takové chyby, jako nehybnost prstů při hraní na erhu apod. Ale stylizace celková je vážně moc pěkná a tvůrci se vcítili do doby Číny, jak vypadala před jedním tisícem let. Seiyu, kteří se podíleli na namluvení hlavních postav, odvádí skvělý výkon, hlavně Kou a její otec, ale i ostatní odvedli dobrou práci a je zde hodně známých jmen. Příjemný opening „Hajimari no kaze“, který zpívá Ayaka Hirahara, perfektně sedí do ladění série, i ending je slušný. Hudba v pozadí je celkem dobrá a dobře podkresluje obraz, jsou zde zastoupeny jak čínské klasické nástroje tak symfonické skladby, ale nejde o nic extra, představte si prostě hudbu čínských velkofilmů posledních let a víte, co můžete čekat. Co se týče žánru je to historické fikční shojo, kde je špetka fantasy, superpower.

Přesto jsem si sledování této série užil i přes její negativa, snad nás ve druhé sérii tvůrci příjemně překvapí, protože potenciál byl větší, než jakého dosáhli. Příště používat více mozek a méně nehezkých shojo klišé a bude moje hodnocení ještě vyšší. Jestli máte rádi Twelve Kingdoms, Scrapped Princess či Fuushigi Yuugi, mělo by vás potěšit i Sauinkoku Monogatari, byť kvalit výše uvedených děl úplně nedosahuje. Ale není všem dnům konec Sauinkoku má totiž ještě druhou sérii a třeba tam se tvůrcům zdaří ještě lépe předvést své schopnosti.

Vavča

Hodnocení: 7,5/10

Po prvním jsem si říkal – vtipná, milá komedie s potenciálem dobře pobavit, už jen díky svým hlavním charakterům. Nagi, třináctiletá, rozmazlená miliardářka, trpící obsesí v manze, anime, pc hrách, ano má ještě jeden vážný problém, nerada chodí ven, takže je tak trochu hikkikomori. Ono když se vás pokouší někdo posledních pár let unést, kdykoliv vytáhnete paty z domu, tak se není co divit.

Navíc sídlo rodiny Sanzenin je monstrózně velké, uprostřed Tokia, obklopené parkem o rozloze několika stadiónů. Hayate je chudý chlapec, který chodí do školy, na kterou si musí sám vydělávat, neboť jeho rodiče nepatří k nejvzornějším. Matka investuje do svých snů (gambler) a otec hledá sám sebe (rozdílné aktivity všeho druhu, které většinou nekončí výdělečně). Vrcholem všeho se stane den Vánoc, kdy Hayate přijde domů, zjistí, že byl prodán za 156 miliónů yenů hodným lidem, to je jeho vánoční dárek od rodiny. Hayate je realista, nejlepší řešení bude unést bohaté děvče a zažádat o výkupné. Tak potká Nagi, která venku není schopná ani dostat pití z automatu. Dojde k nedorozumění, únosu Nagi, ze kterého ji Hayate vyseká a vděčná Nagi mu na jeho žádost dá práci, bude jejím komorníkem. Zní Vám to poklidně a klišovitě? Věřte mi, že tak to nebude.

Hayate napřed musí prokázat svoji pracovní způsobilost, klacky pod nohy mu hází hlavní komorník Klaus, na druhou stranu mu pomáhá služebná Maria. Pak je tu ještě komplikace jménem tygr Tama, ale to bych spoileroval a to by bylo škoda, uvidíte sami, co vyvede. Navíc Nagi je zatraceně náladová a rozmazlená, Hayate je v myšlení poněkud nechápavý, nikoliv pomalý, takže neustále vznikají nedorozumění a třecí plochy. Je tu ještě hora spolužaček a dalších postav, které se někdy velmi povedly a jsou důležité pro děj. Můj favorit je superintendant Hakuo Academy a Hinagiku-san. A ještě u mě vede Isumi, uvidíte, jakým množstvím způsobů je možné se ztratit. Hayate trpí rozmary své paní, např. se musí převlékat do ženských šatů apod. Ale Nagi mu umožní chodit do stejné školy jako ona a dělá pro něj i jiné věci. Hayate musí chránit Nagi před nebezpečím všeho druhu. Neboť kdekdo usiluje o její dědictví, únos.

Tak abych se vrátil ke kladům seriálu, kromě vynikající interakce mezi hlavním duem se můžete těšit na povedené postavy, jenž tu nejsou jen do počtu. Vynalézavé souboje a úkoly, které musí Hayate plnit. Příjemná hudba a po dlouhé době (asi mi už vyhořel čip dobrého vkusu) se mi líbil opening! Kresba je ve stylu Moé, ale budiž, tentokrát mi to nevadilo, nepůsobilo to nijak rušivě, ne všechno a všechny charaktery jsou tak kresleny a to je osvěžující. Animace je plynulá, nikdo se nevyžíval v nadužívání všelijakých efektů, hlavně blýskavých, po této stránce také nemám, co bych vytknul.
Vtipných situací je tu spoustu, ať jde o gagy, nebo dialogy. A co je hlavní, tak narážky na různé kulturní odkazy. To je ta hlavní složka, která mě srazila do kolen. Tvůrci byli neuvěřitelně vynalézaví, i co se cenzury týče (byť vážně uvažuji o repríze seriálu z DVD, kde ta cenzura nebude), ten, kdo nezná kontext, tak z vypípávání a vynechávání písmen hvězdičkami dvakrát moudrý nebude, ovšem ten, kdo toho má za sebou hodně, si to bude vyloženě užívat. Ano, toto není série pro začátečníky, mohou si to pustit, třeba se i budou smát, ale ochudili by se o hromadu dalšího humoru.

Kdo neviděl celé, neuvěří. Nemohu zde vykecat konkrétní situace, ale jen pro představu musím uvést aspoň nějaké příklady. Zdroj narážek a parodií je velmi široký. Nepůjde jen o mangu a anime, ale i normální kinematografii a spoustu běžných věcí, které bych nečekal, že lze zapojit vtipně do děje. Seznam, co bylo použito, by byl ukrutně dlouhý, navíc je možné, že jsem všechno nepobral, už jen z tohoto důvodu se na to budu dívat znova. Ale hezky popořadě. V prvních dílech to schytá např. One Piece, Black Lagoon. V ostatních je to opravdu pestrá směsice. Neon Genesis Evangelion, Code Geass, Gundam série obecně, Kenshin, Ikkitousen, Mahou Sensei Negima, Initial D, InuYasha, DragonBall, Lupin a mnohá další. Hlavně to výborným způsobem několikrát schytá Melancholy of Haruhi Suzumiya, podezřívám tvůrce, že jim ta série leží v žaludku Ona si však spíše o sestřelení prostě říká. Také otaku komunita dostane co proto.

Kromě toho je tu sebeparodie, vypravěč, zesměšňování různých seriálových klišé. Z normálních věcí tu dostane za uši Titanic, Knight Rider, došlo i na hentai Bible Black Jisté hororové filmy, japonské i americké provenience a mnoho dalších narážek vás čeká.
Prostě nápaditost je zde veliká. Jestli sledujete anime už nějaký ten rok, nemůžete si vybrat lépe. Pokud by mi někdo tvrdil, že série není originální, protože je zde už Lucky Star, tak by jen těžko vyvracel, že není vtipná. Jenom ze skromnosti nedám plný počet, nezbývá, než se těšit na druhou sérii. Mohu taktéž doporučit mangu, která je bez cenzury. Duševnímu zdraví zdar, tímto dílkem si jistě zlepšíte náladu.

Vavča

Hodnocení: 9/10

První cesta vesmírného cirkusu Macross. Aneb příznivci letadýlek, mechů, space oper vzhůru do valkýr VF-1!

Přátelé, je to neuvěřitelné, ale už roku 1982 (tedy v době, kdy jsem ještě nebyl na světě) začala série, která se měla stát legendou a přetrvat až do našich dnů. Čím je vlastně seriál Super Dimension Fortress Macross důležitý?
Tedy kromě toho, že zde začal svoji dráhu Hideaki Anno a dost možná právě zde vzniklo slovo otaku. Macross je prostě milníkem v žánru mecha a robotech, je to poznávací značka, kterou viděl snad každý nebo zběžně ví, o co jde.
Právě zde byly stanoveny základní esence pro série ze světa Macross. Tedy transformovatelné letouny do podoby robotů, milostný trojúhelník hlavních postav, “pokleslý jpop“, spousta soubojů a další věci typické pro tuto sérii. Rozhodl jsem se zrecenzovat postupně ty nejdůležitější tituly Macross, byl jsem v pokušení začít od Macross Frontier, ale právě jeho zhlédnutí mě přinutilo dohledat starší série.

Vraťme se tedy na začátek. Původně jsem si říkal, má to vůbec cenu? Přece jen tolik let uplynulo a zub času je neúprosný vůči mnoha věcem, které ve své době byly považovány za skvost. Navíc, kolik lidí v rámci Česko-Slovenska to mohlo pamatovat nebo vidět? Příznivci Gundam sérií se však v našich zeměpisných šířkách a délkách vyskytují poměrně hodně a určitě by je mohly zajímat počátky i jiné legendy žánru mecha.

Nyní ovšem k příběhu. V roce 1999 na jeden ostrov spadne vesmírná loď, která přesvědčí lidstvo o existenci života ve vesmíru. Celá loď je díky U. N. Spacy opravena a zprovozněna, než se přižene flotila rasy Zentradi, která právě pátrá po této lodi, neboť patří jejich nepříteli SuperVision Army. Loď Super Dimension Fortress Macross úspěšně odstartuje, přibere 56 000 civilistů a neustále bojuje o přežití. Navzdory nezkušené posádce a občasné smůle mu to jde více než dobře.

Uvidíme starého známého Roye Fockera (Macross Zero), letecké eso válek o sjednocení, který se ujme hlavního hrdiny jménem Ichijo Hikaru, který se živí jako akrobatický pilot a s válkou nechce mít nic společného. Vtrhne razantně a s vtipem na odletovou přehlídku, hned od prvního dílu si mě tento hrdina získal. Ichijo Hikaru je žoviální, nikoliv horkokrevný, stará se rád o své podřízené a záleží mu na nich. Tradice velí, aby byl neustále nerozhodný mezi dvěma ženami. Tou první je Lynn Minmei. Vcelku obyčejná dívka, kterou je potřeba několikrát zachránit, aby snad Hikaru nevyšel ze cviku. Postupně se Lynn propracuje ke kariéře hvězdy hudebního/filmového nebe za přispění svého bratrance Kaifunna. Hikarův soupeř č. 1. Kaifunn je kung-fu pacifista (ano, zní to divně, ale uvidíte sami), který nevynechá jedinou příležitost kopnout si do armády. Ze začátku okupuje i představy Misy Hayase, neboť se nebezpečně podobá jejímu příteli. Misa Hayase, ač dcerou admirála, odmítá jakékoliv výhody. Přes neustále slovní přestřelky, které s ní Hikaru vede, je jí jasné, že on je ten pravý pro její srdce.

Tak tímto by bylo pod kotlem příběhu zatopeno vcelku slušně, ale je tu ještě jedna věc, která mě na Macross děsně baví mimo jiné. Zentradi nemají pouze čistě roli záporáků, je zábavné je sledovat díky tomu, že mají dost prostoru, hlavně ze začátku tak série nenudí. Styl „každý chvilku tahá pilku“ seriálu prospívá. Uvidíte, co je to kulturní šok a kultura vůbec pro ně. Věřím, že se nasmějete. Postupná interakce Zentradi a lidí také stojí za to, svým způsobem je to podobenství možná nekulturních, ale svým způsobem ušlechtilých divochů, kteří se postupně díky lidské kultuře stanou někdy zkaženějšími, někdy ušlechtilejšími.

Co se týče soubojů, ano, někdy jsou dost nepřehledné, jindy je to skvělá pastva pro oči, ale celkově můžu říci, že akční složka zde funguje dokonale. Zápletky jednotlivých dílů jsou napínavé, nutí vás stále dál pokračovat příběhem. Obešel bych se bez rekapitulujících dílů, ale v zásadě jsem spokojen s drtivou většinou z celkových 36 dílů. Ano, musím nyní prásknout i některé nedostatky na sérii. Každý si zde zřejmě svůj otravný charakter najde, ale mě tu naštěstí výrazněji neiritoval nikdo, kromě jednoho – Maximilian Jenius. Naopak Zentradi jako Milia a vrchní archivář a někteří další patří mezi mé oblíbence, na charakterech tato série rozhodně stojí pevně.

Co se týče hudby, je poněkud generická, některé motivy jsou slušné a dobře se poslouchají, ale přece jen příliš mnoho opakování škodí, řadil bych ji někam k lepšímu průměru. Scény jsou většinou hudbou dobře podkresleny, z tohoto hlediska hudební doprovod funguje dobře. Opening k sérii je tak špatný, až je vlastně dobrý a zvykl jsem si na něj, poslouchal jsem ho pokaždé. Horší je to s těmi popovými písněmi, je neuvěřitelné, co z nich Yoko Kanno dokázala o mnoho později vyrobit (jedná se o skladby z OST Macross Frontier Můj přítel je pilot, A když se naše oči poprvé setkaly). Nevím, čím to je, že mi přišly děsně nevýrazné, zpívání a muzika k Macross neodmyslitelně patří. Ovšem zde mi to nějak nesedlo, zda je to instrumentací nebo zpěvačkou vážně nevím. Ostatní fandové, kteří tuto sérii recenzovali, jsou většinou spokojení, zařadili hudbu do nadprůměru. Vážně by mě zajímalo, jak hudbu hodnotili v době vydání. Nechť se mi nějaký veterán ozve. (Ostatně děsí mě představa toho, co se bude jednou psát o muzice z Macross F, kterou já považuji za vynikající).

Co se týče animace, ano, jsou zde některé prohřešky a chyby, jako oči charakterů, které nejsou vždy v rovině nebo vypadají divně, když s nimi hýbají, nemluvě o různých neodkreslených scénách, v nichž dochází k nějaké změně stavu nebo akci. Ale to se naštěstí děje málo, není to ani tolik rušivé, navíc se mi kresba velmi líbí, mám slabost pro ruční kresbu, vypadá i dnes v mnoha směrech pro mě úžasně. Ale i přes zestárnutí animace a ne vždy dobrou hudbu jsem se u série bavil. Výborné větší i menší charaktery, jejich věrohodnost, nechybí zde vtip, dobře promyšlená akce a příběh. Chápu, proč je tak vysoké hodnocení na anidb.info, v té době a dlouho potom to musela být naprostá bomba, ale to už si nováček jako já nedovede představit. Přesto spousta novějších i dnešních sérii se může z tohoto Macrossu poučit, co jim chybí (třeba věrohodné vykreslení postav a jejich jednání, vývoj apod.) Věříme, že stejně jako já se lehce přenesete přes všechny nedostatky a užijete si tuto klasiku žánru.

Vavča

Hodnocení: 8/10

Autor: Vavča

Lelouchu, proč jsi vlastně Lelouchem? Aneb těšte se na dvojnásobnou dávku pořádné rebelie!

Bylo to vlastně neodvratné, že k této recenzi na obě 25-ti dílné série Code Geass dojde. Už řadu měsíců (ne-li let ) mě Marcus upozorňoval na existenci této série. V době vydání v roce 2006 se mi nechtělo začít dívat na nedokončenou sérii.

Nicméně neúprosný čas přinesl chybějící díly první série a hlavně sérii druhou. Ze začátku jsem váhal, zda to budu sledovat, přece jen popis děje, který jsem si pamatoval, mě moc nelákal. Alternativní budoucnost, kdy Británie ovládne třetinu světa a hlavně Japonsko, že. Všude spousta mechů a středoškoláků. Tyto esence zaváněly ohraností nejtěžšího kalibru. Ale design postav studia Clamp a velmi hezká animace mě přesvědčily, že tomu dám jeden týden šanci. A ukázalo se, že nebudu litovat.

Lelouch Lamperouge, „obyčejný student“ jedné elitní akademie pro dítka bohatých (nebo přinejmenším aristokratických) rodin Anglie, se ve svém životě celkem nudí. Ukájí svoje ego na hře v šachy, což je pro něj i velmi slušná brigáda. A pravděpodobně by se nudil dále, pokud by se nepřipletl k jedné nehodě, která přeroste ve válečnou akci britské armády proti partyzánům. Ti ukradli vysoce sofistikovanou zbraň. Lelouch přitom také potká svého dávného přítele. Kururugi Suzaku, Japonec sloužící britské armádě. Tajná zbraň je dívka se zelenými vlasy, která neváhá splnit Lelouchovo přání, dát mu sílu bojovat, aby zničil nenáviděné britské impérium. Suzaku i Lelouch stojí oba na opačné straně barikády, každý má svoji minulost a důvody, pro co bojuje. Ale zatímco Suzaku je beznadějný idealista, hájící myšlenku, že nejkrásnější cíl nemůže být ospravedlněn nejšpinavějšími metodami. Jinými slovy metody nám prozradí o skupině usilujících vše potřebné. Tak Lelouch se řídí heslem „účel světí prostředky“.

Kromě neustále konfrontace a interakce těchto dvou hlavních postav se můžete těšit na spoustu dalších charakterů v obou sériích. Jejich úroveň jednání, věrohodnosti a vývoje dosti kolísá, ale pár jich je skutečně povedených, a tím jak vyřizují svoji agendu, se stávají velmi důležitými pro příběh. Lelouch je charakter sám pro sebe, není to obyčejný padouch a Light z Death Note mu nesahá ani po kolena co do rozsahu ničivosti a zkázy, nemluvě o schopnostech. Garantuji vám, že na Leloucha hned tak nezapomenete. Tak ambivalentní charakter se hned tak nevidí. Suzaku je problém, měl by být tím dobrým, ale moc mu to nejde, je dosti nepřesvědčivý, má svoje vlastní trauma z minulosti a další bude následovat.

Příběh je velmi košatý a podrobně ho vykreslovat nebo i jen naznačovat by vedlo k trestuhodnému spoilerování. Ale i tak se o to pokusím. Lelouch organizuje svoji armádu hned od počátku velmi cílevědomě a jeho znalosti šachu mu vždy přijdou vhod. Přesto čím výše stoupá, tím větší problémy a dilemata musí řešit. Navíc se okolo něj pořád motá C. C., což je prakticky bodyguard a útěcha v jednom, kromě ní je tu ještě Karen a Shirley. Nemá to prostě jednoduché. Navíc se musí postarat o svoji invalidní sestru, před kterou se snaží vypadat bez poskvrny. Suzaku a britská armáda vůbec vše nejčastěji látá na poslední chvíli, byť má předem vymyšlený plán.

V první sérii příběh odsýpá velmi svižně, nechybí napínavé situace, twisty, souboje. A hlavně postupný vývoj postav, některé vám přirostou srdci, jiné byste raději neviděli. V druhé sérii jsou situace ještě vyostřenější a napínavější, ale někdy po šestnáctém díle mám pocit, že už se to tvůrcům vymklo z ruky. Jakoby nestačilo, že některé nové postavy jsou dost zbytečné (čest výjimkám jako Xingke), tak zvratů a nečekaných odhalení je náhle příliš mnoho, nedávají někdy dost smysl s předchozím charakterem a jednáním postav. Rozhodně byl prostor pro lepší vyústění některých situací, o celém konci nemluvě, který na mě působil velmi násilně a uměle. Solidní budova dramatu se začíná pod tímto náporem postupně rozpadat. Ono je problém, že rozlet Code Geass brzdí i jeho mnohožánrovost, čím chce série vlastně být.

Ze začátku jsem to velmi oceňoval, první série měla rychlost šikanzenu i přes komické vložky, které nepůsobily vůbec rušivě, později se to skloubení už tolik nedařilo a někdy až příliš trhalo původní příběh a strukturu. Code Geass je vlastně směsí seinen, bishounen, mecha, drama, thriller (v nejlepším smyslu), school comedy, super power. Byť souboje armád vypadají úchvatně, z vojenského hlediska se většinou nedají moc předvídat, jako by kromě mechů hlavních postav byli ti ostatní v líté řeži jen křoví, které má smutně skončit, efektně skončit = vybouchnout.
Animace je výborná, skutečné vizuální hody, milovníci studia Clamp si díky charakterům přijdou na své (ostatní snad také), musím ocenit i velmi hezkou módu na postavách. Hudba v pozadí je vcelku dobrá, motivy sedí s vybranou situací a její náladou, takový ten správně nabubřelý orchestrální soundtrack. Některé úseky a melodie byly celkem návykové. Openingy a endingy spadají spíše do průměru. Nijak mě neoslnily.

I přes některé výhrady jsem si sledování obou sérií užil, od čtvrtka do neděle jsem nedělal téměř nic jiného. Takže sílu přitáhnout a nepustit to rozhodně má. Kromě akce a zábavy, čekejte i látku k přemýšlení nad různými etickými/filosofickými otázkami. Mám za sebou i reprízu, takže stupidní a na jedno použití to rozhodně není, situace a charaktery fungují spolehlivě. Pokud se cítíte na žánrový spletenec, nemůžete si vybrat lépe.

Hodnocení:

Code Geass Hangyaku no Lelouch: 8/10
Code Geass Hangyaku no Lelouch R2: 6/10

Autor: Vavča

Říkáte si, proč recenzovat dva seriály naráz místo dvou samostatných recenzí? Jednak se o obou sériích dá napsat skoro to samé, hlavně však mi přijde zbytečné nějak obě sezóny od sebe výrazně oddělovat, byť hodnocení bude na každou sérii zvlášť na konci, aby se neřeklo, jisté rozdíly tu přece jen jsou. No a hlavně, tušíte správně, jsem tak nějak líný, ne však, že bych se tím vzdával šance na slušnou recenzi. Kvalitní komediální seriály mi prostě přirostly k srdci, zejména od dob Azumangy Daioh, School Rumble, Mahou Sensei Negima a dalších. A tak když jsem si jednou na Anime Network dal vygenerovat série podobného zaměření, z několika možných kandidátů padl můj zrak mimo jiné na Minami-Ke.

Už uvedení do seriálu je milé: „Toto je obyčejný příběh rodiny Minami, prosím neočekávejte od toho mnoho, seďte v dobře osvětlené místnosti a aspoň tři metry od televize…“, říká svým mírně letargickým hlasem na začátku každého dílu nejmladší ze tří sester Chiaki. Celý seriál je někdy značně epizodického charakteru, což nikterak nevadí. Každý díl má jednu hlavní zápletku a jednu nebo více menších. Vše se točí okolo tří sester – Haruki, Kana a Chiaki, které žijí samy bez rodičů. Všechny tři proplouvají každodenním životem, přes rozdílnost svých charakterů a věku. Celá domácnost funguje dokonale, neboť Haruka se ujala skoro všech domácích prací, je nejstarší, nejzodpovědnější, má výborný prospěch, skvěle vypadá. Prostě zázrak v každém směru.
Hyperaktivní Kana se stará o rozruch, průšvihy všeho kalibru a hlavně se soustředí na neustálý boj s Chiaki, která je sice nejmladší, ale zatraceně vychytralá, mentálně Kanu přebíjí o pár let. Na české poměry věkově převedeno je Chiaki tak někde v páté třídě, Kana v sedmé a Haruka ve druhém ročníku střední, jestli to dobře počítám.

Samozřejmě je tu spousta dalších charakterů, které se rekrutují z řad žáků a studentů. Spolužáci každé z tří sester se prostě pravidelně potkávají. “Méně důležité charaktery“ mají v obou sériích své pevné místo a je jim věnováno dost prostoru, což potěší. Není tu žádný charakter až příliš upřednostňován. Příznivci bišíků se mohou těšit na studenta jménem Hosaka, který se pokouší neustále uskutečnit svoje fantazie, které zahrnují různé typy geniálních plánů, jak získat Haruku. Jelikož má neustále lehce rozepnutou košili a trpí náhlými záchvaty denního snění a nápadů před ostatními, tak má pověst sebestředného narcise (jedna studentka ho neustále označuje jako nechutného), ale věřte mi, že se velmi pobavíte jeho snahami, zejména na konci druhé řady.

Jestliže Hosaka svoje snahy nedotáhne řádně k realizaci, tak další zbožňovatel Haruky, Makoto, se nebojí ničeho, aby byl svému idolu nablízko. Většina vtípků je velmi povedených ať už těží ze školního života nebo prostředí domova. Osobnosti a interakce tří sester vám nedovolí, abyste se nudili. Celým příběhem navíc proplouvá TV seriál o příběhu tragické lásky učitele a Ninomiyi, který si výborně dělá legraci z kdejakých postupů telenovel. Některé vtípky jsou lechtivé, ale nejde o nic vulgárního a laciného, uvidíte sami. A hlavně, seznámíte se s medvídkem jménem Fujioka, jenž má víceúčelové použití. Vtipných momentů, které mě dostaly na kolena, bylo vskutku mnoho. Co se hudby týče, je velmi podobná sérii Azumanga Daioh, což není obvinění z vykrádání, berte to jako srovnání, které je velmi blízko.

Jestli máte rádi epizodicky laděné seriály, kde se rádi zplna hrdla zasmějete, nemůžete si vybrat lépe. Kresba je velmi pěkná a čistá. Navíc, obličeje charakterů se vždy podle situace mění z lehké kreslené formy na vážnější. Ze začátku mi to přišlo moc moé, nakonec jsem si brzy zvykl.

Repetivnost příběhů se tu prakticky neděje, zápletky jsou dobře vypointovány. Takže je možné sledovat obě série znova, byť to by právě mohlo zničit ony epizodické pointy. První série má rozhodně dobrý rozjezd a netrpí zabržděností nebo dýchavičností. Druhá série už trošku trpí nedostatkem vtipu, ale pořád se jedná o nadprůměr, kam se většina sérií ani náhodou nepodívá. Z hlasového obsazení musím vypíchnout svoje oblíbenkyně – Marina Inoue a Chiba Saeko, vůbec všechny postavy jsou pěkně namluveny a netrpí po této stránce žádnými nešvary. Mně nezbývá, než ohodnotit obě třináctidílné série a těšit se na třetí řadu, která snad už dorazí brzy…

Hodnocení:

Minami-Ke 8,5/10

Minami-Ke Okawari 7,5/10