22 Dub

Pozvánka na Animefest 2011

Už za 14 dní vypukne v Brně jeden z největších českých festivalů anime a mangy. Jako každý rok i letos se dočkáme spousty přednášek, promítání ale i mnohem více.
Nejzajímavějšími body celého AF11 je z našeho hlediska přednáška od naší členky, Lusi, která se koná v sobotu od 17.00 v kině Scala. Další poměrně zajímavým bodem je ohlášení třech manga titulů, které na našem trhu vydá nakladatelství Crew. Tato událost se koná taktéž v sobotu, ale od 13.30 v přednáškovém sále Hotelu Continental.
Doufám, že se někteří z Vás objeví na letošním AF a poctí aspoň jednu ze zmíněných událostí svou účastí či si jinak užijí ty tři dny nabité zajímavými zážitky a novými informacemi.

Stránky Animefestu

21 Dub

Pozvánka na AMCon 2011

Poprosili nás, zda-li bychom nemohli udělat menší propagaci conu zaměřeného na anime a mangu. Text pozvánky od jednoho z vedoucích linie:

Máte rádi Anime?

Máte rádi Mangu?

Nebo snad Japonsko?

Pokud jste odpověděli alespoň na jednu z těchto tří otázek kladně, pak je tu pro Vás AMCon. Již šestý ročník pod křídly Festivalu fantazie v Chotěboři. Do vypuknutí tohoto největšího setkání fanoušků sci-fi, fantasy, Japonska a mnoha jiných témat sice zbývají necelé tři měsíce, ale vedoucí linií a organizátoři už chystají nabitý program.
Na AMconu vás čeká spousta přednášek, soutěží a workshopů a nesmíme zapomenout na spoustu promítání anime, které znáte a nebo takových anime, které ještě neznáte.
Tak co, zůstanete letos doma či věrní klasickým klišé dovoleným? Nebo zkusíte něco zajímavého, poznáte spoustu nových lidí s podobnými či stejnými zálibami a hlavně si skvěle užijete fantastickou dovolenou!

Stránky AMConu

31 Kvě

LOST 2009

Report poněkud podivného formátu aneb Jak by asi vypadaly naše zápisky, které bychom si psali v průběhu akce, kdybychom si je byli bývali psali v průběhu akce.

Galerie

Den před
=======
– Je den před LOSTem.
– Okolo šesté hodiny přijíždějí Mistuki a Serita na pražské hlavní nádraží.
– Hned z nádraží vyrážíme na ITG arkádu na Novodvorskou
– Následuje několik hodin nedůležitých pro Lostí report, tak je přeskočím ;o)
– Ze soboty na neděli u mě doma přespává skoro celý tým (ať žije teambuilding ;o)
– Před spaním plánujeme strategii ranního odjezdu a informujeme o ní i Cynku.
– Prosíme ji také, ať vezme zas tu skvělou mapu, co měla loni.
– Cynka si vůbec nevzpomíná, jakou mapu měla loni.
– Vyrobíme si bagety na další den a jdeme spát.

Ráno
=====
– Okolo půl deváté ranní vyráží téměř kompletní tým (ve složení já, Mitsuki, Serita, Jarník) na tramvaj.
– Zjišťujeme, že nemáme ani záložní mapu, kterou jsme chtěli vzít. (Zato máme nevyčerpatelné zásoby lepidla) Budeme se s mapou muset spolehnout na Cynku.

Start – Výstaviště
==============
– Na startu se setkáváme s Cynkou, pochválíme ji, že má mapu, a směle se vrháme vstříc prvnímu úkolu.
– Tím úkolem je lovení jablek z vody bez použití rukou. V této disciplíně jsem přeborník asi tak od třetí třídy, takže bez problémů zakusuji a vytahuji v bravurním čase.
– Zbylí členové týmu mě následují. Svá jablka vytahují taktéž s přehledem
– Zjišťujeme, že bude potřeba lovit i kindervajíčka s nápovědou. To už mi tak bravurně nejde.
– Na druhý pokus vypilovávám styl.
– Na třetí pokus už vsosávám vajíčko naprosto stylově, kýžený výsledek se však nedostavuje.
– Po čtvrtém pokusu a dalším prázdném vajíčku, přenechávám vsosávání jiným.
– Nakonec se přece jen zadaří a získáváme info, že další stanoviště nás čeká na Kampě.
– Na tramvajové zastávce čekáme neuvěřitelně dlouho na tramvaj číslo 12.
– Mezitím nás „dohání“ další tým – Deirh s NXem, kteří vzápětí odjíždějí sedmnáctkou. Chtějí nás převézt nebo jen zmást?
– Po asi 20 minutách, konečně přijíždí vytoužená dvanáctka.
– Nastupujeme.
– Ujedeme dvě stanice a přistupují Deirh s NXem. Tak to byl přece jen blaf ^^
– Na Malostranské vystupujeme a u paty Starých zámeckých schodů potkáváme Dream Team, tým, který jsem do soutěže zatáhla já. Tak už víme, kdo to startoval před námi.
– Zámecké schody vybíháme v lítém závodu s týmem, který je nám celou dobu v patách.
– Tak v půlce schodů už jsme v patách my jim.
– Bojujeme až nahoru, nicméně stanoviště stejně klofnou dřív.

1. stanoviště – Pražský Hrad
======================
– Když se pro nás stanoviště konečně uvolní, zjistíme, že naším úkolem bude párování ponožek (po panu prezidentovi ;o)
– Je nás hodně, to bude hned.
– Některé jsou liché! Podraz!
– Stejně to zvládáme ve skvělém čase.
– Průběžně posloucháme průpovídky turistů, kteří se nějak nemůžou vyrovnat s pohledem na skupinku podivínů dřepících na Pražském hradě pod stromem s cedulí „LOST“.
– Sbíháme schody – jde to hůř než vybíhání a někteří ze členů týmu se této aktivity dobrovolně vzdávají. Avšak doběhnout tramvaj stihneme všichni.
– Na Kampu to bereme pěšky z Hellichovky. Sice je to maličko zacházka, ale aspoň s Cynkou můžeme ostatním ukázat naši starou školu.

2.stanoviště – Kampa
================
– Na Kampě nás čeká Rin a skládání výchozí pozice šachové partie z PETlahvových figurek.
– Máme menší nejasnosti ohledně krále a královny, ale nakonec to zvládáme a vyrážíme na zastávku na Újezd, jelikož další stanoviště se skrývá „někde blízko kolem Jindřišské věže“.
– Deirh s NXem jsou nám pořád v patách.
– Na zastávce je uplácíme sušenkou, aby nám přenechali prvenství u dalšího stanoviště.

3. stanoviště – Jindřišská věž
======================
– Pod věží nacházíme Sheilu, knoflíky a indulonu. Z toho nekouká nic dobrého.
– Za pár okamžiků máme každý na obličeji přilepeny 3 knoflíky a musíme je nějak shodit pouze za pomoci (vlastního) obličejového svalstva.
– Po několika minutách zbývá už poslední hajzlík na Cynčině nose.
– Všichni na něj úpěnlivě zíráme.
– Nakonec se podvoluje naší vůli a upadává.
– Chytáme tramvaj (č.9), radujeme se, jak jsme konečně těm dvěma potvorům utekli a řešíme ze které zastávky to budeme mít blíž k Televizní věži – našemu dalšímu cíli
– Nakonec se rozhodujme pro Olšanské náměstí – nebude to do kopce.
– Cestou do kopce odoláváme volání točené zmrzliny.

4. stanoviště – Televizní věž
=======================
– U vysílače nás uvítá Sniper
– Nemůžeme si nevšimnout jeho velkého zavazadla plného jídla (nebo to tak aspoň vypadá)
– K mému velkému zármutku se dozvídáme, že obří Lentilky jsou pouze Sniperova svačinka a úkol se bude týkat jen slaných tyčinek – sníst jich 10 do minuty a po jedné.
– Úkolu se ujímá Jarník.
– První tyčinka v něm mizí, než stačíme mrknout.
– Zbylých devět ji rychle následuje.
– Cestou od věže potkáváme xsofta a jeho partu – kde se tam berou!?
– Opět odoláváme volání točené zmrzliny
– Soustavou dvou tramvají se přesouváme na Krejcárek – podivné zelené místo uprostřed Prahy, kde jsem nikdy předtím nebyla.

5. stanoviště – Krejcárek
===================
– Místním úkolem jsou čachry s mapou Londýnského metra.
– Máme trošku problémy s větrem, ale nakonec ji v klidu sestavíme.
– Když si všimneme skrytých nápověd u druhé části úkolu, jde nám jako po másle.
– Vyrážíme směr další stanoviště – Českomoravská
– Potkáváme ztracený Dream team. S úsměvem na tvářích tvrdí, že se stavili na obědě.

6. stanoviště – O2 aréna
====================
– U O2 arény jsme jako první.
– Zjišťujeme, že úkol bude zahrnovat děsně roztomilé a lákavé (žel nejedlé) modré kuličky, lžíci a šátek
– Pro plnění je vyvolena Cynka.
– Musí se zavázanýma očima přenášet kuličky na lžíci z jedné nádoby do druhé vzdálených od sebe asi dva metry.
– Zpočátku ji zkoušíme navigovat.
– Nakonec volíme taktiku zvukových signálů = u jedné nádoby sedím já, u druhé Jarník a střídavě pípáme.
– Tato taktika nám přináší úspěch.
– Teď už jen dostat se do cíle na Prosek.
– Banda vedená xsoftem je nám ovšem v patách.
– Ale my je převezem, vymýšlíme geniální strategii, kterak si cestu zkrátíme autobusem z Palmovky

Cíl – Prosek
=============
– S vítězným pocitem dobíháme do cíle.
– Úsměvy nám mrznou na rtech.
– Xsoftí skupinka už si tam spokojeně vysedává. Jak je tohle sakra možné?
– Vymysleli ještě lepší zkratku, no.
– Odevzdáváme naše vyplněné bonusové hlavolamy na cestu a jak přibíhají další týmy přestáváme věřit v nějaké vyšší umístění.
– Cynka zjišťuje, že babička jejího přítele, která bydlí shodou okolností za rohem od cílového stanoviště, ji už očekává. o.0 Tak se s námi loučí.
– Náš zbytek chce ještě počkat na vyhlášení výsledků.
– Nějakého génia z konkurenčního týmu napadá, že by mohli doběhnout pro bednu Míšů do blízkého supermarketu.
– Tento nápad se setkává s velkým ohlasem.
– Za chvíli už každý žužláme svého Míšu.
– U vyhlášení se dozvídáme, že jsme čtvrtí. Nevíme, jak se to mohlo stát, ale což. Tým, který celou cestu *běžel* si nás porazit rozhodně zaslouží.
– Ještě chvíli se poflakujeme na místě a nakonec vyrážíme domů. Ke mně domů, protože tam všichni máme věci.
– Doma upadáme únavou z vedra a náročného dne, ale říkáme si, že za rok se na LOST každopádně vypravíme znova, pokud bude. To by bylo, abychom jim to příště nenandali ;o)

22 Úno

Yukifest 2009

Tak vážení a milí věřte tomu nebo ne, ale na výše uvedenou akci konanou 30.1. – 1.2. dorazilo celkem 153 návštěvníků. Pragocon a jeho asijská linie bude totiž odložena až do dubna a jelikož není žádný con, hyperaktivní Trilenid a Akiko se rozhodli udělat jednu akci hned teď. Jako místo posloužila ZUŠ Ilji Hurníka v Praze, byť čert ví, proč zní oficiální adresa Dům dětí a mládeže Praha 2, Slezská 21, 120 00 Praha 2.

V jednu jsem vyrazil busem z Brna. Cestu do Prahy jsem si krátil četbou knihy Simona R. Greena Popíjení půlnočního vína, kterou mohu vřele doporučit. V Praze jsem po příjezdu dokonce vystoupil a přestoupil na správné stanice metra hned napoprvé, což se mi nestává často. Samozřejmě můj desorientační smysl mě ani pro tento den neopustil. Tramvají jsem zamířil opačným směrem, než byla zastávka Šumavská. Moje bloudění a hledání budovy v ulici Slezská se napřed pokoušel ukončit jeden klučina (ze kterého se později vyklubal Naruto cosplayer), který nevím, jak odhadl, že mířím na Yukifest (karimatka mě holt prozradila, stejně jako bágl přes rameno) a pokoušel se mě nasměrovat. Chvályhodné, leč neúčinné (každý si vykládáme výraz konec ulice a doprava po svém). Je fakt, že jsem ono místo přešel o pouhých 200 metrů. Naštěstí mi jeden chodec správně ukázal cestu. Jindy mám v Praze štěstí na samé cizince, kteří neví, kde jsou, nebo mě pošlou do …., prostě pryč, případně potkám místní domorodce, kteří neznají vlastní město. Pokračování textu

25 Led

Princess Tutu

Tak vážení, než budete číst dále, musíte si odpovědět na dvě otázky. Máte rádi pohádky? A co teprve pohádky, které se promění do temného fantasy? Pokud vaše odpověď byla alespoň na jednu otázku kladná, můžete s klidem pokračovat ve čtení dále.

Káčátko Ahiru spatří jednoho dne krásného prince jménem Mytho. Má nesmírně smutné oči a Ahiru mu chce vrátit jeho úsměv a štěstí. Princ Mytho totiž nic necítí, neboť před lety obětoval své srdce v boji s Havranem. Jak by však bezmocná kačenka mohla pomoct princi?
Objeví se šílený, zejména ale nepřející a nebezpečný vypravěč Drossselmayer, který ve své největší zálibě – vyprávění příběhů, pokračuje i po své smrti. A patřičně si to užívá. Jeho heslem je ‚to by v tom byl čert, abych z příběhu každé postavy nevytřískal nějaké neštěstí a tragédii‘. Drossselmayer nabídne Ahiru přívěšek, který ji dokáže bez potíží proměnit na dívku. Pokračování textu

25 Led

Saiunkoku Monogatari

Vždy mě potěší, když narazím na kvalitní shoujo. Nenechte se odradit počtem dílů, který je celkem třicet devět. Příběh nás zavede do království Saiunkoku, které je rozděleno do osmi provincií, každé vládne jedna rodina, každá z nich však podléhá vládě císaře. Ten je ve svém obrovském paláci a hlavním městě řídící autoritou, tedy alespoň měl by být.

Připomíná vám to středověkou Čínu? Máte pravdu, komplex paláců císaře vypadá prakticky totožně jako zakázané město a to není jediná podobnost s Čínou v této sérii. Hlavní hrdinka je Kou Shuurei, princezna svého rodu, ale i přesto se živí učením v chrámové škole, hraním na erhu a jinými věcmi. Její otec pracuje v imperiálních archívech, ale moc velký plat nemá, je navíc naprosto nepoužitelný pro jakoukoliv praktickou a domácí práci. Většina peněz padne na udržení rozpadající se rozsáhlé rezidence. Jednoho dne dostane Kou nabídku od vysoce postaveného dvorského rádce, aby učila císaře a byla jeho konkubínou. Jen po několik měsíců, pak se může vrátit.

Mladý císař Ryuuki potřebuje zásadní změnu, už rok a půl nejeví o vládnutí a učení moc velký zájem, což je problém pro zemi, která je zbídačená z několikaleté občanské války. 500 zlatých ryu jako mzda je lákavá nabídka, které Kou neodolá, tak práci přijme. Brzy přijde na to, že císař není věčně k zastižení, vládnou úředníci a různé kliky. Samotný císař navíc prý preferuje muže a je i líný. Nic nevypadá snadně. Kou má kromě otce v paláci i svého adoptivního bratra Seirana, který byl před třinácti lety přijat do rodiny. Seiran vykonává službu v císařské gardě. Snem Kou je vykonat císařské zkoušky a pracovat v administrativě, což je ženám samozřejmě zakázáno. Jenže nic není, jak se zdá. Minimálně císař není hloupý. A vztahy mezi všemi se značně zkomplikují. Pokračování textu

11 Led

Hayate no Gotoku

Příznivci dobrého humoru, pohodlně se usaďte, představte si hlas svého oblíbeného vypravěče (v mém případě Vladimír Čech) a nechte se unášet pokusem o přiblížení příhod jednoho chudého chlapce, který přišel osudem k práci „bojového“ komorníka, jako slepý k houslím. Série Hayate No Gotoku! Má úctyhodný počet dílů, celkem 52. Setkal jsem se s ní v rámci letošního Akiconu, kde jsem viděl první tři díly.

Po prvním jsem si říkal – vtipná, milá komedie s potenciálem dobře pobavit, už jen díky svým hlavním charakterům. Nagi, třináctiletá, rozmazlená miliardářka, trpící obsesí v manze, anime, pc hrách, ano má ještě jeden vážný problém, nerada chodí ven, takže je tak trochu hikkikomori. Ono když se vás pokouší někdo posledních pár let unést, kdykoliv vytáhnete paty z domu, tak se není co divit.

Navíc sídlo rodiny Sanzenin je monstrózně velké, uprostřed Tokia, obklopené parkem o rozloze několika stadiónů. Hayate je chudý chlapec, který chodí do školy, na kterou si musí sám vydělávat, neboť jeho rodiče nepatří k nejvzornějším. Matka investuje do svých snů (gambler) a otec hledá sám sebe (rozdílné aktivity všeho druhu, které většinou nekončí výdělečně). Vrcholem všeho se stane den Vánoc, kdy Hayate přijde domů, zjistí, že byl prodán za 156 miliónů yenů hodným lidem, to je jeho vánoční dárek od rodiny. Hayate je realista, nejlepší řešení bude unést bohaté děvče a zažádat o výkupné. Tak potká Nagi, která venku není schopná ani dostat pití z automatu. Dojde k nedorozumění, únosu Nagi, ze kterého ji Hayate vyseká a vděčná Nagi mu na jeho žádost dá práci, bude jejím komorníkem. Zní Vám to poklidně a klišovitě? Věřte mi, že tak to nebude. Pokračování textu

2 Pro

Macross Super Dimensional Fortress

Autor: Vavča

První cesta vesmírného cirkusu Macross. Aneb příznivci letadýlek, mechů, space oper vzhůru do valkýr VF-1!

Přátelé, je to neuvěřitelné, ale už roku 1982 (tedy v době, kdy jsem ještě nebyl na světě) začala série, která se měla stát legendou a přetrvat až do našich dnů. Čím je vlastně seriál Super Dimension Fortress Macross důležitý?
Tedy kromě toho, že zde začal svoji dráhu Hideaki Anno a dost možná právě zde vzniklo slovo otaku. Macross je prostě milníkem v žánru mecha a robotech, je to poznávací značka, kterou viděl snad každý nebo zběžně ví, o co jde.
Právě zde byly stanoveny základní esence pro série ze světa Macross. Tedy transformovatelné letouny do podoby robotů, milostný trojúhelník hlavních postav, “pokleslý jpop“, spousta soubojů a další věci typické pro tuto sérii. Rozhodl jsem se zrecenzovat postupně ty nejdůležitější tituly Macross, byl jsem v pokušení začít od Macross Frontier, ale právě jeho zhlédnutí mě přinutilo dohledat starší série.

Vraťme se tedy na začátek. Původně jsem si říkal, má to vůbec cenu? Přece jen tolik let uplynulo a zub času je neúprosný vůči mnoha věcem, které ve své době byly považovány za skvost. Navíc, kolik lidí v rámci Česko-Slovenska to mohlo pamatovat nebo vidět? Příznivci Gundam sérií se však v našich zeměpisných šířkách a délkách vyskytují poměrně hodně a určitě by je mohly zajímat počátky i jiné legendy žánru mecha.

Nyní ovšem k příběhu. V roce 1999 na jeden ostrov spadne vesmírná loď, která přesvědčí lidstvo o existenci života ve vesmíru. Celá loď je díky U. N. Spacy opravena a zprovozněna, než se přižene flotila rasy Zentradi, která právě pátrá po této lodi, neboť patří jejich nepříteli SuperVision Army. Loď Super Dimension Fortress Macross úspěšně odstartuje, přibere 56 000 civilistů a neustále bojuje o přežití. Navzdory nezkušené posádce a občasné smůle mu to jde více než dobře.

Uvidíme starého známého Roye Fockera (Macross Zero), letecké eso válek o sjednocení, který se ujme hlavního hrdiny jménem Ichijo Hikaru, který se živí jako akrobatický pilot a s válkou nechce mít nic společného. Vtrhne razantně a s vtipem na odletovou přehlídku, hned od prvního dílu si mě tento hrdina získal. Ichijo Hikaru je žoviální, nikoliv horkokrevný, stará se rád o své podřízené a záleží mu na nich. Tradice velí, aby byl neustále nerozhodný mezi dvěma ženami. Tou první je Lynn Minmei. Vcelku obyčejná dívka, kterou je potřeba několikrát zachránit, aby snad Hikaru nevyšel ze cviku. Postupně se Lynn propracuje ke kariéře hvězdy hudebního/filmového nebe za přispění svého bratrance Kaifunna. Hikarův soupeř č. 1. Kaifunn je kung-fu pacifista (ano, zní to divně, ale uvidíte sami), který nevynechá jedinou příležitost kopnout si do armády. Ze začátku okupuje i představy Misy Hayase, neboť se nebezpečně podobá jejímu příteli. Misa Hayase, ač dcerou admirála, odmítá jakékoliv výhody. Přes neustále slovní přestřelky, které s ní Hikaru vede, je jí jasné, že on je ten pravý pro její srdce.

Tak tímto by bylo pod kotlem příběhu zatopeno vcelku slušně, ale je tu ještě jedna věc, která mě na Macross děsně baví mimo jiné. Zentradi nemají pouze čistě roli záporáků, je zábavné je sledovat díky tomu, že mají dost prostoru, hlavně ze začátku tak série nenudí. Styl „každý chvilku tahá pilku“ seriálu prospívá. Uvidíte, co je to kulturní šok a kultura vůbec pro ně. Věřím, že se nasmějete. Postupná interakce Zentradi a lidí také stojí za to, svým způsobem je to podobenství možná nekulturních, ale svým způsobem ušlechtilých divochů, kteří se postupně díky lidské kultuře stanou někdy zkaženějšími, někdy ušlechtilejšími.

Co se týče soubojů, ano, někdy jsou dost nepřehledné, jindy je to skvělá pastva pro oči, ale celkově můžu říci, že akční složka zde funguje dokonale. Zápletky jednotlivých dílů jsou napínavé, nutí vás stále dál pokračovat příběhem. Obešel bych se bez rekapitulujících dílů, ale v zásadě jsem spokojen s drtivou většinou z celkových 36 dílů. Ano, musím nyní prásknout i některé nedostatky na sérii. Každý si zde zřejmě svůj otravný charakter najde, ale mě tu naštěstí výrazněji neiritoval nikdo, kromě jednoho – Maximilian Jenius. Naopak Zentradi jako Milia a vrchní archivář a někteří další patří mezi mé oblíbence, na charakterech tato série rozhodně stojí pevně.

Co se týče hudby, je poněkud generická, některé motivy jsou slušné a dobře se poslouchají, ale přece jen příliš mnoho opakování škodí, řadil bych ji někam k lepšímu průměru. Scény jsou většinou hudbou dobře podkresleny, z tohoto hlediska hudební doprovod funguje dobře. Opening k sérii je tak špatný, až je vlastně dobrý a zvykl jsem si na něj, poslouchal jsem ho pokaždé. Horší je to s těmi popovými písněmi, je neuvěřitelné, co z nich Yoko Kanno dokázala o mnoho později vyrobit (jedná se o skladby z OST Macross Frontier Můj přítel je pilot, A když se naše oči poprvé setkaly). Nevím, čím to je, že mi přišly děsně nevýrazné, zpívání a muzika k Macross neodmyslitelně patří. Ovšem zde mi to nějak nesedlo, zda je to instrumentací nebo zpěvačkou vážně nevím. Ostatní fandové, kteří tuto sérii recenzovali, jsou většinou spokojení, zařadili hudbu do nadprůměru. Vážně by mě zajímalo, jak hudbu hodnotili v době vydání. Nechť se mi nějaký veterán ozve. (Ostatně děsí mě představa toho, co se bude jednou psát o muzice z Macross F, kterou já považuji za vynikající).

Co se týče animace, ano, jsou zde některé prohřešky a chyby, jako oči charakterů, které nejsou vždy v rovině nebo vypadají divně, když s nimi hýbají, nemluvě o různých neodkreslených scénách, v nichž dochází k nějaké změně stavu nebo akci. Ale to se naštěstí děje málo, není to ani tolik rušivé, navíc se mi kresba velmi líbí, mám slabost pro ruční kresbu, vypadá i dnes v mnoha směrech pro mě úžasně. Ale i přes zestárnutí animace a ne vždy dobrou hudbu jsem se u série bavil. Výborné větší i menší charaktery, jejich věrohodnost, nechybí zde vtip, dobře promyšlená akce a příběh. Chápu, proč je tak vysoké hodnocení na anidb.info, v té době a dlouho potom to musela být naprostá bomba, ale to už si nováček jako já nedovede představit. Přesto spousta novějších i dnešních sérii se může z tohoto Macrossu poučit, co jim chybí (třeba věrohodné vykreslení postav a jejich jednání, vývoj apod.) Věříme, že stejně jako já se lehce přenesete přes všechny nedostatky a užijete si tuto klasiku žánru.

Vavča

Hodnocení: 8/10

2 Pro

Code Geass Hangyaku no Lelouch, Code Geass Hangyaku no Lelouch R2

Autor: Vavča

Lelouchu, proč jsi vlastně Lelouchem? Aneb těšte se na dvojnásobnou dávku pořádné rebelie!

Bylo to vlastně neodvratné, že k této recenzi na obě 25-ti dílné série Code Geass dojde. Už řadu měsíců (ne-li let 🙂 ) mě Marcus upozorňoval na existenci této série. V době vydání v roce 2006 se mi nechtělo začít dívat na nedokončenou sérii.

Nicméně neúprosný čas přinesl chybějící díly první série a hlavně sérii druhou. Ze začátku jsem váhal, zda to budu sledovat, přece jen popis děje, který jsem si pamatoval, mě moc nelákal. Alternativní budoucnost, kdy Británie ovládne třetinu světa a hlavně Japonsko, že. Všude spousta mechů a středoškoláků. Tyto esence zaváněly ohraností nejtěžšího kalibru. Ale design postav studia Clamp a velmi hezká animace mě přesvědčily, že tomu dám jeden týden šanci. A ukázalo se, že nebudu litovat.

Lelouch Lamperouge, „obyčejný student“ jedné elitní akademie pro dítka bohatých (nebo přinejmenším aristokratických) rodin Anglie, se ve svém životě celkem nudí. Ukájí svoje ego na hře v šachy, což je pro něj i velmi slušná brigáda. A pravděpodobně by se nudil dále, pokud by se nepřipletl k jedné nehodě, která přeroste ve válečnou akci britské armády proti partyzánům. Ti ukradli vysoce sofistikovanou zbraň. Lelouch přitom také potká svého dávného přítele. Kururugi Suzaku, Japonec sloužící britské armádě. Tajná zbraň je dívka se zelenými vlasy, která neváhá splnit Lelouchovo přání, dát mu sílu bojovat, aby zničil nenáviděné britské impérium. Suzaku i Lelouch stojí oba na opačné straně barikády, každý má svoji minulost a důvody, pro co bojuje. Ale zatímco Suzaku je beznadějný idealista, hájící myšlenku, že nejkrásnější cíl nemůže být ospravedlněn nejšpinavějšími metodami. Jinými slovy metody nám prozradí o skupině usilujících vše potřebné. Tak Lelouch se řídí heslem „účel světí prostředky“.

Kromě neustále konfrontace a interakce těchto dvou hlavních postav se můžete těšit na spoustu dalších charakterů v obou sériích. Jejich úroveň jednání, věrohodnosti a vývoje dosti kolísá, ale pár jich je skutečně povedených, a tím jak vyřizují svoji agendu, se stávají velmi důležitými pro příběh. Lelouch je charakter sám pro sebe, není to obyčejný padouch a Light z Death Note mu nesahá ani po kolena co do rozsahu ničivosti a zkázy, nemluvě o schopnostech. Garantuji vám, že na Leloucha hned tak nezapomenete. Tak ambivalentní charakter se hned tak nevidí. Suzaku je problém, měl by být tím dobrým, ale moc mu to nejde, je dosti nepřesvědčivý, má svoje vlastní trauma z minulosti a další bude následovat.

Příběh je velmi košatý a podrobně ho vykreslovat nebo i jen naznačovat by vedlo k trestuhodnému spoilerování. Ale i tak se o to pokusím. Lelouch organizuje svoji armádu hned od počátku velmi cílevědomě a jeho znalosti šachu mu vždy přijdou vhod. Přesto čím výše stoupá, tím větší problémy a dilemata musí řešit. Navíc se okolo něj pořád motá C. C., což je prakticky bodyguard a útěcha v jednom, kromě ní je tu ještě Karen a Shirley. Nemá to prostě jednoduché. Navíc se musí postarat o svoji invalidní sestru, před kterou se snaží vypadat bez poskvrny. Suzaku a britská armáda vůbec vše nejčastěji látá na poslední chvíli, byť má předem vymyšlený plán.

V první sérii příběh odsýpá velmi svižně, nechybí napínavé situace, twisty, souboje. A hlavně postupný vývoj postav, některé vám přirostou srdci, jiné byste raději neviděli. V druhé sérii jsou situace ještě vyostřenější a napínavější, ale někdy po šestnáctém díle mám pocit, že už se to tvůrcům vymklo z ruky. Jakoby nestačilo, že některé nové postavy jsou dost zbytečné (čest výjimkám jako Xingke), tak zvratů a nečekaných odhalení je náhle příliš mnoho, nedávají někdy dost smysl s předchozím charakterem a jednáním postav. Rozhodně byl prostor pro lepší vyústění některých situací, o celém konci nemluvě, který na mě působil velmi násilně a uměle. Solidní budova dramatu se začíná pod tímto náporem postupně rozpadat. Ono je problém, že rozlet Code Geass brzdí i jeho mnohožánrovost, čím chce série vlastně být.

Ze začátku jsem to velmi oceňoval, první série měla rychlost šikanzenu i přes komické vložky, které nepůsobily vůbec rušivě, později se to skloubení už tolik nedařilo a někdy až příliš trhalo původní příběh a strukturu. Code Geass je vlastně směsí seinen, bishounen, mecha, drama, thriller (v nejlepším smyslu), school comedy, super power. Byť souboje armád vypadají úchvatně, z vojenského hlediska se většinou nedají moc předvídat, jako by kromě mechů hlavních postav byli ti ostatní v líté řeži jen křoví, které má smutně skončit, efektně skončit = vybouchnout.
Animace je výborná, skutečné vizuální hody, milovníci studia Clamp si díky charakterům přijdou na své (ostatní snad také), musím ocenit i velmi hezkou módu na postavách. Hudba v pozadí je vcelku dobrá, motivy sedí s vybranou situací a její náladou, takový ten správně nabubřelý orchestrální soundtrack. Některé úseky a melodie byly celkem návykové. Openingy a endingy spadají spíše do průměru. Nijak mě neoslnily.

I přes některé výhrady jsem si sledování obou sérií užil, od čtvrtka do neděle jsem nedělal téměř nic jiného. Takže sílu přitáhnout a nepustit to rozhodně má. Kromě akce a zábavy, čekejte i látku k přemýšlení nad různými etickými/filosofickými otázkami. Mám za sebou i reprízu, takže stupidní a na jedno použití to rozhodně není, situace a charaktery fungují spolehlivě. Pokud se cítíte na žánrový spletenec, nemůžete si vybrat lépe.

Hodnocení:

Code Geass Hangyaku no Lelouch: 8/10
Code Geass Hangyaku no Lelouch R2: 6/10

17 Lis

Minami-Ke, Minami-Ke Okawari

Minami-Ke, Minami-Ke Okawari – série, které svým pojetím a humorem nezklamou?

Autor: Vavča

Říkáte si, proč recenzovat dva seriály naráz místo dvou samostatných recenzí? Jednak se o obou sériích dá napsat skoro to samé, hlavně však mi přijde zbytečné nějak obě sezóny od sebe výrazně oddělovat, byť hodnocení bude na každou sérii zvlášť na konci, aby se neřeklo, jisté rozdíly tu přece jen jsou. No a hlavně, tušíte správně, jsem tak nějak líný, ne však, že bych se tím vzdával šance na slušnou recenzi. Kvalitní komediální seriály mi prostě přirostly k srdci, zejména od dob Azumangy Daioh, School Rumble, Mahou Sensei Negima a dalších. A tak když jsem si jednou na Anime Network dal vygenerovat série podobného zaměření, z několika možných kandidátů padl můj zrak mimo jiné na Minami-Ke.

Už uvedení do seriálu je milé: „Toto je obyčejný příběh rodiny Minami, prosím neočekávejte od toho mnoho, seďte v dobře osvětlené místnosti a aspoň tři metry od televize…“, říká svým mírně letargickým hlasem na začátku každého dílu nejmladší ze tří sester Chiaki. Celý seriál je někdy značně epizodického charakteru, což nikterak nevadí. Každý díl má jednu hlavní zápletku a jednu nebo více menších. Vše se točí okolo tří sester – Haruki, Kana a Chiaki, které žijí samy bez rodičů. Všechny tři proplouvají každodenním životem, přes rozdílnost svých charakterů a věku. Celá domácnost funguje dokonale, neboť Haruka se ujala skoro všech domácích prací, je nejstarší, nejzodpovědnější, má výborný prospěch, skvěle vypadá. Prostě zázrak v každém směru.
Hyperaktivní Kana se stará o rozruch, průšvihy všeho kalibru a hlavně se soustředí na neustálý boj s Chiaki, která je sice nejmladší, ale zatraceně vychytralá, mentálně Kanu přebíjí o pár let. Na české poměry věkově převedeno je Chiaki tak někde v páté třídě, Kana v sedmé a Haruka ve druhém ročníku střední, jestli to dobře počítám.

Samozřejmě je tu spousta dalších charakterů, které se rekrutují z řad žáků a studentů. Spolužáci každé z tří sester se prostě pravidelně potkávají. “Méně důležité charaktery“ mají v obou sériích své pevné místo a je jim věnováno dost prostoru, což potěší. Není tu žádný charakter až příliš upřednostňován. Příznivci bišíků se mohou těšit na studenta jménem Hosaka, který se pokouší neustále uskutečnit svoje fantazie, které zahrnují různé typy geniálních plánů, jak získat Haruku. Jelikož má neustále lehce rozepnutou košili a trpí náhlými záchvaty denního snění a nápadů před ostatními, tak má pověst sebestředného narcise (jedna studentka ho neustále označuje jako nechutného), ale věřte mi, že se velmi pobavíte jeho snahami, zejména na konci druhé řady.

Jestliže Hosaka svoje snahy nedotáhne řádně k realizaci, tak další zbožňovatel Haruky, Makoto, se nebojí ničeho, aby byl svému idolu nablízko. Většina vtípků je velmi povedených ať už těží ze školního života nebo prostředí domova. Osobnosti a interakce tří sester vám nedovolí, abyste se nudili. Celým příběhem navíc proplouvá TV seriál o příběhu tragické lásky učitele a Ninomiyi, který si výborně dělá legraci z kdejakých postupů telenovel. Některé vtípky jsou lechtivé, ale nejde o nic vulgárního a laciného, uvidíte sami. A hlavně, seznámíte se s medvídkem jménem Fujioka, jenž má víceúčelové použití. Vtipných momentů, které mě dostaly na kolena, bylo vskutku mnoho. Co se hudby týče, je velmi podobná sérii Azumanga Daioh, což není obvinění z vykrádání, berte to jako srovnání, které je velmi blízko.

Jestli máte rádi epizodicky laděné seriály, kde se rádi zplna hrdla zasmějete, nemůžete si vybrat lépe. Kresba je velmi pěkná a čistá. Navíc, obličeje charakterů se vždy podle situace mění z lehké kreslené formy na vážnější. Ze začátku mi to přišlo moc moé, nakonec jsem si brzy zvykl.

Repetivnost příběhů se tu prakticky neděje, zápletky jsou dobře vypointovány. Takže je možné sledovat obě série znova, byť to by právě mohlo zničit ony epizodické pointy. První série má rozhodně dobrý rozjezd a netrpí zabržděností nebo dýchavičností. Druhá série už trošku trpí nedostatkem vtipu, ale pořád se jedná o nadprůměr, kam se většina sérií ani náhodou nepodívá. Z hlasového obsazení musím vypíchnout svoje oblíbenkyně – Marina Inoue a Chiba Saeko, vůbec všechny postavy jsou pěkně namluveny a netrpí po této stránce žádnými nešvary. Mně nezbývá, než ohodnotit obě třináctidílné série a těšit se na třetí řadu, která snad už dorazí brzy…

Hodnocení:

Minami-Ke 8,5/10

Minami-Ke Okawari 7,5/10