LOST 2009

Report poněkud podivného formátu aneb Jak by asi vypadaly naše zápisky, které bychom si psali v průběhu akce, kdybychom si je byli bývali psali v průběhu akce.

Galerie

Den před
=======
- Je den před LOSTem.
- Okolo šesté hodiny přijíždějí Mistuki a Serita na pražské hlavní nádraží.
- Hned z nádraží vyrážíme na ITG arkádu na Novodvorskou
- Následuje několik hodin nedůležitých pro Lostí report, tak je přeskočím ;o)
- Ze soboty na neděli u mě doma přespává skoro celý tým (ať žije teambuilding ;o)
- Před spaním plánujeme strategii ranního odjezdu a informujeme o ní i Cynku.
- Prosíme ji také, ať vezme zas tu skvělou mapu, co měla loni.
- Cynka si vůbec nevzpomíná, jakou mapu měla loni.
- Vyrobíme si bagety na další den a jdeme spát.

Ráno
=====
- Okolo půl deváté ranní vyráží téměř kompletní tým (ve složení já, Mitsuki, Serita, Jarník) na tramvaj.
- Zjišťujeme, že nemáme ani záložní mapu, kterou jsme chtěli vzít. (Zato máme nevyčerpatelné zásoby lepidla) Budeme se s mapou muset spolehnout na Cynku.

Start – Výstaviště
==============
- Na startu se setkáváme s Cynkou, pochválíme ji, že má mapu, a směle se vrháme vstříc prvnímu úkolu.
- Tím úkolem je lovení jablek z vody bez použití rukou. V této disciplíně jsem přeborník asi tak od třetí třídy, takže bez problémů zakusuji a vytahuji v bravurním čase.
- Zbylí členové týmu mě následují. Svá jablka vytahují taktéž s přehledem
- Zjišťujeme, že bude potřeba lovit i kindervajíčka s nápovědou. To už mi tak bravurně nejde.
- Na druhý pokus vypilovávám styl.
- Na třetí pokus už vsosávám vajíčko naprosto stylově, kýžený výsledek se však nedostavuje.
- Po čtvrtém pokusu a dalším prázdném vajíčku, přenechávám vsosávání jiným.
- Nakonec se přece jen zadaří a získáváme info, že další stanoviště nás čeká na Kampě.
- Na tramvajové zastávce čekáme neuvěřitelně dlouho na tramvaj číslo 12.
- Mezitím nás „dohání“ další tým – Deirh s NXem, kteří vzápětí odjíždějí sedmnáctkou. Chtějí nás převézt nebo jen zmást?
- Po asi 20 minutách, konečně přijíždí vytoužená dvanáctka.
- Nastupujeme.
- Ujedeme dvě stanice a přistupují Deirh s NXem. Tak to byl přece jen blaf ^^
- Na Malostranské vystupujeme a u paty Starých zámeckých schodů potkáváme Dream Team, tým, který jsem do soutěže zatáhla já. Tak už víme, kdo to startoval před námi.
- Zámecké schody vybíháme v lítém závodu s týmem, který je nám celou dobu v patách.
- Tak v půlce schodů už jsme v patách my jim.
- Bojujeme až nahoru, nicméně stanoviště stejně klofnou dřív.

1. stanoviště – Pražský Hrad
======================
- Když se pro nás stanoviště konečně uvolní, zjistíme, že naším úkolem bude párování ponožek (po panu prezidentovi ;o)
- Je nás hodně, to bude hned.
- Některé jsou liché! Podraz!
- Stejně to zvládáme ve skvělém čase.
- Průběžně posloucháme průpovídky turistů, kteří se nějak nemůžou vyrovnat s pohledem na skupinku podivínů dřepících na Pražském hradě pod stromem s cedulí „LOST“.
- Sbíháme schody – jde to hůř než vybíhání a někteří ze členů týmu se této aktivity dobrovolně vzdávají. Avšak doběhnout tramvaj stihneme všichni.
- Na Kampu to bereme pěšky z Hellichovky. Sice je to maličko zacházka, ale aspoň s Cynkou můžeme ostatním ukázat naši starou školu.

2.stanoviště – Kampa
================
- Na Kampě nás čeká Rin a skládání výchozí pozice šachové partie z PETlahvových figurek.
- Máme menší nejasnosti ohledně krále a královny, ale nakonec to zvládáme a vyrážíme na zastávku na Újezd, jelikož další stanoviště se skrývá „někde blízko kolem Jindřišské věže“.
- Deirh s NXem jsou nám pořád v patách.
- Na zastávce je uplácíme sušenkou, aby nám přenechali prvenství u dalšího stanoviště.

3. stanoviště – Jindřišská věž
======================
- Pod věží nacházíme Sheilu, knoflíky a indulonu. Z toho nekouká nic dobrého.
- Za pár okamžiků máme každý na obličeji přilepeny 3 knoflíky a musíme je nějak shodit pouze za pomoci (vlastního) obličejového svalstva.
- Po několika minutách zbývá už poslední hajzlík na Cynčině nose.
- Všichni na něj úpěnlivě zíráme.
- Nakonec se podvoluje naší vůli a upadává.
- Chytáme tramvaj (č.9), radujeme se, jak jsme konečně těm dvěma potvorům utekli a řešíme ze které zastávky to budeme mít blíž k Televizní věži – našemu dalšímu cíli
- Nakonec se rozhodujme pro Olšanské náměstí – nebude to do kopce.
- Cestou do kopce odoláváme volání točené zmrzliny.

4. stanoviště – Televizní věž
=======================
- U vysílače nás uvítá Sniper
- Nemůžeme si nevšimnout jeho velkého zavazadla plného jídla (nebo to tak aspoň vypadá)
- K mému velkému zármutku se dozvídáme, že obří Lentilky jsou pouze Sniperova svačinka a úkol se bude týkat jen slaných tyčinek – sníst jich 10 do minuty a po jedné.
- Úkolu se ujímá Jarník.
- První tyčinka v něm mizí, než stačíme mrknout.
- Zbylých devět ji rychle následuje.
- Cestou od věže potkáváme xsofta a jeho partu – kde se tam berou!?
- Opět odoláváme volání točené zmrzliny
- Soustavou dvou tramvají se přesouváme na Krejcárek – podivné zelené místo uprostřed Prahy, kde jsem nikdy předtím nebyla.

5. stanoviště – Krejcárek
===================
- Místním úkolem jsou čachry s mapou Londýnského metra.
- Máme trošku problémy s větrem, ale nakonec ji v klidu sestavíme.
- Když si všimneme skrytých nápověd u druhé části úkolu, jde nám jako po másle.
- Vyrážíme směr další stanoviště – Českomoravská
- Potkáváme ztracený Dream team. S úsměvem na tvářích tvrdí, že se stavili na obědě.

6. stanoviště – O2 aréna
====================
- U O2 arény jsme jako první.
- Zjišťujeme, že úkol bude zahrnovat děsně roztomilé a lákavé (žel nejedlé) modré kuličky, lžíci a šátek
- Pro plnění je vyvolena Cynka.
- Musí se zavázanýma očima přenášet kuličky na lžíci z jedné nádoby do druhé vzdálených od sebe asi dva metry.
- Zpočátku ji zkoušíme navigovat.
- Nakonec volíme taktiku zvukových signálů = u jedné nádoby sedím já, u druhé Jarník a střídavě pípáme.
- Tato taktika nám přináší úspěch.
- Teď už jen dostat se do cíle na Prosek.
- Banda vedená xsoftem je nám ovšem v patách.
- Ale my je převezem, vymýšlíme geniální strategii, kterak si cestu zkrátíme autobusem z Palmovky

Cíl – Prosek
=============
- S vítězným pocitem dobíháme do cíle.
- Úsměvy nám mrznou na rtech.
- Xsoftí skupinka už si tam spokojeně vysedává. Jak je tohle sakra možné?
- Vymysleli ještě lepší zkratku, no.
- Odevzdáváme naše vyplněné bonusové hlavolamy na cestu a jak přibíhají další týmy přestáváme věřit v nějaké vyšší umístění.
- Cynka zjišťuje, že babička jejího přítele, která bydlí shodou okolností za rohem od cílového stanoviště, ji už očekává. o.0 Tak se s námi loučí.
- Náš zbytek chce ještě počkat na vyhlášení výsledků.
- Nějakého génia z konkurenčního týmu napadá, že by mohli doběhnout pro bednu Míšů do blízkého supermarketu.
- Tento nápad se setkává s velkým ohlasem.
- Za chvíli už každý žužláme svého Míšu.
- U vyhlášení se dozvídáme, že jsme čtvrtí. Nevíme, jak se to mohlo stát, ale což. Tým, který celou cestu *běžel* si nás porazit rozhodně zaslouží.
- Ještě chvíli se poflakujeme na místě a nakonec vyrážíme domů. Ke mně domů, protože tam všichni máme věci.
- Doma upadáme únavou z vedra a náročného dne, ale říkáme si, že za rok se na LOST každopádně vypravíme znova, pokud bude. To by bylo, abychom jim to příště nenandali ;o)

Yukifest 2009

Tak vážení a milí věřte tomu nebo ne, ale na výše uvedenou akci konanou 30.1. – 1.2. dorazilo celkem 153 návštěvníků. Pragocon a jeho asijská linie bude totiž odložena až do dubna a jelikož není žádný con, hyperaktivní Trilenid a Akiko se rozhodli udělat jednu akci hned teď. Jako místo posloužila ZUŠ Ilji Hurníka v Praze, byť čert ví, proč zní oficiální adresa Dům dětí a mládeže Praha 2, Slezská 21, 120 00 Praha 2.

V jednu jsem vyrazil busem z Brna. Cestu do Prahy jsem si krátil četbou knihy Simona R. Greena Popíjení půlnočního vína, kterou mohu vřele doporučit. V Praze jsem po příjezdu dokonce vystoupil a přestoupil na správné stanice metra hned napoprvé, což se mi nestává často. Samozřejmě můj desorientační smysl mě ani pro tento den neopustil. Tramvají jsem zamířil opačným směrem, než byla zastávka Šumavská. Moje bloudění a hledání budovy v ulici Slezská se napřed pokoušel ukončit jeden klučina (ze kterého se později vyklubal Naruto cosplayer), který nevím, jak odhadl, že mířím na Yukifest (karimatka mě holt prozradila, stejně jako bágl přes rameno) a pokoušel se mě nasměrovat. Chvályhodné, leč neúčinné (každý si vykládáme výraz konec ulice a doprava po svém). Je fakt, že jsem ono místo přešel o pouhých 200 metrů. Naštěstí mi jeden chodec správně ukázal cestu. Jindy mám v Praze štěstí na samé cizince, kteří neví, kde jsou, nebo mě pošlou do …., prostě pryč, případně potkám místní domorodce, kteří neznají vlastní město. (Celý příspěvek…)

Princess Tutu

Tak vážení, než budete číst dále, musíte si odpovědět na dvě otázky. Máte rádi pohádky? A co teprve pohádky, které se promění do temného fantasy? Pokud vaše odpověď byla alespoň na jednu otázku kladná, můžete s klidem pokračovat ve čtení dále.

Káčátko Ahiru spatří jednoho dne krásného prince jménem Mytho. Má nesmírně smutné oči a Ahiru mu chce vrátit jeho úsměv a štěstí. Princ Mytho totiž nic necítí, neboť před lety obětoval své srdce v boji s Havranem. Jak by však bezmocná kačenka mohla pomoct princi?
Objeví se šílený, zejména ale nepřející a nebezpečný vypravěč Drossselmayer, který ve své největší zálibě – vyprávění příběhů, pokračuje i po své smrti. A patřičně si to užívá. Jeho heslem je ‚to by v tom byl čert, abych z příběhu každé postavy nevytřískal nějaké neštěstí a tragédii‘. Drossselmayer nabídne Ahiru přívěšek, který ji dokáže bez potíží proměnit na dívku. (Celý příspěvek…)

Saiunkoku Monogatari

Vždy mě potěší, když narazím na kvalitní shoujo. Nenechte se odradit počtem dílů, který je celkem třicet devět. Příběh nás zavede do království Saiunkoku, které je rozděleno do osmi provincií, každé vládne jedna rodina, každá z nich však podléhá vládě císaře. Ten je ve svém obrovském paláci a hlavním městě řídící autoritou, tedy alespoň měl by být.

Připomíná vám to středověkou Čínu? Máte pravdu, komplex paláců císaře vypadá prakticky totožně jako zakázané město a to není jediná podobnost s Čínou v této sérii. Hlavní hrdinka je Kou Shuurei, princezna svého rodu, ale i přesto se živí učením v chrámové škole, hraním na erhu a jinými věcmi. Její otec pracuje v imperiálních archívech, ale moc velký plat nemá, je navíc naprosto nepoužitelný pro jakoukoliv praktickou a domácí práci. Většina peněz padne na udržení rozpadající se rozsáhlé rezidence. Jednoho dne dostane Kou nabídku od vysoce postaveného dvorského rádce, aby učila císaře a byla jeho konkubínou. Jen po několik měsíců, pak se může vrátit.

Mladý císař Ryuuki potřebuje zásadní změnu, už rok a půl nejeví o vládnutí a učení moc velký zájem, což je problém pro zemi, která je zbídačená z několikaleté občanské války. 500 zlatých ryu jako mzda je lákavá nabídka, které Kou neodolá, tak práci přijme. Brzy přijde na to, že císař není věčně k zastižení, vládnou úředníci a různé kliky. Samotný císař navíc prý preferuje muže a je i líný. Nic nevypadá snadně. Kou má kromě otce v paláci i svého adoptivního bratra Seirana, který byl před třinácti lety přijat do rodiny. Seiran vykonává službu v císařské gardě. Snem Kou je vykonat císařské zkoušky a pracovat v administrativě, což je ženám samozřejmě zakázáno. Jenže nic není, jak se zdá. Minimálně císař není hloupý. A vztahy mezi všemi se značně zkomplikují. (Celý příspěvek…)

Hayate no Gotoku

Příznivci dobrého humoru, pohodlně se usaďte, představte si hlas svého oblíbeného vypravěče (v mém případě Vladimír Čech) a nechte se unášet pokusem o přiblížení příhod jednoho chudého chlapce, který přišel osudem k práci „bojového“ komorníka, jako slepý k houslím. Série Hayate No Gotoku! Má úctyhodný počet dílů, celkem 52. Setkal jsem se s ní v rámci letošního Akiconu, kde jsem viděl první tři díly.

Po prvním jsem si říkal – vtipná, milá komedie s potenciálem dobře pobavit, už jen díky svým hlavním charakterům. Nagi, třináctiletá, rozmazlená miliardářka, trpící obsesí v manze, anime, pc hrách, ano má ještě jeden vážný problém, nerada chodí ven, takže je tak trochu hikkikomori. Ono když se vás pokouší někdo posledních pár let unést, kdykoliv vytáhnete paty z domu, tak se není co divit.

Navíc sídlo rodiny Sanzenin je monstrózně velké, uprostřed Tokia, obklopené parkem o rozloze několika stadiónů. Hayate je chudý chlapec, který chodí do školy, na kterou si musí sám vydělávat, neboť jeho rodiče nepatří k nejvzornějším. Matka investuje do svých snů (gambler) a otec hledá sám sebe (rozdílné aktivity všeho druhu, které většinou nekončí výdělečně). Vrcholem všeho se stane den Vánoc, kdy Hayate přijde domů, zjistí, že byl prodán za 156 miliónů yenů hodným lidem, to je jeho vánoční dárek od rodiny. Hayate je realista, nejlepší řešení bude unést bohaté děvče a zažádat o výkupné. Tak potká Nagi, která venku není schopná ani dostat pití z automatu. Dojde k nedorozumění, únosu Nagi, ze kterého ji Hayate vyseká a vděčná Nagi mu na jeho žádost dá práci, bude jejím komorníkem. Zní Vám to poklidně a klišovitě? Věřte mi, že tak to nebude. (Celý příspěvek…)

Macross Super Dimensional Fortress

Autor: Vavča

První cesta vesmírného cirkusu Macross. Aneb příznivci letadýlek, mechů, space oper vzhůru do valkýr VF-1!

Přátelé, je to neuvěřitelné, ale už roku 1982 (tedy v době, kdy jsem ještě nebyl na světě) začala série, která se měla stát legendou a přetrvat až do našich dnů. Čím je vlastně seriál Super Dimension Fortress Macross důležitý?
Tedy kromě toho, že zde začal svoji dráhu Hideaki Anno a dost možná právě zde vzniklo slovo otaku. Macross je prostě milníkem v žánru mecha a robotech, je to poznávací značka, kterou viděl snad každý nebo zběžně ví, o co jde.
Právě zde byly stanoveny základní esence pro série ze světa Macross. Tedy transformovatelné letouny do podoby robotů, milostný trojúhelník hlavních postav, “pokleslý jpop“, spousta soubojů a další věci typické pro tuto sérii. Rozhodl jsem se zrecenzovat postupně ty nejdůležitější tituly Macross, byl jsem v pokušení začít od Macross Frontier, ale právě jeho zhlédnutí mě přinutilo dohledat starší série.

Vraťme se tedy na začátek. Původně jsem si říkal, má to vůbec cenu? Přece jen tolik let uplynulo a zub času je neúprosný vůči mnoha věcem, které ve své době byly považovány za skvost. Navíc, kolik lidí v rámci Česko-Slovenska to mohlo pamatovat nebo vidět? Příznivci Gundam sérií se však v našich zeměpisných šířkách a délkách vyskytují poměrně hodně a určitě by je mohly zajímat počátky i jiné legendy žánru mecha.

Nyní ovšem k příběhu. V roce 1999 na jeden ostrov spadne vesmírná loď, která přesvědčí lidstvo o existenci života ve vesmíru. Celá loď je díky U. N. Spacy opravena a zprovozněna, než se přižene flotila rasy Zentradi, která právě pátrá po této lodi, neboť patří jejich nepříteli SuperVision Army. Loď Super Dimension Fortress Macross úspěšně odstartuje, přibere 56 000 civilistů a neustále bojuje o přežití. Navzdory nezkušené posádce a občasné smůle mu to jde více než dobře.

Uvidíme starého známého Roye Fockera (Macross Zero), letecké eso válek o sjednocení, který se ujme hlavního hrdiny jménem Ichijo Hikaru, který se živí jako akrobatický pilot a s válkou nechce mít nic společného. Vtrhne razantně a s vtipem na odletovou přehlídku, hned od prvního dílu si mě tento hrdina získal. Ichijo Hikaru je žoviální, nikoliv horkokrevný, stará se rád o své podřízené a záleží mu na nich. Tradice velí, aby byl neustále nerozhodný mezi dvěma ženami. Tou první je Lynn Minmei. Vcelku obyčejná dívka, kterou je potřeba několikrát zachránit, aby snad Hikaru nevyšel ze cviku. Postupně se Lynn propracuje ke kariéře hvězdy hudebního/filmového nebe za přispění svého bratrance Kaifunna. Hikarův soupeř č. 1. Kaifunn je kung-fu pacifista (ano, zní to divně, ale uvidíte sami), který nevynechá jedinou příležitost kopnout si do armády. Ze začátku okupuje i představy Misy Hayase, neboť se nebezpečně podobá jejímu příteli. Misa Hayase, ač dcerou admirála, odmítá jakékoliv výhody. Přes neustále slovní přestřelky, které s ní Hikaru vede, je jí jasné, že on je ten pravý pro její srdce.

Tak tímto by bylo pod kotlem příběhu zatopeno vcelku slušně, ale je tu ještě jedna věc, která mě na Macross děsně baví mimo jiné. Zentradi nemají pouze čistě roli záporáků, je zábavné je sledovat díky tomu, že mají dost prostoru, hlavně ze začátku tak série nenudí. Styl „každý chvilku tahá pilku“ seriálu prospívá. Uvidíte, co je to kulturní šok a kultura vůbec pro ně. Věřím, že se nasmějete. Postupná interakce Zentradi a lidí také stojí za to, svým způsobem je to podobenství možná nekulturních, ale svým způsobem ušlechtilých divochů, kteří se postupně díky lidské kultuře stanou někdy zkaženějšími, někdy ušlechtilejšími.

Co se týče soubojů, ano, někdy jsou dost nepřehledné, jindy je to skvělá pastva pro oči, ale celkově můžu říci, že akční složka zde funguje dokonale. Zápletky jednotlivých dílů jsou napínavé, nutí vás stále dál pokračovat příběhem. Obešel bych se bez rekapitulujících dílů, ale v zásadě jsem spokojen s drtivou většinou z celkových 36 dílů. Ano, musím nyní prásknout i některé nedostatky na sérii. Každý si zde zřejmě svůj otravný charakter najde, ale mě tu naštěstí výrazněji neiritoval nikdo, kromě jednoho – Maximilian Jenius. Naopak Zentradi jako Milia a vrchní archivář a někteří další patří mezi mé oblíbence, na charakterech tato série rozhodně stojí pevně.

Co se týče hudby, je poněkud generická, některé motivy jsou slušné a dobře se poslouchají, ale přece jen příliš mnoho opakování škodí, řadil bych ji někam k lepšímu průměru. Scény jsou většinou hudbou dobře podkresleny, z tohoto hlediska hudební doprovod funguje dobře. Opening k sérii je tak špatný, až je vlastně dobrý a zvykl jsem si na něj, poslouchal jsem ho pokaždé. Horší je to s těmi popovými písněmi, je neuvěřitelné, co z nich Yoko Kanno dokázala o mnoho později vyrobit (jedná se o skladby z OST Macross Frontier Můj přítel je pilot, A když se naše oči poprvé setkaly). Nevím, čím to je, že mi přišly děsně nevýrazné, zpívání a muzika k Macross neodmyslitelně patří. Ovšem zde mi to nějak nesedlo, zda je to instrumentací nebo zpěvačkou vážně nevím. Ostatní fandové, kteří tuto sérii recenzovali, jsou většinou spokojení, zařadili hudbu do nadprůměru. Vážně by mě zajímalo, jak hudbu hodnotili v době vydání. Nechť se mi nějaký veterán ozve. (Ostatně děsí mě představa toho, co se bude jednou psát o muzice z Macross F, kterou já považuji za vynikající).

Co se týče animace, ano, jsou zde některé prohřešky a chyby, jako oči charakterů, které nejsou vždy v rovině nebo vypadají divně, když s nimi hýbají, nemluvě o různých neodkreslených scénách, v nichž dochází k nějaké změně stavu nebo akci. Ale to se naštěstí děje málo, není to ani tolik rušivé, navíc se mi kresba velmi líbí, mám slabost pro ruční kresbu, vypadá i dnes v mnoha směrech pro mě úžasně. Ale i přes zestárnutí animace a ne vždy dobrou hudbu jsem se u série bavil. Výborné větší i menší charaktery, jejich věrohodnost, nechybí zde vtip, dobře promyšlená akce a příběh. Chápu, proč je tak vysoké hodnocení na anidb.info, v té době a dlouho potom to musela být naprostá bomba, ale to už si nováček jako já nedovede představit. Přesto spousta novějších i dnešních sérii se může z tohoto Macrossu poučit, co jim chybí (třeba věrohodné vykreslení postav a jejich jednání, vývoj apod.) Věříme, že stejně jako já se lehce přenesete přes všechny nedostatky a užijete si tuto klasiku žánru.

Vavča

Hodnocení: 8/10

Code Geass Hangyaku no Lelouch, Code Geass Hangyaku no Lelouch R2

Autor: Vavča

Lelouchu, proč jsi vlastně Lelouchem? Aneb těšte se na dvojnásobnou dávku pořádné rebelie!

Bylo to vlastně neodvratné, že k této recenzi na obě 25-ti dílné série Code Geass dojde. Už řadu měsíců (ne-li let ) mě Marcus upozorňoval na existenci této série. V době vydání v roce 2006 se mi nechtělo začít dívat na nedokončenou sérii.

Nicméně neúprosný čas přinesl chybějící díly první série a hlavně sérii druhou. Ze začátku jsem váhal, zda to budu sledovat, přece jen popis děje, který jsem si pamatoval, mě moc nelákal. Alternativní budoucnost, kdy Británie ovládne třetinu světa a hlavně Japonsko, že. Všude spousta mechů a středoškoláků. Tyto esence zaváněly ohraností nejtěžšího kalibru. Ale design postav studia Clamp a velmi hezká animace mě přesvědčily, že tomu dám jeden týden šanci. A ukázalo se, že nebudu litovat.

Lelouch Lamperouge, „obyčejný student“ jedné elitní akademie pro dítka bohatých (nebo přinejmenším aristokratických) rodin Anglie, se ve svém životě celkem nudí. Ukájí svoje ego na hře v šachy, což je pro něj i velmi slušná brigáda. A pravděpodobně by se nudil dále, pokud by se nepřipletl k jedné nehodě, která přeroste ve válečnou akci britské armády proti partyzánům. Ti ukradli vysoce sofistikovanou zbraň. Lelouch přitom také potká svého dávného přítele. Kururugi Suzaku, Japonec sloužící britské armádě. Tajná zbraň je dívka se zelenými vlasy, která neváhá splnit Lelouchovo přání, dát mu sílu bojovat, aby zničil nenáviděné britské impérium. Suzaku i Lelouch stojí oba na opačné straně barikády, každý má svoji minulost a důvody, pro co bojuje. Ale zatímco Suzaku je beznadějný idealista, hájící myšlenku, že nejkrásnější cíl nemůže být ospravedlněn nejšpinavějšími metodami. Jinými slovy metody nám prozradí o skupině usilujících vše potřebné. Tak Lelouch se řídí heslem „účel světí prostředky“.

Kromě neustále konfrontace a interakce těchto dvou hlavních postav se můžete těšit na spoustu dalších charakterů v obou sériích. Jejich úroveň jednání, věrohodnosti a vývoje dosti kolísá, ale pár jich je skutečně povedených, a tím jak vyřizují svoji agendu, se stávají velmi důležitými pro příběh. Lelouch je charakter sám pro sebe, není to obyčejný padouch a Light z Death Note mu nesahá ani po kolena co do rozsahu ničivosti a zkázy, nemluvě o schopnostech. Garantuji vám, že na Leloucha hned tak nezapomenete. Tak ambivalentní charakter se hned tak nevidí. Suzaku je problém, měl by být tím dobrým, ale moc mu to nejde, je dosti nepřesvědčivý, má svoje vlastní trauma z minulosti a další bude následovat.

Příběh je velmi košatý a podrobně ho vykreslovat nebo i jen naznačovat by vedlo k trestuhodnému spoilerování. Ale i tak se o to pokusím. Lelouch organizuje svoji armádu hned od počátku velmi cílevědomě a jeho znalosti šachu mu vždy přijdou vhod. Přesto čím výše stoupá, tím větší problémy a dilemata musí řešit. Navíc se okolo něj pořád motá C. C., což je prakticky bodyguard a útěcha v jednom, kromě ní je tu ještě Karen a Shirley. Nemá to prostě jednoduché. Navíc se musí postarat o svoji invalidní sestru, před kterou se snaží vypadat bez poskvrny. Suzaku a britská armáda vůbec vše nejčastěji látá na poslední chvíli, byť má předem vymyšlený plán.

V první sérii příběh odsýpá velmi svižně, nechybí napínavé situace, twisty, souboje. A hlavně postupný vývoj postav, některé vám přirostou srdci, jiné byste raději neviděli. V druhé sérii jsou situace ještě vyostřenější a napínavější, ale někdy po šestnáctém díle mám pocit, že už se to tvůrcům vymklo z ruky. Jakoby nestačilo, že některé nové postavy jsou dost zbytečné (čest výjimkám jako Xingke), tak zvratů a nečekaných odhalení je náhle příliš mnoho, nedávají někdy dost smysl s předchozím charakterem a jednáním postav. Rozhodně byl prostor pro lepší vyústění některých situací, o celém konci nemluvě, který na mě působil velmi násilně a uměle. Solidní budova dramatu se začíná pod tímto náporem postupně rozpadat. Ono je problém, že rozlet Code Geass brzdí i jeho mnohožánrovost, čím chce série vlastně být.

Ze začátku jsem to velmi oceňoval, první série měla rychlost šikanzenu i přes komické vložky, které nepůsobily vůbec rušivě, později se to skloubení už tolik nedařilo a někdy až příliš trhalo původní příběh a strukturu. Code Geass je vlastně směsí seinen, bishounen, mecha, drama, thriller (v nejlepším smyslu), school comedy, super power. Byť souboje armád vypadají úchvatně, z vojenského hlediska se většinou nedají moc předvídat, jako by kromě mechů hlavních postav byli ti ostatní v líté řeži jen křoví, které má smutně skončit, efektně skončit = vybouchnout.
Animace je výborná, skutečné vizuální hody, milovníci studia Clamp si díky charakterům přijdou na své (ostatní snad také), musím ocenit i velmi hezkou módu na postavách. Hudba v pozadí je vcelku dobrá, motivy sedí s vybranou situací a její náladou, takový ten správně nabubřelý orchestrální soundtrack. Některé úseky a melodie byly celkem návykové. Openingy a endingy spadají spíše do průměru. Nijak mě neoslnily.

I přes některé výhrady jsem si sledování obou sérií užil, od čtvrtka do neděle jsem nedělal téměř nic jiného. Takže sílu přitáhnout a nepustit to rozhodně má. Kromě akce a zábavy, čekejte i látku k přemýšlení nad různými etickými/filosofickými otázkami. Mám za sebou i reprízu, takže stupidní a na jedno použití to rozhodně není, situace a charaktery fungují spolehlivě. Pokud se cítíte na žánrový spletenec, nemůžete si vybrat lépe.

Hodnocení:

Code Geass Hangyaku no Lelouch: 8/10
Code Geass Hangyaku no Lelouch R2: 6/10

Minami-Ke, Minami-Ke Okawari

Minami-Ke, Minami-Ke Okawari – série, které svým pojetím a humorem nezklamou?

Autor: Vavča

Říkáte si, proč recenzovat dva seriály naráz místo dvou samostatných recenzí? Jednak se o obou sériích dá napsat skoro to samé, hlavně však mi přijde zbytečné nějak obě sezóny od sebe výrazně oddělovat, byť hodnocení bude na každou sérii zvlášť na konci, aby se neřeklo, jisté rozdíly tu přece jen jsou. No a hlavně, tušíte správně, jsem tak nějak líný, ne však, že bych se tím vzdával šance na slušnou recenzi. Kvalitní komediální seriály mi prostě přirostly k srdci, zejména od dob Azumangy Daioh, School Rumble, Mahou Sensei Negima a dalších. A tak když jsem si jednou na Anime Network dal vygenerovat série podobného zaměření, z několika možných kandidátů padl můj zrak mimo jiné na Minami-Ke.

Už uvedení do seriálu je milé: „Toto je obyčejný příběh rodiny Minami, prosím neočekávejte od toho mnoho, seďte v dobře osvětlené místnosti a aspoň tři metry od televize…“, říká svým mírně letargickým hlasem na začátku každého dílu nejmladší ze tří sester Chiaki. Celý seriál je někdy značně epizodického charakteru, což nikterak nevadí. Každý díl má jednu hlavní zápletku a jednu nebo více menších. Vše se točí okolo tří sester – Haruki, Kana a Chiaki, které žijí samy bez rodičů. Všechny tři proplouvají každodenním životem, přes rozdílnost svých charakterů a věku. Celá domácnost funguje dokonale, neboť Haruka se ujala skoro všech domácích prací, je nejstarší, nejzodpovědnější, má výborný prospěch, skvěle vypadá. Prostě zázrak v každém směru.
Hyperaktivní Kana se stará o rozruch, průšvihy všeho kalibru a hlavně se soustředí na neustálý boj s Chiaki, která je sice nejmladší, ale zatraceně vychytralá, mentálně Kanu přebíjí o pár let. Na české poměry věkově převedeno je Chiaki tak někde v páté třídě, Kana v sedmé a Haruka ve druhém ročníku střední, jestli to dobře počítám.

Samozřejmě je tu spousta dalších charakterů, které se rekrutují z řad žáků a studentů. Spolužáci každé z tří sester se prostě pravidelně potkávají. “Méně důležité charaktery“ mají v obou sériích své pevné místo a je jim věnováno dost prostoru, což potěší. Není tu žádný charakter až příliš upřednostňován. Příznivci bišíků se mohou těšit na studenta jménem Hosaka, který se pokouší neustále uskutečnit svoje fantazie, které zahrnují různé typy geniálních plánů, jak získat Haruku. Jelikož má neustále lehce rozepnutou košili a trpí náhlými záchvaty denního snění a nápadů před ostatními, tak má pověst sebestředného narcise (jedna studentka ho neustále označuje jako nechutného), ale věřte mi, že se velmi pobavíte jeho snahami, zejména na konci druhé řady.

Jestliže Hosaka svoje snahy nedotáhne řádně k realizaci, tak další zbožňovatel Haruky, Makoto, se nebojí ničeho, aby byl svému idolu nablízko. Většina vtípků je velmi povedených ať už těží ze školního života nebo prostředí domova. Osobnosti a interakce tří sester vám nedovolí, abyste se nudili. Celým příběhem navíc proplouvá TV seriál o příběhu tragické lásky učitele a Ninomiyi, který si výborně dělá legraci z kdejakých postupů telenovel. Některé vtípky jsou lechtivé, ale nejde o nic vulgárního a laciného, uvidíte sami. A hlavně, seznámíte se s medvídkem jménem Fujioka, jenž má víceúčelové použití. Vtipných momentů, které mě dostaly na kolena, bylo vskutku mnoho. Co se hudby týče, je velmi podobná sérii Azumanga Daioh, což není obvinění z vykrádání, berte to jako srovnání, které je velmi blízko.

Jestli máte rádi epizodicky laděné seriály, kde se rádi zplna hrdla zasmějete, nemůžete si vybrat lépe. Kresba je velmi pěkná a čistá. Navíc, obličeje charakterů se vždy podle situace mění z lehké kreslené formy na vážnější. Ze začátku mi to přišlo moc moé, nakonec jsem si brzy zvykl.

Repetivnost příběhů se tu prakticky neděje, zápletky jsou dobře vypointovány. Takže je možné sledovat obě série znova, byť to by právě mohlo zničit ony epizodické pointy. První série má rozhodně dobrý rozjezd a netrpí zabržděností nebo dýchavičností. Druhá série už trošku trpí nedostatkem vtipu, ale pořád se jedná o nadprůměr, kam se většina sérií ani náhodou nepodívá. Z hlasového obsazení musím vypíchnout svoje oblíbenkyně – Marina Inoue a Chiba Saeko, vůbec všechny postavy jsou pěkně namluveny a netrpí po této stránce žádnými nešvary. Mně nezbývá, než ohodnotit obě třináctidílné série a těšit se na třetí řadu, která snad už dorazí brzy…

Hodnocení:

Minami-Ke 8,5/10

Minami-Ke Okawari 7,5/10

Ztracení Manga-fan – report, fotoreport

V neděli 8.6.2008 se konal druhý ročník MHD bojovky s názvem LOST 2008. Manga-fan tým samozřejmě nemohl chybět. Silné řeči měl zpočátku každý druhý, ale když došlo na lámání chleba, byly jsme ochotné se do toho opravdu vrhnout jen já, Mitsuki a Serita. Ostatní se vytasili s nějakými trapnými výmluvami, a tak si naše dívčí trio muselo opatřit externí posily – kryptografku a mužský element. (dnes již čestné členy M-F ;o) Tímto bych ráda poděkovala Cynce, že to tam s námi vydržela (přece jen, je to otakuúchylností nekontaminovaná osoba) a Jarníkovi, že do toho s námi vůbec šel (přece jen, je to JARNÍK XD) Každopádně, lepší tým jsme si nemohli přát.

Seri a Mitsuki dorazily už v sobotu večer a přespaly u mě. Ráno jsme pak stihly tramvaj v nelidskou ranní hodinu a díky štěstí na spoje jsme byly na místě srazu ještě dřív, než jsme doufaly. Aspoň jsme stihly doladit náš zákeřný bojový plán. Všechno dopravní štěstí jsme asi vyčerpaly my, takže naši zbývající členové dorazili oba se zpožděním. Na startu v přívozu v Podbabě jsme ale byli včas. Za startovní poplatek 15kč jsme vyfasovali tmavě šedivé (čti černé) placky a podklady pro první úkol.

Z obdrženého poupraveného časopisu jsme vyluštili, že další stanoviště je „Plavební kanál u Císařského ostrova“ a zde nastal čas pro první zásadní týmové rozhodnutí. Cynčina geniální příruční mapa na sobě měla plavební kanál přímo označen, byl ale zatraceně dlouhý a úplně jiným směrem než se vydala skupinka před námi. Ti totiž záludně odjeli přívozem, který se tak strašně nabízel… ale my se rozhodli věřit mapě a vlastnímu úsudku a vydali jsme se tedy pěšky podél údajného plavebního kanálu.

Čekalo nás asi nejvtipnější putování celé neděle. V týmu panovala vysmátá nálada způsobovaná hlavně představou, jak se za dvě hodiny celí uťapaní vrátíme potupně na start a přece jen se necháme převézt. Když jsme po chvíli putování podél kanálu narazili na konec cesty, bezprostřední reakce vepředu jdoucích byl výbuch smíchu. Veseleji být už nemohlo.
Odbočili jsme tedy od břehu a ostřížími zraky z dálky pátrali po jakémkoliv náznaku mostu nebo červeného trička. A že jsme jich našli… Ovšem byly to samé falešné stopy: soukromé stavidlo hlídané ostrahou, červená vlajka, posádka výletního parníku v červených tričkách, zamčený most – u toho bych se ráda zastavila. Překonání kanálu jsme totiž byli nejblíž právě tady. Po chvilkové úvaze jsme ale došli k závěru, že orgové by se přece nenamáhali přelézat zamčený most a budou se ukrývat na nějakém pohodlněji dostupném místě. Vrátili jsme se tedy na hlavní tah a pokračovali dále po cyklostezce. Cestou jsme ještě zvládli dokonale zmást tým za námi, který udělal osudovou chybu asi už na startu, když se rozhodl jít v našich stopách (pokud to ovšem byl jejich záměr). U „našeho“ mostu a ještě jednoho za ním, který my už ani nepokoušeli, se poněkud zasekli a dali nám tím možnost nenápadně odbočit na naši plánovanou cyklostezku a úplně neúmyslně se jim tak schovat za keříčky.

Posilněni čokoládou a vymýšlením alternativních plánů („Hele, ti tenisti maj taky červený trička. kdybychom jim třeba shrabali antuku, tak by se nám na ten papírek určitě rádi podepsali.“ ^^) jsme dál putovali podél plavebního kanálu. Když se (po několika kilometrech ;o) kanál blížil ke svému konci a stanoviště pořád nikde, jali jsme se přehodnocovat naše plány a cíle. Řekli jsme si, že půjdeme obhlédnout ještě sportovní kanál a když nebude nikdo ani tam, můžeme jít třeba do ZOO )

O několik chvil později, při přecházení jednoho z mostů na cestě ke sportovnímu kanálu, jsme najednou s ukazováčky namířenými na červenou osůbku pod námi naprosto ztuhli a do ticha se ozvalo jen sborové HE?! Byla tam, potvora. A opravdu to nebylo ani „na“ ani „u“ plavebího či sportovního kanálu. Ovšem byla to Rin a když nahodila svůj typický nevinný úsměv, nebyl jí nikdo z nás schopen ublížit. Tak jsme se radši pustili do plnění úkolu ^^ Sebevědomě jsme si rovnou řekli o ten těžší. Vyklubalo se z něj holení balónků. Jarník se k tomu neměl s chabou výmluvou, že to dělá denně, tak si Cynka a Serita oholily každá jeden a to tak dokonale, že jsme je začali podezřívat, jestli taky nemají náhodou nějakou tu každodenní praxi ;o)

Další stanoviště se mělo nacházet na konečné nové trasy metra – v Letňanech. Nenápadně jsme se chytli Molíka a svezli se s ní busem na Holešovice, čímž jsme se sice připravili o dobrodružnou cestu přes vratký tramvajový most, kterou jsem navrhovala já, ale zase nám to putování značně urychlilo. Cesta metrem uběhla překvapivě rychle, stěží jsme se stačili bleskově pokochat novou trasou a nakreslit do Slitherinku dvě bezvýznamné čárečky.
Stříbro a jeho minové pole (alias stanoviště č.3) čekali naštěstí už ve vestibulu metra a ne někde venku uprostřed kruhového objezdu, jak naznačovala matoucí mapka. Hledáni min LIVE jsme nemohli odolat, zvlášť když to byl ten těžší úkol. Hned na první pokus jsme jednu našli! Naštěstí jsme měli ještě dva další a po první smůle už jsme všechno pečlivě promýšleli a za chvíli bylo celé minové pole zdárně zmapováno a na naší kartičce už se skvěl další podpis. A pak už rychle zpět do metra, příští cíl: metronom.

Cynka se projevila jako správný domorodec (od toho jsme ji tam taky měli ;o) a přesvědčila nás, že schodům k metronomu se můžeme vyhnout a dojít k němu seshora, přestože je tam výluka. Po mírných útrapách, dobré radě pána, který ochotně radil, i když nebyl tázán, a objevení několika zastávek, odkud X-1 nejela, jsme konečně našli tu pravou a dopravili se s ní na Letnou, kde jsme prošli staveništěm po zcela nově vyasfaltované silnici, pak kousek parkem a byli jsme tam. Pod metronomem jsme spatřili Snipera s dalším záludným úkolem – tentokrát šlo o zrcadlové psaní na sklo. Zapojila jsem všechny dostupné půlky svého mozku a vyšvihla to téměř jedním tahem (Musím se pochválit sama, neboť v mém vlastním reportu to za mě opravdu nikdo jiný neuděla ;o)

Další stanoviště nás čekalo na Střelečáku a těžký/fyzický úkol byl tentokrát tak podlý, že jsme pomalu litovali, že jsme si teď nevzali ten lehčí. Šlo tu o házení mokrým mýdlem. Na několikátý pokus dokonáno. Ztráty na životech – žádné. Fleků na oblečení – nepočítaně. Ale co, je to přeci čistá špína ^^

Dál jsme měli utíkat na Výtoň. Musím připomenout, že naše štěstí na dopravu se nás celou cestu téměř nepustilo, takže jsme zase jednou doběhli tramvaj a na dalším stanovišti jsme byli dřív, než jsme si vůbec stihli všimnout. Čekalo nás tam překvapení (v tu chvíli jsme mysleli, že příjemné) Viděli jsme tam totiž tým, který byl jediný před námi. Že bychom je už konečně začali dohánět? Omyl. To oni tam jen trčeli už půl hodiny a na jak dlouho tam zkysneme my jsme teprve měli zjistit…

Úkol obsahoval Kofolu. Hodně Kofoly. Nikdo nám nenamluví, že v tom neměl prsty Trilenid. (Však jsme taky celou dobu čekali, kdy najednou vykoukne zpoza schodů a bude chtít zkonfiskovat naše kofolové zbytky po nesplněném úkolu). První část byla celkem v pohodě, dali jsme hlavy dohromady a po chvilce jsme správně vymysleli, jak pomocí sedmi a čtyřdecové nádoby vyrobit 0,5 a 0,6 l Kofoly. Následně jsme to vyzkoušeli i v praxi. Pak ale přišla ta zákeřnější část. Oněch 0,6 jsme měli vypít. Brčkem… a ne ledajakým brčkem, rovnou megabrčkem slepeným ze sedmi jiných, které jsme si měli ještě ke všemu sami vyrobit. Slepovali jsme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, avšak Kofola naším veledílem ne a ne protékat. A to jsme všechny spoje ještě ručně drželi ^.^‘ U sosání jsme se prostřídali všichni. Nutno uznat, že Jarníkovi a Seritě to chvílemi i trochu teklo, ale když asi po čtvrt hodině v odměrce ubylo asi 0,01l (a to ještě proto, že byla nakloněná), rozhodli jsme se, že úkol vzdáme a nebudeme už u Kofoly ztrácet další cenné minuty. Trin nám ještě poradil kde hledat další stanoviště, věnoval nám zbytek naší nepoužité Kofoly a mohli jsme vyrazit. Naší příští zastávkou měl být vrcholek Branické skály. Využili jsme své dopravní štěstí a bus 124 z Podolí, který nás dovezl téměř na místo. Zbývalo se jen odhodlat a rozhodnout se, kterou cestou do džungle, což jsme za pomoci mapy a intuice dokázali na první pokus.

Na místě byli v červeném tričku týpci dva, ovšem jen jeden z nich byl xg a měl pro nás úkol. (Ten druhý tam jen natíral schody, kdyby to náhodou někoho zajímalo ^^) Úkol tentokrát spočíval v pojídání rohlíku s povidly zavěšeného na věci připomínající obří rybářský prut. K držení ani okusování se nejdřív nikdo neměl, ale nakonec se dva odvážlivci v našich řadách našli. Cynka popadla prut a zaujala pozici zkušeného rybáře, Jarník poklekl a… a dál se to nedá dost dobře popsat, budete se muset spokojit s fotodokumentací ;oP Každopádně úkol byl úspěšně splněn a my se mohli vydat na cestu do cíle, který měl být situován někde poblíž Pobřežní cesty. Předtím jsme se sice ještě chtěli pokochat pohledem na Prahu z vyhlídky, ale bohužel nám v tom bránil ten maník, který tam natíral ty schody (a hlavně ty natřené schody teda XD).
Pro sestup z Branické skály jsme zvolili poměrně extremistickou lesní stezku. Musím přiznat, že hlavně proto, že jsme jinou cestu neviděli, obzvláště ne tu asfaltku, co se nacházela o pár metrů vedle. Alespoň jsme měli o jeden intenzivní dobrodružný zážitek víc a Serita si to ve svých off-road lodičkách užila určitě dvojnásob. Pak už nás čekala jen jedna zastávka tramvají, chvilkové pátrání v mapě, odchycení Molíka klusajícího okolo a rozvážné nakráčení do cíle.
Byli jsme druzí. Na první bychom nedosáhli, ani kdybychom vyřešili slitherink, i když poslední náznaky snahy o řešení tu ještě pořád byly. V cíli nás čekala sváča – naše vlastní (cizí pejsky se prý nesluší opékat), labutě a kachny (ty se prý taky nesměly jíst, i když několik pokusů o odlovení ze strany vítězného týmu proběhlo). Molík nás nakonec ještě vybičovala k několika skupinovým aktivitám, které ale záhy přerušil déšť. A nebyl to ledajaký déšť, takovouhle fatální průtrž mračen jsem na vlastní kůži docela dlouho nezažila. No, aspoň že už jsme byli v cíli. Utvořili jsme (pomocí všech deštníků, pláštěnek a dalších věcí, co byly po ruce) protideštovou formaci pod stromem a v tichosti mysleli na týmy, které byli ještě někde na cestě. Namočení jsme se stejně nevyhnuli, ale určitě to bylo nesrovnatelné s tím, co by nás potkalo, kdybychom náš improvizovaný úkryt opustili. Nakonec jsme se o tom mohli na vlastní oči přesvědčit, když uprostřed největšího slejváku, dorazil promočený třetí tým, který smůla doprovázela celou trasu (ano, byli to ti, jak jsme jim odbočili za ty keříky ;o) A protože dorazili více než hodinu po nás, nepomohl jim už ani vyřešený slitherink. Mwahahahaha.

Příchod dalších týmů byl pořád v nedohlednu a nás čekaly i jiné povinnosti, tak jsme si řekli, že na ty zbytky do večera vyčkávat nebudeme a rozprchli jsme se do svých nor. LOST byl ale rozhodně nezapomenutelný (na některé okamžiky budu vzpomínat určitě ještě dlouho ;o) a naše účast na příštím ročníku je téměř jistá. Takže za rok!

Fotoreport k nahlédnutí tady.

Animefest 2008

Rok se s rokem sešel, a jak už to v období rozkvétání sakur bývá, i letos se v Brně konal již pátý Animefest. Ve zkratce se jedná o dva dny promítání japonských animovaných filmů a seriálů, spojené s přednáškami, soutěžemi, prodáváním/ nakupováním „anime stuffu“a plno jiných věcí. Loňský AF se mi i navzdory poměrně velkému přelidnění velice líbil, takže jsem si další ročník samozřejmě nemohla ujít.

Po kratší cestě z Třebíče do Brna jsem stanula na vlakovém nádraží a vyrazila hledat své otaku spojence. Ti poslušně čekali pod příjezdovou tabulí u východu, a tak jsem se postupně pozdravila s mou drahou polovičkou Marcusem, Ledmanem, Justym (s tím byly trochu problémy, protože měl plné tlapy krabic se sushi), Neko-kunem, Lusi, Mitsuki, Seritou, Stardiem a dalšími dvěma otaku, jejichž jména mi bohužel vypadla z hlavy (omluvte můj zdegenerovaný mozek). V tu dobu bylo asi 7:45 a AF začínal v 9:00, ale jelikož nedočkavost byla příliš silná, ničím jsme se nezdržovali a zamířili kinosálu B. Bakaly, kde se měly řešit věci ohledně registrace, placení (jako řada dalších jsem AF zaplatila několik dní předem převodem na účet) a vstupenek. Museli jsme sice ještě nějakou dobu čekat v předsálí, ale aspoň byl čas si v klidu popovídat a obdivovat „Lusin cosplay Sunako“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/af08-Lusi-Sunako.jpg a Justyho kočičí ouška. Dokonce se objevil i Trill s nezbytnou kofolou na zádech. Organizační tým zatím strategicky rozmisťoval stoly, směrovky a plakát s vyobrazením různých přívěšků, který si každý účastník směl dle libosti vybrat. U mě jednoznačně zvítězil Edward Elric (jak jinak ^_^), avšak Marcus se po dosažení závěru „vypadá tam jako zákusek pro fangirls“ raději rozhodl pro slečnu s nekomimi.

Po úspěšném průniku „platící oblastí“ jsme se nahrnuli do zatím poloprázdného sálu. Zahájení AF se mělo konat v kině Scala, které se nacházelo několik minut cesty od Bakaly, ale rozhodli jsme se chvíli zůstat tady, když už jsme se sem tak pracně dostali. Jako první anime bylo na programu Zettai Karen Children. Upřímně, komedie s upištěnými holčičkami moc nemusím, ale na druhou stranu musím říct, že na Homosvalouše nejspíš do smrti nezapomenu. Krátce před skončením této šílenosti jsme vyrazili na cestu do Scaly, abychom stihli zahájení AF a promítání soutěžních AMV. Na první pohled sice vypadalo kino přecpané, ale s trochou snahy jsme si naštěstí sedli všichni (snad), jelikož sedící návštěvníci měli tendence vytvářet ve svých řadách větší či menší neobsazené mezery. Po Trpaslíkově uvítání ho na scéně vystřídal Wotan a začalo promítání AMV. Jejich kvalita byla hodně různorodá, ale mě si nejvíc získalo AMV s neuvěřitelně chytlavým songem It’s ok 2b gay (jeho název byl překvapivě Day for gay )a hned po něm velmi kvalitně sestříhané a dynamické AMV z anime Naushica. Musím ale upřímně říct, že ani jeden z humorně laděných kousků u mě nevyvolal tak beznadějný záchvat smíchu, jako Hejtyho X-mix, se kterým soutěžil v minulém ročníku AF. Každopádně mě konečné vyhodnocení výsledků docela překvapilo. Vítězným AMV se stalo Šíleně smutné AMV od Jarníka, což tedy zas tak velké překvapení nebylo, protože recesivní AMV s českou písničkou je dnes už téměř sázka na jistotu (viz. zmíněný X-mix), ale mírně mě zklamalo, že zrovna třeba Naushica, která jistě byla díky svému skvělém zpracování nejen mým favoritem, se ani neumístila. Na druhém místě skončilo Day for gay (pro mě docela potěšující) a na třetím místě na první pohled průměrné Fifth Crusade, které ovšem asi nejvíce zabodovalo dobře zvolenou písničkou od Epicy a vizuálně příjemným anime Fate/stay night.

Po skončení soutěže nastala v následujících hodinách jakási honička „tam a zpátky“, která ovšem byla nutná, abychom stihli všechny přednášky, na které jsme chtěli jít. Přesunuli jsme se opět do Bakaly, kde jsme si užili přednášku s názvem Anime a manga pro dívky, uváděnou holčinami Agony a Rinoa. Zde jsme si užili jak romantiku, bishinky a bishíky, tak zvrhlosti a informace o mangách a anime s podobným zaměřením. A pokud někdo ví, jak se jmenovalo to anime s morfujícím neko-bishíkem, ať mi to okamžitě řekne! ^^‘
Vypařili jsme se ještě předtím, než přednáška skončila (a naštěstí pro pány ještě předtím, než došlo na téma yaoi), protože ve Scale chystanou Cosplay soutěž jsme si jednak nemohli nechat ujít a jednak jsme chtěli jít podpořit Lusi, která se jí logicky účastnila také. Počet cosplayeristů doslova šokoval; ve srovnání s minulým AF jich byl snad trojnásobek a v závěru soutěže se už téměř nevešli na pódium. Ale abych nepředbíhala. Vystřídaly se postavy z anime známých i méně známých (namátkou třeba Suzumiya Haruhi, Blood+, Cowboy Bebop, Trinity Blood, D.Gray-man, Cesta do fantazie, Death Note, Inuyasha, Naruto, Bleach a nepočítaně dalších.), některé postavy se objevily hned dvakrát (třeba dva L a dvě Misy) a občas soutěžily i celé týmy. Z těch rozhodně stojí za zmínku tuším sedmičlenný Naruto team, jejichž kostýmy byly opravdu promakané, avšak čím si nejspíš definitivně zajistili vítězství byla jistá lehce pobuřující scénka. Aktéři Sasuke a Naruto se k sobě na pár sekund začali nepřirozeně tulit, což vyvolalo hlasitý jekot dívek, který přehlušil potencionální znechucené bručení přítomných pánů. Náš Neko-kun to rozhořčeně nazval cheatováním, ale to bylo asi tak všechno, co s tím mohl udělat. Není tedy asi třeba dodávat, že Lusi měla velkou konkurenci. Přitom jako jedna z mála dokázala svou postavu opravdu dobře zahrát. Bohužel za herecký výkon se ceny neudělovaly, jinak by se bezpochyby umístila. Za zmínku stojí ještě náš samuraj Hruzek, soutěžící v uniformě Shinsengumi, a Anonimotaku, který se zcela nečekaně objevil v „obleku“ L. Dále Inuyasha s dvoumetrovým sekáčkem na ma-… eh, démony, TV-cosi z FLCL, mašinka ze Steam-boye, dvojice killerů z Trinity Blood… asi bude lepší, když sem dám k dispozici fotku. Vyskytlo se zde velké množství maidek a goth-loli dívčin. Co mi ale nepřišlo zcela korektní byla skutečnost, že se některé holky přihlásily do soutěže z fleku, aniž by vlastně pořádně věděly, za co jdou („já jsem kombinace tamtoho a tamtoho z tamté a tamté skupiny…“). To už by tam rovnou mohl jít Justy a říct, že jde za kočičku Chii (což jsme mu konec konců skutečně navrhovali ^^‘). Tímto se cosplay soutěž dost protáhla, ovšem nelze říct, že by to někomu nějak zvlášť vadilo, bavili jsme se skvěle.

Když jsme se konečně dostali na denní světlo, nastalo řešení problému, kam se půjde teď. V nejbližší době se žádná přednáška nekonala a jelikož jsme se shodli, že na anime se můžeme dívat doma, jsme se po menších komplikacích rozhodli zbavit Justyho jeho „břemena“: v parku na lavičce. Sice to znamenalo, že nejspíš budeme muset zavrhnout soutěž Sedm samurajů, ale hlad a touha po odpočinku udělaly své. Zatímco Justy vybaloval své náčiní a chystal se na věc (myšleno příprava wasabi, sójové omáčky a zbavování sushi zbytků ubrousku), odešla půlka grupy na zmrzlinu. Zakrátko bylo sushi připraveno k nemilosrdnému sežrání a já jen musela souhlasit s Marcusovou poznámkou, že je to velice estetické jídlo. Po tom, co nám Justy ukázal, jak se to vlastně jí (namočit do omáčky, opatrně do wasabi a případně si potom dát plátek zázvoru), jsem si samým nadšením nabrala takovou porci wasabi, že mi to málem urazilo nos. Každopádně se nám s přispěním všech podařilo sushi spořádat a já se nemůžu dočkat, až si budu moct vyzkoušet něco takového udělat i doma (i když pro nezkušeného „kuchaře“ to musí být asi vážně piplačka).

Po nějaké chvíli zabíjení času v parku a v hospodě (nutno říct, že zdejší pivo bylo opravdu vynikající) jsme si to opět namířili do Scaly, celí natěšení na Animekvíz, který byl v Trpaslíkově podání skutečně grandiózní. Ani jsem neměla potřebu soutěžit, prostě mě bavilo sledovat, co si pro nás tento rok nachystal. Trpaslík nezklamal. Už hned první otázka „Seřaďte organizátory od nejstaršího po nejmladšího“ mě dostala. I když se během Animekvízu vyskytly jisté technické problémy, na zábavnosti mu rozhodně neubraly. Po Animekvízu byla na programu hned další přednáška ve stejném kině, což jsme velmi ocenili – konečně jsme mohli v klidu sedět. Přednáška nesla název Obyčejné kouzlo příběhů, přednášejícím byl Lišák a myslím, že většina z nás se shodne na tom, že to byla nejzábavnější přednáška celého Animefestu. Lišák nám všem osvětlil problematiku struktury příběhů vskutku netradičním způsobem, odvyprávěl nám příběh Romeo a Julie pomocí různých chibi postaviček (chudák Edward skapal hned, jak se objevil) a na závěr nám ukázal pár statistik ohledně kvality příběhů různých anime. Ke konci jsem si řekla, že by určitě stálo za to přednášky natáčet na kameru, protože tak povedené přednášky bych si klidně zkoukla znovu, ale těžko říct, zda to vyšší moc (orgové) vůbec povoluje.

Nyní jsme se Marcus, já a Rusel vydali na vlakové nádraží, abychom přivítali našeho Nahého bastarda a Čudnou melounovou entitu… ve zkratce Voida a nAlucarda. Void měl sice původně přijet už dřív, ale jelikož měl den předtím jistou aféru s panem alkoholem a ráno nejspíš s paní kocovinou, musel přijet později. Právě od Voida jsme měli obdržet naše vlastní Manga-fan visačky, a tak se i stalo. Sice byly krapet velké, ale aspoň byly vidět. Ve Scale jsme tímto propásli vyhlášení výsledků a nic dalšího zajímavého na programu zatím nebylo, takže jsme se rozhodli zajít na Grekovu přednášku Jak mluvit. Zde jsme vyslechli užitečné rady, jak se vyjadřovat jako člověk, jak posílit hlas (myslím ale, že zpívání ve sprše se u mě využití nedočká), jak se zbavit nervozity, prostě co dělat pro to, abychom lépe a srozumitelněji mluvili. Během přednášky si nás v kině vyhledali ostatní členové naší grupy, takže též obdrželi visačky a mohlo se jít z kina pryč. To jsme tedy měli původně v plánu, ale na chodbě nás zastavil náš milý Hintzu (asi ho zaujal Ledman s Lusinou černou parukou – „No ty jsi nám nějak zkrásněl!“)a než jsme se nadáli, už jsme seděli v “brlohu organizátorů“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/af08-Uorgu.jpg. Zde jsme mimo pizzy a kafe dostali k ochutnání i extrémně pálivé omáčky. Po zkušenosti s wasabi jsem si troufla jen na tu relativně nejslabší, ale někteří se vrhli i na lavičky s varovným nápisem „Sudden death“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/af08-SuddenDeath.jpg. Při pohledu na ně jsem byla ráda, že jsem zůstala u té slabé, jelikož nejspíš nechybělo málo k tomu, aby je tam někdo křísil. Každopádně jsme vyfasovali i čínské hůlky s logem Animaxu, kterými se učím jíst doteď. Pro Neko-kuna zde představovaly čínské hůlky a kelímky od kafe dlouhé hodiny zábavy, jelikož z nich s výrazem nesmírného štěstí skládal hrady a jiné různé patvary.

Kolem půl dvanácté atmosféra značně zhoustla, jelikož měl být promítán „snímek z dílny satanovy“, čili yaoi. Jako u každého anime se měl někdo postarat o jeho uvedení a popsání divákům, než bude promítáno. Zde se toho naštěstí ujala nějaká slečna, muži by to nejspíš psychicky neunesli. Když jsem ovšem nakoukla do „sálu“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/af08-Bakala.jpg, bylo tam i poměrně dost chlapů, avšak mám podezření, že se krátce po začátku promítání stejně vypařili. Void s nAlucardem se zatím vytratili, aby našli Marwina, který kdesi trajdal s vodní dýmkou. Když se konečně oba (nyní už vlastně tři, mise byla úspěšná) vrátili, pomalu jsme se rozloučili s organizátory a namířili si to do parčíku, kde jsme hledali nějaký vhodný úkryt, kde by se dala zapálit vodní dýmka. Byl to docela těžký úkol, ale nakonec jsme našli víceméně vhodné místečko, a tak Marwin vybalil „fajku“:http://www.manga-fan.net/mangafan/obrazky/af08-Vodnica.jpg. Připravená byla velmi rychle a tabák chytl ještě rychleji, ale bohužel vydržela jen velmi krátkou dobu. Zato dýmila vydatně. Myslím ale, že od vodní dýmky velikostí přizpůsobené pro cestování se žádné zázraky čekat nedají. Chladný noční vzduch nás však trochu oživil a připravil na následující anime maratón ve Scale. Tentokrát pro ten účel bylo vybráno anime Moyashimon. Podle všeho se jednalo o anime nejen zábavné, ale i docela poučné; příběh totiž sleduje příhody kluka na vysoké zemědělské škole, který je schopen vidět bakterie pouhým okem (v tomto ohledu mi Moyashimon trochu připomenul anime Mushishi). Řekla jsem si, že může být nesmírně zajímavé sledovat tímto způsobem ztvárněné něco, o čem se vlastně celý rok učím ve škole. Pravdou nakonec bylo, že se jednalo spíše o fermentační bakterie. ^^‘ Ale zajímavé to bylo každopádně. To ovšem soudím jen podle prvních pár dílů a různě dlouhých útržků z dílů ostatních, udržet se konstantně vzhůru bylo i po několika energy drincích zhola nemožné. Čas od času mě probudil buď hlasitý smích ostatních obyvatel sálu, nepříjemné tlačení dračího přívěšku do čelisti nebo pocit, že už na mě i ti Japončíci mluví česky. Po takto strávené noci na mě padly silné pochybnosti, zda AF ustojím až do oficiálního ukončení bez újmy na zdraví. Raději jsem se tedy rozhodla, že pojedu domů dřív, protože bych zbytek AF už asi neustála. Kolem sedmé hodiny začal „vyzvánět“ AMV budíček, který na mě skutečně měl povzbudivý efekt (alespoň do doby, než skončil, pak se opět dostavil zombie-mode…). S námahou jsme se tedy vyštrachali z kina a spolu s Marcusem a Ruselem odpochodovali na autobusové nádraží, kde si zjistili své spoje. Po menších navigačních komplikacích jsme se ještě jednou sešli se zbytkem grupy, rozloučili se, a jelikož měl Marcus ještě trochu času, šel mě vyprovodit na vlakové nádraží, odkud jsem plánovala odjet. Animefest je vážně skvělá věc, ale vydržet ho celý je občas nad lidské síly (tímto patří organizátorům můj obdiv). A co říct na závěr? Jedině to, že se těším na další AF, tentokrát s číslicí O9!